Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2015, sp. zn. 33 Cdo 609/2012 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.609.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.609.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 609/2012 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Všeobecné fakultní nemocnice v Praze , U Nemocnice 2, Praha 2, identifikační číslo 00064165, proti žalovanému M. D. , zastoupenému Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení 677.177,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 279/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č. j. 30 Co 526/2010-294, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 30. července 2010, č. j. 5 C 279/2007-225, kterým Okresní soud Praha-západ uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 677.177,50 Kč, a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jeno. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. S poukazem na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. má žalovaný za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam pro řešení následujících právních otázek: - jaká pohledávka plyne z prohlášení občana ve smyslu §15 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „prohlášení“) - kdo je oprávněný věřitel z pohledávky na základě prohlášení - odpovídá osoba zavázaná z prohlášení za úhradu bezdůvodného obohacení lékařskému zařízení - jakým způsobem musí věřitel své pohledávky z prohlášení vůči dlužníkovi uplatnit - může výzva věřitele k úhradě ceny lékařské péče za jiného „zesplatnit“ ve smyslu §563 obč. zák. jinou pohledávku na úhradu nákladů lékařské péče z prohlášení - je výzva věřitele ve smyslu §563 obč. zák. právním úkonem, na který jsou kladeny stejné nároky, jako na jakýkoli jiný právní úkon, zejména tedy požadavek srozumitelnosti a určitosti - je právní rozdíl mezi cenou lékařské péče a nákladem na lékařskou péči - jaké náležitosti má mít výzva věřitele podle §563 obč. zák. Je přesvědčen, že podle §15 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), vzniká závazek zvoucí osoby pouze vůči státu a nikoli vůči zdravotnickému zařízení, které poskytne lékařskou péči pozvanému cizinci. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K dovolací argumentaci žalovaného nutno uvést, že v usnesení ze dne 1. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4856/2010, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. 20 Co 295/2008, Nejvyšší soud uvedl, že „pozvání není na základě obecného prohlášení zvoucí osoby podle §15 zákona o pobytu cizinců neurčitým právním úkonem. Zaváže-li se osoba zvoucí, že uhradí náklady spojené s poskytnutím zdravotní péče cizinci po dobu jeho pobytu na území až do vycestování z území [§15 písm. c) zákona o pobytu cizinců], přebírá na sebe zcela konkrétní povinnost hradit náklady veřejné zdravotní péče v případě, že nastanou, tomu poskytovateli zdravotní péče, který je vynaložil. Časové omezení ohraničené vycestováním osoby zvané z území státu pak akcentuje vážnost závazku, který na sebe osoba zvoucí v pozvání přebírá, kdy jedním z účelů tohoto ustanovení by mělo být předcházení pozvání těch osob, za které se osoby zvoucí nejsou ochotny a schopny dostatečně zaručit. Pozvání je totiž institutem, který pro účely vstupu na území nebo udělení víza nahrazuje doklady o zajištění prostředků k pobytu na území, ubytování a zdravotního pojištění a případně i o účelu cesty cizince“. Citované rozhodnutí bylo podrobeno kritice jeho ústavnosti, přičemž usnesením ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 1388/12, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bylo uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu shledáno ústavně konformním. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že „poskytování zdravotních služeb, resp. péče o zdraví je předmětem úpravy jak veřejnoprávní tak soukromoprávní, a z obou rovin lze dovodit, že oprávněným k uplatnění předmětného nároku je ten subjekt, který službu či péči konkrétně poskytl (...) O existenci zákona (§15 zákona o pobytu cizinců) nemůže být pochyb, stejně jako o tom, že povinnost byla uložena v jeho mezích. Že je sledován legitimní cíl (účel) je rovněž nepochybné – jde o to, aby byla posílena (obsahovou obdobou principů ručení) možnost reálné úhrady nákladů lékařské péče, poskytnuté nepojištěnému subjektu. Totéž platí o dosažitelnosti tohoto cíle (a vhodnosti užitého prostředku), což ostatně daná soudní věc dokládá. Z pohledu požadavku proporcionality sice nelze nevidět, že je zasaženo majetkové postavení stěžovatele (čl. 11 Listiny), nečiní se tak však „absolutně“, resp. výlučně proti němu, nýbrž (z povahy věci) subsidiárně ve vztahu k subjektu, jemuž byla předmětná lékařská péče poskytnuta, a kdo je logicky primárně povinným (v dané věci již odsouzeným) k úhradě jejích nákladů; stěžovatelem žalobkyni posléze poskytnuté plnění pak podléhá jejich vzájemnému vypořádání, v němž se v rámci soudy založené solidarity nepochybně ve prospěch stěžovatele uplatní i zásady bezdůvodného obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008); uvažuje-li pak stěžovatel o existenci zdravotního pojištění pozvaného (...), je pak na něm, aby se jej dovolal, a na jeho základě byl nárok žalobkyně uspokojen (...) Se stěžovatelem lze souhlasit, že povinnost, o níž obecné soudy rozhodly, představuje citelnou majetkovou zátěž; nelze však pominout, že primárně je důsledkem jeho vlastního jednání – pozvání ke vstupu na území České republiky pro třetí osobu, v jehož rámci vzal svobodně na sebe závazek, z nějž tato povinnost vyplývá, a to při „autonomii vůle“ jistě nedotčené. Stejně tak stojí za zdůraznění, co již naznačeno výše, že tato povinnost nezakládá plnění za pozvanou osobu či místo ní, ale že v případě, že stěžovatel bude vůči žalobkyni plnit, není právních překážek, aby se s touto osobou adekvátně vypořádal. Ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců, jak je chápe stěžovatel, je činí vyprázdněným, reálně neaplikovatelným, a ve svém důsledku je z právního řádu vyřazuje.“ Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nečiní dovolatelem vymezené právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným; jejich vyjasnění, jakkoli pro žalovaného může mít význam, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkami dovolatele, že v rozhodnutí soudů obou stupňů schází řádné odůvodnění, že se soudy dopustily chyb při provádění dokazování a že porušily princip rovnosti stran v civilním řízení. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. ledna 2015 JUDr. Václav D u d a předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2015
Spisová značka:33 Cdo 609/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.609.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19