ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.543.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 543/2014-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. G. , Ing. V. M. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2010, takto:
Z podnětu dovolání obviněných J. G. a Ing. V. M. se podle §265k odst. l, 2 tr. řádu částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, v celém výroku pod bodem I.
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje tento rozsudek v části výroku pod bodem II., pokud jím bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané proti výroku pod bodem B. II. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 40 T 6/2010, jímž byli obvinění J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 7 VZv 18/2008, pro skutek kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 40 T 6/2010, byl obviněný J. G. uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), a obviněný Ing. V. M. návodem k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. b) a §255 odst. 1, 3 tr. zákona (výrok o vině pod bodem A.).
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §255 odst. 3 tr. zákona k trestům odnětí svobody, obviněný J. G. v trvání dvou roků a obviněný Ing. V. M. v trvání třiceti měsíců. Výkon těchto trestů byl oběma obviněným podmíněně odložen podle §58 odst. 1 tr. zákona, přičemž obviněnému J. G. podle §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v délce tří roků, obviněnému Ing. V. M. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zákona na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu. Městský soud v Praze dále uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zákona spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se obchodem a jiným nakládáním s tabákovými výrobky, a to na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla společnost 1. správcovská a konkursní v.o.s., se sídlem v Pardubicích, Třída Míru č. 67, správce konkursní podstaty společnosti LETKA TEAM a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pod bodem B. výroku o vině byli obvinění JUDr. J. T., M. S., J. G. a Ing. V. M. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 7 VZv 18/2008 ze dne 27. 9. 2010 pro skutky kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, (dále jen „tr. zákoník“), a jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona.
Proti odsuzujícímu výroku o vině pod bodem A. citovaného rozsudku a proti výroku o trestu podali odvolání obvinění J. G. a Ing. V. M.. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadl odvoláním všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a to v neprospěch všech obviněných.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, ve výroku pod bodem I. nejprve z podnětu odvolání obviněných J. G., Ing. V. M. a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr.ř. zrušil napadený rozsudek a to ve výroku pod bodem A. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného J. G. uznal vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 tr. zákona, obviněného Ing. V. M. návodem k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. b) a §255 odst. 1, 3 tr. zákona.
Vrchní soud v Praze poté uložil oběma obviněným trest odnětí svobody podle §255 odst. 3 tr. zákona, a to ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tj. obviněnému J. G. v trvání dvou roků a obviněnému Ing. V. M. v trvání třiceti měsíců. Opětovně pak byl výkon uložených trestů oběma obviněným podmíněně odložen na stejnou zkušební dobu tří let podle §58 odst. 1 tr. zákona, obviněnému J. G. za použití §59 odst. 1 tr. zákona a obviněnému Ing. V. M. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zákona za současného vyslovení dohledu. Dále odvolací soud uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zákona (správně též podle §50 odst. 1 tr. zákona) spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Společnost 1. správcovská a konkursní v.o.s. odkázal soud druhého stupně s jejím nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrokem pod bodem II. citovaného rozsudku Vrchní soud v Praze zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v části, jíž napadal zprošťující výrok o vině napadeného rozsudku pod bodem B. (Z důvodu tzv. nedělitelnosti odvolání směřujícího vůči konkrétnímu obviněnému mělo být zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku rozsudku pod bodem B. jen ohledně obviněných JUDr. J. T. a M. S., neboť soud druhého stupně pod bodem I. svého rozsudku rozhodoval mj. také z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podanému v neprospěch obviněných J. G. a Ing. V. M.. Nejde však o takovou procesní vadu, jež by sama o sobě mohla vyvolat potřebu kasace výroku pod bodem II. napadeného rozsudku.)
Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli dovoláním jednak obvinění J. G. a Ing. V. M. a to prostřednictvím společného obhájce JUDr. Michala Pacovského. Oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Dovolání podal též nejvyšší státní zástupce z důvodů §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu a zaměřil je proti výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze podle §256 tr. řádu zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané proti zprošťujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze pod bodem B.
Obvinění J. G. a Ing. V. M. ve svém mimořádném opravném prostředku především vyjádřili nesouhlas s výrokem o vině s tím, že jednání, které vyplynulo z provedeného dokazování, postrádá okolnosti významné pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Podle názoru obviněných soudy obou stupňů zcela pominuly důkazy svědčící v jejich prospěch, nerespektovaly tudíž zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutkových zjištění. V rámci hodnocení jednotlivých důkazů tak soudy nepřihlédly k významným skutečnostem, které byly oběma obviněným známy v době, kdy ze svých pozic v obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., rozhodovali o uznání závazku vůči slovenské společnosti ASPEMADENA s.r.o. ve výši 246 000 000,- slovenských korun (ve výroku o vině uvedena částka 200 000 000,- Sk). I přes určitý tlak nastalých událostí, tj. hrozící nebezpečí podání návrhu na konkurs obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., a tím zmaření jejích investic, bylo jednání obviněných motivováno výhradně prospěchem této obchodní společnosti. Uznání dluhu (správně „závazku“) formou exekutorského zápisu bylo výsledkem obchodního jednání a je naopak zásluhou obviněných, že došlo k faktickému snížení dlužné částky z původních „246 000 000,- Sk“ na 60 000 000,- Sk, jak vyplývá z tzv. Memoranda uzavřeného dne 7. 3. 2007.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu by podle obviněných bylo nezbytné prokázat, že oba závazky vůči společnosti ASPEMADENA s. r. o. uznali, resp. Ing. V. M. dal pokyn obviněnému J. G. k jeho uznání, ačkoli věděli, či museli vědět, že žádný takový závazek neexistuje a jedná se o padělek listiny, přitom současně takto oba jednali s úmyslem způsobit na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. škodu. Soudy by pak také musely vyloučit, že oba obvinění činili předmětné úkony v nejlepším přesvědčení odvrátit hrozící a reálný konkurs na majetek této obchodní společnosti. Přitom samotnému uznání závazku předcházela komunikace obviněného J. G. se zástupcem společnosti ASPEMADENA s. r. o., který naléhal na urychlené řešení způsobu uspokojení pohledávky této obchodní společnosti, o jejíž existenci nebylo obviněnému J. G. na počátku nic známo. Poté obviněný J. G. celou záležitost zkonzultoval se svým právníkem a po ověření reálnosti základu této pohledávky společnosti ASPEMADENA s.r.o. vyplývající z původního úvěrového vztahu mezi JUDr. M. Š. a Slovenskou sporitelňou a.s., tedy na podkladě právního doporučení jednali oba společně se společností ASPEMADENA s.r.o. o způsobu a podmínkách vypořádání závazku. Obviněný Ing. V. M. ještě před sepsáním předmětného exekutorského zápisu dohledal v archivu společnosti listinu, jejímž obsahem byla „dohoda o přistoupení k závazku“, tudíž nebyl žádný důvod pochybovat o nároku obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. Obvinění dále poukázali na to, že i Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010, existenci předmětné pohledávky v rámci konkursního řízení úpadce – společnosti LETKA TEAM a.s., nevyloučil. Ani provedené důkazy nevyzněly tak, že by mohlo být najisto postaveno, že sporná pohledávka, jež byla podkladem pro exekutorský zápis, neexistuje.
Podle obviněných důkazní situace v dané věci potvrdila, že oba jednali s péčí řádného hospodáře, neboť přistoupili k uznání dluhu, o jehož reálném základu oba věděli, až po odborném posouzení právní kanceláří. Závěr soudů o zavinění je podle přesvědčení obviněných též v rozporu s názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 36/98. Závěrem svého dovolání proto oba navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 11 To 16/2013, v části pod bodem I. výroku a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla.
Nejprve předeslal, že dovolací námitky obviněných lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit „jen se značnou dávkou tolerance“, neboť jsou založeny na jejich vlastním způsobu hodnocení důkazů a vlastních skutkových tvrzeních, která označil za místy zkreslující a zmatečná, například ve vztahu k prodeji cigaretového zboží. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství postrádá logiku tvrzení obviněných, podle kterého exekutorský zápis ze dne 9. 3. 2007, tedy exekuční titul na několikanásobně vyšší částku 200 000 000,- Sk, představoval „záruku pro dlužníka, že věřitel nebude požadovat z původního závazku více než 60 milionů Sk“ díky označenému „Memorandu“. Upozornil na to, že svou argumentací obvinění poukazují na existenci předmětné pohledávky, tedy soudy nijak nezpochybněného závazku JUDr. M. Š. vůči Slovenské sporiteľni, a.s., nikoli na platnost přistoupení obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. k tomuto závazku. Předmětnou pohledávku je možné vzhledem k souvisejícím okolnostem označit minimálně za spornou, což nakonec oba obvinění sami připustili.
Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že ačkoli se obvinění domnívají, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona je možné spáchat pouze v přímém úmyslu, pokud vycházejí z předpokladu, že jejich jednání muselo směřovat „pouze a jedině ke způsobení škody na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM a.s.“, a pominuli zcela možnost jeho spáchání formou nepřímého úmyslu.
Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství „si lze dost obtížně představit nějaký trestněprávně nezávadný následek vzniklý v důsledku uznání mnohamilionového neexistujícího závazku“. Při použití nepřímého úmyslu obvinění mohli primárně sledovat jiný cíl než způsobení škody na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., avšak podepsáním exekutorského zápisu byla tato obchodní společnost zavázána k úhradě neexistujícího dluhu ve výši 200 000 000,- Sk, který vůči ní mohl být exekučně vymáhán, aniž by existovala možnost zpochybňovat existenci a výši této pohledávky prostředky práva civilního. O to více za situace, kdy obvinění museli být srozuměni s tím, že tato částka vůči nim bude v budoucnu uplatněna, navíc pokud ji sami označovali za „přinejmenším dubiosní“, museli tak být přinejmenším srozuměni se vznikem škody velkého rozsahu na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., a tedy jednali minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona. Dovolací námitky obviněných proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství označil za nedůvodné a jejich dovolání navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání v neprospěch všech obviněných napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v části jeho výroku pod bodem II., jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti zprošťující části rozsudku Městského soudu v Praze týkající se obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T.. Dovolací důvody spatřoval nejvyšší státní zástupce v ustanoveních §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, s tím, že bylo uvedené odvolání zamítnuto přesto, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce nejprve citoval popis jednání z bodu B. I. a B. II. zprošťujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze a zdůraznil, že skutek pod bodem B I. se vůbec netýká obviněného J. G., nýbrž pouze spoluobviněných Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T.. Další skutek pod bodem B II. tohoto výroku pak popisuje jednání všech obviněných, tj. včetně obviněného J. G.. Podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud chyboval především v tom, že skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 tr. zákona, resp. návod k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. b) a §255 odst. 1, 3 tr. zákona, jímž uznal vinnými obviněné J. G. a Ing. V. M. pod bodem I. svého rozsudku považoval za totožný se skutkem popsaným pod bodem B. I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze. Ten byl původně obžalobou kvalifikován jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona. V závěrečném návrhu při hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2012 intervenující státní zástupce navrhl kvalifikovat tento skutek jako trestný čin útisku podle §237 tr. zákona. První z uvedených skutků přitom spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný J. G. z pokynu obviněného Ing. V. M. uznal jako exekučně vykonatelnou pohledávku společnosti ASPEMADENA s.r.o., která platně nevznikla a která by i v případě platnosti byla již promlčena, resp. zamýšlený následek, (účinek), spočíval ve způsobení škody na majetku obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Ve druhém případě však bylo žalováno jednání spočívající v nucení zástupce poškozené obchodní společnosti ATLANTA SAFE, a.s. k odkoupení pohledávky, o níž obvinění Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. věděli, že je bezcenná a nedobytná, čímž mělo dojít ke vzniku škody na majetku obchodní společnosti ATLANTA SAFE, a.s. Podle nejvyššího státního zástupce se tak jedná o dva různé skutky lišící se jednáním i následkem, přičemž zahrnutí jednání spočívajícího v uznání neexistujícího závazku vůči obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. do popisu skutku pod bodem B. I. výroku o vině je pouze odrazem příliš rozsáhlého vylíčení všech skutkových okolností, které souvisely se vzájemnými obchodními vztahy mezi obviněnými a právnickými osobami, jejichž jménem jednali.
Jak soud prvního stupně, tak rovněž soud odvolací však odmítly naplnění znaků obou právních kvalifikací skutku pod bodem B. I., přičemž podle nejvyššího státního zástupce zjištěné jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 tr. zákona.
Soudy obou stupňů nijak nezpochybnily, že zástupci obchodních společností ATLANTA SAFE, a.s. a Geco Tabak, spol. s r.o. Ing. M. U., Ing. M. B. a Ing. L. Ch. se nacházeli ve stavu tísně a z hlediska zákonných znaků trestného činu útisku je irelevantní, z jakých důvodů stav tísně nastal. Zároveň nebylo soudy zpochybněno, že obvinění o stavu tísně na straně poškozených věděli. K otázce nemožnosti spáchání trestného činu útisku v obchodně právních vztazích ve smyslu §267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013, resp. §49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013. nejvyšší státní zástupce odmítl názor soudů, že ve vztazích mezi podnikateli není možné spáchat trestný čin útisku formou zneužití tísně jiného a to ani v případech jednání vybočujícího z rámce standardních obchodněprávních vztahů. Nejpozději od 15. 3. 2007 se mezi jmenovanými obchodními společnostmi včetně LETKA TEAM, a.s. nejednalo o pouhé uspořádání vzájemných obchodně právních vztahů, neboť nabízená bezcenná pohledávka neměla žádnou souvislost s jejich podnikatelskými aktivitami. Naopak, obvinění nutili osoby jednající jménem ATLANTA SAFE, a. s. k tomu, aby vyhověli jejich požadavkům nabytí této pohledávky, a to bez jakéhokoli ekonomického důvodu, přičemž soudy zároveň nezpochybnily, že získané finanční prostředky byly primárně určeny pro osobní potřebu obviněného M. S.. Přitom obvinění vyvolali pouhé zdání o obchodně právním charakteru této transakce. Domáhání se úhrady částky 100 000 000,- Kč za bezcennou pohledávku obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. tím způsobem, že její realizací bylo podmiňováno uzavření jiného, pro obchodní společnost ATLANTA SAFE, a.s. existenčně důležitého obchodu, nelze považovat za dovolený prostředek ve standardních obchodně právních vztazích. Podle nejvyššího státního zástupce byl trestný čin útisku dokonán právě posledně citovaným uplatněním požadavku na zaplacení 100 000 000,- Kč. Bez významu je potom skutečnost, že poškození neakceptovali tento nátlak a přijali pro ně výhodnější nabídku směnky cizí na 80 000 000,- Kč, jež byla v důsledku chyby JUDr. J. T. vyplněna jako neplatná. Stejně tak z hlediska znaků trestného činu útisku již není významné ani to, že obchodní společnost LETKA TEAM, a.s. se v důsledku svých neúspěšných obchodních aktivit dostala posléze do konkursního řízení.
K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce upozornil na překonaný názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 265/2002, s čímž vyslovil souhlas také odvolací soud. Připustil tedy, že zatajením daňové povinnosti v daňovém přiznání může být tento trestný čin spáchán i v případě, že správce daně má faktickou možnost zjistit rozhodné skutečnosti z jiných zdrojů. Aktivní jednání samotného správce daně v posuzovaném případě, který sám vyměřil daň z přidané hodnoty i přes nezahrnutí zdanitelného plnění do příslušného daňového přiznání obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., přičemž její část skutečně exekučně vymohl, mělo být podle názoru nejvyššího státního zástupce zohledněno pouze při úvaze, zda jednání obviněných bylo dokonáno, či zda zůstalo ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Nelze ani přehlédnout, že relevantní informace o vzniku zdanitelného plnění získal správce daně od Policie České republiky, nikoliv od obviněných, teprve následně si je mohl ověřit v rámci daňové kontroly, která však byla zahájena za účelem prověření správnosti daňových podkladů za období předcházející realizaci tohoto zdanitelného plnění.
Z hlediska subjektivní stránky, jejíž absenci shledal odvolací soud, připomněl nejvyšší státní zástupce, že ten, kdo v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty neuvede skutečnosti rozhodné pro určení výše daňové povinnosti, musí současně předpokládat, že tato daň nebude vyměřena a zaplacena. Dále odmítl názor odvolacího soudu o absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, který jej dovodil z obviněnými tvrzeného záměru vyvolat neplatnost kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2007, jež byla podkladem předmětného zdanitelného plnění. V době podpisu smlouvy měli její účastníci v úmyslu přivodit následky v ní uvedené včetně okamžitého převodu vlastnického práva kupující strany – obchodní společnosti BEES, s.r.o., čímž by obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. vznikla povinnost odvést příslušnou částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Pokud tedy zástupce posledně jmenované obchodní společnosti neuvedl v daňovém přiznání dne 3. 4. 2007 tuto daň na výstupu odpovídající výši zdanitelného plnění, logicky z povahy takého jednání vyplývá, že směřovalo k tomu, aby tato daň nebyla vyměřena a tudíž uhrazena, nikoli snad aby byla „zneplatněna“ uzavřená kupní smlouva. Jednak se tak mohlo stát jen jiným kvalifikovaným způsobem prostředky civilního práva, což muselo být obviněným známo, jednak se tak nestalo ani v pozdější době. Otázka platnosti této smlouvy pak byla sice řešena např. v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 250/2007, avšak z podnětu jiných subjektů než obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Nejvyšší státní zástupce rovněž odmítl úvahu odvolacího soudu o důležitosti okamžiku faktického převzetí kupovaného tabákového zboží, k němuž mělo dojít podle zjištění soudu prvního stupně k němu v období mezi 5. až 7. 4. 2007, přičemž ani v daňovém přiznání za měsíc duben 2007 nebylo předmětné zdanitelné plnění obchodní společností LETKA TEAM, a.s. zahrnuto. Podle názoru dovolatele se tak obvinění pouze snažili přesvědčit správce daně, že předání zboží neproběhlo, a tedy nedošlo ani ke vzniku zdanitelného plnění. Úmysl některých obviněných (JUDr. J. T. a Ing. V. M.) zkrátit daň nakonec lze vysledovat i z výsledků monitorování obchodních setkání se zástupci obchodních společností ATLANTA SAFE, a.s. a Geco Tabak, spol. s r.o.
V této souvislosti ještě nejvyšší státní zástupce připomněl, že odvolací soud nezpochybnil některá další skutková tvrzení obžaloby, například že obvinění již v době uzavření dané smlouvy věděli, že společnost LETKA TEAM, a.s. nebude moci uhradit daň z přidané hodnoty za březen roku 2007 v zákonné lhůtě vzhledem k nedostatku potřebných finančních prostředků, nebo že obviněný JUDr. J. T. nabízel v období po uzavření kupní smlouvy zástupci poškozených společností Ing. M. U. za úplatu vystavení daňového dokladu k prodaným cigaretám. Pokud odvolací soud tyto skutečnosti nezohlednil ve svých závěrech o existenci subjektivní stránky daného trestného činu, dostaly se jeho závěry do extrémního rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. K odvolacím soudem zmíněné otázce postavení JUDr. J. T. a M. S. ve společnosti LETKA TEAM, a.s. nakonec dovolatel podotkl, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku nevyžaduje speciální subjekt a spáchat ho tedy může kterákoliv osoba, která svým jednáním způsobí, že povinnému subjektu není vyměřena daň vůbec nebo alespoň ne ve správné výši.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10.2013, sp. zn. 11 To 16/2013, ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce, aby zrušil ve zprošťující části též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 40 T 6/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnout.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili obvinění J. G. a Ing. V. M. prostřednictvím svého společného obhájce JUDr. Michala Pacovského. Názor nejvyššího státního zástupce označili za nesprávný, neboť se svou argumentací pouze snažil odůvodnit závěr o protiprávnosti jednání obviněných. Soudy však na základě rozsáhlého dokazování dospěly ke správnému závěru, že se nejedná o věc trestní, nýbrž pouze o obchodní spor.
K trestnému činu útisku nejvyšší státní zástupce nezahrnul do svých závěrů okolnosti předcházející jednání obviněných, konkrétně aktivní jednání osob kolem Ing. M. U., jež fakticky vyvolalo stav tísně tím, že obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. nejprve poskytly obrovské finanční prostředky bez zajištění a po změně akcionáře z obavy před obchodní ztrátou ihned podaly trestní oznámení. Vstup obviněného Ing. V. M., ( jednatele a společníka obchodní společnosti Oliveta s.r.o.), přitom nebyl účelový, jmenovaný měl již zkušenosti s prodejem cigaretového zboží na Slovensku a chtěl pouze využít distribuční síť fungující obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Naopak to byl právě Ing. M. U., kdo oslovil zástupce této obchodní společnosti a trval na okamžitém vrácení cigaretového zboží, aniž by se zajímal o obchodní plány nového akcionáře a jeho schopnost řádně a včas splácet vlastní směnky. Navazující jednání pak bylo běžným v obchodním styku a směřovalo ke kompromisu v přiměřeném zisku a formě jeho úhrady. Podle obviněných k žádnému obchodu tyto osoby nuceny nebyly, ani přímo, ani nepřímo nebylo nikomu vyhrožováno způsobením těžké újmy.
U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby obvinění rovněž vyjádřili souhlas se závěry soudů obou stupňů i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 265/2002. Zdůraznili, že správce daně na základě místního šetření o předmětném obchodu s cigaretami věděl a to i o všech jeho okolnostech, přičemž k prodeji zboží nemohlo dojít z důvodu nesrovnalostí v popisu a jeho množství, nebylo ani fyzicky vydáno a přijato protiplnění, nebyl vystaven žádný daňový doklad a obchod proto nebyl veden v účetnictví obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Správce daně pak využil znalostí celé obchodní transakce a vydal zajišťovací platební příkaz a dokonce odčerpal z účtu prodejce část finančních prostředků. Pouhá skutečnost, že správce daně získal předmětnou smlouvu nejdříve od kupující strany – obchodní společnosti BEES, s.r.o., a až později v rámci místního šetření od strany prodávající, ještě neznamená, že údajná obchodní dohoda byla zatajována. Pokud následně zástupci obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. vznesli námitku neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nelze v tom spatřovat jakýkoli trestní úmysl. Za daných okolností tedy podle obviněných zjištěné jednání není postižitelné trestním právem, proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné [nesprávně přitom odkázali na ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, které umožňuje odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, správný návrh rozhodnutí se měl opírat o ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].
Obviněný M. S. se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím svých obhájců JUDr. Vladimíra Dvořáčka a JUDr. Lenky Vislocké, a označil je za nedůvodné. Závěry soudů obou stupňů jsou podle jeho názoru zcela jednoznačné a správné. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku pouze vytrhává jednotlivá tvrzení či skutečnosti z celkového skutkového děje a směřuje tak spíše do „modifikace skutku“ než do jeho hmotně právního posouzení. K otázce trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby připomenul závěr Vrchního soudu v Praze, který sám poukázal na postavení M. S. v předmětné době, neboť ten nebyl ani statutárním orgánem ani akcionářem obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s. Dále sdělil, že k dovoláním spoluobviněných J. G. a V. M. se vyjadřovat nebude. Závěrem obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud na podkladě podaných dovolání nejprve zkoumal splnění formálních náležitostí pro konání dovolacího řízení, přitom zjistil, že obvinění J. G., Ing. V. M. a také nejvyšší státní zástupce jsou osobami oprávněnými k využití tohoto mimořádného opravného prostředku [§265d odst. 1 písm. a), b) tr. řádu], přitom oba obvinění tak učinili prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu). Všichni dovolatelé podali dovolání včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a dovolání obsahují stanovení náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
S ohledem na obsah podaných dovolání, kdy alespoň část jejich námitek odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. v případě dovolání nejvyššího státního zástupce též důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. řádu, mohl Nejvyšší soud na podkladě podaných dovolání podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných a též dovolání nejvyššího státního zástupce jsou zčásti důvodná.
Dovolání obviněných J. G. a Ing. V. M. směřovala proti bodu I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud na podkladě odvolání obou obviněných a též odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze nejprve zrušil výrok pod bodem A. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze týkající se jmenovaných obviněných a poté sám znovu rozhodl tak, že obviněného J. G. uznal vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 a §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Obviněný Ing. V. M. byl odsouzen za návod k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. b) a §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Stalo se tak na základě skutkového zjištění, které lze stručně vyjádřit tak, že
obviněný Ing. V. M. v postavení jednatele obchodní společnosti Oliveta s.r.o., která byla od 1. 3. 2007 jediným akcionářem obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., v době mezi 2. a 8. březnem 2007 dal ústní pokyn obviněnému J. G., členu představenstva LETKA TEAM, a.s., aby jménem této obchodní společnosti uznal formou exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti závazek vůči obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. ve výši 200 000 000,- Sk, ačkoli si byl vědom , že tím J. G. poruší povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, neboť aktuální závazek LETKA TEAM, a.s. vůči ASPEMADENA s.r.o., ani předcházející „dohoda o přistoupení k závazku“ datovaná dnem 7. 4. 1998, platně nevznikly, a pokud ano, byly by již promlčené, tudíž musel počítat s tím, že v případě vyrovnání závazku, ať již dobrovolném či v rámci exekuce, by LETKA TEAM, a.s. nedůvodně přišla o majetek odpovídající částce 165 438 000,- Kč,
obviněný J. G. v postavení jediného člena představenstva LETKA TEAM, a.s. v rozporu se svou povinností řádně spravovat majetek této obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře následně dne 9. 3. 2007 před exekutorem JUDr. Milanem Usnulou splnil pokyn Ing. V. M. a formou exekutorského zápisu uznal závazek ve výši 200 000 000,- Sk včetně dohody o přímé vykonatelnosti tohoto zápisu. K úhradě mělo dojít v měsíčních splátkách po 50 000 000,- Sk počínaje dnem 20. 3. 2007. Součástí tohoto exekutorského zápisu byl též odkaz na uvedenou dohodu o přistoupení k závazku ze 7. 4. 1998, jíž LETKA TEAM, a.s., (resp. správně M. T. Trading, a.s., což byl tehdejší název téže obchodní společnosti ), přistoupila k závazku JUDr. M. Š. vůči Slovenské sporitelni, a.s. z titulu poskytnutého úvěru 100 000 000,- Sk již dne 14. 1. 1993, který jmenovaný do této doby, tj. do dubna 1998, ani zčásti neuhradil. Obviněný J. G. tak učinil přesto, že O. J. podepsaný jako tehdejší předseda představenstva LETKA TEAM, a.s. na této původní dohodě o přistoupení k závazku již nebyl dne 7. 4. 1998 statutárním orgánem a jeho oprávnění jednat za tuto obchodní společnost zaniklo ke dni konání valné hromady, která jej odvolala z funkce předsedy představenstva, tj. dne 18. 3. 1998. Závazek vyplývající z této dohody nebyl přitom zařazen do účetnictví LETKA TEAM a.s., a bylo možné namítat jeho promlčení, pokud by obviněný J. G. postupoval s péčí řádného hospodáře, musely mu být tyto skutečnosti zřejmé, on je však pominul, přičemž obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. přihlásila následně svou pohledávku vyplývající z uvedeného exekutorského zápisu ve výši 194 374 882,27 Kč do konkursního řízení na majetek LETKA TEAM, a.s. K její úhradě však nedošlo, neboť v rámci incidenčních sporů vyvolaných obchodními společnostmi BEES, s.r.o., ATLANTA SAFE, a.s. a Českou republikou zastoupenou Finančním úřadem v Pardubicích bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 55 Cm 247/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 15 Cmo 14/2010, určeno, že žalovaná obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. nemá za úpadcem LETKA TEAM, a.s. vykonatelnou pohledávku II. třídy ve výši 194.374.882,27 Kč, tudíž ke škodě na majetku LETKA TEAM, a.s. ve výši exekutorským zápisem uznaného závazku nakonec nedošlo.
Obvinění J. G. i Ing. V. M. od počátku svého trestního stíhání odmítali svou vinu s tím, že byli oba vedeni záměrem odvrátit návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti LETKA TEAM, a.s., jímž obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. „hrozila“ v případě neuhrazení závazku podle dohody uzavřené dne 7. 4. 1998. Právě obviněnými tvrzený zájem na pokračování podnikatelské činnosti LETKA TEAM, a.s. je nakonec vedl k podpisu exekutorského zápisu dne 9. 3. 2007 s tím, že nezpochybňovali své role tak, jak vyplývají ze skutkové věty výroku o vině stručně popsané výše. Obviněný Ing. V. M. dal pokyn obviněnému J. G., aby učinil tento právní úkon, a tím uspokojil požadavky osob jednajících jménem obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. Ve svém konání proto obvinění nespatřovali jakoukoli závadnost či dokonce protiprávnost, vyslovili přesvědčení, že jejich snahou bylo naopak nalézt co nejvýhodnější způsob vyřešení nastalé situace a to ve prospěch LETKA TEAM, a.s.
V podstatě stejně jako ve svých odvoláních také v dovolání každý z obou obviněných setrval na této obhajobě. Je možné konstatovat, že obsah jejich řádného i mimořádného opravného prostředku je téměř totožný s tím, že oba obvinění uvedenými výhradami vytýkají nedostatečné naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Přestože převážná část jejich konkrétních argumentů směřuje proti způsobu, jakým soudy obou stupňů v tomto smyslu hodnotily provedené důkazy, a nepostupovaly tak podle zásady „in dubio pro reo“, současně oba obvinění poukázali na potřebu prokázat a především právně vyhodnotit jejich úmyslné zavinění a to jak ve vztahu k objektivní stránce trestného činu tak i ke způsobení škodlivého následku, resp. účinku.
V tomto smyslu považuje Nejvyšší soud dovolání obou obviněných za důvodné, neboť jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se náležitým způsobem nevypořádaly s otázkou zavinění zejména pak ve vztahu k možnému právnímu posouzení skutkových zjištění nejen jako úmyslného trestného činu podle §255 tr. zákona, ale též jeho nedbalostní formy zakotvené v ustanovení §255a tr. zákona. Zákonem č. 105/2000 Sb. byl totiž s účinností od 1. 5. 2000 mj. novelizován trestní zákon, (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), o nedbalostní alternativu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Podle §255a odst. 1 tr. zákona se stal trestně odpovědným pachatel, který z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.
Soud prvního stupně vypracoval velice rozsáhlé odůvodnění svého rozsudku, které jej činí nepřehledným a komplikovaným pro dostatečné porozumění veškerých souvislostí zejména s ohledem na poměrně složité skutkové okolnosti, za nichž mělo dojít k činům, jež jsou předmětem trestního stíhání všech obviněných v dané věci. Naproti tomu samotné právní posouzení zavinění obviněných J. G. a Ing. V. M. u trestného činu podle §255 tr. zákona a úvahy soudu při hodnocení významných skutečností v něm nejsou obsaženy. Městský soud sice velice podrobně a dokonce opakovaně interpretoval svá skutková zjištění, jež byla rozhodná pro objasnění otázky spáchání činu, jak je popsán v odsuzující části výroku o vině, avšak argumenty, jimiž měl vysvětlit úmyslnou formu zavinění obviněných jako předpoklad použití ustanovení §255 tr. zákona, Nejvyšší soud postrádá. Na stranách 167 až 170 svého rozsudku soud prvního stupně shrnul výsledky provedeného dokazování a popsal veškerá jednání probíhající mezi oběma obviněnými vzájemně, ale též se zástupci obchodní společnosti ASMEPADENA s.r.o., kteří naléhali na splnění „Dohody o přistoupení k závazku“ ze dne 7. 4. 1998 (psána ve slovenském jazyce, v daném usnesení však pro zjednodušení interpretována v češtině). Soud prvního stupně rovněž upozornil na právní úkony osob rozdílných od obviněných, které předcházely této dohodě, tj. tvrzený úvěrový vztah mezi JUDr. M. Š. a Slovenskou sporitelňou, a.s., a následné postoupení této pohledávky původním věřitelem, jejímž konečným postupníkem se stala obchodní společnost ASPEMADENA s.r.o. (smlouvou uzavřenou dne 3. 8. 2005 s předešlým věřitelem, resp. postupitelem obchodní společností Majetkový Holding, a.s.).
Rozhodné skutkové okolnosti, které podle soudu prvního stupně, s nímž se v tomto ohledu zcela ztotožnil i soud odvolací, a které (zřejmě) odůvodnily právní kvalifikaci podle úmyslné alternativy trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona, jsou vyjádřeny již ve skutkové větě odsuzující části výroku o vině. Trestní odpovědnost obou obviněných, ať již jako pachatele pokusu citovaného trestného činu nebo v postavení účastníka – návodce, je podle soudů obou stupňů založena uznáním závazku, co do důvodu i výše, vůči ASPEMADENA s.r.o. formou exekutorského zápisu dne 9. 3. 2007, vyplývajícího z dohody o přistoupení k závazku ze dne 7. 4. 1998, kterou se měla LETKA TEAM, a.s. zavázat tehdejšímu věřiteli – společnosti Slovenská sporitelňa, a.s., že splní za dlužníka JUDr. M. Š. jeho dluh z poskytnutého úvěru 100 000 000,- Sk. Obviněný Ing. V. M. přitom dal pokyn k sepsání exekutorského zápisu, ačkoli si „byl vědom“ (srov. skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), že tím spoluobviněný J. G. „poruší svou zákonnou povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře vyplývající z §194 odst. 5 obchodního zákoníku“, a obviněný J. G. pokyn spoluobviněného splnil, ačkoli mu „muselo být zřejmé a zcela pominul skutečnosti“, že dohodu o přistoupení k závazku ze 7. 4. 1998 podepsal za LETKA TEAM a.s. O. J., který již v této době nevykonával funkci předsedy představenstva, nebyl tudíž oprávněn činit jménem této obchodní společnosti žádné úkony, dále že tato dohoda nebyla založena v účetnictví LETKA TEAM a.s. a především bylo možné namítat promlčení podle §387 obchodního zákoníku. Z tohoto popisu zásadních okolností, z nichž při nedostatku doznání obviněných bylo možné dovozovat zavinění obou obviněných, však nevyplývají takové skutečnosti, jež by určovaly konkrétní právní formu znaku subjektivní stránky trestného činu a to ani ve vztahu k druhu úmyslu, pokud čin obviněných soudy posoudily podle ustanovení §255 tr. zákona. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale ani z rozsudku soudu prvního stupně, tak není možné zjistit, zda soudy považovaly tento trestný čin za spáchaný v přímém či nepřímém úmyslu podle §4 písm. a), b) tr. zákona.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné jen stručně připomenout základní pravidla, jež platí pro rozlišování těchto dvou druhů úmyslného zavinění (a to v zásadě shodně jak podle právní úpravy účinné v době spáchání činu – srov. §4 písm. a), b) tr. zákona, tak i podle současného znění – srov. §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. U přímého úmyslu zákon vyžaduje, aby pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný tímto zákonem, nebo alespoň věděl, že jej může porušit, a současně chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel sice věděl, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro tento případ s tím byl srozuměn, jde o zavinění v úmyslu nepřímém. Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku předvídaného trestním zákonem. Trestní zákoník pak v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním je i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Oběma formám úmyslu je tedy společná vědomostní (intelektuální) složka, kdy pachatel skutečnosti rozhodné z hlediska trestního zákona předpokládá, nebo si je představuje alespoň jako možné. Rozdílně je pak u nich přítomna složka volní, jež u přímého úmyslu znamená aktivní vztah pachatele k vyvolání následku rozhodného pro určitý trestný čin, tj. pokládá za nutné, že k němu dojde. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu dopadá na případy, kdy je pachatel srozuměn s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. O nepřímý úmysl jde i tam, kde cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla dokonce nepříjemná (srov. rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona se tedy vyžaduje úmyslné zavinění. Přitom nestačí, že pachatel úmyslně porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, nýbrž musí být současně prokázáno, že jeho úmysl směřoval i ke způsobení následku, resp. účinku v podobě způsobení škody nikoli malé (nejméně 25 000,- Kč podle §89 odst. 11 tr. zákona) na cizím opatrovaném či spravovaném majetku. Pokud jde o použití přísnější trestní sazby tohoto trestného činu podle odstavce 3, tj. způsobení škody velkého rozsahu (více jak 5 000 000,- Kč), postačí, pokud je zavinění pachatele pokryto nedbalostní formou ve smyslu §5 tr. zákona. Přitom může jít i o nevědomou nedbalost [§5 písm. b) tr. zákona], kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Jak bylo již naznačeno, v projednávané trestní věci soud prvního stupně nevěnoval prakticky žádnou pozornost zdůvodnění subjektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona u obviněných J. G. a Ing. V. M., ačkoli je z obsahu trestního spisu, (nakonec i z velmi rozsáhlého odůvodnění rozsudku tohoto soudu), zřejmé, že pro právní posouzení otázky zavinění měl soud dostatečný podklad v provedených důkazech. Ačkoli se právě znak subjektivní stránky stal pro oba obviněné sporným již v jejich řádných opravných prostředcích, Vrchní soud v Praze náležitým způsobem nereagoval na jejich námitky a nevypořádal se s nedostatečným postupem soudu prvního stupně. V rozsudcích soudů obou stupňů nelze nalézt žádné úvahy, z nichž by bylo možné dovodit konkrétní okolnosti nezbytné pro právní posouzení znaku úmyslu a jeho konkrétní formy. V předcházející části tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud záměrně citoval ty části skutkové věty napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud „zřejmě“ vyjádřil subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku alespoň v jeho základní skutkové podstatě podle §255 odst. 1 tr. zákona. Přitom však odvolací soud, (předtím již soud prvního stupně podobně), použil ne zcela jasné formulace psychického vztahu obviněných ke všem skutečnostem, jež tvoří znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a jež musí být pokryty zaviněním. Právě s ohledem na druhou, nedbalostní alternativu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zákona, bylo třeba pečlivě vážit ty skutkové okolnosti, jež jsou významné pro rozlišení mezi nepřímým úmyslem [§4 písm. b) tr. zákona] a vědomou nedbalostí [§5 písm. a) tr. zákona], když spáchání tohoto činu z nevědomé nedbalosti nebylo podle trestního zákona účinného v době činu postižitelné. Jak u nepřímého úmyslu, tak i u vědomé nedbalosti totiž pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem jím chráněný, v případě úmyslu pak musel být srozuměn s jeho způsobením, kdežto u vědomé nedbalosti pachatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Oběma těmto druhům zavinění je tak společná složka „vědění“ ale složka „vůle“ u nedbalosti chybí.
V tomto smyslu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a obvinění J. G. a Ing. V. M. tak důvodně uplatnili výhrady proti naplnění znaku zavinění, jenž má stěžejní význam pro hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Zjištěná vada v chybějícím právním posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu sama o sobě činí napadené rozhodnutí nesprávným, avšak z hlediska hmotně právního posouzení má stěžejní význam především proto, že trestní zákon účinný v době spáchání činu, umožňoval trestní postih porušování povinnosti při správě cizího majetku nejen v úmyslné formě, ale též z vědomé nedbalosti (srov. §255a tr. zákona). Současná právní úprava účinná od 1. 1. 2010, tj. podle trestního zákoníku, jež byla s určitými změnami převzata z trestního zákona, dokonce připouští trestní odpovědnost pachatele tohoto trestného činu též z nevědomé nedbalosti, byť se musí jednat o hrubou nedbalost (srov. §§220 a 221 tr. zákoníku). Pokud bude protiprávní jednání obviněných znovu posouzeno podle právní úpravy účinné v době spáchání činu, musí se odvolací soud také vypořádat s materiální podmínkou jeho trestnosti, jak byla v trestním zákoně upravena v ustanovení §3 odst. 2, a to ve vztahu ke všem hlediskům určujícím stupeň společenské nebezpečnosti činu demonstrativně uvedeným v §3 odst. 4 tr. zákona.
Na podkladě dovolání obviněných J. G. a Ing. V. M., kteří oprávněně považovali otázku subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, za minimálně nepřesvědčivě vysvětlenou jak napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil odsuzující výrok rozsudku Vrchního soudu týkající se obou jmenovaných dovolatelů a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jak již bylo zmíněno, oba obvinění uplatnili fakticky zcela shodné námitky, jimiž argumentovali v dovoláních, již ve svém řádném opravném prostředku. Přestože pochybení při hodnocení subjektivní stránky trestného činu podle §255 tr. zákona je možné shledat i v rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo povinností soudu odvolacího vypořádat se s důležitými okolnostmi charakterizujícími zavinění obviněných, neučinil tak a relevantně na uplatněné výhrady nereagoval. Proto má Nejvyšší soud za to, že bude třeba ve věci konat nové řízení před soudem druhého stupně, v jehož rámci je za stávající důkazní situace možné napravit zjištěnou vadu a přesvědčivým způsobem zhodnotit ty skutečnosti, jež jsou významné pro právní závěr o konkrétním druhu zavinění obou obviněných J. G. i Ing. V. M. a učinit odpovídající právní posouzení skutkových zjištění podle příslušného ustanovení trestního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že bude třeba rovněž zkoumat časovou působnost trestních zákonů, jejichž použití přichází v úvahu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska „příznivosti“ právní úpravy obviněných však bude nutné zohlednit jednotlivé znaky skutkových podstat trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 či §255a tr. zákona, resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 nebo §221 tr. zákoníku v souladu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí publikovaném pod č. 54/2012 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší státní zástupce směřoval své dovolání v neprospěch obviněných J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství podané v neprospěch všech obviněných. Jak bylo v úvodu tohoto rozhodnutí interpretováno, Městský soud v Praze zprostil podle §226 písm. písm. b) tr. řádu obžaloby obviněné JUDr. J. T., M. S. a Ing. V. M. pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona (výrok pod bodem B. I.). Stejně postupoval tento soud ohledně skutku kvalifikovaného v obžalobě jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (výrok pod bodem B. II.). Nejvyšší státní zástupce spatřoval v napadeném usnesení vadu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
Konkrétní námitky, jimiž nejvyšší státní zástupce argumentoval ve svém dovolání ve vztahu ke zprošťujícímu výroku ohledně obou skutků, odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť vytýkaly vady v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud tudíž mohl podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. řádu přezkoumat napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející řízení včetně zprošťujícího výroku soudu prvního stupně v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom shledal, že je opodstatněné pouze v části, která se týkala druhého ze zprošťujících výroků uvedenému pod bodem B. II. rozsudku soudu prvního stupně.
Jednání, které bylo v obžalobě kvalifikované jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 a §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, bylo popsáno velice obsáhle, a jak správně upozornil nejvyšší státní zástupce, nikoli ku prospěchu věci, neboť jsou v něm obsaženy i okolnosti nepodstatné z hlediska naplnění tvrzených znaků protiprávního jednání. Lze je ve stručnosti shrnout tak, že obvinění JUDr. J. T. a Ing. V. M. jako zástupci obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. na základě instrukcí obviněného M. S. při jednáních se zástupci obchodních společností ATLANTA SAFE, a.s., Geco Tabak, spol. s r.o. a BEES, s.r.o. Ing. M. U., Ing. M. B. a Ing. L. Ch. ve dnech 15. a 16. 3. 2007 požadovali uhrazení částky 100 000 000,- Kč určenou pro osobní potřeby obviněného M. S., za niž formálně nabízeli pohledávku obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. vůči JUDr. M. Š. s tím, že pokud nebudou tyto peněžní prostředky zaplaceny, neumožní, aby obchodní společnost BEES s.r.o. odkoupila od LETKA TEAM a.s. zásoby cigaret, a dále že zajistí, aby posledně jmenovaná obchodní společnost neuhradila Geco Tabak, spol. s r.o. faktury na celkovou částku převyšující 42 milionů Kč, ačkoli věděli, že tato pohledávka nemá větší hodnotu, dále věděli, že ATLANTA SAFE, a.s. zajistila od obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. finanční prostředky právě pro LETKA TEAM a.s. na nákup cigaretových výrobků ve výši téměř tři čtvrtě miliardy Kč a že ATLANTA SAFE, a.s. ručila za tuto transakci obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., přičemž předtím, dne 1. 3. 2007 převedl obviněný M. S. na slovenskou společnost Oliveta s.r.o. akcie LETKA TEAM a.s. a jediným akcionářem se stala obchodní společnost zapsaná do obchodního rejstříku ve Slovenské republice, ve stejný den (1. 3. 2007) uzavřeli všichni obvinění (v různých rolích) formou exekutorského zápisu dohodu s přímou vykonatelností, podle níž LETKA TEAM a.s. je povinna uhradit obchodní společnosti CZ TABÁK a.s. pohledávku téměř 55 milionů Kč před lhůtou splatnosti, dále dne 9. 3.2007 obviněný Ing. V. M. dal pokyn obviněnému J. G. podepsat jménem LETKA TEAM a.s. formou exekutorského zápisu s přímou vykonatelností uznání závazku vůči obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. v částce 200 000 000,- Sk, a tím vzbudili u zástupců Geco Tabak, spol. s r.o. a ATLANTA SAFE, a.s. důvodnou obavu, že mohou obchodní společnost LETKA TEAM a.s. zatížit takovými závazky, které nebude schopna plnit, čímž by mohlo dojít k prohlášení konkursu na majetek posledně jmenované obchodní společnosti a současně by případné exekuce znamenaly využití zásob cigaret opatřených z finančních zdrojů obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce a.s., čímž se nedostane na plnění věřitelům Geco Tabak, spol. s r.o. a ATLANTA SAFE, a.s. jako ručiteli za předchozí nákup cigaret zajištěný směnkami, což by pro ni mohlo mít vážné ekonomické následky, tato obava pak vedla odpovědné zástupce firem přijmout rozhodnutí nakoupit cigarety prostřednictvím spřízněné obchodní společnosti BEES, s.r.o. a to za vlastní směnky LETKA TEAM a.s., přitom Ing. M. U. nabídl místo částky 100 000 000,- Kč akceptaci směnky cizí na částku 80 000 000,- Kč splatné za jeden rok, avšak obviněný JUDr. J. T. omylem nevyplnil směnku řádně, poté již tato směnka nebyla předložena k proplacení, tudíž škoda ve výši 80 000 000,- Kč nevznikla.
Současně nejvyšší státní zástupce vyslovil souhlas se změnou právní kvalifikace tohoto skutku s tím, že naplňuje znaky trestného činu útisku podle §237 tr. zákona, jak přednesl ve svém závěrečném návrhu v hlavním líčení intervenující státní zástupce.
Dovolatel nejprve odmítl názor odvolacího soudu o totožnosti skutků popsaných jednak pod bodem I. výroku rozsudku tohoto soudu, jímž byli uznáni vinnými obvinění J. G. a Ing. V. M., a skutkem kvalifikovaným v obžalobě jako trestný čin vydírání. Proti srovnání obou skutků, jež skutečně svědčí o odlišném jednání i následku u každého z nich, což vylučuje posouzení jako jediného skutku, nemá žádných výhrad ani Nejvyšší soud. V tomto ohledu skutečně nepovažuje tvrzení Vrchního soudu v Praze za správné, neboť při důsledném pochopení rozhodných skutkových zjištění (při opravdu nadbytečně složitém popisu skutkových okolností v podané obžalobě) ve vztahu k naplnění obou skutkových podstat trestných činů, s přihlédnutím ke změně právní kvalifikace z vydírání na útisk je zřejmé, že charakteristika jednání i následku obou trestných činů je rozdílná. Potud je nutné dát dovolateli za pravdu. Nicméně uvedená nesprávnost v právním posouzení věci odvolacím soudem neměla žádný vliv na samotné potvrzení zprošťujícího výroku soudu prvního stupně a nevyhovění řádného opravného prostředku státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Nejvyšší soud se nebude vůbec zabývat otázkou možného použití kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu vydírání podle §235 tr. zákona, stejně jak učinil sám dovolatel. Při zkoumání podmínek naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 tr. zákona, je nutné vyjít ze znění právní úpravy účinné v době spáchání činu. Tohoto trestného činu se dopustil pachatel, který jiného nutil, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nejvyšší státní zástupce při odůvodňování opodstatněnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněných JUDr. J. T., M. S. a Ing. V. M. zdůraznil existenci stavu tísně na straně osob jednajících za obchodní společnosti ATLANTA SAFE, a.s., Geco Tabak, spol. s r.o. případně BEES, s.r.o. Spatřoval jej v požadavku obviněných zaplatit částku 100 000 000,- Kč v podstatě bez ekonomického důvodu, neboť nesouvisela s prodejem cigaret, měla být sice uhrazena v rámci této obchodní transakce, avšak nijak neodrážela dohodnutou cenu za cigarety. Jako kompenzaci této finanční částky nabízeli obvinění převedení pohledávky obchodní společnosti ASPEMADENA s.r.o. za JUDr. M. Š. a deklarovali, že obchodní společnost LETKA TEAM a.s. je v tomto právním vztahu spoludlužníkem. Podle nejvyššího státního zástupce byl trestný čin útisku dokonán již samotným vyslovením požadavku na úhradu stomilionové částky jako podmínky pro uzavření obchodu s cigaretami, který byl pro dotčené obchodní společnosti zásadní z hlediska uspokojení jejich oprávněných a existujících finančních nároků z předešlých obchodních vztahů s obchodní společností LETKA TEAM a.s. Nejvyšší státní zástupce nepřikládal žádnou relevanci ani tomu, že nakonec došlo ze strany poškozených k přijetí směnky na částku o 20 000 000,- Kč nižší, byť neplatné z důvodu jejího nesprávného vyplnění, ani té skutečnosti, že nakonec byl na majetek obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. prohlášen konkurs, což rovněž nebylo v zájmu poškozených a jímž mj. rovněž obvinění „vyhrožovali“.
Nejvyšší soud sice souhlasí s vysloveným názorem dovolatele, který odmítl sdílet výklad soudů obou stupňů ohledně ustanovení §267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen obchodní zákoník), ve vztahu k §49 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, (dále jen občanský zákoník), oba ve znění pozdějších předpisů účinném ke dni spáchání činu, s tím, že by fakticky znamenal, že v rámci obchodních vztahů nelze spáchat trestný čin útisku, event. vydírání. Jedná se sice o otázku poměrně složitou, neboť i v rámci posuzování obchodně právních a občanskoprávních vztahů je vždy důkazně obtížné posoudit existenci stavu tísně u jedné ze smluvních stran. (K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1397/98, ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000, a rozhodnutí publikované pod č. 36/1993 Sb. rozh. obč.) Stav tísně ve smluvních vztazích totiž předpokládá u jedné ze smluvních stran, že dohodu uzavírá nikoli z vlastní svobodné vůle za účelem realizace závazků z nich vyplývajících, nýbrž za účelem odvrácení pro něho negativních ekonomických či sociálních dopadů. Zásada definovaná v §267 odst. 2 obchodního zákoníku o nepoužití ustanovení §49 občanského zákoníku o právních úkonech uzavíraných v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek vycházela z principu rovnosti založené na profesionalitě účastníků závazkových vztahů. Mezi stranami smlouvy totiž není mimo jiné neobvyklé určité dominantní postavení jedné z nich, dané silnější vyjednávací silou, případně každá ze stran může činit jistý nátlak na stranu druhou se zájmem přimět k akceptaci výhodnějších obchodních podmínek (pro ni). (Srov. článek Prof. JUDr. Josefa Bejčka; Některé důsledky zákonného a soudcovského ohledu na „slabou“ a „slabší“ vyjednávací pozici obchodního partnera, publikovaný v časopise Obchodněprávní revue č. 1, ročník 2011, s. 10.) Není tudíž pochyb o tom, že v obchodně závazkových vztazích je použití stavu tísně a možné právní důsledky z něho plynoucí např. pro určení neplatnosti takové smlouvy spíše výjimkou a vždy je nutné hodnotit okolnosti konkrétního případu. Stejně však je třeba postupovat při zkoumání případného (úmyslného) vyvolání stavu tísně u jedné ze smluvních stran a dovození trestní odpovědnosti druhé strany za trestný čin útisku podle §237 tr. zákona (nyní §177 tr. zákoníku).
Podle názoru Nejvyššího soudu však v projednávané trestní věci není nezbytné pečlivě zkoumat, zda v obžalobě označení poškození se mohli nacházet v „tísni“ díky požadavku obviněných na úhradu vysoké finanční částky, a to především z důvodu konkrétních dovolacích argumentů nejvyššího státního zástupce, jimiž je dovolací soud vázán. Dovolatel totiž ve svém mimořádném opravném prostředku naprosto zúžil okruh všech skutečností, které mají nezpochybnitelný význam pro náležité posouzení důvodnosti podání obžaloby pro předmětný skutek. V souladu s postupem soudu prvního stupně, s nímž se fakticky ztotožnil i odvolací soud, který sice nereagoval na odvolací výhrady státního zástupce dostatečně, a dokonce vyslovil nesprávnou právní úvahu, však není možné izolovat žádost obviněných o úhradu stomilionové částky z kontextu celé situace, tj. opakovaná jednání na počátku vyvolaná osobami zastupujícími „poškozené“ obchodní společnosti, jejich měnící se návrhy na způsoby řešení finančních záležitostí které vyslovení požadavku zaplacení peněžní sumy tzv. mimo prodejní cenu předcházely. Je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti, jimiž byla provázena příprava realizace prodeje cigaret obchodní společností LETKA TEAM a.s. a přihlédnout k samotné aktivitě jednotlivých zúčastněných osob a v neposlední řadě též k samotné výsledné podobě této obchodní transakce. V tomto směru je možné odkázat na skutečně velice podrobné odůvodnění zprošťujícího výroku soudem prvního stupně, který na více než třinácti stranách textu nejenže popsal průběh vzájemných jednání, pečlivě zhodnotil výsledky dokazování a přesvědčivě zdůvodnil své závěry o pohledu na způsob a obsah vyjednávání mezi všemi zúčastněnými osobami včetně motivu k prosazování jejich konkrétních obchodních zájmů, samozřejmě na té úrovni, jakou se podařilo v průběhu trestního řízení objasnit (srov. nejméně 153 až 166 rozsudku Městského soudu v Praze). Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje s celkovým vyhodnocením situace související s uzavřením obchodu s cigaretami v březnu roku 2007 při vědomí zřejmého vyčerpání důkazních prostředků, jež by umožňovaly objasnit „skutečné“ a konkrétní záměry jednajících stran.
Soud prvního stupně nejprve shrnul podstatné skutečnosti zjištěné především z výpovědí obviněných i svědků zejména zastupujících údajně poškozené právnické osoby – Geco Tabak, spol. s r.o. a ATLANTA SAFE, a.s. Přitom soud prvního stupně poctivě nepřehlédl nic, co mělo význam pro vyhodnocení zájmů všech zainteresovaných osob, a které měly svůj původ zejména v již dříve realizovaném nákupu značného množství cigaretového zboží obchodní společností LETKA TEAM a.s., na jehož financování využila peněžní prostředky obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. zajištěné právě vlastními směnkami, které se staly jedním z platebních prostředků při uzavření smlouvy o prodeji cigaret s obchodní společností BEES, s.r.o. dne 16. 3. 2007. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že to byly právě osoby jednající v zájmu „poškozených“ subjektů, kdo měl zájem na odkoupení zásob cigaretového zboží ve vlastnictví obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., a za tímto účelem vyvolaly jednání o možných podmínkách této obchodní transakce, přičemž ony samy vybraly kupující stranu, s nimi spřízněnou obchodní společnost BEES, s.r.o. Učinily tak zřejmě pod vlivem změny vlastnických vztahů v obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., která v nich vyvolala obavy o zmaření, event. v hrozícím insolvenčním řízení ztížení, návratnosti investic vložených do obchodu spojeného s nákupem cigaretového zboží v hodnotě téměř tři čtvrtě miliardy Kč právě obchodní společností LETKA TEAM a.s. Tyto skutečnosti jsou zřejmé např. z výpovědi svědkyně Mgr. I. N. v hlavním líčení konaném dne 23. 1. 2012, která byla poměrně podrobně informována díky svým osobním vazbám na osoby zúčastněné na přípravách uzavření smlouvy z 16. 3. 2007 (viz č. l. 9564 – 9595 trestního spisu).
Byla to tudíž strana tzv. poškozených, která vůbec vyvolala zájem o nákup cigaretového zboží od obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., a jak naprosto správně dovodil již soud prvního stupně, docházelo v rámci vyjednávání podmínek uzavření této obchodní transakce k návrhům především ze strany kupující, resp. osob jednajících jménem ATLANTA SAFE, a.s. a Geco Tabak spol. s r.o. Obvinění, zastupující prodávající stranu, na samém počátku nabízeli prodej majoritního podílu akcií v jimi ovládaných obchodních společnostech (LETKA TEAM a.s. i CZ TABÁK a.s.), což bylo protistranou odmítnuto. Obvinění jednající za prodávající stranu se poté nespokojili s nabídkou odkoupení cigaret s „přiměřeným ziskem“, ale požadovali uhrazení stomilionové částky, resp. původně stopadesátimilionové. Nakonec zástupci druhé smluvní strany souhlasili s úhradou částky 80 000 000,- Kč formou směnky s dobou splatnosti po roce, která se však ukázala neplatnou díky chybě při jejím vyplňování. V podrobnostech o průběhu a zejména způsobu vyjednávání a aktivitě jednotlivých zúčastněných osob Nejvyšší soud může odkázat na podrobný souhrn podstatných událostí předcházejících uzavření smlouvy z 16. 3. 2007 na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména jeho strany 155 a násl. bez ohledu na to, že v této části soud vysvětloval neodůvodněnost použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle §235 tr. zákona. Zásadní je totiž interpretační část skutkových okolností týkajících se obsahu vyjednávání v časovém sledu od prvotního kontaktu mezi zúčastněnými osobami až po uzavření předmětné smlouvy v březnu 2007.
Z hlediska posouzení důvodnosti dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce je rozhodující, že argumenty, jimiž podpořil svůj nesouhlas se zprošťujícím výrokem, resp. zamítnutí odvolání proti němu, zcela pomíjejí vše, co je nutné zohlednit při posuzování případného stavu tísně smluvní strany vystupující jako kupující či spřízněných osob, které měly na koupi zásob cigaret enormní zájem. Nejvyšší soud proto nemohl přijmout výhrady nejvyššího státního zástupce v této části jeho dovolání, neboť jsou vytrženy z faktického procesu sjednávání smluvních podmínek, jak byl zjištěn, a zcela pomíjejí všechny významné skutečnosti, jež bylo nutné zkoumat obzvláště uvážlivě s ohledem na prezentovanou právní úpravu obchodních vztahů v době uzavření smlouvy (viz §267 odst. 2 obchodního zákoníku a §49 občanského zákoníku). Nejvyšší soud neshledal žalované jednání obviněných v podobě, jak vyplynula z obsahu provedeného dokazování, natolik výjimečným pro standardní či legitimní obchodní nátlak smluvních stran, aby ovlivnilo svobodu vůle kupujícího do té míry a intenzity, jež by odpovídala znaku „tísně“ skutkové podstaty trestného činu podle §237 tr. zákona a vyžádala si potřebu trestního postihu obviněných jako účastníků jedné ze smluvních stran. Navíc by v takovém případě bylo nezbytné posoudit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 tr. zákona včetně jeho materiální stránky. Samotné dovolání nejvyššího státního zástupce rovněž nepředložilo natolik „silné“ právní argumenty, jimiž by poukázalo na natolik výjimečný průběh obchodně právních vztahů mezi všemi účastníky, který by odůvodnil použití trestní represe vůči obviněným – jednajících v zájmu jedné ze smluvních stran. Také úvahy soudu prvního stupně vyjádřené k možnostem použití státním zástupcem navrhované právní kvalifikace, jimiž připustil určitý stav tísně, ale u každé z vyjednávajících stran, vycházejí z logických pravidel interpretace provedených důkazů včetně konstatování o konečném výsledku předmětné obchodní transakce, z níž nakonec profitovaly obchodní společnosti ATLANTA SAFE a.s., Geco Tabak spol. s r. o. a BEES s.r.o. Současně soud prvního stupně nepominul ani možnost jiného právního posouzení skutku a ani těmto úvahám vyjádřeným na stranách 165 a 166 rozsudku v podstatě nelze ničeho připomínat.
Vzhledem k tomu, že se nejvyšší státní zástupce v dovolání proti zamítnutí odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného proti zprošťujícímu výroku pod bodem B. I. rozsudku soudu prvního stupně nevypořádal se všemi zásadními skutečnostmi, které bylo nutné zahrnout do úvah o trestní odpovědnosti obviněných JUDr. J. T., M. S. a Ing. V. M. za trestný čin útisku, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako nedůvodné. Výrok o zproštění těchto obviněných obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podle §226 písm. b) tr. řádu považuje Nejvyšší soud za správný, neboť netrpí vadou hmotně právního posouzení skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání, resp. útisku. Nemohlo tudíž dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť ani v řízení předcházejícím napadenému rozsudku odvolacího soudu nebyl shledán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však o této části dovolání nejvyššího státního zástupce, které posoudil jako zjevně neopodstatněné, nerozhodl samostatným výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu vzhledem k tomu, že zaujal opačné stanovisko k druhé části dovolání nejvyššího státního zástupce.
Skutek popsaný pod bodem B. II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měli spáchat obvinění J. G., Ing. V. M., M. S. a JUDr. J. T. ve stručnosti tím, že společně jako osoby skutečně rozhodující o chodu a úkonech obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. dne 3. 4. 2007 při podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce března roku 2007 k Finančnímu úřadu v Pardubicích, úmyslně neuvedli pro účely určení skutečné výše daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty na výstupu částku nejméně 118 266 194,- Kč, přestože věděli, že obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. vznikla povinnost daň přiznat a odvést na základě kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2007, jíž LETKA TEAM a.s. prodala obchodní společnosti BEES, s.r.o. cigarety v hodnotě nejméně 740 552 247,- Kč, kdy již před jejím uzavřením nejpozději od 10. 3. 2007 obvinění JUDr. J. T. a Ing. V. M. při jednáních o podmínkách smlouvy deklarovali zástupci kupujícího, že daň z přidané hodnoty nebude odvedena, přičemž všem obviněným bylo zřejmé, že daň z přidané hodnoty ani nebude moci být v zákonné lhůtě zaplacena z důvodu nedostatku finančních prostředků, a to s ohledem na jejich předchozí úkony, jimiž ve dnech 1. a 9. března 2007 zatížili prodívající stranu vykonatelnými závazky ve výši 54 312 691,- Kč a 200.000.000,- Kč, jakož i s ohledem na sjednaný způsob úhrady kupní ceny, tj. směnkami vlastními vystavenými předtím obchodní společností LETKA TEAM a.s. jako směnečným dlužníkem ve prospěch směnečného věřitele – Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., znějících na směnečnou sumu 755 876 576,- Kč a úhradou částky 200 100,- Kč na účet prodávajícího, dále všem obviněným bylo známo, že podle čl. 5.3. této smlouvy k převodem cigaret došlo již jejím uzavřením, tj. ke dni 16. 3. 2007, čímž ve smyslu §13 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v tehdy účinném znění, došlo tímto převodem práva nakládat se zbožím k dodání zboží, jež je ve smyslu §21 odst. 4 písm. a) tohoto zákona zdanitelným plněním zakládajícím LETKA TEAM a.s. jako měsíčnímu plátci daně z přidané hodnoty povinnost odvést tuto daň nejpozději ke dni 25. 4. 2007, a neučinili tak dobrovolně ani v pozdějším období.
Zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Zkrácení daně tak předpokládá takové jednání pachatele, v jehož důsledku je povinné osobě vyměřena nižší daň, než jaká měla být správně vyměřena, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání. Jedním ze způsobů zkrácení daně z přidané hodnoty, o kterou jde v projednávané věci, je právě zatajení přijatého zdanitelného plnění, kdy pachatel v daňovém přiznání (podvodně) předstírá příslušnému správci daně, že za příslušné období dosáhl nižšího zisku, a to právě zatajením zdanitelného plnění k dani na výstupu ve smyslu §4 odst. 1 písm. h) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Na tomto místě Nejvyšší soud pro stručnost připomíná, že pokud je v tomto rozhodnutí citována právní úprava vyplývající ze zákona o dani z přidané hodnoty, jedná se o jeho znění účinné v rozhodném období, tj. do 31. 7. 2007.
Městský soud v Praze se opět věnoval velice podrobně všem otázkám, které v souvislosti s tímto skutkem byly předmětem dokazování, a vyjádřil se k nim především na stranách 141 až 152 odůvodnění svého rozsudku. Pro účely dovolacího řízení považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit ty zásadní úvahy, jež vedly soud prvního stupně k závěru, že předmětný skutek není trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, které vyjádřil výrokem podle §226 písm. b) tr. řádu a zprostil jmenované obviněné obžaloby státního zástupce Vrchního zastupitelství v Praze.
Zásadní argument, jak jej lze vyrozumět z citované části rozsudku soudu prvního stupně, a z něhož soud vycházel při hodnocení trestní odpovědnosti obviněných ve vztahu k daňovému deliktu, je možné shrnout tak, že Finanční úřad v Pardubicích, příslušný správce daně obchodní společnosti LETKA TEAM a.s., se o uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2007 dozvěděl ještě před splatností daně z přidané hodnoty a dokonce měl k dispozici její text (nejpozději od 26. 3. 2007). Díky probíhajícímu šetření v této obchodní společnosti z důvodu předchozích nestandardně vysokých požadavků na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopadu 2006 až ledna 2007 (v celkové částce převyšující 110 milionů Kč) a změně vlastnických vztahů uvnitř společnosti vydal tento úřad již dne 28. 3. 2007 tzv. zajišťovací příkaz podle §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy účinném znění, na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007 ve výši 114 000 000,- Kč. Učinil tak z obavy o budoucí schopnost kontrolovaného subjektu daně splnit daňovou povinnost z tohoto smluvního vztahu, jenž představoval zdanitelné plnění, uhradit. Samotnou daň z přidané hodnoty z předmětného obchodu s cigaretami pak Finanční úřad v Pardubicích vyměřil v částce 122 689 395,- Kč v platebním výměru ze dne 11. 9. 2007. K následným průtahům ve vyměřovacím řízení pak došlo proto, že obchodní společnost LETKA TEAM a.s. zpochybňovala účinnost některých částí smlouvy ze dne 16. 3. 2007. Podle soudu prvního stupně právě z tohoto důvodu nebylo uvedené zdanitelné plnění zahrnuto do příslušného daňového přiznání za měsíc březen 2007. Tento soud v podstatě vyloučil možnost považovat žalované jednání obviněných za trestné ve smyslu obžaloby s ohledem na vědomost správce daně o uskutečnění zdanitelného plnění daňovým subjektem LETKA TEAM a.s., a to již před uplynutím termínu pro splnění jeho daňové povinnosti a dostatek podkladů pro její následné vyměření. Městský soud v Praze v této souvislosti odkázal mj. na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002, podle něhož samotné nepodání daňového přiznání může být zkrácením daně jen v těch případech, kdy subjekt daně není registrován u správce daně a nemá povinnost daňové přiznání podat, dokud mu daňová povinnost nevznikla. Znak „zkrácení daně“ ve smyslu §148 tr. zákona, resp. nyní §240 tr. zákoníku, není naplněn samotnou skutečností spočívající v nepodání daňového přiznání povinnou osobou v případě, kdy správci daně je daňová povinnost takové osoby známa a zjištění základu daně a její stanovení může být provedeno i jinými prostředky. Přitom však Městský soud v Praze nezačlenil do svých úvah právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005, v němž byl řešen rovněž případ nepodání daňového přiznání povinnou osobou a vysloven v podstatě opačný právní názor, podle něhož trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona (nyní §240 odst. 1 tr. zákoníku) lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem daně z přidané hodnoty registrovaným u správce daně. V takové případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového uznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně (srov. č. 34/2006 Sb. rozh. tr). Nakonec se k řešené otázce vyjádřil v jemu předložené trestní věci velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu a to usnesením ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, které bylo publikováno pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr. První právní věta tohoto judikátu definuje „zkrácení daně“ tak, že jde o jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde.
S právními názory na řešení otázky výkladu pojmu „zkrácení daně“ vyslovenými v obou publikovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, který se v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu nepřiklonil k názoru senátu 11 Tdo, jak byl ve stručnosti citován, se soud prvního stupně nevypořádal, byť předmětem řešení se v nich primárně stal případ, kdy povinná osoba (subjekt daně) nepodala žádné daňové přiznání. Učinil tak až státní zástupce Vrchního státního zastupitelství ve svém řádném opravném prostředku, který současně upozornil na další nesprávný postup Městského soudu v Praze, pokud sám vyhodnotil smlouvu ze dne 16. 3. 2007 za neplatnou. Její platnost totiž byla potvrzena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn. 44 Cm 250/2007, přičemž s ohledem na vázanost tímto pravomocným výrokem ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu byl soud, podle státního zástupce, povinen se vypořádat s otázkou zavinění a hodnotit tak subjektivní stránku žalovaného daňového deliktu s ohledem na okolnosti zjištěné v průběhu trestního řízení. Na to reagoval Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí tak, že neshledal naplněným právě znak úmyslu u žádného z obviněných. K tomuto svému přesvědčení dospěl poté, co u nich dovodil úmysl „jiný“ než zkrácení daně, spočívající ve snaze o „revizi a přepracování“ smlouvy o prodeji cigaret z března 2007. Současně odvolací soud nepovažoval za potřebné vypořádat se změnou postoje obviněných k původnímu záměru naplnit dohodu o prodeji cigaret a připustil dokonce možnost, že si uvědomili její nevýhodnost, nebo se mohlo z jejich strany jednat o reakci na zjištění neplatnosti směnky vystavené na 80 milionů Kč, event. si uvědomili „dlouhodobost jejího uplatnění“. S ohledem na komunikaci obviněných se správcem daně a faktické odmítání vydat prodané cigarety jako předmět plnění ze smlouvy s přispěním aktivního jednání finančního úřadu a zajištění finančních prostředků na úhradu daně z přidané hodnoty se nemohlo podle odvolacího soudu jednat o zatajení zdanitelného plnění, neboť jeho vznik byl správci daně znám. Přesto současně vrchní soud konstatoval, že byť následné ovládnutí skladových prostor kupující stranou považují obvinění za nezákonné, došlo tím k uskutečnění zdanitelného plnění a tím i ke vzniku povinnosti obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. uhradit daň z přidané hodnoty odpovídající skutečnému objemu předmětu plnění smlouvy, (v ní je uvedeno větší množství cigaret). Následně však soud druhého stupně již jen odkázal na své předcházející úvahy, které však nejsou pro dovolací soud zcela zřetelné, a z nich dovodil právní závěr, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Přitom se však v odůvodnění této části napadeného usnesení odvolací soud fakticky nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi významnými pro náležité a pečlivé posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu. Přiklonil se k obhajobě obviněných, kteří se snažili prosadit již v jednání se správcem daně a poté též v průběhu trestního řízení argument o neplatnosti kupní smlouvy, aby se tak v podstatě zbavili odpovědnosti za nedodržení daňové povinnosti z této smlouvy vyplývající.
Nejvyšší soud považuje prakticky všechny výhrady uplatněné nejvyšším státním zástupcem proti zprošťujícímu výroku ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 za oprávněné. Vrchní soud v Praze totiž zcela pominul ty zjištěné skutečnosti, ohledně nichž se na druhé straně ztotožnil se soudem prvního stupně a které předcházely samotnému uzavření předmětné kupní smlouvy. Jedná se zejména o opakovaná vyjádření obviněných JUDr. J. T. a Ing. V. M.o neexistenci vůle na jejich straně uhradit příslušnou částku daně z přidané hodnoty z prodeje cigaret, dále o faktickou neschopnost subjektu daně – obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. opatřit potřebné finanční prostředky na zaplacení daně. K této ekonomické situaci mohlo dojít minimálně přijetím dosud nesplatných závazků vůči personálně propojené obchodní společnosti CZ TABÁK, a.s. začátkem března 2007 a s tím související způsob úhrady za prodej cigaret, jenž měl být proveden přijetím vlastních směnek se zanedbatelným peněžním doplatkem (zanedbatelným z hlediska očekávané výše daňové povinnosti). Zhoršení ekonomického postavení, které nakonec vyústilo podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek LETKA TEAM a.s., k němuž došlo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 48 K 44/2007, v podstatě nasvědčovalo tomu, o co zjevně obvinění usilovali, tedy že jmenovaná obchodní společnost neuhradí daň z přidané hodnoty z přijatého zdanitelného plnění, jež bylo předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2007. V této souvislosti nelze odhlédnout od již zmíněné skutečnosti, že obchodní společnosti LETKA TEAM a.s. byl vyplacen značný objem finančních prostředků představující nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v měsících listopadu 2006 až lednu 2007. Tudíž nebýt zmíněných právních úkonů, jež významně zatížily tento subjekt daně, mohla být příslušná daňová povinnost splněna.
Jak správně zdůraznil nejvyšší státní zástupce v dovolání, z obsahu kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2007 je zřejmá vůle obou stran naplnit její účel, taktéž formulace příslušných článků, na něž bylo v dovolání poukázáno, svědčí o tom, že jak strana kupující, tak i strana prodávající, určily okamžik převodu vlastnického práva k předmětným cigaretám jako den podpisu smlouvy. Je proto nutné odmítnout citovanou úvahu Vrchního soudu v Praze (srov. str. 26 napadeného usnesení) v tom smyslu, že „úmysl obviněných směřoval k tomu, aby smlouva o zpětném odkupu cigaret nebyla realizována, aby došlo k její revizi a přepracování“. Již toto samotné vyjádření soudu svědčí o tom, že si náležitě neujasnil podstatné okolnosti nezbytné pro posouzení skutečného záměru smluvních stran, neboť ten je z textu smluvního ujednání dostatečně zřetelný. Jestliže následně, třeba pod vlivem aktivního konání správce daně, který se dozvěděl o uzavření smlouvy ještě v měsíci březnu 2007 a činil kroky k zajištění naplnění daňové povinnosti z ní vyplývající, obvinění začali zpochybňovat platnost smlouvy jako celku, či některých jejích částí, neovlivnily tyto snahy, (byť se naopak fakticky neplatnosti smlouvy obchodní společnost LETKA TEAM a.s. právně nedomáhala), daňovou povinnost z uskutečněného zdanitelného plnění.
Podle §21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je plátce povinen přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestaví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň. Jestliže má zdanitelné plnění povahu dodání zboží, pak se jím podle §13 odst. 1 téhož zákona rozumí převod práva nakládat se zbožím jako vlastník. Takto jsou nakonec formulovány i údajně sporné články smlouvy ze dne 16. 3. 2007, tudíž je zřejmé, že její účastníci vědomě pracovali se zákonnými pojmy daňové právní úpravy a nepochybně byli seznámeni se všemi důsledky, které z dohodnuté obchodní transakce vyplynou pro jimi zastupovaný subjekt daně – obchodní společnost LETKA TEAM a.s.
Již vůbec nelze přistoupit na argument soudů obou stupňů, z něhož primárně dovodily beztrestnost obviněných, a to že správce daně věděl o existenci zdanitelného plnění a dokonce činil kroky k zajištění prostředků na úhradu daně z přidané hodnoty. Je totiž povinností subjektu daně uvést příslušnou daň v daňovém přiznání (viz citovaný §21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) a to do 25 dnů po skončení zdaňovacího období, v němž mu vznikla povinnost přiznat daň (srov. §101 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Samotná skutečnost, že příslušný finanční úřad se dozví o uskutečněném zdanitelném plnění, nezbavuje subjekt daně povinnosti, aby takové zdanitelné plnění nezahrnul do daňového přiznání, Jedná se totiž o jeho zákonnou povinnost, jak byla citována výše, přičemž plátce je povinen uvést do základu daně vše, co obdržel za uskutečněné zdanitelné plnění (srov. §36 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Platný právní režim daní a to včetně daně z přidané hodnoty je navíc založen na tom, že každý plátce musí provést sám výpočet příslušné daně ze základu stanoveného u daně z přidané hodnoty právě v ustanovení §36. V §37 tohoto zákona je jednoznačně určeno, že je to osoba povinná k dani, kdo vypočte stanoveným koeficientem konkrétní částku představující výši této daně za příslušné zdaňovací období.
Obvinění proto nemohli očekávat, že i přesto, že nezahrnuli do daňového přiznání, které bylo podáno již 3. 4. 2007, plnění z kupní smlouvy z 16. 3. 2007, o němž Finanční úřad v Pardubicích věděl, bude daň z přidané hodnoty náležitým způsobem „vyměřena“ správce daně v rozsahu, který odpovídal způsobu jejího výpočtu ve smyslu citovaných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Takové jednání, byť samo o sobě neodpovídá pojmu „zatajení“, neboť bylo odhaleno, je nutné považovat za protiprávní, neboť není např. vyloučeno, aby osoby porušující zákonnou daňovou povinnost činily následně další úkony či kroky, jimiž přinejmenším pro účely daňového řízení vytvoří situaci, díky které bude příslušná daň nesprávně vyměřena. V tomto smyslu soudy obou stupňů nezvažovaly ani možnost právní kvalifikace činu jako pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak zmínil též nejvyšší státní zástupce v dovolání. Nicméně v tomto stadiu řízení je předčasné vyslovit jednoznačný právní závěr o vývojovém stadiu trestného činu díky tomu, že se soud druhého stupně nevypořádal důsledně se všemi významnými okolnostmi, jež předcházely samotnému daňovému přiznání za měsíc březen 2007, a které nasvědčují spíše dokonání trestného činu podle §240 tr. zákoníku. K uvedenému je možné odkázat na právní větu vyslovenou Ústavním soudem v nálezu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01, publikovaný pod č. 74 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2002, podle níž zkrácením daně není její neodvedení, byla-li správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti. Zkrácením daně není také pouhé nezaplacení daně včas, nebyla-li co do výše daň zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného. V předmětné trestní věci proto musí být nejprve správně posouzena skutečnost, zda jednání obviněných vykazuje znaky úmyslného zkrácení, resp. nesprávného výpočtu výše daně z přidané hodnoty, k němuž byli obvinění ze zákona povinni.
Bez jakéhokoli významu pro trestní odpovědnost obviněných je následné zpochybňování platnosti kupní smlouvy jako celku či jejích součástí obviněnými. Odvolací soud v rámci svých, byť velice stručných, úvah o naplnění subjektivní stránky činu nesprávně přiznal váhu tvrzením obviněných, v nichž poukazovali na svou snahu minimálně „zrevidovat“ kupní smlouvu, resp. považovat ji za neplatnou, tudíž nezpůsobilou představovat tzv. zdanitelné plnění. Kromě toho, že odmítli dobrovolně vydat plnění jako předmět této smlouvy, neučinili fakticky žádné právní kroky, aby se tak stalo. Navíc je v této souvislosti nutné připomenout, že právní úprava pamatuje i na situace, kdy je nutné provést opravu základu daně a výše daně u zdanitelných plnění. V případě, že dojde ke zrušení nebo vrácení celého nebo části zdanitelného plnění, může plátce opravit výši daně podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Poté je plátce, který uskutečnil původní zdanitelné plnění, povinen vyhotovit pro plátce, pro něhož uskutečnil zdanitelné plnění, daňový dobropis ke dni, kdy byla provedena oprava základu daně (viz §43 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty). V projednávané věci však obvinění nejenže nesplnili svou daňovou povinnost vyplývající ze smlouvy o prodeji cigaret, ale neprojevili ani žádnou snahu postupovat podle platné zákonné úpravy, která pamatuje i na ty situace, kdy dojde ke zrušení obchodní transakce v režimu uplatňování daně z přidané hodnoty. Odvolací soud zcela pominul uvedenou možnost změny, resp. opravy základu daně a výpočtu její výše a bez dalšího přijal obhajobu obviněných o tom, že zřejmě chtěli dosáhnout zrušení smlouvy, (bez ohledu na to, jakou formou a zdali vůbec takový cíl sledovali), a vyvodil z ní nesprávný právní názor o nedostatku úmyslu u všech obviněných spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Rovněž se odvolací soud vůbec nezabýval otázkami neexistence volní či jen vědomostní složky úmyslu, event. obou z nich, a to ani ve vztahu k nepřímému úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Soud druhého stupně výrazně přecenil „aktivitu“ správce daně a přiznal ji jiný účel, než za jakým byly prováděny jednotlivé úkony ohledně zajištění finančních prostředků na úhradu odpovídající části daně z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud proto vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. G., Ing. V. M., JUDr. J. T. a M. S. proti té části zamítavého výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, jež směřovala proti zprošťujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze pod bodem B. II. S ohledem na shodu argumentů použitých zástupci obžaloby v odvolání i v dovolání, přikázal Nejvyšší soud věc znovu projednat a rozhodnout soudu druhého stupně, který se dostatečným způsobem nevypořádal s námitkami státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jež byly v podstatě shrnuty a zdůrazněny i v mimořádném opravném prostředku. Stejně jako u skutku kvalifikovaného podle §255 tr. zákona bude nutné vypořádat se v odvolacím řízení s těmi okolnostmi, jež jsou významné především z hlediska naplnění subjektivní stránky u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a to i ve vztahu k přísnější trestní sazbě. V rámci těchto úvah musí také soud druhého stupně přihlédnout k tomu, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu může jít i v případě, pokud cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr., které je dále použitelné i za účinnosti nové právní úpravy trestního práva hmotného).
V rámci nového posuzování trestní odpovědnosti obviněných musí soud pečlivě hodnotit i otázku jejich pachatelství, o níž se zmínil v závěrečné části napadeného usnesení s tím, že ji nemusel řešit za situace, kdy nepovažoval za naplněnou ani objektivní stránku předmětného zvlášť závažného zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Naznačil však určité pochybnosti o možném pachatelství ve vztahu k obviněným M. S. a JUDr. J. T.. Přestože jsou tyto úvahy v dané fázi řízení předčasné, považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na to, co zmínil již nejvyšší státní zástupce v dovolání, tj. že pachatelem tohoto zločinu může být kdokoli. K naplnění znaku subjektu skutkové podstaty citovaného trestného činu zákon nevyžaduje žádnou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele ve smyslu speciálního nebo konkrétního subjektu podle §114 odst. 1 tr. zákoníku. Soudní judikatura navíc zastává názor, že subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt citovaného trestného činu nemusí být totožný, např. v rozhodnutí č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr. a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011. Stranou úvah soudu by neměla zůstat ani možnost spáchání činu některým z obviněných v postavení účastníka, a to ve formě návodu či pomoci podle §24 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. U obviněného JUDr. J. T. soud musí navíc pečlivě zvažovat konkrétní jednání ve vztahu k jeho postavení při výkonu jednotlivých právních úkonů, ale i jeho „roli“ při vyjednávání předcházejícím uzavření smlouvy dne 16. 3. 2007, a zejména jaká význam tyto okolnosti mohly mít pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. V případě vyslovení viny obviněných bude rovněž nutné zabývat se rozsahem zkrácení daně z přidané hodnoty a vyjádřit případně odpovídající právní kvalifikaci činu ve vztahu k jeho skutečnému objemu s ohledem na fakticky existující předmět plnění vyplývající ze smluvního ujednání při zohlednění znalosti reálného stavu obviněnými spolu s jejich vůlí převést určité množství cigaretového zboží podle obsahu smlouvy z 16. 3. 2007. K určení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty může dojít po zjištění rozdílu mezi výší skutečně přiznané daně a její výší, ve které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Znak „velkého rozsahu“ ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku může být naplněn tehdy, pokud výše daňového úniku přesáhne 5 000 000,- Kč.
Nejvyšší soud tedy v rámci přezkumného řízení na podkladě podaných dovolání jak obviněnými J. G. a Ing. V. M., v části též nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. G., Ing. V. M., JUDr. J. T. a M. S., shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, u nejvyššího státního zástupce též druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nesprávné hmotně právní posouzení skutkových zjištění se týká jak pokusu, resp. návodu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1, resp. §10 odst. 1 písm. b) a §255 odst. 1, 3 tr. zákona, tak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Zjištěné vady napadeného usnesení odvolacího soudu nebylo možné napravit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, proto rozhodl Nejvyšší soud o podaných dovoláních v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu. Závěrem Nejvyšší soud připomíná ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu, podle něhož je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a v části rozhodnutí, v níž nebylo podáno dovolání v neprospěch obviněných je rovněž povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová