ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5374.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5374/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové věci žalobců a) P. K. , a b) I. K. , zastoupených JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Masarykovo náměstí 91/28, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čsl. legií 1364/20, o 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 209/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2014, č. j. 11 Co 8/2014-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 17. září 2013, č. j. 20 C 209/2012-74, zamítající žalobu o zaplacení částky 270.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 270.000,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 7. 12. 2012 do zaplacení. Přípustnost dovolání dovozuje ze znění §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Za takovou považuje nezbytnost vyjádření synallagmatického právního vztahu po odstoupení od smlouvy o dílo podle §642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), v petitu žaloby. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 51/84 ze dne 28. 12. 1984, publikované pod R 40/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (nesprávně uvedeno R 40/84), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 1299/2000, ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, a ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, snáší argumenty ve prospěch závěru, že chybějící vyjádření synallagmatické podstaty závazku v žalobě nebo protinávrhu musí vést k zamítnutí žaloby. S tímto odůvodněním navrhuje, aby dovolací soud buď rozsudek odvolacího soudu změnil nebo ho zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcně je rozhodnutí odvolacího soudu (a dovoláním vymezená právní otázka) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že plnění ze zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Vzájemná podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z §457 obč. zák. znamená, že právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému účastníkovi. V rozsudku ze dne 15. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, Nejvyšší soud dodal, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v §560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha §457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975, a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/2006). V rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, Nejvyšší soud dodal, že ustanovení §642 odst. 1 obč. zák. se pro posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě odstoupení od smlouvy podle §642 odst. 2 obč. zák. neuplatní, neboť jde o zvláštní ustanovení upravující vypořádání stran smlouvy o dílo v případě, kdy objednatel od smlouvy odstoupil bez udání důvodu, tj. i v případě, kdy zhotovitel plnil řádně a včas; tehdy je namístě poskytnout ochranu zájmu zhotovitele, který zrušení smlouvy nezpůsobil, a má proto právo na zaplacení poměrné části ceny díla, která připadá na práce již vykonané, nemůže-li jejich výsledek použít jinak, jakož i právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Odstupuje-li však objednatel od smlouvy podle §642 odst. 2 obč. zák., tedy pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o kvalitativně nesouměřitelnou situaci, a proto nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání stran je třeba použít obecných ustanovení §457 a §458 obč. zák. (dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. května 2009, sp. zn. III. ÚS 1022/09, odmítl).
Dovolatel se mýlí, má-li za to, že odvolací soud zpochybnil synallagmatický charakter závazku mezi účastníky řízení po odstoupení od smlouvy. Ten pouze dovodil, že žalovaný přes poučení, kterého se mu ze strany odvolacího soudu dostalo u jednání dne 24. 2. 2014, nepřednesl tvrzení (ani k němu nenabídl žádné důkazy) o rozsahu plnění, které podle smlouvy poskytl žalobcům, a tedy není, co by bylo možno vzájemně započítat na plnění poskytnuté podle smlouvy žalobcům. Podle odůvodnění napadeného rozsudku pro odlišnost názoru soudu prvního stupně na synallagmatický charakter závazku se žalovanému nedostalo nezbytného poučení. „Pokud žalovaný sám u soudu neuplatnil nárok podle §642 odst. 1 obč. zák., měl možnost tento nárok uplatnit jako zápočet proti nároku žalobců ve výši 270.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný skutková tvrzení nedoplnil a svůj nárok nespecifikoval, považoval odvolací soud žalobu za důvodnou“.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243c odst. 1 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu