Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2015, sp. zn. 4 Tdo 1276/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1276.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Úvěrový podvod

ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1276.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1276/2015-21 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 6 To 212/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 34/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 2 T 34/2014, byl obviněný J. B. uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě citovaného rozsudku. Za toto jednání byl obviněný J. B. odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky a 6 měsíců. Podle 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Home Credit, a. s., se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, IČ: 26978636, na náhradě škody částku ve výši 153.505,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Home Credit, a. s., se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, IČ: 26978636, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 2 T 34/2014, podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 6 To 212/2014, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), písm. f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 2 T 34/2014, v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. B. byl uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 6.10.2010 při sjednávání úvěrové smlouvy se společností Home Credit, a.s., IČ 26978636, zastoupené společností FIKR, s.r.o., v P., v provozovně F., s.r.o., na ulici J., vystupoval jako jednatel společnosti Daniels Company, s.r.o., IČ: 28463641, doložil výpis z obchodního rejstříku z 22.3.2010, dle kterého byl jednatelem společnosti, přičemž jednatelem uvedené společnosti byl pouze do 10.9.2010, čehož si byl vědom, když na základě jím uvedených údajů byla ještě téhož dne uzavřena úvěrová smlouva na subjekty smlouvy společnost Home Credit, a.s. a společnost Daniels Company, s.r.o., na základě které byl poskytnut společnosti Daniels Company, s.r.o. úvěr ve výši 380.000,- Kč na financování koupě vozidla zn. Subaru Impreza IV 2.0 R Sport, které si J. B. ihned převzal od prodejce FIKR, s.r.o., měsíční splátky hradil pouze do 14.11.2011, čímž způsobil společnosti Home Credit, a.s., se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, IČ: 26978636, škodu ve výši 245.505,- Kč“. Za uvedené jednání byl obviněný J. B. odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Home Credit, a. s., se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, IČ: 26978636, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro úplnost je třeba uvést, že Krajský soud v Plzni v této trestní věci rozhodoval již podruhé, neboť rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 6 To 212/2014, byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 273/2015, zrušen, a věc byla krajskému soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 6 To 212/2014, podal následně obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že krajský soud nerozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání ve smyslu §307 tr. zákoníku. V této souvislosti vyjádřil názor, že byly splněny veškeré podmínky pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Obviněný dále namítl nedostatečné zhodnocení polehčujících okolností, na základě čehož pak byl uložen trest v nesprávné výši. V doplnění svého dovolání pak obviněný uvedl, že „nesouhlasí s podstatou činu, kterého se dle názoru soudu měl dopustit, nikoho neuvedl v omyl a nebylo jeho úmyslem předmětný úvěr nesplácet a tedy se ani nijak obohatit. Skutková podstata činu, který je mu kladen za vinu tedy nebyla naplněna a tento skutek byl nesprávně právně posouzen“. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud se obviněný domáhá aplikace institutu podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu §307 tr. ř., lze uvést, že obviněný má ze zákona právo na řádný proces, nikoliv však právo na to, aby věc byla vyřízena odklonem od takového procesu, jímž je mimo jiné podmíněné zastavení trestního stíhání. Proto v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze s úspěchem namítat, že soud nepostupoval podle §307 odst. 1 tr. ř., byť by k takovému postupu byly skutečně splněny všechny zákonné podmínky. Co se týče námitky směřující vůči trestu, platí, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Pod žádný z dovolacích důvodů nelze zahrnout ani výtku, dle které nebyla naplněna příslušná skutková podstata trestného činu, neboť tato výhrada vychází z vlastních představ obviněného o skutkovém ději, nikoliv ze skutkových zjištění, jež učinily ve věci činné soudy (viz tzv. skutková věta napadeného rozsudku). Dovolací soud však v rámci dovolacího řízení vychází zásadně ze skutkových zjištění, jež byly učiněny v předchozích stadiích trestního řízení soudy, nikoliv z konstrukce skutkového stavu prezentované obviněným. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (které však zůstávají pouze v obecné rovině a obviněný je ve svém dovolání nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný se snažil svými námitkami především prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že nikoho neuvedl v omyl a že nebylo jeho úmyslem předmětný úvěr nesplácet a tedy se ani nijak obohatit. Touto koncepcí dovolání se však obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě obsahu dovolání Nejvyšší soud dále shledal, že další námitka obviněného J. B. byla zaměřena proti procesnímu postupu soudů, které neakceptovaly jeho návrh na podmíněné zastavení jeho trestního stíhání podle §307 tr. ř. Podmíněné zastavení trestního stíhání patří mezi tzv. odklony trestního řízení, kdy trestní řízení je skončeno jiným způsobem, než meritorním rozhodnutím soudu o vině či nevině obviněného a případném trestu. Rozhodnutí vydává v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soud. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že jde o postup fakultativní, jehož smyslem je v důvodných případech rychlejší a jednodušší vyřízení věci, preferující odčinění způsobené škody bez potrestání pachatele, směřuje tedy k vyřízení věci méně represivním způsobem s výrazným upřednostněním výchovného působení na pachatele. Proto také ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. obsahuje podmínku, že takové rozhodnutí lze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu považovat za dostačující. Je ovšem zcela na příslušném orgánu činném v trestním řízení, zda vzhledem ke všem okolnostem případu přistoupí k rozhodnutí o vině a trestu či užije jinou procesní alternativu spočívající v některém z odklonů od standardního řízení (vedle podmíněného zastavení trestního stíhání připadá v úvahu i narovnání ve smyslu §309 a násl. tr. ř.). Námitka obviněného J. B. založená na tom, že soudy měly využít jím navrhovaného procesního postupu, nepřistoupit k rozhodnutí o vině a trestu, zjevně nenaplňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Šlo o námitku ryze procesního charakteru, když obviněný neuplatnil jedinou výhradu, kterou by zpochybnil správnost právního posouzení skutku, kterého se podle skutkových závěrů soudů dopustil. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný J. B. sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadající právní posouzení zjištěného skutku, avšak svými námitkami tento dovolací důvod nenaplnil. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že námitky obviněného nenaplňují ani jiný z dovolacích důvodů, jejichž výčet zákonodárce zcela záměrně vymezil taxativně a soustředil v tomto výčtu jen ta nejzásadnější pochybení, která mohou zakládat důvod pro zrušení či změnu pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový základ v listinných důkazech dokumentujících průběh uzavírání úvěrové smlouvy, ve výpovědích svědků T. a R., dále rovněž ve výpovědi obviněného J. B. a listinných důkazech (zprávy společnosti Home Credit, a. s., bankovní výpisy, notářské zápisy atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.). S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. října 2015 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Úvěrový podvod
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/29/2015
Spisová značka:4 Tdo 1276/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1276.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§211 odst. 1,4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20