Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1037.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1037.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1037/2015-35 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 80/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 102/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá . Odůvodnění: Okresní soud v Třebíči svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 3 T 102/2014, uznal obviněného J. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „1) s úmyslem získání majetkového prospěchu požádal dne 16. 7. 2012 v T. společnost PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, nyní se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o poskytnutí úvěru ve výši 60.000 Kč, avšak do žádosti uvedl nepravdivé údaje o výši svých jiných měsíčních splátek, neboť uvedl, že jeho měsíční splátky činí 0 Kč, ačkoli činily nejméně 12.087 Kč, a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 24. 7. 2012 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. … a úvěr ve výši 28.000 Kč poskytnut, který však nesplácí, kdy na splátkách uhradil celkem částku ve výši 9.805 Kč, čímž způsobila společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, škodu ve výši 18.195 Kč, 2) s úmyslem získání majetkového prospěchu požádal dne 28. 9. 2012 v T. společnost PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, nyní se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o poskytnutí úvěru ve výši 60.000 Kč, avšak do žádosti uvedl nepravdivé údaje o výši svých jiných měsíčních splátek, neboť uvedl, že jeho měsíční splátky činí 0 Kč, ačkoli činily nejméně 12.087 Kč, a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 24. 10. 2012 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. … a úvěr ve výši 22.000 Kč poskytnut, který však nesplácí, kdy na splátkách uhradil celkem částku ve výši 4.623 Kč, čímž způsobila společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, škodu ve výši 17.377 Kč, 3) s podvodným úmyslem se obohatit uzavřel dne 30. 10. 2012 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, se společností Door Financial a. s., IČ: 29016126, se sídlem Kloboučnická 1697/25, 140 00 Praha 4, nyní se sídlem Vyskočilova 1481/4, 140 00 Praha 4, smlouvu o půjčce číslo …, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti ve výši 15.000 Kč, ačkoli s ohledem na svoji finanční situaci věděl, že nebude schopen pravidelné týdenní splátky ve výši 465 Kč po dobu 52 týdnů hradit, tak při uzavírání smlouvy předstíral, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, ačkoli je neměl, kdy uhradil na splátkách celkem částku ve výši 9.500 Kč, čímž způsobil společnosti Door Financial a. s., IČ: 29016126, škodu ve výši 5.500 Kč, 4) s podvodným úmyslem se obohatit uzavřel dne 15. 11. 2012 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, se společností Provident Financial s. r. o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 9/2006, 140 00 Praha 4, smlouvu o půjčce číslo …, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti ve výši 20.000 Kč, ačkoli s ohledem na svoji finanční situaci věděl, že nebude schopen pravidelné týdenní splátky ve výši 613 Kč po dobu 60 týdnů hradit, tak při uzavírání smlouvy předstíral, že nemá jiné půjčky a má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, ačkoli je neměl, kdy na splátkách uhradil celkem částku ve výši 10.424 Kč, čímž způsobil společnosti Provident Financial s. r. o., IČ: 25621351, škodu ve výši 9.576 Kč, 5) s úmyslem získání majetkového prospěchu požádal dne 29. 11. 2012 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, společnost SMART Capital, a. s., IČ: 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, o poskytnutí úvěru ve výši 35.000 Kč, avšak do žádosti uvedl nepravdivé údaje o výši svých závazků a výši měsíčních výdajů celé domácnosti, neboť uvedl, že jeho měsíční závazky činí 10.000 Kč a měsíční výdaje celé domácnosti činí 20.000 Kč, ačkoli výše měsíčních závazků činila nejméně 18.041 Kč a měsíční výdaje celé domácnosti činily nejméně 43.142 Kč, a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 29. 11. 2012 uzavřena smlouva o úvěru č. … a úvěr ve výši 35.000 Kč poskytnut, který však nesplácí, kdy uhradil na splátkách celkem částku ve výši 10.750 Kč, čímž způsobil společnosti SMART Capital, a. s., IČ: 26865297, škodu ve výši 24.250 Kč, 6) s úmyslem získání majetkového prospěchu požádal dne 8. 12. 2012 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, společnost EC Financial Services a. s., IČ: 24243744, se sídlem Koněvova 2660/141, 130 00 Praha, o poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč, avšak do žádosti uvedl nepravdivé údaje o své majetkové situaci, neboť uvedl, že měsíčně splácí 8.000 Kč na půjčkách a jeho použitelný příjem na hrazení úvěru činí 7.400 Kč, ačkoli na půjčkách měl hradit nejméně 24.276 Kč měsíčně a neměl žádný použitelný příjem na hrazení úvěru (v kolonce použitelný příjem mělo být uvedeno -8.876 Kč), a na základě takto uvedených nepravdivých údajů byla dne 8. 12. 2012 uzavřena smlouva o úvěru č. … a úvěr ve výši 30.000 Kč poskytnut, který však nesplácí, kdy na splátkách uhradil celkem částku ve výši 6.000 Kč, čímž způsobil společnosti EC Financial Services a. s., IČ: 24243744, škodu ve výši 24.000 Kč, 7) s podvodným úmyslem se obohatit uzavřel dne 17. 1. 2013 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, se společností HELP Financial s. r. o., IČ: 26440334, se sídlem Příčná 1217, 293 06 Kosmonosy, smlouvu o půjčce číslo …, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti ve výši 10.000 Kč, ačkoli s ohledem na svoji finanční situaci věděl, že nebude schopen pravidelné týdenní splátky ve výši 310 Kč po dobu 55 týdnů hradit, tak při uzavírání smlouvy předstíral, že nemá jiné půjčky a má dostatek finančních prostředků na splátky, kdy uhradil na splátkách celkem částku ve výši 3.410 Kč, čímž způsobil společnosti HELP Financial s. r. o., IČ: 26440334, škodu ve výši 6.590 Kč, 8) s podvodným úmyslem se obohatit uzavřel dne 8. 2. 2013 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, se společností Provident Financial s. r. o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 9/2006, 140 00 Praha 4, smlouvu o půjčce číslo …, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti ve výši 12.000 Kč, ačkoli s ohledem na svoji finanční situaci věděl, že nebude schopen pravidelné týdenní splátky ve výši 368 Kč po dobu 60 týdnů hradit, tak při uzavírání smlouvy předstíral, že nemá jiné půjčky a má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, ačkoli je neměl, kdy na splátkách uhradil celkem částku ve výši 2.040 Kč, čímž způsobil společnosti Provident Financial s.r.o., IČ: 25621351, škodu ve výši 9.960 Kč, 9) s podvodným úmyslem se obohatit uzavřel dne 8. 2. 2013 v místě trvalého bydliště, tedy na adrese N. V. …, se společností Door Financial a. s., IČ: 29016126, se sídlem Kloboučnická 1697/25, 140 00 Praha 4, nyní se sídlem Vyskočilova 1481/4, 140 00 Praha 4, smlouvu o půjčce číslo …, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti ve výši 10.000 Kč, ačkoli s ohledem na svoji finanční situaci věděl, že nebude schopen pravidelné týdenní splátky ve výši 310 Kč po dobu 52 týdnů hradit, tak při uzavírání smlouvy předstíral, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, ačkoli je neměl, kdy uhradil na splátkách celkem částku ve výši 2.120 Kč, čímž způsobil společnosti Door Financial a. s., IČ: 29016126, škodu ve výši 7.880 Kč.“ Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod body - 1), 2), 5), 6) jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, - 3), 4), 7), 8), 9) jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozené PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, Door Financial, a. s., IČ 29016126, se sídlem Kloboučnická 1697/25, 140 00 Praha 4, SMART Capital, a. s., IČ 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, EC Financial Services a. s., IČ 24243744, se sídlem Koněvova 2660/141, 130 00 Praha a HELP Financial s. r. o., IČ: 26440334, se sídlem Příčná 1217, 293 06 Kosmonosy, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 80/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Babíka podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel své námitky rozčlenil do tří bodů. Pod prvým bodem namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutků uvedených v bodech 1), 2), 5) a 6) skutkové věty (přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku). Pod druhým bodem namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutků uvedených v bodech 3), 4), 7), 8) a 9) skutkové věty (přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Pod třetím bodem pak tvrdil porušení zásady „ultima ratio“. K bodu prvému uvedl, že jednání, jak je popsáno ve skutkové větě, podle jeho názoru nenaplnilo všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Z napadeného usnesení ani z rozsudku soudu prvního stupně totiž podle jeho mínění nevyplývalo, že by byla naplněna subjektivní stránka trestné činnosti, a to úmysl protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch. Obviněný úvěry řádně splácel, a to až do doby, než bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o jeho úpadku a bylo mu povoleno oddlužení. I poté jsou úvěry spláceny způsobem, který vyplývá z insolvenčního zákona, takže způsob splácení úvěrů je po celou dobu plně v souladu se zákonem. Z toho rovněž dovodil, že poškozeným nezpůsobil žádnou škodu, a pokud tedy bylo uvedeno, že jednotlivým poškozeným způsobil škodu představující rozdíl mezi poskytnutým úvěrem a výší uhrazených splátek, byla takto stanovená výše škody neopodstatněná a nesprávná. Dále obviněný namítl, že z napadeného usnesení (ani z rozsudku soudu prvního stupně) nevyplývalo, že by uvedení nepravdivých údajů mělo nějaký vliv na uzavření jednotlivých smluv o úvěru, že by poškození smlouvy neuzavřeli za situace, že by příslušné údaje do žádosti uvedl pravdivě. V bodech 1) a 2) skutkové věty je uvedeno, že se dopustil trestného činu úvěrového podvodu vůči společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. tím, že v žádostech o poskytnutí úvěru ze dne 16. 7. 2012 a 28. 9. 2012 uvedl nepravdivé údaje o výši svých jiných měsíčních splátek, když uvedl, že činily 0 Kč. Jmenovaná společnost první žádosti vyhověla, dne 24. 7. 2012 s ním uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru a poskytla mu úvěr. Ačkoli musela mít ve své evidenci uvedeno, že minimálně jí musí tento úvěr splácet, a proto jeho jiné měsíční splátky nemohou činit 0 Kč a tento údaj uvedený v žádosti o poskytnutí úvěru je tedy nepravdivý, přesto s ním uzavřela další úvěrovou smlouvu a poskytla mu další úvěr. Jestliže údaje o výši měsíčních splátek obviněného neměly na uzavření smlouvy o úvěru se společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. v podstatě žádný vliv, neboť i přes zjevnou nepravdivost údaje o výši jiných splátek obviněného, které si musela být vědoma, s ním další smlouvu uzavřela, tak uvedení tohoto nepravdivého údaje nemohlo naplnit minimálně ve vztahu ke společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu. K druhému bodu obviněný uvedl, že před uzavřením jednotlivých smluv neuvedl žádné nepravdivé údaje, nikoho neuváděl v omyl, své závazky vyplývající z jednotlivých smluv uzavřených v bodech 3), 4), 7), 8) a 9) skutkové věty řádně splácel, a to až do doby, kdy mu bylo insolvenčním soudem povoleno oddlužení. I poté však jsou jednotlivé úvěry či půjčky spláceny způsobem podle insolvenčního zákona, takže způsob splácení je po celou dobu závazkového vztahu v souladu se zákonem. Stejně jako pod prvým bodem namítl, že pokud bylo uvedeno, že jednotlivým poškozeným způsobil škodu představující rozdíl mezi poskytnutým úvěrem či půjčkou a výší uhrazených splátek, byla takto stanovená výše škody neopodstatněná a nesprávná. Obviněný nezpůsobil žádnou škodu, neboť před oddlužením splátky úvěrů splácel a po povolení oddlužení jsou úvěry v souladu se zákonem spláceny dále. Jestliže bylo ve skutkové větě uvedeno, že obviněný při uzavírání smlouvy v jednotlivých případech předstíral, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek, ačkoliv je neměl, nebyla tato obecná a naprosto vágní formulace nijak blíže konkretizována. Ze skutkové věty nebylo možno zjistit, jaké konkrétní jednání obviněného bylo označeno za předstírání, před kým a kdy měl předstírat a zda toto údajné předstírání mělo nějaký vliv na uzavření jednotlivých smluv s poškozenými. V třetím bodu svého podání dovolatel presentoval, že je přesvědčen, že záležitost, která byla řešena v rámci tohoto trestního řízení, byla čistě občanskoprávní záležitostí, která měla být řešena prostředky práva civilního a nikoli trestního. Z hlediska práva civilního se nedopustil žádného porušení svých povinností, závazky plnil, a protože se dostal do úpadku, požádal insolvenční soud o oddlužení. Jestliže insolvenční soud mu vyhověl, svědčilo to o tom, že postupoval v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí (i rozsudek soudu prvního stupně) byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zde uvedl rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 468/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Trestní represe proti obviněnému byla použita přesto, že se žádného trestného činu nedopustil. Rozhodnutí soudů obou stupňů považoval za nesprávná a ústavně nesouladná. Dne 9. 9. 2015 podal dovolatel doplnění svého dovolání, v němž uvedl, že skutečnost, že někteří poškození v době uzavírání jednotlivých smluv o úvěru věděli o tom, že obviněný splácí jiné dříve uzavřené půjčky či úvěry, vyplývala také z úředního záznamu ze dne 25. 4. 2014, sepsaného se svědkyní L. K. Svědkyně v rámci své podnikatelské činnosti pracovala pro více společností a s obviněným uzavřela smlouvy jako zástupkyně společností SMART Capital, a. s., EC Financial Services a. s. a Door Financial a. s. Jestliže svědkyně v případech 5), 6), 9) uzavírala smlouvy s obviněným za uvedené společnosti, musela být si vědoma toho, že předtím uzavřela s obviněným i další smlouvy a že tedy obviněný splácí několik dalších dřívějších půjček. I přes tuto skutečnost však jmenované společnosti smlouvy s obviněným uzavřely, takže skutečnost, že obviněný v době uzavření těchto smluv splácel jiné úvěry, neměla na uzavření smluv pod body 5), 6) a 9) skutkové věty vliv. Jestliže tedy údaje o předchozích půjčkách a výši měsíčních splátek obviněného neměly na uzavření smluv se jmenovanými společnostmi žádný vliv, neboť i přes zjevnou nepravdivost údaje o výši jiných měsíčních splátek obviněného s ním smlouvy uzavřely, bylo podle dovolatele zřejmé, že uvedení tohoto nepravdivého údaje nemohlo ve vztahu minimálně k uvedeným společnostem naplnit všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, resp. trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Závěrem dovolání i jeho doplnění dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 To 80/2015-697, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil přitom nesouhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání, a trval na jeho projednání ve veřejném zasedání. K podanému dovolání podala vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která presentovala (ve stručnosti shrnuto) následující. K námitkám obviněného k výrokům o vině pod body 1), 2), 5) a 6) uvedla, že z popisu tzv. skutkových vět je zřejmé, že dovolatel při uzavírání všech čtyř úvěrových smluv s poškozenými společnostmi uvedl nepravdivé údaje, týkající se jeho měsíčních splátek z jiných jeho úvěrových vztahů a výše měsíčních výdajů domácnosti. Takovým jednáním naplnil znaky základní skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky postačovalo jeho srozumění s tím, že při uzavírání úvěrových smluv uvedl nepravdivé údaje o svých aktuálních závazcích. Z hlediska pokrytí těžšího kvalifikačního momentu větší škody pachatelovým zaviněním pak postačuje pouze jeho nedbalostní vztah ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. K námitkám obviněného k výrokům o vině pod body 3), 4), 7), 8) a 9) státní zástupkyně uvedla, že popis všech pěti skutkových vět této části výroku o jeho vině zcela zřetelně vyjadřuje podstatu jeho podvodného jednání vůči jeho potenciálním věřitelům ( uvedení v omyl ), kdy jim při uzavírání každé jednotlivé smlouvy o půjčce s tam dohodnutou výší týdenních splátek v rozporu se skutečností předstíral, že nemá jiné půjčky a že svoje smluvní závazky bude schopen plnit po celou dohodnutou dobu svojí splátkové povinnosti. Dále vyjádřila názor, že přisouzený škodlivý následek jeho jednání byl správně vyčíslen matematickým rozdílem mezi poskytnutým úvěrem či vyplacenou půjčkou a výší uhrazených splátek. Podle jejího přesvědčení nedošlo ani k porušení zásady ultima ratio. Otázku subsidiarity trestní represe, založenou na principu „ultima ratio“, totiž není možno interpretovat tak, že by dovolatelův odpovědnostní vztah z výchozího občanskoprávního rámce jeho jednání s poškozenými subjekty vylučoval použití norem trestního práva. Zjištěné skutkové okolnosti dovolatelova jednání v sobě neodrážejí popření zásady subsidiarity trestní represe ani v případě, že by ke způsobení jeho škodlivých následků výrazně přispěl riskantní a neodpovědný postup zástupců poškozených subjektů. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 80/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují především právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům nižších stupňů vytýká z podstatné části v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (jeho námitky směřují k popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v jejich rozhodnutích), přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (např. neuvedl nepravdivé údaje, své závazky řádně splácel, nezpůsobil poškozeným žádnou škodu). Především z takto pojatých námitek vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný tedy touto argumentací nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. V obecné rovině je možno konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, avšak v daném případě se o takovou situaci nejednalo. Dovolatel z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu uplatnil relevantně několik námitek, které budou podrobně rozvedeny níže. V prvé námitce obviněný tvrdil, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1), 2), 5), 6) nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestné činnosti, a to úmyslu získat na úkor poškozených majetkový prospěch. K tomuto tvrzení je třeba zdůraznit, že základní skutková podstata daného trestného činu (§211 odst. 1 tr. zákoníku) je naplněna (tento trestný čin je dokonán) již tím, že pachatel uvede při sjednávání úvěrové smlouvy (přičemž za úvěrovou smlouvu se považují i další listiny s věcí spojené, nejen vlastní text smlouvy) nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tak tomu bylo (v alternativě uvedení nepravdivých údajů) v posuzované věci. Případná okolnost, že následně poskytnutý úvěr je splácen, nemá v této spojitosti žádný význam. Z konstrukce ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku tak vyplývá, že pokud je trestný čin úvěrového podvodu spáchán uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, je dokonán již před uzavřením úvěrové smlouvy. Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, což se projevuje právě tím, že je dokonán již ve stadiu, kdy nemá následek v podobě skutečně uzavřené úvěrové smlouvy, v podobě skutečně poskytnutého úvěru, v podobě nesplácených částek apod. Z hlediska subjektivní stránky postačí, že úmysl pachatele zahrnuje jen samotnou nepravdivost údajů uváděných při sjednávání úvěrové smlouvy. Postačovalo tedy srozumění obviněného s tím, že mezi údaji, které uváděl při uzavírání smluv, a údaji, které správně uvádět měl (jež odpovídaly skutečnému stavu věci), byl rozpor [zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soudům nižších stupňů však nelze vytýkat, dospěly-li k závěru, že obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný trestním zákonem [zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Takový závěr nekoliduje se skutkovými zjištěními, jak jsou shora popsána. K trestní odpovědnosti pachatele přitom není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi (in: Šámal a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. 2014 s.). K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě (resp. získání majetkového prospěchu) směřovat, i když zpravidla tomu tak bude (in: Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. 2110 s.). Nutno dodat, že ve vztahu ke způsobení větší škody (okolnosti podmiňující užití kvalifikované skutkové podstaty a tím i vyšší trestní sazbu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku) postačí ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalostní zavinění. Se zákonnými znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku se tedy námitky obviněného týkající se nedostatku úmyslu v jím uvedeném pojetí míjely. Za druhé dovolatel namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by uvedení nepravdivých údajů mělo nějaký vliv na uzavření jednotlivých smluv o úvěru. Takové námitky postrádají opodstatnění. Pravdivé uvádění údajů, mimo jiné údajů o příjmových poměrech žadatele a údajů o jeho výdajích, je pochopitelně pro poskytovatele finančních prostředků jakožto věřitele věcí zásadní a má podstatný vliv na posouzení žádosti žadatele a případné uzavření smlouvy o úvěru. Jinak řečeno, míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze základních hledisek, která poskytovatel úvěru zvažuje při posuzování otázky, zda úvěrovou smlouvu uzavře, s jakými podmínkami tak učiní apod. Naznačený význam toho, zda obviněný měl jiné závazky a jaká byla jejich výše, je potvrzován již samotnou skutečností, že poskytovatelé úvěrů měli tuto otázku zahrnutou do formulářů žádostí o uzavření úvěrových smluv. Pokud obviněný v konkrétnosti k předmětné argumentaci presentoval body 1) a 2) skutkové věty a tvrdil, že společnost PROFI CREDIT Czech musela mít ve své evidenci uvedeno, že minimálně jí musí splácet (první) úvěr, a proto jiné jeho měsíční splátky nemohou činit 0 Kč, takže musela vědět o nepravdivosti tohoto údaje uvedeného v žádosti o poskytnutí dalšího úvěru, a i přes tuto skutečnost s ním uzavřela další úvěrovou smlouvu, je třeba konstatovat následující skutečnosti. Z provedeného dokazování je zřejmé, že v případě skutku pod bodem 2) rozhodnutí soudu prvního stupně byl s obviněným sepsán formulář Hodnocení klienta, do kterého obviněný uvedl mimo jiné, že jeho měsíční splátky (půjček, úvěrů, leasingu, výživného, hypotéky apod.) činí 0 Kč a splátky PROFI CREDIT Czech, a. s. činí 1961 Kč. Uvedl tak pravdivě splátky u PROFI CREDIT Czech, a. s., avšak nepravdivě (což nebylo jmenované společnosti známo a současně bylo určující pro uzavření smlouvy o úvěru a koneckonců pro trestní odpovědnost obviněného) uvedl výši svých jiných měsíčních splátek, neboť ty činily nejméně 12.087 Kč. Zmíněná argumentace obviněného tak nemůže obstát. V doplnění dovolání obviněný poukazoval na to, že svědkyně L. K. s ním uzavírala smlouvy jménem společností SMART Capital a. s., EC Financial Services a. s. a Door Financial a. s. a odkazoval na úřední záznam na č. l. spisu 178 - 179, který byl proveden jako důkaz v hlavním líčení. Z daného úředního záznamu se podává, že daná svědkyně pracovala pro společnosti SMART Capital a Express Cash. I kdyby však pracovala pro všechny obviněným uváděné společnosti, nebyla to ona, kdo rozhodoval o poskytnutí úvěrů (příp. půjček), její úlohou bylo zprostředkovat smluvní vztah, připravit příslušné listinné podklady, které se dostávaly dále k jiným různým osobám různých samostatných subjektů – společností poskytujících úvěry (příp. půjčky) a teprve tyto osoby měly rozhodovací pravomoc k tomu, zda úvěr bude vůbec poskytnut a v kladném případě v jaké výši. Poškození tak oproti tvrzení dovolatele nevěděli o nepravdivosti údajů a námitka je tak zcela bezdůvodná. Co se týče tvrzení o tom, že svědkyně L. K. vědomě uváděla – vpisovala do smluv údaje, které neodpovídaly skutečnosti, tak, aby získala provizi za uzavření smluv (není sporu o tom, že jakožto osoba, pracující pro společnosti poskytující úvěry a půjčky za odměny v podobě provizí, měla na uzavření smluv jasný zájem ) lze pouze v obecné rovině poznamenat, že pokud by tato tvrzení byla prokázána, bylo by možno vést úvahy o jejím účastenství, příp. spolupachatelství na trestném činu, který spáchal obviněný. Nic by to však neměnilo na trestní odpovědnosti obviněného. Byť námitka týkající se dílčích skutků pod body 3), 4), 7), 8) a 9) skutkové věty (tj. trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku), v níž obviněný tvrdil, že před uzavřením jednotlivých smluv neuvedl žádné nepravdivé údaje a nikoho (tedy) neuváděl v omyl, má primárně skutkový charakter a nelze ji pod uplatněný dovolací důvod podřadit, přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné se k otázce naplnění znaku daného trestného činu, a to uvedení v omyl , vyjádřit. Konstatuje, že z popisu příslušných dílčích skutků uvedeného ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně je jasně patrno, že obviněný u každého předmětného smluvního vztahu v rozporu se skutečností předstíral, že má dostatek finančních prostředků na plnění a příp. že nemá jiné závazky a bude schopen plnit dohodnuté splátky, které tam jsou uvedeny (v rozporu se skutečností poškozeným předstíral, že je schopen svým závazkům dostát). Reálně však finanční prostředky na hrazení půjček neměl. Je tedy zřejmé, že takto poskytovatele půjček uvedl v omyl, který se týkal jeho schopnosti řádně splácet půjčené částky. Výrok o vině je v tomto směru založen na dostatečně konkrétních zjištěních, která rozhodně nejsou jen“ vágními proklamacemi“, jak namítal obviněný. V další námitce obviněný tvrdil, že pokud byla škoda stanovena jako rozdíl mezi poskytnutým úvěrem a výší uhrazených splátek, je nesprávně určena, protože žádnou škodu nezpůsobil, neboť před povolením splátky úvěrů splácel a po povolení oddlužení jsou poskytnuté úvěry či půjčky spláceny dál. Přestože tuto námitku dovolací soud nepovažuje za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, když svojí podstatou směřuje proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, považoval za vhodné se k ní stručně vyjádřit. Na prvém místě konstatuje, že tvrzení dovolatele o řádném splácení neodpovídá provedeným důkazům. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný obvykle splatil několik počátečních splátek v plné výši a poté případně ještě uhradil několik splátek pouze zčásti, avšak poté již splátky přestal zcela hradit. Tvrdil-li ve svém podání, že splátky řádně splácel, je jeho tvrzení snahou o zkreslení situace. Tvrzení o řádném splácení nemůže ve světle provedených důkazů obstát. Pokud pak soudy považovaly za škodu nesplacenou část úvěrů a půjček, vyjádřily tím skutečnost, že poškozeným se ze strany obviněného nedostalo ekvivalentního protiplnění, které legitimně očekávali při uzavření příslušných smluv, proto je přijatelný závěr soudů, že šlo o škodu způsobenou trestnými činy. Tvrzené splácení úvěrů a půjček v rámci soudem povoleného oddlužení je již pouze náhradou škody způsobené dokonaným trestným činem. Konečně dovolatel namítal, že v jeho případě měla být aplikována zásada „ultima ratio“. Avšak ani této námitce Nejvyšší soud nemohl z hlediska obsahového, nehledě na fakt, že zčásti byla založena na skutkových námitkách (především tvrzení, že se nedopustil žádného porušení svých občanskoprávních povinností a své závazky plnil), jež nebylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, přiznat důvodnost. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou ultima ratio (resp. zásadou subsidiarity trestní represe) nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že protiprávní jednání obviněného je třeba hodnotit komplexně, v souhrnu všech soudy zjištěných skutečností. V tomto smyslu nelze pomíjet, že obviněný ve zjištěné řadě případů úmyslně uváděl v omyl poškozené společnosti, vědomě a záměrně uzavíral smlouvy s nepravdivými údaji a snažil se ve všech případech tímto způsobem získat a také získal od poškozených finanční prostředky. Svým jednáním úmyslně zasáhl do vlastnického práva svých smluvních partnerů způsobem naplňujícím zákonné znaky trestného činu podvodu a trestného činu úvěrového podvodu. Následným insolvenčním řízením se pak již snažil řešit situaci, do které se dostal z podstatné části i v důsledku spáchané trestné činnosti. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem přitom nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Přijmout nebylo možno ani názor obviněného, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu nalézacího se nacházejí v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak s judikáty pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, hovořící o nezbytné míře opatrnosti účastníka smluvního vztahu při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Postačí v této souvislosti připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a dále i pod sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 a pod sp. zn. 6 Tdo 728/2013, podle kterých o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku (a tedy i o podvodné jednání sui generis ve smyslu §211 tr. zákoníku) jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Nutno tedy zdůraznit, že předmětné jednání obviněného se nacházelo plně v mantinelech práva trestního. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v daném případě rozhodně nebylo. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnily. Naopak, zjištění soudů spolehlivě svědčí o tom, že v daném případě standardního kriminálního (podvodného) jednání bylo nezbytné uplatnit trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené. Rovněž námitka o nutnosti aplikace principu ultima ratio tedy byla zjevně neopodstatněná. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. září 2015 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/30/2015
Spisová značka:6 Tdo 1037/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1037.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Podvod
Subsidiarita trestní represe
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§12 odst. 2 tr. zákoník
§211 odst. 1, 4 tr. zákoník
§209 odst. 1, 3 tr. zákoník
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 441/16
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20