ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.586.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 586/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2015 o dovoláních, která podali obvinění K. F. a Ing. R. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 To 306/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 321/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění K. F. a Ing. R. F. byli rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 2 T 321/2013, uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento pokus trestného činu byli obvinění odsouzeni podle §240 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Odvolání obviněných podaná proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 To 306/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obvinění K. F. a Ing. R. F. podali dne 30. 4. 2015, resp. dne 4. 5. 2015 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svých obhájců dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný K. F. ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného K. F., zpochybnil v něm naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti vytkl, že jeho jednání postrádá složku vůle, neboť přiznal v daňovém přiznání daň z přidané hodnoty na vstupu a chtěl ji uhradit. Podle obviněného jednotlivé úkony spočívající v uzavření smlouvy o dílo, provedení díla, postoupení pohledávky, započtení a podání řádného daňového přiznání byly v souladu s právem. Jak dále obviněný zdůraznil, byl přesvědčen o dalším podnikání obchodní společnosti FOBY, s. r. o., a nevěděl o tom, že na její majetek bude prohlášen konkurs a že insolvenční správce nezaplatí daň z přidané hodnoty. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem o naplnění objektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Podle jeho názoru příčinou vzniku následku by nebylo jeho jednání, ale jednání insolvenčního správce, který neuznal vyfakturovanou zálohu za provedení díla jako uskutečněné zdanitelné plnění, ačkoli ji v insolvenčním řízení požadoval od obchodní společnosti Control Invest Project, s. r. o. Obviněný rovněž vytkl, že insolvenční správce neuvědomil o svém postupu posledně označenou obchodní společnost, která následně podala řádné daňové přiznání a zohlednila v něm zálohovou platbu ze smlouvy o dílo uhrazenou započtením. Obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi „zjištěními, důkazy a skutkem“, resp. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zejména pokud se týká závěru o jen fiktivním zaplacení zálohy ze smlouvy o dílo. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. R. F. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že daň z přidané hodnoty nebyla v daném případě příjmem státního rozpočtu a soudy nezkoumaly její konečný přínos pro státní rozpočet. Podle jeho názoru jestliže obchodní společnost Control Invest Project, s. r. o., nepřiznala daň na výstupu, neznamenalo to znemožnění vrácení daně. Jak dále obviněný zdůraznil, zaplacení daně z přidané hodnoty bylo vázáno na trvání smlouvy o dílo a na splnění práv a povinností z ní vyplývajících. V této souvislosti obviněný odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se zabývala daňovou újmou na straně státu a zneužitím práva při uskutečnění práv a povinností vyplývajících z konkrétního závazku. Obviněný nesouhlasí se závěrem o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž namítá, že insolvenční správce jednal svévolně, pokud vyjmul zálohovou fakturu z daňové evidence. Podle názoru obviněného pak případná neúčinnost právního úkonu nemá vliv na existenci zdanitelného plnění. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož všechna rozhodnutí na něj navazující, a aby sám podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k dovoláním obviněných.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění K. F. a Ing. R. F. opírají svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný K. F. ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud připomíná, že ten je dán podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění K. F. a Ing. R. F. však v podstatné části své argumentace obsažené v dovoláních nevytýkají soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Obvinění totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotněprávní – povaze některých jejich námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněných, že soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, nevypořádaly se správně s hodnocením některých důkazů, popřípadě že nebylo dostatečně prokázáno jejich úmyslné zavinění. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění K. F. a Ing. R. F., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněných, v němž namítají nesprávné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, především pokud jde o spolehlivé prokázání fiktivnosti právního úkonu, který bezprostředně směřoval ke zkrácení daně, resp. k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obvinění jejím prostřednictvím jen zpochybňují skutkové závěry soudů nižších stupňů, vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předkládají vlastní verzi skutkového stavu.
Totéž platí o námitce obviněného K. F., podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy údajně existuje tzv. extrémní nesoulad. Nejvyšší soud zde odkazuje na shora uvedenou argumentaci, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud dále zabýval těmi námitkami obviněných K. F. a Ing. R. F., jimiž zpochybnili naplnění subjektivní a objektivní stránky pokusu zločinu, kterým byli uznáni vinnými. Takové námitky sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.
Pokud jde o tvrzení obviněného K. F., podle něhož jeho jednání by nebylo v příčinné souvislosti se vznikem protiprávního následku, přičemž tento následek by způsobil insolvenční správce, který vyňal fakturu za uhrazení zálohy na cenu o dílo z účetnictví obchodní společnosti FOBY, s. r. o., uvádí k ní Nejvyšší soud následující. Především v nyní posuzovaném případě nebyl způsoben následek trestného činu, protože oba obvinění spáchali jen pokus trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podstata jednání obviněných pak spočívala v tom, že jednotlivými právními a faktickými úkony předstírali v účetnictví dotčených obchodních společností stav, který by jim následně umožnil vylákat od státu výhodu na dani z přidané hodnoty. Z hlediska posouzení vzniku trestní odpovědnosti obviněných mělo v této věci zásadní význam zjištění, že provedli právní úkon, kterým ve fiktivním rozsahu započetli pohledávky mezi obchodními společnostmi FOBY, s. r. o., a Control Invest Project, s. r. o., a vystavili k tomu daňový doklad č. ... na částku ve výši 4 160 000 Kč, která neodpovídala skutečnosti. Tento daňový doklad pak posledně označená obchodní společnost zahrnula do svého účetnictví a v podaném daňovém přiznání uplatnila nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, ačkoli k zaplacení této částky ve skutečnosti nedošlo. Přitom obviněným K. F. namítaná okolnost, že insolvenční správce vyjmul uvedený daňový doklad z účetnictví obchodní společnosti FOBY, s. r. o., protože považoval provedený zápočet za neúčinný právní úkon, kterým byla zkrácena práva ostatních věřitelů, nijak neovlivnila vlastní průběh skutkového děje a rozhodně nebyla příčinou hrozícího zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani. Tou bylo výlučně počínání obviněných K. F. a Ing. R. F., kteří za situace, kdy se obchodní společnost FOBY, s. r. o., nacházela v úpadku, provedli zápočet pohledávek v rozsahu, který neodpovídal skutečnosti. Předstírání výše zdanitelného plnění přitom spočívalo mimo jiné také v tom, že obchodní společnost Control Invest Project, s. r. o., jako objednatel díla ve skutečnosti neuhradila žádnou zálohu na provedení díla a ani částku ve výši 4 160 000 Kč za postoupení pohledávky K. F. vůči obchodní společnosti FOBY, s. r. o., která mu zřejmě vznikla z důvodu smluv o půjčce. Nejvyšší soud považuje zmíněné právní úkony pouze za formální a jejich jediným cílem bylo kompenzovat ztrátové podnikání obchodní společnosti FOBY, s. r. o., tím, že se obvinění pokusili alespoň část prostředků vylákat od státu uplatněním fiktivního nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Nejvyšší soud s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozhodnutí uveřejněné pod č. 1779/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) uvádí, že k žádnému ekonomickému plnění mezi dotčenými subjekty nedošlo a že jediným účelem jednotlivých právních a dalších úkonů provedených obviněnými a zároveň i jejich výsledkem bylo – i přes formální dodržení podmínek vyplývajících ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) – pouze získání a vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (viz §72 a §105 zákona o dani z přidané hodnoty). Takové jednání však postrádalo jakýkoli ekonomický smysl a představovalo v této věci zneužití objektivního daňového práva, takže jak z hlediska trestní odpovědnosti, tak ani pro daňové účely k němu nelze přihlížet. Zákon o dani z přidané hodnoty totiž vyžaduje, aby v konkrétním případě bylo fakticky uskutečněno zdanitelné plnění, a nelze zde tedy vycházet jen ze stavu formálně vykázaného. Pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty samo o sobě nestačí předložit řádné doklady se všemi předepsanými náležitostmi, není-li prokázáno, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Dodáním zboží nebo služby ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty nejsou fiktivní jednání a úkony, jimiž daňový subjekt jen předstírá jejich faktické uskutečnění. Proto na podkladě těchto fiktivních dispozic nelze ani úspěšně uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle §72 zákona o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedené argumentaci dospěl k závěru, že obvinění naplnili objektivní stránku pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněných, v nichž tvrdili opak, jsou neopodstatněné.
Totéž platí o argumentaci obviněných, kterou zpochybnili své úmyslné zavinění, a tím i naplnění subjektivní stránky pokusu zmíněného zločinu. Podle názoru Nejvyššího soudu skutkové okolnosti zjištěné v nyní posuzované trestní věci svědčí o zavinění obviněných ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Taková forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněných obsaženého v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž patrné z popisu skutku zde obsaženého a z důkazů podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku, obvinění věděli, že mohou porušit fiskální zájem státu, přičemž pro případ, že způsobí takové porušení, byli s tím srozuměni.
Závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku totiž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obou obviněných popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeného v jeho odůvodnění a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě ohrožení zájmu státu na řádném placení daní a plnění daňových povinností, který zde mohl snadno nastat a k němuž nedošlo jen v důsledku aktivity a obezřetnosti příslušného finančního úřadu.
Nejvyšší soud se tedy neztotožnil ani s tvrzením obviněného K. F., podle něhož konstatovaná forma zavinění postrádala složku vůle. Jestliže totiž tento obviněný věděl o tom, že k žádným skutečným peněžním plněním, která by odůvodňovala nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty u obchodní společnosti Control Invest Project, s. r. o., nedošlo, přičemž za zjištěných skutkových okolností jednal po dohodě a ve vzájemné součinnosti s obviněným Ing. R. F. a popsané jednání bezprostředně směřovalo k vylákání daňové výhody od státu, nepřichází v úvahu jen jeho nedbalostní zavinění, jak tento obviněný namítl ve svém dovolání.
Úmyslné zavinění obviněných nemůže být zpochybněno ani jejich v podstatě totožnými námitkami, že nemohli vědět o vyřazení daňového dokladu č. ... z účetní evidence vzhledem k údajně protiprávnímu jednání insolvenčního správce.
Podle názoru Nejvyššího soudu důvodem popsaného postupu insolvenčního správce bylo posouzení rozhodných právních úkonů směřujících k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty jako neúčinných ve smyslu §235 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů. Proto se Nejvyšší soud ztotožnil i s argumentací odvolacího soudu (viz s. 14 jeho usnesení), který se zabýval totožnou námitkou obviněných a dospěl k závěru, podle něhož uvedený postup insolvenčního správce byl v souladu s právem. Nejvyšší soud k této námitce dále zdůrazňuje, že vyřazení daňového dokladu č . ... z účetní evidence obchodní společnosti FOBY, s. r. o., nemá pro posouzení úmyslného zavinění obou obviněných podstatný význam, protože jejich záměr vylákat od státu výhodu na dani z přidané hodnoty uskutečnili již tím, že na podkladě uskutečněných právních úkonů předstírali peněžní plnění ve výši 4 160 000 Kč, z něhož odvozovali neoprávněný nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Na spáchání posuzovaného pokusu obviněnými nemohlo mít vynětí zmíněného daňového dokladu z účetnictví insolvenčním správcem žádný vliv, protože obvinění jednali zcela cílevědomě a nezávisle na jeho postupu. Navíc počínání insolvenčního správce bylo jen logickým důsledkem skutečnosti, že obvinění se snažili dosáhnout vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty i na podkladě takových úkonů, které byly na úkor věřitelů obchodní společnosti FOBY, s. r. o., a které posléze správně vyhodnotil insolvenční správce jako zvýhodňující právní a faktické úkony, přičemž faktura vyňatá z účetnictví byla jejich výsledkem.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněných, jimiž popřeli své úmyslné zavinění u pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jsou nedůvodné.
Nejvyšší soud se dále zabýval i tvrzením obviněného Ing. R. F., jímž jednak zpochybnil nárok státu na zaplacení daně z přidané hodnoty, jednak na jiném místě svého dovolání potvrdil tento nárok a uvedl, že k zaplacení daně z přidané hodnoty by došlo až po celkovém vyúčtování provedených prací obchodní společností FOBY, s. r. o. K tomu je třeba připomenout, že plátce daně je povinen vyúčtovat uvedený druh daně všem svým odběratelům, přičemž jde o daň na výstupu ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty, podle kterého je daní na výstupu daň uplatněná plátcem za zdanitelné plnění podle §13 až §20 zákona o dani z přidané hodnoty nebo z přijaté úplaty vztahující se k tomuto plnění. Naopak daň na vstupu je taková daň, kterou účtují plátci daně z přidané hodnoty jeho dodavatelé zboží a služeb. O zaplacenou daň si může plátce uvedeného druhu daně snížit svou daňovou povinnost jako odpočet daně podle §72 zákona o dani z přidané hodnoty. Jak ovšem vyplývá z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, která není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení zpochybňovat, k zaplacení daně z přidané hodnoty nedošlo a nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty zde nevznikl. Přitom nadměrným odpočtem se podle §4 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty rozumí daň odpovídající rozdílu mezi daní na výstupu a odpočtem daně za zdaňovací období v případě, že daň na výstupu je nižší než odpočet daně.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují ani právní či faktické úkony (resp. nyní právní či faktická jednání), které by za jiných okolností byly v souladu s právem, jestliže jejich skutečným cílem je dosažení daňového úniku, ať již zkrácením určité daně, nebo vylákáním výhody na ní. Podstatné je zde totiž jednání pachatele (aktivní či pasivní), které k tomu směřuje bez ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů. Trestní odpovědnost za zmíněný trestný čin, resp. za jeho pokus, pak není podmíněna ani tím, zda jiná osoba, s níž pachatel uskutečnil příslušné právní či faktické úkony, by nakonec musela řešit otázku splnění daňové povinnosti vůči státu, která by zde vznikla v souvislosti s uskutečněním zdanitelného plnění. Právní odpovědnost každého z těchto subjektů se přitom posuzuje samostatně (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1055/2012). Proto není důvodná ani námitka obviněného Ing. R. F., podle které by si v konečném důsledku mohl obviněný K. F. uplatnit nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jak už Nejvyšší soud uvedl výše, provedení plateb zde bylo pouze formální, neboť ve skutečnosti nedošlo k žádnému převodu peněžních částek. V posuzované věci tak obviněným vůbec nevznikl nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ani na jeho vyplacení [§4 odst. 1 písm. d), §105 zákona o dani z přidané hodnoty], takže v tomto směru uplatněné námitky obviněného Ing. R. F. jsou nejen v rozporu se skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, ale jsou i nedůvodné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný K. F. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání jako nedůvodného. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž uzavřel, že námitky obviněného jsou nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění K. F. a Ing. R. F. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 6. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu