ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1461.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1461/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2015 dovolání obviněného V. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 31 To 293/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 25/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 6 T 25/2015, byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
v L., v době od 23:00 hodin do 23:59 hodin dne 18. 9. 2014, v městském parku naproti hotelu Z. L. v ulici G., napadl sedícího P. J., tak, že jej nečekaně opakovaně udeřil pěstí do obličeje, prohledal mu kapsy kalhot a bundy a následně mu odcizil mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Young a koženou peněženku s finanční hotovostí 100 Kč, s občanským průkazem, kartou VZP a Opuscard vystavenou na jméno P. J., čímž poškozenému způsobil škodu nejméně 3.000 Kč a dále tržně zhmožděné zranění obličeje bez pracovní neschopnosti.
2)
v L. na křižovatce ulic K. a J. okolo 22:45 hod. dne 13. 10. 2014 utrhl od světelného semaforu dvě stínítka světelných znamení a vyhnul světelný ukazatel upozorňující na přecházení chodců, čímž způsobil škodu ve výši 2.000 Kč Statutárnímu městu Liberec, IČ 00262978,
ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále z 10. 1. 2007, č. j. 4 T 132/2006–147, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zákona k trestu zákazu pobytu v okrese Bruntál na tři roky, který vykonal 15. 1. 2012, tak:
3)
v L., M., okolo 00:30 hod. dne 10. 11. 2014, v úmyslu vniknout do provozovny a odcizit blíže neurčené věci hodil část zámkové dlažby na plastové vstupní dveře vedoucí do kadeřnictví S. I., které poškodil v horní části, ale nerozbil, a proto následně opakovaně vhodil část zámkové dlažby do vedlejšího okna, u něhož rozbil skleněnou výplň, ale do prostoru kadeřnictví se mu nepodařilo vniknout, a způsobil tak škodu ve výši nejméně 7.314 Kč vlastníkům nemovitosti J. M. a M. M.,
4)
v L., T. 1. M., okolo 00:50 hodin dne 10. 11. 2014 vhodil dlažební kostku do skleněné výlohy prodejny K. p. v. d., kterou rozbil a vzniklým otvorem odcizil zboží zn. Fiskars – sedm seker a jednu mačetu – v celkové hodnotě 9.864 Kč a na rozbité výloze způsobil škodu nejméně ve výši 11.200 Kč, vše ke škodě Mgr. L. M.
Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu pobytu v okrese Liberec na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. M. škodu ve výši 3.114 Kč a poškozenému L. M. škodu ve výši 13.339 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený P. J. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 6 T 25/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 31 To 293/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byl obviněnému uložen podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na okrese Liberec na dobu pěti let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 31 To 293/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání výslovně prohlásil, že toto uplatňuje pouze ve vztahu ke skutku pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru rozhodující soudy nesprávně a v rozporu s důkazy, které měly k dispozici, hodnotily jeho jednání jako zločin loupeže, přestože k úvaze o spáchání tohoto zločinu neexistují žádné důkazy. Poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného a na rozpory ve výpovědi svědka S. Domnívá se, že pokud by byl vypracován znalecký posudek, jímž bylo posouzeno zranění poškozeného, byl by zcela vyvrácen závěr o jeho vině, neboť tato zranění odpovídají spíše pádu na tvrdou podložku. Za daného důkazního stavu nebylo možno jeho jednání kvalifikovat jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho dovozuje, že byl zkrácen na svém zákonném právu na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila, přičemž nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Má za to, že ani jednu z uplatněných námitek obviněného nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obviněný svými námitkami ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Podle jejího názoru nelze konstatovat ani to, že by byl obviněný zkrácen na svém zákonném právu na spravedlivý proces v důsledku případné existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila obhajobu obviněného za smyšlenou a provedenými důkazy zcela vyvrácenou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil a že pro závěr o jeho vině neexistují žádné důkazy. V této souvislosti označil výpověď poškozeného za nevěrohodnou a výpověď svědka S. za nepravdivou.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako součást své obhajoby, jakož i v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
Navíc dovolací námitky v posuzované věci primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil a že jeho vina nebyla prokázána, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V případě posuzované věci se ale příslušné soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily správný závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně nepochybil, když při zjišťování skutkového děje vycházel z výpovědí poškozeného P. J. a svědka J. S. (vedle navazujících listinných důkazů). Poškozený P. J. mimo jiné uvedl, že pospával na lavičce na inkriminovaném místě, nepopíral ovlivnění alkoholem, popsal jaké množství a konkrétně co vypil. Pamatoval si, že dostal rány do obličeje a cítil také, že byl prohledáván (prošacován), útočníka však nepoznal. Později zjistil, že mu byl z kapes u kalhot odcizen mobilní telefon značky Samsung a peněženka s občanským průkazem, kartou VZP, Opuscard a částka na hotovosti kolem 100 Kč. V průběhu řízení bylo dále mimo pochybnost prokázáno, že svědek J. S. se s obviněným setkal krátce po činu, obviněný mu ukazoval doklady, a to občanský průkaz, kartu pojištěnce a Opuscard. Jméno uvedené na těchto dokladech si jmenovaný svědek již nepamatoval, ale obviněný mu sdělil, že tyto věci získal od muže, kterého předtím zbil. Bylo rovněž prokázáno, že mobilní telefon poškozeného (značky Samsung) obviněný prodal svědku J. G.
I přesto, že byl poškozený P. J. v době, kdy k činu došlo, indisponován požitým alkoholem, jeho výpověď je dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního i druhého stupně rozhodujících ve věci, třeba hodnotit jako věrohodnou. Svědek sám přiznal ovlivnění alkoholem s tím, že v důsledku toho neregistroval totožnost osoby útočníka, ale vnímal, že jej někdo udeřil a že mu prohledával kapsy. Jemu odcizené doklady byly později nalezeny právě u obviněného, a byl to obviněný, kdo také prodal svědku J. G. mobilní telefon patřící poškozenému. S výpovědí poškozeného pak zcela koresponduje i shora zmíněná výpověď svědka J. S.
Naproti tomu obviněný výpověď o rozhodných skutečnostech neustále měnil, když nejprve tvrdil, že peněženku s doklady poškozeného našel, posléze tvrdil, že telefon, peníze a doklady poškozenému vzal poté, co usnul. Bylo to z jeho strany míněno jako potrestání za to, že na něj poškozený předtím pokřikoval a urážel ho. Na základě učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obhajoba obviněného byla ryze účelová, činěná ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, a provedenými důkazy byla zcela vyvrácena.
Lze uzavřít, že v dané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mj. vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným ryze formálně. Na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální“. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokázaly jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. prosince 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu