Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 4 Tdo 1141/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1141.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1141.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1141/2015-20 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného L. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 61 To 198/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 166/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 2 T 166/2014, byl obviněný L. V. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od 12. 8. 2014 do dne 20. 9. 2014, kdy byl zadržen policisty, v P. ani jinde nedodržoval podmínky ochranného léčení sexuologického ve formě ambulantní, jehož výkon mu byl nařízen Okresním soudem v Ostravě pod č. j. Nt 1023/2011 ze dne 28. 4. 2014 do Psychiatrické nemocnice Bohnice, Ústavní 91, Praha 8, sexuologické oddělení, a to na základě rozsudku Okresního soudu Karviná ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 5 T 196/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 5 To 58/2007, a na základě pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2013, č.j. 19 Nt 41/2013 a které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 4 Nt 1981/2014, ze dne 17. 9. 2014 prodlouženo, ač byl řádně poučen o nutnosti vykonávat léčbu a o následcích případného maření této léčby, k léčbě se v nařízených intervalech do Psychiatrické nemocnice Bohnice do ambulance MUDr. S. B. vůbec nedostavoval. Za uvedené jednání byl obviněný L. V. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 2 T 166/2014, podal obviněný L. V. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 61 To 198/2015 tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 61 To 198/2015, podal následně obviněný L. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se obviněný domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že odvolací soud jakož i soud prvního stupně dostatečně nevyčerpaly všechny důkazní prostředky, které mohly předmětnou trestní věc objasnit, když odvolací soud se nijak nezabýval obsahem nově navrženého důkazu, který dokládá skutečnost ohledně poskytnutého poradenství v sociálně – právní poradně Městské části Prahy 1. Dále má za to, že odvolací soud se dostatečně nesnažil zjistit skutkový stav věci, když se nepokusil zjistit obsah odborných rad kurátora, a má za to, že byla ze strany odvolacího soudu porušena zásada dokazování, konkrétně zásada zjištění skutkového stavu. Podle názoru obviněného je dovolacím důvodem existence extrémního rozporu mezi právními a skutkovými závěry především proto, že nebyly naplněny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, když znakem toho jednání je úmyslné jednání. Odvolacím soudem ani soudem prvního stupně nebyl tento úmysl vyhýbat se nařízenému ambulantnímu léčení prokázán, a to s poukazem na to, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že ze strany obviněného se jednalo o nepřímý úmysl, aniž by tento svůj závěr dostatečně zdůvodnil. Obviněný ve svém dovolání tvrdí, že je zcela zřejmé, že se z jeho strany jednalo o nedbalostní jednání a nikoli o úmysl vyhnout se léčbě jako takové. Dále uvádí, že nesouhlasil s postupy MUDr. B., nevěděl, jak v dané věci má postupovat, vyhledal odbornou pomoc a na základě její rady učinil kroky, přičemž nevěděl, že v důsledku tohoto jednání spáchá trestný čin. Na základě odborné rady, která spočívala v tom, že v případě podání předběžného opatření se automaticky ambulantní léčení do projednání návrhu přerušuje, obviněný s důvěrou v radu osoby s adekvátním vzděláním návrh na předběžné opatření podal a měl za to, že do jeho projednání nemusí ambulantní léčbu absolvovat. S ohledem na výše uvedené se domnívá, že se tak z jeho strany jednalo o omyl právní, tudíž nejednal zaviněně a nemohl tak naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, neboť se jedná o trestný čin úmyslný a tento úmysl obžalobou nikdy nebyl prokázán. Obviněný na konci svého dovolání poukazuje na skutečnost, že jelikož odvolacím soudem tak soudem prvního stupně nebyla subjektivní stránka trestného činu náležitě prokázána a nebyl soudem dostatečně zjištěn skutkový stav věci, bylo soudy porušeno právo obviněného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím, že se odvolací soud nedostatečným odůvodněním soudu prvního stupně ohledně prokázání úmyslu obviněného nijak nezabýval, byla založena protiústavnost daného rozhodnutí, neboť dle ustálené judikatury Ústavního soudu právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost rozhodnutí. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle §265m odst. 1 tř. ř. zprostil obviněného obžaloby, popřípadě přikázal odvolacímu soudu aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný se snažil svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že předmětný trestný čin nespáchal. Touto koncepcí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový případ však Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem. Ohledně námitek obviněného, který v dovolání uvádí, že neměl úmysl vyhýbat se nařízenému ambulantnímu léčení, nýbrž postupoval pouze v souladu s radou osoby s adekvátním vzděláním a podal tak Obvodnímu soudu pro Prahu 8 návrh na předběžné opatření, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že obviněný nedodržoval podmínky ochranného léčení sexuologického ve formě ambulantní, přestože byl řádně poučen o nutnosti vykonávat léčbu a o následcích případného maření této léčby. Ani přes výše uvedené skutečnosti se však v nařízených intervalech do Psychiatrické nemocnice Bohnice do ambulance MUDr. S. B. nedostavoval, přičemž nedodržováním léčebného režimu obviněný ztížil dosažení účelu ochranného léčení. Obviněný je z trestné činnosti usvědčován i trestním oznámením MUDr. B., který svým podáním ze dne 20. 8. 2014 potvrdil, že obviněný nedochází na kontroly do jeho ambulance v rámci ochranného léčení sexuologického ambulantního nařízeného Okresním soudem Ostrava, když na původní dohodnutý termín nepřišel ani se neomluvil a po telefonu ze strany nemocnice požádal o nový termín, na který se opět nedostavil, čímž ztížil dosažení účelu ochranného léčení a naplnil tak po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným. Obviněný se tohoto jednání dopustil minimálně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry soudů prvního a druhého stupně, když obviněný sám uvádí své motivy ke svévolnému přerušení ambulantní léčby, které nemohou obstát, neboť subjektivní nedůvěra osoby, jíž je uloženo povinné ochranné léčení jako trestní sankce podle trestního zákoníku, ji nezbavuje povinnosti se uloženému ochrannému léčení podrobovat. Obviněný neměl žádné úřední rozhodnutí o ukončení léčby a nespecifikované rady advokáta či kurátora na věci nic nemění, nehledě na to, že ze zprávy kurátora ze dne 12. 5. 2015 (č. l. 146) předložené odvolacímu osudu nevyplývá, že by kurátor obviněného instruoval v tom směru, aby na léčení nechodil. Výroku o vině v napadeném rozsudku tedy nelze oprávněně nic vytknout. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací Městský soud v Praze, a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného L. V., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. září 2015 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/30/2015
Spisová značka:4 Tdo 1141/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1141.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Dotčené předpisy:§337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20