Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2015, sp. zn. 4 Tdo 635/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.635.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Vražda podle § 140 odst. 1 tr. řádu

ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.635.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 635/2015-25 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 dovolání obviněného O. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 8 To 59/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 4/2014, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 49 T 4/2014, byl O. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a v sazbě tohoto zákonného ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené H. G., částku 200.000,- Kč. Uvedeného skutku se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 20. 12. 2013 mezi 20.00 až 20.20 hod. na ubytovně v J., B., okres Ch., v bytové jednotce po předchozí společné konzumaci alkoholu s poškozeným J. G., a vzájemné slovní rozepři i fyzickém napadání, během kterého odešel do obývacího pokoje, zde vzal úmyslně z kuchyňské linky kuchyňský nůž a J. G. bodl do levé strany hrudníku do oblasti srdce 4 cm zevně od levé prsní bradavky, kdy bodná rána hrudníku vlevo bočně pokračovala čtvrtým mezižebřím do hrudní dutiny, s průbodem horního laloku levé plíce a rozsáhlým poraněním srdce, respektive celé levé srdeční komory včetně mezikomorové přepážky, poranění srdce bylo doprovázeno krvácením do levé pohrudniční dutiny, poškozený se následně vypotácel mimo byt, kde před domem padl na zem a bezprostředně poté zemřel, přičemž příčinou smrti poškozeného byl šok z krevní ztráty při bodné ráně hrudníku s poraněním srdce. Obviněný podal v zákonné osmidenní lhůtě proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 8 To 59/2014, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný proti usnesení soudu druhého stupně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že jednání, jehož se dopustil, mělo být posouzeno pouze jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku, neboť k úmyslnému usmrcení došlo při jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli a jednak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které nevyžaduje silné rozrušení. Obě tyto podmínky považuje ve své trestní věci za splněné. Nikdy neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, byl to jeho kamarád. Jeho přátelské jednání se vždy pozměnilo v důsledku požití alkoholu, kdy byl poškozený mimořádně agresivní. V situaci, kdy poškozený škrtil J. V., neměl obviněný časový prostor pro úvahu o důsledcích zamýšlené obrany, sáhl po prvním noži, který mu přišel pod ruku a poté již jednal bleskově. Jeho jediným úmyslem bylo zastavit agresivitu poškozeného, nikoli jej připravit o život. Obviněný dovozuje, že jeho jednání proto nenese znaky vraždy spáchané s rozmyslem, úmyslné zavinění nelze dovodit jen z předmětu útoku. Obviněný se při těchto závěrech dovolává právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 184/2014 a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 284/12. Navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 49 T 4/2014 a rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 8 To 59/2014 a sám vydal rozhodnutí, jímž bude obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku s uložením přiměřeného trestu, současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který je považuje za neopodstatněné a navrhl jeho zamítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu pro jeho neopodstatněnost. Státní zástupce poukázal na řádně provedené dokazování, jež proběhlo před soudem prvního stupně, který důkazy řádně vyhodnotil a vyvozené závěry prezentoval zcela přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí, včetně argumentace týkající se právního posouzení skutku. Tyto správné právní úvahy nadto velmi podrobně rozvedl ve svém usnesení i soud odvolací, který se pečlivě vypořádal s tím, proč je nezbytné jednání obviněného kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jako k tomuto zločinu privilegovaný zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Stání zástupce poukázal také na podrobné právní úvahy týkající se formy zavinění, jež ve svém rozhodnutí rozvedl vrchní soud, přičemž s úvahami tam prezentovanými se státní zástupce plně ztotožnil. Poté podrobně rozvedl nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 284/12, na nějž obviněný opakovaně odkazuje ve svých opravných prostředcích, se závěrem, že argumentace obsažená v citovaném nálezu naopak plně přisvědčuje výsledkům řízení, k nimž dospěly soudy obou stupňů v posuzované trestní věci, naopak úvahy o možném užití právní kvalifikace činu podle §141 odst. 1 tr. zákoníku toto rozhodnutí neodůvodňuje. Obviněný podle názoru státního zástupce již jen opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, takže na tuto situaci plně dopadají závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, o zjevné neopodstatněnosti takto uplatňovaných dovolacích námitek. Státní zástupce tak považuje námitky vznesené obviněným za neodůvodněné, navrhl zamítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu). Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Za právně relevantní lze s jistou výhradou a dávkou tolerance považovat námitku zpochybňující kvalifikaci činu posouzeného jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kdy dovolatel má za to, že jeho jednání vykazuje všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, byť i tato námitka byla uplatněna v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, s níž se odvolací soud náležitě vypořádal. Nadto obviněný při této argumentaci uvádí jiný skutkový děj, než který vzaly soudy obou stupňů za prokázaný. Tato námitka není podle názoru Nejvyššího soudu opodstatněná. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku provedl podrobný rozbor všech znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu ve světle správně učiněných skutkových zjištění a s těmito závěry se pro jejich naprostou správnost Nejvyšší soud plně ztotožnil. Rozsudek nalézacího soudu plně odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Dále je třeba poukázat na pečlivou a právně výstižnou argumentaci Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozhodnutí reagoval na odvolací námitky obviněného, a vysvětlil logicky a právně bezchybně rozdíl mezi správně užitou právní kvalifikací činu a obviněným požadovanou kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i výstižně objasnil důvody, proč nelze právní názor obviněného akceptovat. Způsob, jímž vrchní soud dovodil nutnost aplikace §140 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídá všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v konstantní judikatuře (např. R 41/1976, R 10/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání je však možné vycházet ze smysly vnímatelných okolností, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob provedení útoku, včetně volby nástroje, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti. V tomto směru je nutno odkázat na podrobné pasáže usnesení odvolacího soudu na str. 4-5, které Nejvyšší soud nehodlá nikterak doplňovat ani znovu rozvádět a opakovat, neboť vše podstatné a právně významné bylo v obou citovaných rozhodnutích řečeno. Pokud obviněný uvádí, že jeho dovolací (původně i odvolací) námitka má oporu v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 284/12, nelze tomuto závěru přisvědčit. Naopak právní názory vyjádřené v nálezu plně odůvodňují závěry, které soudy obou stupňů učinily v nyní projednávané trestní věci. Citovaný nález poukazuje na „polehčující znaky sociálně-etické povahy charakterizující ustanovení o zabití podle §141 tr. zákoníku, k nimž patří omluvitelnost hnutí mysli pachatele nebo zavrženíhodný ráz předchozího jednání poškozeného. Při výkladu normativních znaků skutkových podstat uvedeného typu je z ústavněprávních hledisek třeba trvat na stabilitě výkladu podle zásady de similibus idem est iudicium (tj. v obdobných případech je třeba rozhodovat obdobně). Výklad těchto znaků je ryze v pravomoci trestních soudů“. V posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že k útoku nožem vůči poškozenému předcházela především hádka obou mužů, došlo i k fyzickému kontaktu mezi nimi, avšak současně vzaly za prokázáno, že jednání poškozeného vůči obviněnému nedosahovalo takové intenzity, aby skutek mohl být posouzen podle privilegované skutkové podstaty o zabití. Jak již zmíněno výše, soudy obou stupňů pro konstatování stavu silného rozrušení vyžadují existenci mimořádně silného podnětu, obdobně pro zavrženíhodné jednání poškozeného považovaly za rozhodné kriterium objektivně velmi závažný charakter takovéhoto jednání, přičemž ani jednu z těchto podmínek neměly za naplněnou. Tento způsob interpretace právní normy je legální, logický, nevykazující žádné známky libovůle soudů. Dosah výše zmiňovaných privilegujících znaků musí odrážet morální postoje, které jsou ve společnosti všeobecně sdíleny. Restriktivní výklad těchto znaků lze mít za odůvodněný především vzhledem k významu společenského zájmu, k jehož ochraně je ustanovení §140 tr. zákoníku určeno – tzn. lidského života. Citovaný nález Ústavního soudu výslovně uvádí, že „je z hlediska ústavněprávních principů akceptovatelné, pokud soudy ustanovení §141 tr. zákoníku aplikují pouze na situace, kdy pachatel činem reagoval na závažný druh tísně“. Situaci, v níž se obviněný nacházel, bezprostředně před útokem vůči poškozenému nelze považovat za stav tísně, je-li tíseň charakterizována jako stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Agrese obviněného vůči poškozenému byla kombinovanou výslednicí jeho emočně nevyvážené osobnosti, opilosti a náhlého nápadu vyřešit zátěžovou situaci, jak potvrzují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Lze proto uzavřít, že právní závěry soudů obou stupňů jsou správné, plně akceptovatelné, přičemž výklad vztahující se k ustanovení §141 tr. zákoníku tak, jak ho soudy provedly, plně konvenuje závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 284/12. O důvodnosti právní kvalifikace protiprávního zaviněného jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku tak pochybnosti nevznikly. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného O. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. června 2015 JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Vražda podle §140 odst. 1 tr. řádu
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/30/2015
Spisová značka:4 Tdo 635/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.635.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vražda
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19