ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5371.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5371/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) I. J. a b) B. J. , zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 21, o 126.598,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 4 pod sp. zn. 25 C 103/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 28 Co 467/2013-213, ve znění usnesení ze dne 14. srpna 2014, č. j. 28 Co 467/2013-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.840,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Bedrny, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci podali dovolání proti shora uvedenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. června 2013, č. j. 25 C 103/2011-145, v zamítavém výroku o částce 126.598,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovozují ze znění §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od obvyklé soudní praxe. Rozhodnutí postrádá totiž „právně kvalifikační úvahy ve vztahu k nároku žalobců na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady a tato nepřezkoumatelnost sama o sobě zakládá přípustnost dovolání“. Odůvodnění napadeného rozsudku nepovažují za dostatečné, neboť odvolací soud se omezil jen na souhlas se závěry soudu prvního stupně.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Argumentují-li žalobci nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud přihlédl k dokladu o zaplacení podnájemného a výpovědi svědkyně J. J., musel by dospět k závěru o důvodnosti jejich požadavku na zaplacení částky 47.500,- Kč. Ve vztahu k tomuto požadavku sice uvádějí, že se „odvolací soud při posouzení tohoto nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud by měl vyřešenou právní otázku spojenou s tímto nárokem posoudit jinak“, avšak již nespecifikují, od které ustálené rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky) se odvolací soud odchýlil a jakou (již dovolacím soudem vyřešenou) právní otázku má dovolací soud posoudit znovu, ale jinak. Vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění směřuje námitka dovolatelů, že znalecký posudek Ing. A. Z., včetně jeho doplnění ani výpověď této znalkyně u jednání dne 2. 7. 2014, neposkytují relevantní podklad pro určení výše slevy z kupní ceny, nebyl-li odůvodněn závěr o bezvýznamnosti estetického kritéria krbové sestavy pro kupní cenu domu. Namítají, že se znalkyně nevypořádala s posudkem zpracovaným Cechem kamnářů ČR ze dne 22. 11. 2009 a znaleckým posudkem ze dne 15. 5. 2010, č. 18-01/11, zpracovaným V. P. Tyto výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, na nichž založily soudy obou stupňů své skutkové závěry o výši slevy z kupní ceny.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Žalobci ve vztahu k řešení otázky nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu z pohledu §157 o. s. ř. shora uvedenému požadavku nedostáli; vada řízení, která není uplatněna v souladu se zněním §237 o. s. ř., není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že tvrzená nepřezkoumatelnost právního posouzení věci zakládá sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 (v dovolání chybně uvedeno datum 30. července 2014), sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. Pomíjí, že v jimi zmiňované věci se přípustnost dovolání posuzovala podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. v režimu přípustnosti dovolání založené na zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., přičemž podle právní úpravy, podle níž se posuzuje přípustnost dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 28 Co 467/2013-213 (tj. ve znění do 31. 12. 2013), vada řízení, byť by byla dána, nezakládá sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Mimo rámec důvodů, které vedly Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání, se sluší poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobci v dovolání neuplatnili jediný možný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (srovnej čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 6.180,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.360,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu