ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1380.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1380/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podala obviněná Mgr. P. B. , Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 9 To 283/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 22/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 41 T 22/2015, byla obviněná uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že dne „11. 3. 2015 v době mezi 12:00 – 13:00 hod., v P., v ul. N. ..., vstoupila bez vědomí a souhlasu majitelky bytu paní L. Š., do jejího bytu na shora uvedené adrese, a to tím způsobem, že v bytě přítomné pomocnici v domácnosti paní O. F., s níž se znala z minulosti a která jí na její klepání otevřela dveře, nepravdivě sdělila, že přichází po dohodě s majitelkou bytu a že této v bytě nechá nějaké léky, následně vstoupila do bytu, kde vešla do pracovny majitelky bytu a zde dopusud přesně nezjištěným způsobem manipulovala s jejím laptopem“, za což byla podle §178 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku pomníněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 9 To 283/2015, byl k odvolání obviněné Mgr. P. B., Ph.D. (dále jen obviněné nebo dovolatelky) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 41 T 22/2015 , kterým byla obviněná uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a nově podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 9 To 283/2015, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném mimořádném opravném prostředku dovolatelka tvrdí, že skutek, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen soudem druhého stupně, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. Obviněná je toho názoru, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu, kterým byla uznána vinnou a nebyla naplněna ani skutková podstata žádného jiného přečinu. V další části dovolání rekapituluje průběh předmětné události a následně rozvádí svoji argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu. V tomto rámci uvádí, že nejednala protiprávně ve smyslu ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž chybné právní posouzení skutku spatřuje v tom, „že není naplněn žádný ze znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jak je vymezen v napadeném rozhodnutí“. Uvádí, že nenarušila objekt trestného činu, neboť se nejednalo o vniknutí neoprávněné. Konstatuje, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť v předmětném domě bydlela a vzhledem k tomu, že věděla o zabezpečení domu, nevystavovala by sebe možnému trestnímu stíhání. Závěr odvolacího soudu, že do bytu vnikla lstí, považuje na hypotetický, ničím nepodložený a dále rozvádí své úvahy (v bytě se nacházela paní F., měla klíč od domu nikoli bytu, věděla, že poškozená vyměňuje vložky zámků, to že poškozená s ní odmítala komunikovat, považovala za jeden z jejich běžných projevů řešení konfliktů). Podle obviněné nebylo vzato v úvahu existující registrované partnerství s poškozenou, skutečnost, že vstup do bytu nebyl předem plánován. Dále zpochybňuje dobu, po kterou se podle skutkového zjištění soudu měla v předmětném bytě zdržovat (ve vztahu k této námitce poukazuje na to, že nebyla vyslechnuta svědkyně H., záznam bezpečnostních kamer rovněž nebyl proveden, vyslechnuta nebyla ani ochranka objektu). Podle obviněné „závěr o vině dovolatelky není podložen výsledky dokazování a ani z nich logicky nevyplývá“, závěry soudů považuje za chybné a hypotetické. V závěru podaného dovolání poukazuje na své pochybení, když se nedostavila k hlavnímu líčení, listinné důkazy, které předložila, označuje vzhledem k tomu, že nebyla právně zastoupena za emotivní a nerelevantní, uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že Nejvyšší soud nepřezkoumává skutková zjištění, „je však názoru, že by bylo v dané věci přípustné, aby Nejvyšší soud uplatnil výjimku z tohoto pravidla, neboť je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, resp. nedostatečným skutkovým zjištěním a právním posouzením věci“. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to ev. v jiném složení senátu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že námitky obviněné jsou polemikou se závěry soudů, přičemž státní zástupkyně považuje rozhodnutí za správná, a proto navrhla dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněné je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že část námitek obviněné tvoří výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů rozhodly správně, když shora popsaný skutek kvalifikovaly jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. (ve vztahu k právně relevantnímu okruhu námitek). Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená Listinou práv a svobod (srovnej R 1/1980, R 16/1995). Obydlím jiného se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Pokud obviněná uvádí, že se v daném případě nejednalo o vniknutí neoprávněné, nelze této námitce přisvědčit. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele, v daném případě poškozené – vlastníka nemovitosti, uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Někdy zůstává neobjasněno, zda jde o obydlí jiného, když se činu dopustí bývalý manžel nebo druh uživatelky bytu; nezkoumá se zejména, zda společné užívací právo manžela nebo druha k bytu zaniklo. Skutečnost, že pachatel je v bytě přihlášen k pobytu, není rozhodná. Rozhodující je, zda některý nájemce opustil „trvale společnou domácnost“ ve smyslu §708 občanského zákoníku. Trvalým opuštěním společné domácnosti je nutno rozumět nejen faktický, ale i právní stav. Musí být výrazem svobodné vůle, zřetelné, v souladu s dobrými mravy. Jde o jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Mezi manžely se pak za takové jednání považuje, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí s úmyslem se již nevrátit a manželské soužití neobnovit. Jestliže jedním ze znaků společné domácnosti je trvalé spolužití, k zániku společné domácnosti dochází trvalým opuštěním, nikoliv dočasným odstěhováním (srovnej R 34/1982, příp. R NS č. C 1334).
O skutečnosti, že v předmětnou dobu již nebylo možno považovat vztah poškozené a obviněné za spolužití ve společné domácnosti svědčí fakt, že nejenže se obviněná dle tvrzení poškozené měla z předmětného bytu odstěhovat více jak půl roku před jednáním, jež je jí kladeno za vinu, ale rovněž v danou dobu byl, a to zhruba celých osm měsíců, podán návrh na zrušení registrovaného partnerství obviněné a poškozené (č. l. 40). Obviněná se dále spolu s dcerou přestěhovala do jiného bytu. Před soudy nižších stupňů bylo rovněž prokázáno, že mezi poškozenou a obviněnou došlo k fyzickému napadení. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že si poškozená nechala z opatrnosti vyměnit zámek vchodových dveří jejího bytu. S obviněnou nechtěla dále komunikovat, komunikaci se vyhýbala a snažila se jí zabránit pomocí blokace telefonního čísla. Pakliže obviněná vstoupila do bytu poškozené tak, jak bylo popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, je zřejmé, že na základě všech shora uvedených skutečností se jednalo o vsup neoprávněný, neboť v tuto dobu spolu již nežily ve společné domácnosti a obviněná do bytu vstoupila nejenže bez souhlasu poškozené, ale rovněž i zcela bez jejího vědomí, v době, kdy musela vědět, že je poškozená v zaměstnání. Zda obviněná věděla, že poškozená vyměnila zámek od vchodových dveří bytu a bylo pouze dílem náhody, že ji do bytu pustila paní F. či nikoli, není v daném případě rozhodné pro určení viny obviněné. Není nutno ani zkoumat, jak dlouho v bytě setrvala, neboť skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody je naplněna již tím, že pachatel vnikne neoprávněně do obydlí jiného a nic na tom nemění fakt, zda se zde zdržela pouze několik minut nebo naopak déle. V tomto smyslu odvolací soud rozhodl správně, když neprovedl obviněnou navrhované důkazy k doplnění dokazování, a to především výslech svědkyně H., pracovníka bezpečnostní agentury pana P. nebo zkoumání záznamu bezpečnostních kamer v předmětné nemovitosti. S nadbytečností takto navrhovaných důkazů se však již dostatečně vypořádal soud druhého stupně, a to v odůvodnění svého rozsudku (především str. 4 - 5).
Ani dalším námitkám obviněné, především pak, že do bytu nevnikla lstí nebo že vstup do bytu nebyl plánován, nelze přisvědčit. Nalézací soud správně dovodil, že obviněná lsti ke vstupu do bytu využila, když svědkyni F. potvrdila, že do bytu vstupuje na základě dohody a s předchozím souhlasem poškozené (str. 5, 7 a 8 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6), viz také rozhodnutí č. 29/2008 Sb. rozh. tr. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit, že odvolací soud správně posoudil, že jednáním obviněné byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy podle přísnější kvalifikace (str. 4 - 5 jeho rozhodnutí), neboť jestliže pachatel dosáhne toho, že jej osoba bydlící v bytě na základě jeho lstivného jednání vpustí do bytu tak, že mu otevře dveře, které se jinak nedají zvenčí volně otevřít, lze takové jednání pachatele pokládat za překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí do obydlí (viz rozhodnutí č. 29/2008 Sb. rozh. tr., shodně též TR NS 40/2007-T 1042). Odvolací soud však musel ne zcela přiléhavou právní kvalifikaci nalézacího soudu akceptovat, v souladu se zásadou zákazu reformace in peius.
S ohledem na námitku obviněné, týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné Mgr. P. B., Ph.D. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu