ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.702.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 702/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněné P. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 7 To 94/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 25/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. F. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 4 T 25/2014 obviněnou P. F. vinnou ze zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že v noci z 2. října 2013 na 3. října 2013 v přesně nezjištěné době v obci D. K. – V. L. v okrese B., v rodinném domě, porodila ve 37. týdnu těhotenství živé donošené dítě mužského pohlaví a poté, co přerušila pupeční šňůru, dítě usmrtila nezjištěným způsobem, tělo novorozence vhodila do kotle na tuhá paliva umístěného ve sklepě domu a zde ho spálila.
Za to jí byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 7 To 94/2014, kterým rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti let. Stejně jako soud prvního stupně obviněnou pro výkon uloženého trestu zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Obviněná toto rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním, když uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Po stručné rekapitulaci předchozích rozhodnutí soudů obou stupňů a obecném vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když tento skutek měl být kvalifikován ve smyslu §142 tr. zákoníku, jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou – tedy podle skutkové podstaty privilegované k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Podle obviněné je totiž nezbytné zkoumat, zda byla v době porodu nebo bezprostředně po něm v „ rozrušení způsobeném porodem “, což je stav, který má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem, který oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnitřním a vnějším podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 10. 7. 1992 sp. zn. sp. zn. 1 Tzf 6/91 (publikovaný pod č. 25/1992 Sb. rozh. tr.), a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 1. 1974 sp. zn. 7 To 45/73 (publikovaný pod č. 38/1976 Sb. rozh. tr.) dovolatelka uvádí, že rozhodujícím podkladem pro posouzení této otázky je znalecký posudek porodníka. Poté obviněná s poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985 sp. zn. Tpjf 24/85 (publikované pod č. 16/86 Sb. rozh. tr.) zdůrazňuje, že pro zhodnocení skutečnosti, zda psychický stav matky lze považovat za rozrušení způsobené porodem, je nutný též znalecký posudek z odvětví psychiatrie.
V návaznosti na výše uvedené obviněná zpochybňuje správnost závěrů znalce – porodníka MUDr. PhDr. Pavla Čepického, CSc., který ve svém znaleckém posudku uvedl, že se obviněná nenacházela v rozrušení způsobeném porodem, neboť její chování bylo naprosto racionální. V hlavním líčení pak znalec uvedl následující: „ Mám dojem, že rozrušení způsobené porodem, je tak trochu tradice a termín spíše právní, než odborný “. Takové tvrzení podle obviněné znemožňuje podání objektivního znaleckého posudku, protože znalec již předem vylučuje existenci takového stavu, což navozuje pochybnosti o spravedlivosti řízení a je jí možno porušovat za porušení práva na obhajobu.
Obviněná též tvrdí, že znalec vybočil z mezí své působnosti tím, že zhodnotil chování obviněné během a po porodu jako racionální, k čemuž by se měl vyjadřovat znalec z odvětví psychiatrie a psychologie, který však tuto otázku nezkoumal. Soudy obou stupňů se tak podle obviněné nedostatečně zabývaly touto otázku a nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda se obviněná činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem.
V dalším bodě dovolání obviněná vyjmenovává konkrétní aspekty zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů, které podle (blíže neupřesněné) ustálené judikatury mohou vyvolat stav rozrušení vyvolaný porodem, a to i v případě, že porod probíhá fyziologicky – normálně, přičemž jejich důsledek se v souvislosti s rozrušením způsobeným porodem může projevit v kriminálním jednání matky. Těmito konkrétními skutečnostmi jsou podle obviněné zejm. negativní reakce rodiny k jejímu těhotenství, neutěšená finanční situace, nedostatek sociálního zázemí, možné zneužívání obviněné ze strany nevlastního bratra a otčíma, rozchod s přítelem, tvrzení bývalého partnera – biologického otce dítěte – že dítě nemůže být jeho, skutečnost, že se jednalo o předčasný porod, dále skutečnost, že obviněná byla při porodu sama, s tím související nepřítomnost odborné asistence, obava z přístupu rodiny po zjištění narození dítěte a v neposlední řadě osobní charakter obviněné. Obviněná rovněž doplňuje, že přestože nejdříve své těhotenství tajila, posléze, když se blížil termín porodu, kolegyním v zaměstnání oznámila, že je těhotná, domlouvala si nástup na mateřskou a poté rodičovskou dovolenou a připravovala se na porod.
Tyto skutečnosti ve svém souhrnu podle obviněné na její osobu mohly a měly působit a měly za následek nesprávné právní posouzení věci. Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 a §265m tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, protože z vyjádření znalců i svědků vyplývá, že k právně relevantnímu rozrušení způsobenému porodem u obviněné nedošlo, neboť obviněná jednala poměrně logicky a racionálně před porodem i po porodu. Státní zástupkyně poté konstatuje, že obviněná uvádí toliko námitky, kterými se již dostatečně a řádně zabýval odvolací soud. Kromě toho se podle státní zástupkyně obviněná v dovolání zabývá výlučně otázkami skutkovými, komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů, čímž nenaplňuje uplatněný dovolací důvod.
Na základě výše zmíněného pak navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) t. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b t. ř. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) t. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněná dovoláním napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 7 To 94/2014, tedy brojila proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnila tak podmínky přípustnosti požadované ustanovením §265a odst. 1 a odst. 2 tr. ř. Obviněná je též podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněné v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
První okruh námitek obviněné se týkal zpochybnění důkazu – znaleckého posudku, opírající se o výrok znalce z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, MUDr. PhDr. Pavla Čepického, CSc., při jeho výslechu v hlavním líčení. Podle dovolatelky je z něho zřejmá nekompetence znalce k tomu, aby znalecky hodnotil, zda se obviněná nacházela ve stavu rozrušení způsobeného porodem. Vyjádřil se totiž v tom smyslu, že tento pojem je spíše právní, než odborný a a priori tak určil neexistenci takového stavu. Pochybnosti o správnosti závěrů tohoto znalce lze mít podle obviněné i z toho důvodu, že svůj závěr obecně odůvodnil pouze tím, že nezjistil žádný patologický průběh porodu, aniž by zkoumal, zda se v souvislosti s porodem obviněná dostala do psychického stavu, ve kterém by na její rozhodování měly vliv další skutečnosti, jež při stavu mysli vyvolaném porodem nebyla s to správně vyhodnotit a zvládnout.
Přestože obviněná prostřednictvím těchto výhrad v podstatě zpochybňuje použitelnost důkazu – znaleckého posudku, přičemž se ale zjevně nejedná o důkaz nezákonný, Nejvyšší soud se jejím tvrzením o nekompetentnosti znalce zabýval. Je tomu především z toho důvodu, že bylo nutné vyřešit otázku, zda došlo k takové realizaci důkazního řízení, které by se dostalo do kolize se základními postuláty spravedlivého procesu (srov. obecný výklad Nejvyššího soudu k uplatněnému dovolacímu důvodu), což obviněná v dovolání naznačila.
Z obsahu spisu je zřejmé, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví byl v projednávané věci přibrán v souladu s trestním řádem a před podáním znaleckého posudku i výpovědi před soudem byl i odpovídajícím způsobem poučen. V hlavním líčení dne 7. 7. 2014 (č. l. 844) na dotaz předsedy senátu doslovně uvedl: „ Mám dojem, že rozrušení způsobené porodem je tak trochu tradice a termín spíše právní, než odborný. Nesetkal jsem se s případem, kdy by se dalo mluvit o rozrušení způsobeném porodem “. Podobně na dotaz obhajoby (č. l. 845) uvedl, že „ Rozrušení vyvolané porodem je spíše pojem tradiční, neumím si to moc představit “. Tato tvrzení znalce však nelze posuzovat izolovaně, ale je třeba je hodnotit v celém kontextu jeho výpovědi. Znalec totiž možnost takového rozrušení a priori nevyloučil, nicméně uvedl, že jde o naprostý extrém. Následně popsal jednotlivé případy z praxe a zdůraznil, že se tak děje zpravidla v případě, když porod probíhá patologicky, což v konkrétním případě nenastalo. K dotazu obhajoby rovněž uvedl, že porod by mohl spustit nějakou psychotickou ataku, kterou ovšem vyloučili znalci z odvětví psychologie a psychiatrie.
Předmětné prohlášení znalce tak rozhodně není schopno zpochybnit jeho odbornou erudici v dané medicinské oblasti, ani nesvědčí o jeho případné předpojatosti vůči osobě obviněné, nebo dokonce o tom, že by výsledné rozhodnutí soudů bylo založeno na znaleckých závěrech, které by zásadně přesáhly odbornou kompetenci jmenovaného znalce.
Na tomto místě lze přisvědčit argumentaci nalézacího soudu, který se danou námitkou zabýval již v rámci řízení před tímto soudem, a jenž konstatoval (str. 16 rozsudku), že rozrušení způsobené porodem je v kontextu zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou nutno chápat jako pojem právní, když pouze orgány činné v trestním řízení jsou legitimovány učinit závěr o existenci, či neexistenci předmětného stavu. Znalecký posudek znalce z odvětví porodnictví dává toliko podklad k rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení v podobě zodpovězení odborných otázek.
Rovněž je nutné oddělit chápání pojmu rozrušení způsobené porodem ve smyslu právním a lékařském: „ Vraždy novorozených dětí nadto následují pravidelně po utajeném porodu, v místě nebývá nikdo jiný přítomen. I tato skutečnost, sama o sobě běžně vyvolávající u rodičky obavu o svůj život a zdraví, pochopitelně toto rozrušení stupňuje. Tyto okolnosti lze však z pohledu trestního práva pokládat za irelevantní. Naplnění znaku rozrušení způsobené porodem z pohledu privilegované skutkové podstaty vyžaduje vznik mimořádného duševního stavu u rodičky v posuzovaném případě, přičemž mimořádnost se posuzuje ve vztahu k běžnému stavu „průměrné“ rodičky rodící za obdobných podmínek“ (KUČERA, J.: Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou. Trestněprávní revue č. 5/2003, s. 139).
K rozrušení způsobené porodem ve smyslu ustanovení §142 tr. zákoníku tak dochází zcela výjimečně, zpravidla při nestandardně probíhajícím porodu (zejm. porod trvající dlouhou dobu s provázející intenzivní bolestí anebo ztrátou velkého množství krve). „ Takové pocity mohou nastat, např. pokud porod nepostupuje fyziologicky pro nepoměr mezi hlavičkou dítěte a pánví matky, při křeči dělohy, hrozící ruptuře dělohy, pro nepravidelnou polohu dítěte nebo při zvýšené vyčerpanosti rodičky ” (KUČERA, J. op. cit.).
V případě obviněné P. F. byl v přípravném řízení zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který je při zkoumání stavu rozrušení způsobeného porodem stěžejní z hlediska odpovědi na otázky, jakým způsobem probíhalo těhotenství a jakým způsobem probíhal samotný porod a poporodní fáze (srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 10. 7. 1992 sp. zn. sp. zn. 1 Tzf 6/91). Z tohoto znaleckého posudku MUDr. PhDr. Pavla Čepického, CSc., je zřejmé, že porod proběhl bez komplikací a zdravotních potíží, stav obviněné v poporodním období byl rovněž standardní. Porod proběhl 3 dny před hranicí včasného porodu, když prvorodičky rodí předčasně častěji.
K objasnění, zda se obviněná nacházela v rozrušení způsobeném porodem, byl taktéž vyhotoven znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Znalec PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D. ve své výpovědi v hlavním líčení dne 7. 7. 2014 hodnotil chování matky po porodu jako velmi kontrolované, racionální a promyšlené, přičemž byla schopna s odstupem času popisovat své jednání. Dále zdůraznil situační okolnosti, které mohly mít velký vliv na rozhodování obviněné před samotným činem. Očekávané chování matky je obvykle podle znalce alespoň v náznacích mateřské – zájem o to, co bude, obavy apod., což podle výpovědí svědků v tomto konkrétním případě neproběhlo. Ze samotného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie (vyšetřovací spis č. l. 665) lze zjistit, že vzorec chování obviněné jak v době těhotenství, tak v době porodu i po něm, svědčí o tom, že se jednalo o předem plánované (instrumentální) násilí na novorozenci.
Na základě výše uvedeného tedy nelze přisvědčit námitkám dovolatelky stran nekompetentnosti znalce z odvětví porodnictví, stejně jako námitce o nedostatečném znaleckém objasnění relevantních otázek o duševním a psychickém stavu obviněné, vyvolaném případným rozrušením z porodu. Znalecké posudky vytvořily dostatečný podklad pro finální zhodnocení, zda jednala v rozrušení způsobeném porodem. Znalci zhodnotili jak průběh těhotenství, tak samotný porod a poporodní období, stejně jako racionalitu a logičnost chování obviněné během porodu a bezprostředně po něm. Stranou odborného hodnocení nezůstaly ani ostatní okolnosti, které mohly mít vliv na konečný závěr soudu o přítomnosti rozrušení způsobené porodem, mj. situační okolnosti týkající se obviněné v rozhodném období.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že ve vytýkaných směrech nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, a proto je tento okruh námitek zjevně neopodstatněný.
Druhý okruh námitek obviněné spočívá v tom, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když správně měl být právně kvalifikován podle §142 tr. zákoníku, tedy jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou, neboť osobní a rodinné poměry obviněné, stejně jako samotný průběh porodu, měly značný vliv na její chování a postoj k novorozenému dítěti, jinými slovy tyto skutečnosti lze považovat za příčinu stavu, ve kterém její vůle jednat v zájmu novorozence byla zeslabena.
Tato námitka spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná namítá nesprávné právní posouzení skutku. Zásadní otázkou zde je, zda se obviněná v době usmrcení novorozence nacházela v tzv. rozrušení způsobeném porodem , tedy jestli byl naplněn jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku, což je privilegovaná skutková podstata k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku, podle níž se tohoto trestného činu dopustí „ matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě “.
Rozrušení způsobené porodem je zvláštní znak skutkové podstaty zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že není možné ho zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti (srov. např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 10. 7. 1992 sp. zn. 1 Tzf 6/91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 7 Tdo 571/2014).
Jde o výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Stav rozrušení z hlediska jeho počátku spadá v jedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik hodin, výjimečně i dnů. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce – porodníka (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1497-1498, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 10. července 1992 sp. zn. sp. zn. 1 Tzf 6/91).
Objasňování rozrušení způsobeného porodem je třeba věnovat zvýšenou pozornost v těch případech, kdy se obviněná na porod nepřipravovala a její chování naznačovalo, že rozhodnutí zbavit se dítěte učinila již před porodem (citované stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985 sp. zn. Tpjf 24/85). Přesto z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ačkoli obviněná předem plánuje vraždu novorozence, nemusí to bez dalšího znamenat, že v daném případě nejednala v rozrušení způsobeném porodem, což by byl důvod pro právní kvalifikaci ve smyslu §142 tr. zákoníku (srov. např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 1. 1974 sp. zn. 7 To 45/73). Naproti tomu nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem. Rovněž okolnost, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení a bez pomoci lékaře, bez dalšího neodůvodňuje závěr o naplnění tohoto znaku označené privilegované skutkové podstaty. Zjištění, že matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí totiž vyplývat z provedeného dokazování – zejména z posudku znalce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2012 sp. zn. 11 Tdo 149/2012).
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 7 Tdo 156/2003) lze vyvodit, že tato privilegovaná skutková podstata byla aplikována v situacích, kdy porod trval dlouhou dobu (v tomto případě 9 hodin), obviněná byla po celou dobu porodu sama a nakonec musela být převezena do nemocnice rychlou záchrannou službou pro kolapsový stav, který byl vyvolán větší ztrátou krve, snížením krevního tlaku s odkrvením mozku, bledostí, zrychlenou srdeční činností a obtížně měřitelným krevním tlakem. Pro úplnost je nutné dodat, že obviněná těhotenství tajila, protože otcem očekávaného dítěte byl jiný muž, než její tehdejší partner. Též v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 1. 1974 sp. zn. 7 To 45/73 bylo shledáno rozrušení způsobené porodem, neboť rodička prodělala porod trvající dlouhou dobu s provázejícími nesnesitelnými bolestmi a značnou ztrátou krve. Nešlo odhlédnout ani od situačních okolností obviněné (smrt její matky, strach z jejího otce, naděje, že se k ní vrátí otec dítěte, kvůli čemuž nešla na interrupci a těhotenství tajila apod.).
Opačné případy z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ve kterých nebylo shledáno rozrušení způsobené porodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012 sp. zn. 11 Tdo 149/2012, usnesení ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 8 Tdo 118/2008), mají společnou skutečnost, že porod obviněných probíhal krátce, bez komplikací a bez velké ztráty krve. Ani těžká životní situace obviněné v prvém z rozhodnutí neměla vliv na tento závěr, neboť se před blížícím porodem záměrně odebrala na opuštěné místo, bez možnosti pomoci jiné osoby, nepřivolala mobilním telefonem lékařskou pomoc, a nevzala si s sebou nic, co by mělo sloužit k bezpečnému transportu novorozeného dítěte, což svědčilo přinejmenším o srozumění s tím, že matka již dále nebude o své dítě pečovat.
V posuzovaném případě lze konstatovat, že jak soud nalézací, tak soud odvolací, věnovaly náležitou pozornost objasnění, zda se obviněná nacházela v rozrušení způsobeném porodem. Ze znaleckých posudků, jakož i z gynekologické prohlídky dne 7. 10. 2013 a též z výpovědí svědků a dalších důkazů, je dostatečně prokázáno, že se obviněná v tomto stavu nenacházela.
Zejména je nutno zdůraznit, že porod proběhl fyziologicky, bez komplikací, v termínu takřka včasném (pouze 3 dny před hranicí včasného porodu). Obviněná absolvovala gynekologické vyšetření čtyři dny před porodem, když gynekolog MUDr. J. J. konstatoval, že jde o zcela fyziologické těhotenství a fyziologický stav plodu. Gynekologický stav po porodu byl také naprosto standardní (viz str. 4-5 rozsudku nalézacího soudu). Skutečnosti uváděné obhajobou, které se týkaly situačních okolností týkající se osoby obviněné (negativní reakce rodiny, rozchod s přítelem apod.) mohly toliko zintenzivnit případné rozrušení způsobené porodem, nikoliv být jeho příčinou.
Jak shledal znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, obviněná při porodu a bezprostředně po porodu jednala racionálně (protokol z hlavního líčení dne 7. 7. 2014, č. l. 840) a jak konstatuje nalézací soud na str. 17 rozsudku, tento závěr dokresluje i to, že obviněná přerušila pupeční šňůru, k čemuž musela mít k dispozici ostrý nástroj. Dítě přenesla do kotelny, kde musela složitě roztopit kotel, dítě do něj strčit a několik hodin v kotli intenzivně topit. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, pak bylo zjištěno, že obviněná alespoň v hrubých rysech vraždu novorozence předem plánovala, načež tyto plány pod vlivem situačních okolností během porodu realizovala (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). O tomto závěru svědčí i pětidenní prodleva od doby porodu ke kontaktování gynekologa.
Podle výpovědí svědků (mj. J. H. a E. B.) se na příchod dítěte takřka nepřipravovala, svoje těhotenství dlouhou dobu tajila, své matce několik dní před porodem tvrdila, že těhotná není, že je pouze zavodněná, protože jí nefunguje jedna ledvina (SMS zpráva ze dne 30. září 2013). U obviněné absentovalo obvyklé chování budoucí matky v průběhu těhotenství (těšení se na dítě, zjišťování problematiky související s budoucí péčí o dítě, přirozené obavy, obviněná též nehovořila o případném jméně dítěte atp.). I přes naléhání okolí (zejména kolegyní ze zaměstnání) si neopatřila dětské oblečení, postýlku ani jinou výbavu, nezajímala se o možnost dát dítě k adopci či o babyboxy. Ojedinělé náznaky přípravy k péči o dítě (SMS zpráva ze dne 1. 10. 2013 Z. P., aby pořídil levnou postýlku v Německu) ve skutečnosti neměly reálný důsledek, čili nebylo prokázáno, že by obviněná měla jakékoliv vybavení pro očekávané dítě, a i přesto, že nastoupila tři dny před porodem na mateřskou dovolenou, soudy obou stupňů na základě všech výše zmíněných poznatků dospěly k důvodnému závěru, že obviněná nejednala v rozrušení způsobeném porodem.
Nejvyšší soud se s takovýmto závěrem soudů zcela ztotožnil a tudíž současně i konstatoval, že námitky dovolatelky v uvedeném směru jsou zjevně neopodstatněné, takže soudy užitá právní kvalifikace na skutek spáchaný obviněnou podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je plně souladná se zákonem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné P. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu