Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2015, sp. zn. 6 Tdo 1409/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1409.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1409.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1409/2014-90 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. H. , K. M. , J. Č. , R. N. , M. P. , R. P. , J. R.,V. S. a Z. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 61 To 82/2014-3775, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 81/2012, takto: Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného R. P. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných M. H., K. M., M. P. a Z. V. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných J. Č., R. N., J. R. a V. S. Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013, č. j. 41 T 81/2012-3516 , byli uznáni vinnými obviněný M. H. ( ad 14 ) zločinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jentr. zákoník“), obviněný K. M. ( ad 2 ) zločinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný J. Č. ( ad 5 ) zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný R. N. ( body 4, 16 ) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný M. P. ( body 1, 15 ) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný R. P. ( body 14, 16 ) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný J. R. ( body 8, 12, 13 ) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný V. S. ( bod 5 ) zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný Z. V. ( bod 6 ) zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili tím, že 1) obž. M. P. jako zkušební komisař Odboru dopravně správních agend Magistrátu hlavního města Prahy dne 7. 12. 2010 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, převzal nejméně od obžalovaných R. K. a D. M., peníze v přesně nezjištěné výši, za to, že zajistil či zajistí K. K. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně jeho rozšířením, (skutek I/2 obžaloby) 2) obžalovaná J. V. jako zkušební komisařka dne 9. 12. 2010 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, převzala od obžalovaných R. Č., K. M., D. M. a dalšího dosud přesně nezjištěného učitele autoškoly peníze v celkové výši 28.000,- Kč, konkrétně od R. Č. 16.000,- Kč, K. M. 4.000,- Kč, za to, že zajistila či zajistí V. B., M. Š., X. T. K. a dalším dvěma přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/3 obžaloby) 4) obžalovaní R. Č., R. K., D. M. a D. Z., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 31. 1. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebním komisařům obž. B. B. a R. N. peníze v celkové výši 23.000,- Kč, konkrétně R. Č. 8.000,- Kč, D. M. 9.000,- Kč, R. K. 2.000,- Kč a D. Z. 4.000,- Kč, za to, že zkušební komisaři B. B. a R. N. zajistili či zajistí J. G., J. H., P. H. T., M. N. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/5 obžaloby) 5) obžalovaní D. M. a Z. P., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 7. 2. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebním komisařům obž. J. Č.a V. S. peníze v celkové výši 12.000,- Kč, konkrétně Z.P. 8.000,- Kč a D. M. 4.000,- Kč, za to, že zkušební komisaři J. Č. a V. S. zajistili či zajistí D. H., L. T. H. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/6 obžaloby) 6) obžalovaní R. Č., R. K., D. M. a D. Z. jako OSVČ v oboru provozování autoškoly dne 14. 2. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly hodlali zkušebním komisařům obž. M. P. a Z. V. předat peníze za to, že tito zkušební komisaři zajistí P. K., M. P., T. G. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně jeho rozšířením, přičemž poté, co obž. P. od obž. M. se slovy „nechte to po cestě“ z opatrnosti odmítl peníze převzít v prostorách autoškoly, mezi sebou obžalovaní Č., K., M. a Z. vybrali částku 29.000,- Kč, kterou následně předal obžalovaný K. obžalovaným P. a V.v okamžiku, kdy je z autoškoly odvážel, kdy do této částky přispěl obžalovaný Č. částkou 15.000,- Kč, R. K. částkou 6.000,- Kč, D. M. částkou 6.000,- Kč a D. Z. částkou 2.000,- Kč, (skutek I/7 obžaloby) 8) obžalovaní R. Č. a D. Z., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 7. 3. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebnímu komisaři obž. J. R. peníze v blíže nezjištěné výši, za to, že zkušební komisaři J. R. a již zesnulý J. P. zajistili či zajistí K. H., S. V. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/10 obžaloby) 12) obžalovaní D. M., Z. P. a D. Z. jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 4. 4. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebním komisařům obž. M. B.a J. R. peníze vždy v blíže nezjištěné výši, kdy D. M. a D. Z. tyto peníze předali J. R. a Z. P. M. B., to vše za to, že zkušební komisaři M. B. a J. R. zajistili či zajistí J. P. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/13 obžaloby) 13) obžalovaní D. M., Z. P. a D. Z., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly dne 11. 4. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali, za konkludentní dohody, že část peněz je i pro druhého komisaře obž. J. R. a bude mu obž. P. V. předána, zkušebnímu komisaři obž. P. V. peníze v celkové blíže nezjištěné výši za to, že zkušební komisaři P. V. a J. R. zajistili či zajistí přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/14 obžaloby) 14) obžalovaní R. Č., M. H., D. M. a Z. P. jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 18. 4. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě předali zkušebnímu komisaři obč. F. L. peníze v celkové blíže nezjištěné výši, za to, že zkušební komisaři F. L. a R. P. zajistili či zajistí J. Š., T. H. T. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, kdy část těchto peněz následně ještě v prostorách autoškoly obž. F. L. předal obžalovanému R. P., (skutek I/15 obžaloby) 15) obžalovaní R. Č. a D. M., jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 5. 5. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali zkušebnímu komisaři obž. M. P. peníze v celkové blíže nezjištěné výši, za to, že zkušební komisař M. P. zajistil či zajistí L. T. T., T. T. D. a dalším přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků, kteří v daný den na daném místě konali závěrečné zkoušky, bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/16 obžaloby) 16) obžalovaní R. Č., D. M., Z. P. a D. Z. jako OSVČ v oboru provozování autoškoly, dne 9. 5. 2011 v P., V., v prostorách autoškoly, při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly, na místě jednotlivě předali za konkludentní dohody, že část peněz je i pro druhého komisaře obž. R. P., zkušebnímu komisaři obž. R. N. peníze v celkové blíže nezjištěné výši, za to, že zkušební komisaři R. N. a R. P. zajistili či zajistí L. T. V., H. N., K. L., P. S., M. Č., N. V. C., P. M. a dalšímu přesně nezjištěnému žáku obž. Z. bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně s jeho rozšířením, (skutek I/18 obžaloby), přičemž obžalovaní J. Č., R. N., M. P., R. P., J. R., V. S. a Z. V. svým jednáním zneužili pravomoc zkušebního komisaře stanovenou v části čtvrté zákona č. 247/2000 Sb., zejména v §39 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně tím, že s ohledem na poskytnutí úplatku u zkoušených žáků tolerovali či byli připraveni tolerovat buď pomoc od učitelů autoškol při vyplňování písemných testů, či případné nedostatky v praktických jízdách, popř. obojí, čímž vykonávali svou pravomoc i v rozporu se základními povinnostmi úředníka dle §16 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni: obviněný M. H. podle §332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 20 denních sazeb po 500 Kč (celkem 10.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu čtyř roků. obviněný K. M. podle §332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 20 denních sazeb po 500 Kč (celkem 10.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu čtyř roků. obviněný J. Č. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu sedmi roků. obviněný R. N. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 500 Kč (celkem 60.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu deseti roků. obviněný M. P. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 500 Kč (celkem 60.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu deseti roků. obviněný R. P. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu sedmi roků. obviněný J. R. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 120 denních sazeb po 500 Kč (celkem 60.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu deseti roků. obviněný V. S. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu sedmi roků. obviněný Z. V. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu sedmi roků. Týmž rozsudkem bylo odsuzujícím výrokem rozhodnuto rovněž o dalších dvanácti obviněných (R. Č., R. K. /ten byl obžaloby i částečně zproštěn/, D. M., Z. P., D. Z., Mgr. M. B., B. B., F. L., M. P., Bc. P. V., J. V. a R. F.) a zprošťujícím výrokem o dvou obviněných (F. D. a R. K.). O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. H., K. M., J. Č., R. N., M. P., R. P., J. R., V. S., Z. V. a dalších sedm obviněných a v neprospěch devatenácti obviněných i státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 61 To 82/2014-3775 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného R. F. a ohledně tohoto obviněného postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, zatímco odvolání zbývajících obviněných a odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění M. H., K. M., J. Č., R. N., M. P., R. P., J. R., V. S. a Z. V. Svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný K. M. též o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a l ) tr. ř. Obviněný M. H. ve svém mimořádném opravném prostředku zdůvodněném obhájcem JUDr. Janem Turinou, napadajícím jak výrok o vině, tak výrok o trestu, namítá, že skutková zjištění soudů, která akceptuje, nejsou podřaditelná pod zákonné znaky trestného činu podplácení podle §332 tr. zákoníku. Naplnění této skutkové podstaty podle dovolatele nelze spatřovat v jeho pouhé přítomnosti v kanceláři autoškoly v P., ulici V., kde byl výhradně za účelem zkoušek. K té došlo proto, že v jím provozované autoškole v P., ulici N. S., se zkoušky nerealizovaly z důvodu malého počtu žáků. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho přítomnost v kanceláři autoškoly na ulici V. dne 18. 4. 2011 vyhodnotil jako úplné naplnění všech zákonných znaků trestného činu podplácení podle §332 tr. zákoníku, a to i přes absenci zejména zákonného znaku poskytnutí, nabídky či slibu úplatku. Obviněný M. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k tr. ř. zrušil část rozsudku Městského soudu v Praze týkající se jeho osoby, jakož i jemu předcházející část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a podle §265 l tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný K. M. ve svém dovolání zdůvodněném obhájkyní JUDr. Eliškou Vranou namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutku a „nesprávné právní posouzení ukládaného trestu , včetně nepřiměřenosti uložených trestních sankcí“ [s oporou o ustanovení §38 tr. zákoníku a §258 odst. 1 písm. e) tr. ř.], a rovněž to, že pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Současně vytýká porušení svých ústavních práv (zejména čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Pochybení soudu prvního stupně shledává v tom, že své skutkové zjištění učinil na základě vyhodnocení prostorových odposlechů (a v dovoláních citovaných vět, z nichž je dle něj nejasné „komu bylo co dáno“ a „o kom vlastně učitelé mluví“ ). Vadu tohoto důkazu, provedeného v jednací síni, shledává v jeho naprosté nesrozumitelnosti ( „není vůbec jasné, kdo přesně co říká, dokonce je problém rozeznat i některé osoby“ ). Nesouhlasí s postupem předsedy senátu, který na takovou námitku reagoval sdělením, že si záznam prohlédl a poslechl v klidu kanceláře, a stejnou možnost měla i obhajoba. Provedení důkazu pokládá dovolatel za nezákonné, odporující právnímu řádu, porušující zásadu ústnosti a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a v konečném důsledku i ústavním pořádkem zaručené právo na spravedlivý proces. Obviněný podotýká, že jeho vinu dovodil soud prvního stupně z toho, že jeho žáci zkoušku úspěšně složili, a z vyhodnocení záznamu prostorového odposlechu. Žádným důkazem nicméně nebylo prokázáno, že by obviněný inkriminovaného dne vůbec s obviněnou V. mluvil, že by jí cokoli předal nebo že by snad žákům pomáhal s vyplňováním jejich testů. Nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že předával jakoukoli finanční částku jinému z učitelů, aby ji předal obviněné V. Má za to, že chybí důkazy o tom, že by svým zaviněným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §332 tr. zákoníku. Závěr soudu prvního stupně učiněný na základě věty, kterou pronesl, a toho, co říkali ostatní učitelé, neodpovídá provedeným důkazům. S ohledem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2142/11, sp. zn. I. ÚS 407/13, sp. zn. III. ÚS 722/09, sp. zn. Pl. ÚS 38/14) zdůrazňuje, že pokud dojde v řízení před nalézacím soudem k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv, které nenapraví následně ani soud odvolací, přenáší se toto břemeno na soud dovolací, který musí zasáhnout. Vedle porušení ústavně garantovaných práv navíc trpí rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z těchto důvodů se neztotožňuje ani s výrokem o trestu, který neodpovídá zákonným kritériím, a to ani tehdy, pokud by bylo možné soudům přisvědčit stran jeho viny. Ve vztahu k peněžitému trestu zmiňuje, že soud prvního stupně řádně nezjistil, jaké jsou jeho osobní a majetkové poměry. Za těchto okolností pokládá kombinaci uložených tří trestů za nepřiměřeně přísnou, odporující účelu trestu a mající pro něho fakticky likvidační charakter. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil v části, týkající se jeho osoby a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvinění J. Č. a V. S. ve svém dovolání odůvodněném obhájcem JUDr. Tomášem Chlostem shledávají napadené rozhodnutí odvolacího soudu vadným pro nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolání napadají výroky o vině i trestu. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jejich obhajobou, zejména zda skutek naplňuje skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, a zda je dostatečně konkrétní a splňující podmínku určitosti podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., tedy aby nemohl být zaměněn s jiným. Mají za to, že provedené důkazy neprokazují skutkový děj tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelé namítají, že se soud odvolací nezabýval otázkou, „zda je zachována jednota skutku po celou dobu trestního řízení“ . Poukazují již na svoji stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve které namítali neurčitost a nekonkrétnost skutku. Zmiňují, že následně podaná obžaloba vypustila pasáž o zneužití pravomoci úřední osoby, která byla součástí usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž soud prvního stupně takto vymezený skutek pojal do výroku o vině beze změny. Vymezení skutku pokládají za zcela nekonkrétní a neurčité, z jeho popisu podle jejich hodnocení nelze dovodit naplnění přisouzených trestných činů. Přestože měl soud k dispozici seznam žáků, kteří dne 7. 2. 2011 vykonávali závěrečné zkoušky, použil ve výroku termín „dalším přesně nezjištěným žákům“. Stejně neurčitě a nekonkrétně působí vymezení, že měli umožnit „bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky“ , neboť není zřejmé, jakým jednáním měli naplnit skutkovou podstatu trestných činů přijetí úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby. Absentuje konkretizace toho, za co údajně měli úplatek převzít a co měli konkrétně pro někoho vykonat. Opakovaně zdůrazňují, že pokud byli odsouzeni za to, že umožnili bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky za přijetí úplatku, pak je na místě specifikovat, v čem konkrétně jako zkušební komisaři porušili svoji zákonnou povinnost a které zákonné ustanovení. Jsou přesvědčeni, že z žádného důkazu neplyne, že by nějakým způsobem porušili povinnosti, které jim byly uloženy zákonem č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů. Z provedených důkazů nevyplývá, že by nějakým způsobem porušili povinnosti dané touto právní úpravou a měli převzít úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu pro jiného (§331 odst. 1 tr. zákoníku). Již vůbec není zřejmé, že by jinému způsobili škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřili sobě nebo jinému neoprávněný prospěch tak, že svoji pravomoc vykonávali způsobem, který odporuje jinému právnímu předpisu [§329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Namítají, že v dané věci existuje pouze jediný nepřímý důkaz v podobě audiovizuálního záznamu ze dne 7. 2. 2011, z něhož však nevyplývá jejich jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Plyne z něho pouze závěr, že se obvinění domlouvají se spoluobviněnými P. a M. na organizaci provedení řidičské zkoušky, zejména její praktické části a je patrné, že Č. počítá do osmi. Z toho nelze bez dalšího vyvozovat jakýkoli závěr. Není proto zřejmé, na základě čeho soudy obou stupňů dovodily popis skutku a průběh jednání tak, jak je uvedeno v odsuzujícím výroku rozsudku. Zdůrazňují, že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a soudy takové závěry učinily na základě hypotetických úvah možného děje. Ze svědeckých výpovědí svědků navíc plyne, že zkoušky proběhly zcela regulérním způsobem. Pro soudy učiněné závěry tedy neexistují žádné důkazy, které by je usvědčovaly z jakékoli trestné činnosti, a to ve vztahu k obviněnému S. Ve vztahu k obviněnému Č. existuje pouze zvukový záznam, ze kterého je patrné, že počítá do osmi. Závěry soudů představují pouze jejich hypotetickou úvahu, která není podporována žádným důkazem. Jelikož byli odsouzeni za jednání ze dne 7. 2. 2011, nelze činit závěr o jejich údajné trestné činnosti ze záznamů z jiných dnů, které se týkají jiných osob. Podle obviněných v popisu skutků dále zcela absentuje konkretizace toho, v čem je spatřována realizace pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, navíc tehdy, pokud v popisu skutku žádný právní předpis není uveden. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 254/08 mají za to, že popis skutku nepojímá po obsahové stránce všechny znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Pokud jejich námitky neshledal odvolací soud důvodnými, porušil zásadu in dubio pro reo. Dovolatelé rovněž namítli nepřiměřenost jim uložených trestů, které pokládají za rozporné s ustanovením §39 tr. zákoníku. Peněžitý trest neodpovídá údajnému majetkovému prospěchu a stran trestu zákazu činnosti není na místě, aby jim byl uložen trest zákazu jakékoli činnosti (podnikatele, OSVČ, zaměstnance) v oboru provozování autoškoly, když se v takovém postavení žádného trestného činu nedopustili. Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části týkající se zamítnutí jejich odvolání a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž obviněný R. N. ve svém dovolání odůvodněném obhájcem JUDr. Tomášem Chlostem shledává relevantní, že se ani v jeho případě odvolací soud nezabýval tím, zda byla zachována jednota skutků po celou dobu trestního řízení. Uvádí, že jeho neurčitost a nekonkrétnost (jednání ve dnech 31. 1. 2011 a 9. 5. 2011) namítal ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a poukazuje na změny, které ve skutku provedla obžaloba a následně soud prvního stupně. Nedostatky skutku spatřuje zejména v jeho neurčitosti, tj. v tom, co se rozumí bezproblémovým a úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky, tedy v nekonkretizaci toho, za co měl převzít úplatek. Z rozhodnutí podle něj není zřejmé, jakou povinnost a které ustanovení zákona svým jednáním měl porušit. Namítá rovněž nesprávné posouzení provedených důkazů, neboť zvukový (ze dne 31. 1. 2011) a audiovizuální (ze dne 9. 5. 2011) záznam, ze kterých soudy vycházely, trpí vadou nízké kvality. Pokud si sám soud v rámci prostudování spisu přehrává zvukové záznamy na jiném zařízení, než je k dispozici v jednací síni, pokládá to za porušení práva na obhajobu (§213 odst. 1, §214 tr. ř.). Trestnost jeho jednání z provedených důkazů nelze vyvozovat, zejména se zřetelem k tomu, že na žádném ze záznamů není vidět předávání bankovek nebo počítání peněz. Užvůbec z nich neplyne, že by od učitelů měl nějakou částku převzít a že by tato měla být za obstarání záležitosti pro jiného. Pokud by z provedených záznamů snad mohlo plynout, že někdo vzal úplatek, není zřejmé, že jej převzal právě on. Trestnost jeho jednání nevyplynula ani ze svědeckých výpovědí jednotlivých svědků. Soudům vytýká jejich nesprávnou interpretaci (např. výpovědi svědkyně Č.). Pokud byl odsouzen pro trestný čin přijetí úplatku a trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, pak popis skutků neobsahuje konkretizaci, v čem je spatřováno obstarání věci pro jiného a zcela absentuje konkretizace, v čem je spatřováno uplatnění pravomoci úřední osoby způsobem, který odporuje jinému právnímu předpisu, pokud žádný takový právní předpis v popisu skutku uveden není (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 254/08). S ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. IV. ÚS 260/05, sp. zn. IV. ÚS 335/05 zdůrazňuje, že pokud existuje pochybnost o tom, zda se skutek stal a zda ho spáchal právě obviněný, nelze ani dovodit závěr, že se skutek stal, ani že ho spáchal právě on. Obviněný dále uplatňuje námitku nepřiměřenosti trestu, jeho uložení pokládá za rozporné s ustanovením §39 tr. zákoníku. Peněžitý trest neodpovídá údajnému majetkovému prospěchu a stran trestu zákazu činnosti není na místě, aby jím byl uložen trest zákazu jakékoli činnosti (podnikatele, OSVČ, zaměstnance) v oboru provozování autoškoly, když se v postavení takovéto osoby žádného trestného činu nedopustil. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části týkající se zamítnutí odvolání obviněného R. N. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný M. P. ve svém dovolání odůvodněném obhájcem JUDr. Miroslavem Demčákem, namítá, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo získat jediný důkaz, který by prokázal, že jako zkušební komisař převzal úplatek v souvislosti s bezproblémovým vykonáním zkoušek při získání řidičského oprávnění. K dispozici jsou pouze audiovizuální záznamy, z útržků hovorů není jasné, zda se číslice 18 (v případě skutku ad 1) vztahuje k jeho osobě. Ještě absurdnější se jeví závěry soudů u skutku ad 15, kdy měl přijmout úplatek od učitelů R. Č. a D. M., ačkoli je z kamerového záznamu seznatelné, jak mu učitel Č. strká částku 2.000 Kč do ruky, aby napsal zkoušku ženě, které má problémy s jízdami. To důrazně odmítá. Z téhož záznamu je patrno, že k němu jde učitel M. a podává mu do ruky svazek papírů se slovy „na dvakrát Vietnam“. Takové závěry podle obviněného postačily soudům oběma stupňů k závěru, že se jedná o úplatky a vůbec jimi nebylo zjištěno, zda se jednalo o peníze nebo stvrzenky o zaplacení správního poplatku. Soudy navíc nevzaly ani v potaz, že společně s komisařem D. byli nejméně oblíbenými komisaři a byli pro učitele i žáky nejhorší variantou u zkoušek. S ohledem na možné vykonstruování skutkového děje obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. rozhodl o přikázání věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v potřebném rozsahu nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprošťuje. Obviněný R. P. podal mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph.D. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle něj dán tím, že „ rozhodnutí o jeho vině (pozn. v kontextu námitek pod bodem IV. dovolání míněno rozhodnutí odvolacího soudu) není totiž zdůvodněno“ . Proto jsou podle dovolatele dány oba důvody dovolání, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném (hmotně) právním posouzení. Obviněný uvádí, že jediná pasáž odůvodnění napadeného rozsudku, která se jej týká, je obsažena na straně 27, kterou zmiňuje. Následně namítá, že rozsudek pak obsahuje paušální tvrzení a citace ustanovení trestního řádu. S odkazem na §6 odst. 2 tr. ř. (správně §2 odst. 6 tr. ř.) podotýká, že orgány činné v trestním řízení musí hodnotit důkazy na základě všech okolností případu „jednotlivě i v jejich souhrnu“, což se v tomto případě nestalo. Odvolací soud sice zmiňuje v odůvodnění svého rozsudku některé obžalované jednotlivě, jeho jméno však nezmiňuje vůbec ( „... vůbec jej neuvádí ve vztahu k některému z provedených důkazů, dokonce ani ne ve vztahu k jím podanému odvolání a jeho důvodům“ ), což pokládá za „hrubé porušení trestního řádu a jeho ustanovení o provádění dokazování“ . Odvolací soud podle jeho náhledu nesplnil svoji roli přezkumné instance, když s odvolateli v podstatě polemizoval formou odkazu na rozsudek soudu prvního stupně. Podle dovolatele „přenesl tak způsob a výsledky dokazování soudu prvního stupně na svoje hodnocení a nesplnil tak svoji přezkumnou úlohu“ . Protože „napadený rozsudek byl de iure, i de facto nepřezkoumatelný již ve fázi odvolacího řízení a „zkoumatelnost“ nezlepšil ani rozsudek odvolacího soudu“ obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný J. R. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka namítá nedostatečnost provedeného dokazování pro závěr o jeho vině, když ke skutku pod bodem 8 namítá, že: jediným důkazem byl audiovizuální záznam, z něhož má být zřejmé, že přebírá peníze od obviněných Z. a Č. a poukázal i na rozhovor obviněného Č. a K., z něhož by mělo plynout, že se jedná o peníze určené jako odměna od obviněného Č. zkušebním komisařům. Vypovídací hodnotu zmiňovaného audiovizuálního záznamu považuje za mizivou, jedná se navíc o nepřímý důkaz. V obecné rovině poukazuje na to, že pachatele lze usvědčit i nepřímými důkazy. Jejich řetězec by však musel vést k jednomu závěru, tedy že bez jakýchkoli pochybností lze dovodit jeho vinu. Pokud soud nedisponoval jinými důkazy, než tímto záznamem, není podle dovolatele možné důkazní situaci dotvářet vlastním pocitem a „subjektivní výklad nadřazovat nad objektivitu . “ Takový postup však pokládá za rozporný s §2 odst. 5 tr. ř. Ke skutku pod bodem 12 obviněný uplatňuje, že ze záznamu nelze zjistit, zda v rámci jeho rozhovoru s obviněným Z. šlo vůbec o předání peněz a pokud ano, v jaké množství. Takovýto nepřímý důkaz nemůže sám o sobě odůvodnit odsuzující výrok soudu, když „není jiný důkaz, jejímž (patrně jejichž) společným řetězením by mohla být vina bez pochybností prokázána“ . Ještě slabší důkazní situace podle dovolatele existuje u skutku pod bodem 13 , neboť zde ani na audiovizuálních záznamech nikterak nefiguruje. Obviněný opětovně brojí proti tomu, že soudy nadřadily vlastní pocit nad důkazy, a poukazem na citaci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně namítá, že soud učinil svůj závěr na základě toho, že jiný obviněný rozdělil peníze na dva balíčky, a toho, že si s učiteli tyká a připíjí si s nimi. Takový závěr soudu má za absurdní. Pochybení shledává i v tom, že důkazy v rámci tohoto skutku byly nahrazeny zjištěními učiněnými v rámci jiných skutků. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pak podle jeho názoru patrná nejistota s ohledem na nedostatečné důkazy pro to, aby soud učinil závěry, které následně pojal do odůvodnění rozsudku. Audiovizuální záznam je podle jeho přesvědčení důkaz sice hodnotný, pro vydání odsuzujícího rozsudku však nemůže zůstat osamocený. Ani svědci nepotvrdili, že by docházelo při zkouškách k nestandardním postupům. Pokud soud neměl jakýkoli důkaz, kterým by věrohodnost svědků vyvrátil, nemohl to nahradit vlastním pocitem. Vzhledem k tomu, že ve věci existuje jako nepřímý důkaz pouze zmiňovaný audiovizuální záznam, který lze interpretovat rozdílnými způsoby, má obviněný za to, že se soudům nepodařilo prokázat jeho vinu tak, jak je popisována v obžalobě. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny, pokud jednotlivé důkazy či jejich dílčí části jimi byly hodnoceny vždy v jeho neprospěch. Rozhodovaly v rozporu s procesním trestním právem a došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V části IV. svého dovolání upozorňuje obviněný, že skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby předpokládá speciální subjekt trestného činu, a odkazuje na pojem úřední osoby upravené v §127 tr. zákoníku. Podotýká, že vytýkaného skutku se měl dopustit v postavení zkušebního komisaře podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Je přesvědčen, že zkušebního komisaře nelze pokládat za úřední osobu, neboť osoba zkušebního komisaře není podřaditelná pod žádnou z kategorií předpokládanou ustanovením §127 tr. zákoníku. S touto námitkou se však ani jeden ze soudů nevypořádal, přitom jde o jednu z obligatorních náležitostí naplnění skutkové podstaty trestného činu. Dále namítá, že v rámci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby měl vykonávat svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol.) má za to, že jde o porušení konkrétní právní normy, kterou je v tomto ohledu míněna nejmenší součást právního řádu, která v sobě pojímá jeden konkrétní příkaz, zákaz nebo zákonné dovolení. V návaznosti na tento komentář zdůrazňuje, že v případě výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu je nezbytné, aby pachatel jednal v rozporu s právním předpisem tak, že svým jednáním poruší alespoň některou konkrétní právní normu, která je součástí tohoto právního předpisu. Soudy obou stupňů sice konstatovaly, že se měl v rámci výkonu své funkce dopustit jednání, které odporuje právnímu předpisu, činí tak však za užití vágních pojmů, vyjadřujících jejich subjektivní hodnocení, nikoli výsledek komparace s daným „jiným právním předpisem“ , tedy aniž blíže specifikovaly, jakou konkrétní normu měl v rámci své pravomoci porušit. Obviněný uplatňuje výhrady i vůči procesnímu postupu při dokazování. Procesní použitelnost audiovizuálního záznamu před soudem spojuje s tvrzením, že je nezbytné, aby v příkazu k nařízení záznamu „byla stavena uživatelská adresa či zařízení a osoba monitorované osoby a dále doba, po níž bude záznam pořizován.“ Ačkoli byl v dané věci příkaz k pořízení tohoto záznamu vydán, nebyl dovolatel mezi podezřelými uveden. Proto je nezbytné na procesní použitelnost tohoto důkazu vztáhnout ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. ohledně použití záznamu v jiné trestní věci. Je přesvědčen, že pokud je (s odkazem na §88 odst. 1 tr. ř., který vymezuje výčet trestných činů, u kterých je možné záznam jako důkaz provést) pro takový trestný čin (zneužití pravomoci úřední osoby) vedeno trestní stíhání neoprávněně, tedy je-li pachatel z trestného činu nezákonně obviněn a následně odsouzen, není možné předmětné záznamy procesně použít. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1235/09 zabývající se případem získání a následného použití důkazů v rozporu s procesními předpisy. Takový důkaz musí být a limine z předmětu úvah soudu směřujících ke zjištění skutkového stavu věci vyloučen. Závěr o procesní nepoužitelnosti důkazu musí být podle dovolatele bezpodmínečně konstatován ve vztahu k trestnému činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že „nebylo řádně osvědčeno, že se obviněný jednání dopustil v postavení úřední osoby,… není možné hovořit o naplnění skutkové podstaty dle odst. 3 písm. b) daného ustanovení“. Pokud by bylo lze připustit odpovědnost odvolatele podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, pak „se nemůže jednat o trestný čin, v rámci jehož prokazování trestní řád umožňuje provedení důkazů videozáznamem dle §88 odst. 6“. Pokud by bylo možné záznam jako důkaz provést v rámci rozhodování o přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, není možné k takovým záznamům přihlížet v rámci rozhodování o trestném činu přijetí úplatku, byť jsou řešeny ve společném řízení. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného obžaloby zprostí. Obviněný Z. V. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Rambouska. Podle dovolatele popis skutku nedovoluje přijmout závěr, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Důkazní situace a skutková zjištění jsou zatížena extrémním rozporem. Soudům vytýká, že jejich hodnocení důkazů je v příkrém rozporu se zásadami formální logiky. Skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech, shromážděné důkazy jej ze spáchání vytýkaných jednání vyviňují. Z žádného důkazu neplyne, že ze strany učitelů autoškol byly k rukám komisařů poskytnuty peníze, které na základě všech okolností nemohly být ničím jiným, než úplatkem. Z audiovizuálního záznamu je pouze patrné, že si peníze předávají učitelé autoškol mezi sebou. Z následných telefonátů obviněných K. a Z. neplyne, že obviněný M. a Z. svěřili peníze K., aby je komisařům předal po cestě. Z následného rozhovoru vyplynulo, že obviněný K. převzal peníze i od obviněného Č. a že i tyto peníze komisařům předal. Z toho plyne, že obviněný K. od ostatních učitelů autoškol vybral peníze s úmyslem je předat zkušebnímu komisaři (nikoli komisařům). Dle názoru obviněného není možné „zjednodušujícím a ulehčujícím si způsobem hodnotit důkaz odposlechem dalších obžalovaných, ze kterého mělo vyplynout trestné jednání obžalovaného (viz např. výrok obviněného M. „každej 15 si odnesli“). Z provedeného audiovizuálního záznamu je zřejmé, že se s ostatními učiteli autoškol vůbec nezná. Tuto skutečnost podpořil tím, že práci zkušebního komisaře dělal v inkriminovanou dobu přibližně jeden rok a v této autoškole byl potřetí v životě. Nikdo se s ním nebavil a teprve po jeho odchodu vytáhl obviněný M. bankovky, které chce předat P. Pokud by mu chtěl předat úplatek, není důvodu, aby tak neučinil v době předchozí. Další skutkový děj pokládá za prokázaný až do výroku obviněného P., že „to nechají na cestě“ , další průběh skutkového děje považuje za založený na důkazní nouzi. Z předestřených možných variant soud prvního stupně vybral tu nejméně příznivou pro obviněného. Navíc nebylo určeno, komu z obou zkušebních komisařů mělo být předáno kolik peněz. Soud si důkazní situaci ulehčil volnou úvahou o polovině z předaných úplatků, aniž by konstatoval, na základě jakých úvah tak učinil. Obviněný zdůraznil, že se trestné činnosti se neúčastnil. Závěry soudů o jeho účasti považuje za spekulativní, dovozené na základě určité míry pravděpodobnosti. Nepřímé důkazy ve svém souhrnu netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, ze kterých by bylo možné vyvozovat jediný závěr. Nevyloučený závěr vyvrací přímým důkazem, kterým je audiovizuální záznam. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265 l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce nejprve shrnuje důvody dovolání, které obvinění uplatnili [§265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.], a zmiňuje, že nad jejich rámec uplatnil obviněný M. i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však v textu svého dovolání nijak neodůvodnil, tj. nepoukázal na žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 tr. ř. nebo §11a tr. ř. Námitky dovolatelů M. a N. proti přiměřenosti uloženého trestu nepovažuje s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. za naplňující dovolací důvod. Poukazuje na to, že významnou část všech dovolání představují námitky dovolatelů proti skutkovým zjištěním učiněným nalézacím i odvolacím soudem. Tito zejména nesouhlasí s vyhodnocením audiovizuálního záznamu (R., Č., S., N., P., V., M.), s nerespektováním §88 odst. 6 tr. ř. při přehrání audiovizuálního záznamu (R.), nebo jen obecně s hodnocením důkazů (P.). Rovněž tyto námitky nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání upravený v témže ustanovení. K námitce dovolatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces státní zástupce sděluje, že žádný z nich neuvádí příklad extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikatury Ústavního soudu. Oproti tomu obvinění uvádějí jen vlastní hodnocení důkazů odlišné od úvah nalézacího soudu. Nalézací soud přitom své úvahy při hodnocení důkazů podrobně a pečlivě popsal v odůvodnění svého rozsudku. Vysvětlil tak například i to, proč shledal spojení mezi obviněnými M. a V. (str. 36 rozsudku), které obviněný M. považuje za neprokázané. Hodnocení důkazů provedené soudem je tedy jiné, než jak tyto důkazy hodnotí dovolatelé (v případě obviněného V. lze odkázat na str. 41 rozsudku nalézacího soudu, v případě ostatních dovolatelů na další části odůvodnění tohoto rozhodnutí), není však svévolné ve smyslu citované judikatury. Státní zástupce rozvádí, že z hlediska práva na spravedlivý proces neobstojí ani argumentace obviněného R. ohledně nerespektování §88 odst. 6 tr. ř. Je totiž zřejmé, že audiozáznam byl pořízen o sledování osob a věcí podle §159d tr. ř. a že jeho použití v jiné trestní věci upravoval odst. 10 tohoto ustanovení, na jehož znění odkázal. Protože se neuplatní poněkud přísnější podmínky upravené ustanovením §88 odst. 6 tr. ř., jež se týká pouze odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, důkazy nezákonně provedené státní zástupce v posuzované věci neshledává. V další části vyjádření státní zástupce uvádí, že by tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly naplnit námitky, dle nichž · zkušební komisař nemá postavení úřední osoby (obviněný R.), · soud neuvedl, jakou normu jiného právního předpisu obviněný porušil (obvinění R., Č., S., N.), · popis skutku neobsahuje jednání, které má znaky předmětného trestného činu – zejména neobsahuje jména konkrétních žáků (obvinění Č., S., N., H. a V.). Podle něj lze přisvědčit dovolatelům v tom, že zkušební komisař není výslovně uveden mezi osobami, které jsou podle §127 tr. zákoníku považovány za úřední osoby, i v tom, že soudy dostatečně neodůvodnily, proč zkušebního komisaře za úřední osobu považují. S odkazem na citaci obsaženou v odůvodnění soudu rozsudku na str. 57 má za to, že nalézací soud usoudil, že obvinění byli úředními osobami podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Citovaný text však podle státního zástupce odpovídá písm. i) citovaného odstavce, které se vztahuje toliko na fyzickou osobu, jež byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. Podotýká, že tuto nejasnost nenapravil ani soud odvolací, který v odůvodnění na str. 31 svého rozsudku jen stručně uvedl, že „zkušební komisaři byli úředními osobami“ , aniž by tuto úvahu jakkoliv zdůvodnil. Důvodnost námitky může spočívat v tom, že samotný zkušební komisař nečiní žádné rozhodnutí o právech či povinnostech žáků autoškoly, není oprávněn udělit jim řidičské oprávnění a má je pouze zabezpečit pro takový další postup obecního úřadu s rozšířenou působností nezbytný podklad, tj. zajistit provedení zkoušky podle §33 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, a zapsat výsledek vykonané zkoušky podle §39 odst. 4 citovaného zákona do žadatelovy žádosti o řidičské oprávnění a do protokolu o zkouškách. Samotné řidičské oprávnění pak žadateli udělí „příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností“, jak je patrno z ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Ve vztahu k této námitce pokládá státní zástupce za podstatné, že výsledek zkoušky je nejdůležitějším podkladem pro udělení řidičského oprávnění, přičemž udělení řidičského oprávnění výkonem pravomoci úřední osoby nesporně je. K posouzení otázky, zda je výkonem takové pravomoci rovněž i předchozí opatřování podkladů k takovému vrchnostenskému rozhodnutí obecního úřadu, zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, a s oporou o ně dospívá ke kladnému závěru, což odůvodňuje i poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 396/2013. Uzavírá, že úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je rovněž zkušební komisař při provádění zkoušky podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů. Ve vztahu k druhé námitce poukazuje státní zástupce na výčet porušených povinností podle §16 zákona č. 12/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů obsažený v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 58 a 59 s tím, že soud zde dostatečně označil konkrétní povinnosti, které dovolatelé svým jednáním porušili. K námitce o nedostatečnosti popisu jednání u skutků č. 4, 5, 6, 14 a 16 upozorňuje státní zástupce na to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 58 podrobně popsal, v jakém rozsahu a z jakých důvodů shledal, že ke zvýhodnění žáků autoškol ze strany obviněných skutečně došlo s tím, že s těmito úvahami se ztotožňuje. Byť již v samotném popisu skutku mohlo být zvýrazněno aktivní jednání těchto obviněných, ta skutečnost, že žáky skutečně zvýhodnili, je z výroku patrna a odůvodněním potvrzena. Státní zástupce proto považuje tři výše zmíněné námitky uvedených dovolatelů za zjevně neopodstatněné. Na základě shrnutí, že · skutkové námitky, procesní připomínky a námitky proti výši uloženého trestu, které uvedli dovolatelé P., P. a M., neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., · porušení zásad spravedlivého procesu v posuzované věci neshledává a · námitky stran nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, pokládá za zjevně neopodstatněná, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání dovolatelů M. P., R. P. a K. M., neboť ta byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání ostatních dovolatelů, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Vyjádřil souhlas, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou – se zřetelem k tomu, jaké rozhodnutí napadají – přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Již na tomto místě je ovšem nutno dodat, že přípustnost dovolání musí Nejvyšší soud posuzovat i se zřetelem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., což se odrazilo (viz níže) v případě jeho rozhodnutí o dovolání obviněného R. P. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné . Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodů ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo §11a tr. ř., za kterých nelze trestní vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. §11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout jednak to, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a jednak to, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných: IV. Rozborem dovolací argumentace obsažené v jednotlivých dovoláních lze dospět k poznatku, že na základě věcného vyhodnocení námitek do těchto mimořádných opravných prostředků vtělených lze vymezit tři skupiny dovolatelů. Jednu tvoří ti dovolatelé (obvinění M. H., J. Č., V. S., R. N. a J. R.), kteří v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem uplatili (též) námitky, jež lze označit za námitky hmotně právní, tj. z formálního hlediska podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další skupinu tvoří ti dovolatelé (obvinění K. M., M. P. a Z. V.), jejichž námitky jsou ryze skutkového či procesního charakteru a jako takové tudíž uplatněný dovolací důvod (ale současně ani jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání) nenaplňující. Samostatně je třeba vyčlenit mimořádný opravný prostředek obviněného R. P., jenž se plně koncentruje na námitky vůči odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedené rozčlenění opravných prostředků dovolatelů odůvodnilo (viz níže) rozdílné rozhodnutí o nich dovolacím soudem. A) K dovolání obviněného R. P. Aniž by bylo nezbytné opětovně detailně vymezit, jaké výhrady ve svém dovolání uplatnil tento obviněný, lze odkazem na to, co je uvedeno výše (str. 12-13 tohoto usnesení), konstatovat, že dovolatel předmětem svých námitek učinil způsob, jakým přistoupil odvolací soud k vypořádání se s jeho argumentací obsaženou v jeho řádném opravném prostředku – odvolání podanému proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. to, jak se tento jeho přístup promítl v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Jinak vyjádřeno, aniž by dovolatel v jím podaném dovolání vymezil, v jakých skutečnostech shledává nesprávnost právního posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, a v jakém pochybení při jeho právní kvalifikaci shledává naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který měl odvolací soud reagovat zrušením odvoláním napadené části rozsudku nalézacího soudu [zde lze toliko připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ač jeho uplatnění se, s ohledem na nesouhlas dovolatele s právním posouzení skutku a zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem, nabízelo, neuplatnil], soustředil veškeré úsilí na to, že poukázal na jím pociťovanou neudržitelnost (nedostatečnost) odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. V daném kontextu je ovšem třeba důrazně odmítnout názor obviněného, že tím, že „rozhodnutí o jeho vině není totiž zdůvodněno“ , je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již předesláno, podle §265b odst. 4 tr. ř. „dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“. Citované ustanovení toliko explicitně vyjadřuje to, co ve shodě zastává jak soudní praxe, tak trestně právní nauka, tj. že opravnými prostředky lze brojit toliko proti výrokové části rozhodnutí, neboť pouze výroková část rozsudku nabývá právní moci a v závislosti na ní (se zákonem vymezenými výjimkami) i vykonatelnosti. Je rovněž třeba připomenout, že toliko na podkladě námitek obsažených v dovolání posuzuje Nejvyšší soud důvodnost konkrétního mimořádného opravného prostředku dovolatele. Bylo-li nepochybným způsobem dáno na vědomí (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), že dovolatel při formulaci svých dovolacích námitek nemůže odkázat na svá jiná podání adresovaná v jiných stadiích řízení orgánům činným v trestním řízení či obdobná vyjádření (tj. například odkázat na námitky obsažené v odvolání proti rozsudku či závěrečné řeči obhájce) a že pokud tak učiní, že nemůže očekávat, že by k nim bylo přihlíženo Nejvyšším soudem při posuzování důvodnosti podaného dovolání, pak tím spíše (argumentum a minori ad maius) nemůže očekávat, že by k přezkoumání napadeného rozhodnutí, resp. i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud přistoupil, pokud v podaném dovolání není ani odkaz na takové dřívější podání (a to v souvislosti s tvrzením o nesprávnosti právní kvalifikace skutku či hmotně právního posouzení jiné skutečnosti). Byť dovolateli nelze odepírat právo na to, aby způsobem, který zvolil obviněný, demonstroval svou nevoli vůči způsobu reakce odvolacího soudu na jím uplatněné odvolací námitky, na straně druhé není dán důvod k tomu, aby o dovolání, jehož obsahem je toliko vyjádření nesouhlasu s odůvodněním rozhodnutí (v daném případě tvrzené nedostatečnosti reakce na odvolací námitky) a které je tak fakticky podáno pouze proti odůvodnění rozhodnutí – odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 61 To 82/2014-3775, bylo rozhodnuto jiným způsobem, než podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolateli totiž nic nebránilo v tom, aby vyjma námitek, které obsahem svého dovolání učinil, v něm vymezil i ty konkrétní výhrady, které vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů v jejich celistvosti dané způsobem rozhodnutí odvolacího soudu (tj. ztotožněním se se skutkovými a právními závěry soudu nalézacího) uplatňuje, tzn. aby dovolání podal způsobem, který by svědčil o tom, že je jím napadána i jejich výroková část. Protože v obviněným podaném dovolání nelze nalézt jedinou konkrétní námitku, z níž by bylo lze dovodit, v čemž spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, tzn. těch výroků, které se vztahují k jeho osobě, je nutno dovolání obviněného R. P. posuzovat jako dovolání podané výlučně proti odůvodnění rozhodnutí. O takovém dovolání lze s ohledem na ustanovení §265b odst. 4 tr. ř. rozhodnout jen způsobem upraveným ustanovením §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „není-li přípustné“. Uvedeným způsobem proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného R. P. B) K dovolání obviněných M. H., K.M. a M. P. a Z. V. K dovolání těchto čtyř obviněných je nezbytné uvést, že ač namítají nesprávnost právního posouzení skutku, neuplatňují tuto nesprávnost ve vztahu ke skutkům, jak byly zjištěny soudy nižších stupňů a popsány v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (případně jak skutková zjištění k nim byla rozvedena v odůvodnění označených rozhodnutí), neboť tak činí primárně zpochybněním těchto skutkových zjištění, cestou námitek vůči procesním pochybením soudů při provádění důkazů, cestou námitek vůči hodnotícím postupům soudů apod. Jinak vyjádřeno, nesprávnost rozhodnutí soudů shledávají v učiněných skutkových zjištěních a existenci deklarovaného dovolacího důvodu uplatňují primárně skrze odlišná skutková tvrzení. Tímto způsobem však tvrzení o nesprávnosti právního posouzení skutku soudy nelze uplatňovat, neboť „z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit.“ (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13). Nejvyšší soud musí opakovat, že správnost či naopak nesprávnost právního posouzení skutku soudy nižších stupňů hodnotí vždy na podkladě skutkového stavu věci, jak je zjištěn v dovoláním napadených rozhodnutích. Jedinou výjimku, která zakládá možnost (a v případě jeho skutečné existence i nutnost) Nejvyššího soudu zaobírat se skutkovým stavem věci představuje případ tzv. extrémního nesouladu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými či právními závěry ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem. Námitku extrémního nesouladu učinili z označených obviněných součástí svého dovolání pouze obvinění K. M. a Z. V. Ve vztahu k jejich dovolání je proto nezbytné dodat následující: Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatelů, že jimi napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněných hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Obviněný M. H. sice proklamuje, že akceptuje skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a tvrdí, že svou námitku o nesprávnosti právního posouzení skutku uplatňuje ve vztahu k nim, ve skutečnosti ji však (v podobě tvrzené absence naplnění znaku poskytnutí, nabídky či slibu úplatku) uplatňuje v kontextu jiného skutkového základu, když uvádí, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §332 tr. zákoníku nelze spatřovat v jeho pouhé přítomnosti v kanceláři autoškoly v P., V., kde byl výhradně ve věci zkoušek. Takto formulovaná námitka odhlíží od skutkového zjištění vyjádřeného v bodě 14) rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného na str. 52-53 odůvodnění, jehož podstatou je vyjádření toho, že dovolatel společně s dalšími specifikovanými osobami (obviněnými Č., M. a P.) předával peníze zkušebnímu komisaři F. L. se záměrem ovlivnění výsledku zkoušky. Trestní odpovědnost dovolatele není soudy (dle obviněného nesprávně) vyvozována z pouhého faktu jeho přítomnosti v označeném objektu (tj. takto naznačované jeho pasivity vůči zkušebnímu komisaři), nýbrž je vázána na jeho, dokazováním prokázané jednání komisivního charakteru, které je v dostatečném rozsahu v odsuzujícím rozsudku popsáno. Jinak vyjádřeno, odlišný právní závěr o nenaplnění zákonných znaků trestného činu, jimž byl uznán vinným, staví tento dovolatel na jiném (odlišném) skutkovém základě, než z něhož při právním posouzení skutku uvedeného pod bodem 14 vyšly soudy nižších stupňů. Proto je jeho mimořádný opravný prostředek třeba pokládat za dovolání, jež deklarovaný dovolací důvod ani formálně nenaplňuje. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož dovolání odmítne, „ bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b“. K dovolání obviněného K. M. , s ohledem na výše uvedené, zbývá dodat, že jím uplatněnou námitku stran procesního porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, která měla mít za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, nelze mít za důvodnou a již vůbec ne za takovou, jež by měla odůvodnit kasaci napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V případě, že důkaz byl ve věci zákonem předvídaným způsobem proveden (a opak dovolatel netvrdí), mohl být použit za podklad, na jehož základě vystavěl soud prvního stupně svá skutková zjištění. Příprava soudu na hlavní líčení, tj. seznámení se s důkazním materiálem ještě před tím, než ten byl procesním způsobem proveden v důkazním řízení za účasti procesních stran, nemůže založit porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Tvrzení obviněného, že chybí důkazy o tom, že svým zaviněným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §332 tr. zákoníku (že by s obviněnou V. mluvil atd.), je ryzí skutková polemika obviněného se zjištěními soudu, které ve vztahu k jeho osobě vymezil nalézací soud pod bodem 2) svého výroku, nenaplňující jím uplatněný dovolací důvod (zde v části alternativy nesprávného hmotně právního posouzení skutku). Obviněný sice uvedl, že své dovolání směřuje i „do nesprávného právního posouzení ukládaného trestu“, avšak konkrétní vadu, jíž se soudy měly při jeho uložení (při poukazu na to, že řádně nezjistily jeho majetkové a osobní poměry) dopustit, vyjma uplatňované nepřiměřené přísnosti trestu, nevymezil. Výhrady vůči trestu omezil na tvrzení, že kombinace tří ukládaných trestů je nepřiměřeně přísná, odporující účelu trestu, resp. i fakticky likvidační. Ve shodě se státním zástupcem je pak třeba s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. odkázat na to, že rovněž námitka vůči nepřiměřenosti trestu (uplatněná i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu) není pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelná. Z uvedeného plyne, že se obviněný s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a založil své dovolání na námitkách, které pod něj (ani jiný dovolací důvod) nelze podřadit. Nejvyšší soud proto i o dovolání tohoto obviněného rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož dovolání odmítne, „ bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b“. K dovolání obviněného M. P. je možno uvést, že ten k oběma skutkům, jimiž byl uznán vinným, uplatňuje stejnou skutkovou výhradu, a to, že se nepodařilo získat jediný usvědčující důkaz, který by prokázal skutková zjištění, která se stala předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. I tuto dovolací argumentaci nelze pokládat za nic jiného, než polemiku obviněného se soudy stran důvodnosti vyvozování skutkových základů věci, resp. prosazování vlastní interpretace důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vycházely. Jinými slovy vyjádřeno, tato argumentace nepřináší nic, co by odůvodňovalo (např. z důvodu zjištění porušení některého základního práva obviněného) zásah dovolacího soudu do učiněných skutkových zjištění a potažmo pak i právní kvalifikace skutků, jimiž byl dovolatel pravomocně uznán vinným. Ze stejných důvodů, jako v případě obviněného K. M., proto dovolací soud i dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K dovolání obviněného Z. V. nezbývá než opakovat, že i tento dovolatel založil tvrzení o důvodnosti svého mimořádného opravného prostředku výlučně na námitkách skutkových (opřených o argument zatížení důkazní situace a skutkových zjištění extrémním rozporem) a že ani on předmětem svých námitek neučinil hmotně právní zpochybnění těch závěrů, které soudy učinily ve vztahu ke skutku, který k jeho osobě vymezil nalézací soud pod bodem 16 výroku svého rozsudku. Je-li základem jeho argumentace tvrzení, že závěry soudu jsou spekulativní, neboť nepřímé důkazy ve svém souhrnu netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, pak je zcela zřejmé, že jeho dovolání je budováno na námitkách procesního a skutkového charakteru, neboť problematika důkazního řízení je součástí práva procesního a úpravy obsažené v trestním řádu, a nikoli námitkách hmotně právní povahy. K uvedenému zbývá dodat, že lze usuzovat – s ohledem na vlastní, obviněným prováděnou interpretaci audiovizuálního záznamu, k němuž se patrně označení nepřímý důkaz přimyká – že i tento dovolatel se mýlí stran posuzování povahy důkazů (k problematice důkazů přímých a nepřímých viz níže – k dovolání obviněného J. R.), což pak má pochopitelně své důsledky při posuzování otázky dostatečnosti podloženosti skutkových závěrů příslušnými důkazy, příp. řetězcem důkazů. Protože ani dovolání tohoto obviněného nebylo možno vyhodnotit jako – byť formálně relevantním způsobem – naplňující uplatněný dovolací důvod, bylo rovněž odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu než je upraven ustanovením §265b tr. ř., tedy podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhrnně lze konstatovat, že dovoláními napadaná a zpochybňovaná skutková zjištění mají ohledně uvedených tří dovolatelů dostatečné ukotvení v důkazech, které ve vztahu k obviněnému M. zmínil nalézací soud na str. 35-36, ve vztahu k obviněnému P. na str. 34, resp. 53-54 a ve vztahu k obviněnému V. na str. 40-42. Z uvedeného plyne, že rozsudek soudu prvního stupně nelze označit za rozhodnutí, jehož odůvodnění by neodpovídalo požadavku formulovanému zněním §125 tr. ř., resp. za rozhodnutí, jež by jako naprosto nedostatečně reagující na obsah důkazů a obhajobu obviněných svědčilo o libovůli soudu při rozhodování o vině dovolatelů. C) K dalším dovolacím důvodům uplatněným obviněným K. M. Obviněný uplatnil vedle důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) a l) tr. ř. V souvislosti s výše zmíněným vymezením dovolacích důvodů (část III. odůvodnění) lze pouze ve stručnosti doplnit následující: Obviněný ve svém dovolání nikterak nevymezil, v jaké skutečnosti (v jakém pochybení orgánů činných v trestním řízení) spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V dané souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 955/2014). Přitom věcné zdůvodnění uplatněného dovolacího důvodu je podmínkou toho, aby Nejvyšší soud vůbec mohl posoudit, zda tento tvrzený dovolací důvod je v dané věci naplněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Stran deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze konstatovat, že rovněž ten není v posuzované věci zjevně, ani formálně naplněn. Obviněný především vůbec nespecifikoval, v jaké alternativě tento dovolací důvod uplatňuje. Pouze z kontextu způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu dovolacích námitek lze usuzovat, že tak učinil v duchu alternativy druhé (bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. K tomu však je třeba zdůraznit, že u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v dovolání obviněného absentuje jakákoli argumentace (viz výše) a pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak obviněným uplatněné argumenty se s tímto dovolacím důvodem (a ostatními dovolacími důvody) míjejí (viz shora bod B). D) K dovolání obviněných J. Č., V. S., R. N. a J. R. Dovolání těchto čtyř obviněných, jak již výše uvedeno, obsahují z části námitky, které ve shodě s jejich posouzením státním zástupcem lze označit za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, tj. za námitky hmotně právní povahy. Uvedl-li Nejvyšší soud výše, že dovolání těchto obviněných obsahují „(též)“ takové námitky, mínil tímto vyjádřením to, že vyjma námitek hmotně právní povahy jsou součástí mimořádných opravných prostředků obviněných i námitky skutkové a procesní, jež uplatněnému dovolacímu důvodu (jak již výše vyloženo) neodpovídají. V případě dovolání J. R. je takovou námitkou tvrzení dovolatele, že jeho odsouzení nemůže být založeno na důkazu mizivé vypovídací hodnoty, nadto ještě důkazu nepřímém. Vyvozuje-li obviněný z absence řetězce (nepřímých) důkazů závěr o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které má být založeno právě tím, že ve věci existuje jako nepřímý důkaz pouze zmiňovaný audiovizuální záznam, pak tento závěr je třeba odmítnout již proto, že vychází ze špatné premisy. Má-li totiž označený důkaz svědčit o tom, co uvádí obviněný ve svém dovolání ( „ze kterého má být patrno, že obviněný přebírá údajně peníze od obviněného Z. a obviněného Č.“ ), pak označení důkazního prostředku – audiovizuálního záznamu, resp. poznatku z něho plynoucího (tj. vlastního důkazu – ve smyslu jeho odlišení od nositele důkazu, tj. důkazního prostředku), za důkaz nepřímý je zjevně nepřípadné. Procesní teorie dělí důkazy podle několika kriterií. Rozlišení důkazů na přímé a nepřímé nastává podle vztahu k dokazované skutečnosti. Zatímco přímý důkaz umožňuje orgánu činnému v trestním řízení učinit si přímý poznatek o dokazované skutečnosti, za důkaz nepřímý (indicie) je považován takový důkaz, který dokazuje jinou skutečnost, než která je konkrétním předmětem dokazování, přičemž však jde o takovou skutečnost, z níž je možno prostřednictvím logických úvah a zkušeností usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, jež je dokazována (srov. např. Musil, Kratochvíl, Šámal a kolektiv, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, 2003, C. H. BECK, s. 394, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1045/2013). Na rozdíl od důkazů nepřímých, které jsou prokazovanou skutečnost (tj. že se obviněný dopustil jednání, jež naplňuje znaky konkrétního trestného činu), vzhledem ke své povaze, způsobilé prokázat jen v určité své celistvosti (množství) těchto důkazů a jejich vzájemné propojenosti (tzv. řetězec nepřímých důkazů), v případě, že o prokazované skutečnosti svědčí důkaz přímý, není pro závěr o vině obviněného nezbytný řetěz takových důkazů, či skupina přímých důkazů. Tvrzení obviněného proto v důsledku jeho nesprávného posouzení označeného důkazu postrádá své věcné opodstatnění při dovození jím formulovaného závěru – tj. porušení práva na spravedlivý proces. K uvedenému zbývá jen dodat, že v uvedeném směru se již vyslovil i soud odvolací, který učinil poznatek, že okolnosti zmiňované v rozsudku soudu prvního stupně „tvoří naprosto ucelený řetěz důkazů“ a zejména též výslovně ve shodě se soudem dovolacím uvedl, že „použitý audiovideozáznam je důkazem přímým a ne jak se domnívá řada obžalovaných, důkazem nepřímým stojícím osamoceně a nemajícím vedle sebe další nepřímé důkazy, které by tvořily ucelený řetěz“. Uplatňování obsahově stejné dovolací námitky obviněným proto nelze vnímat jinak, než ignorování právního názoru obsaženého v dovoláním napadeném rozhodnutí, a to bez jeho věcného zpochybnění. Stejně tak uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka dovolatele stran procesní nepoužitelnosti audiovizuálního záznamu vůči jeho osobě z důvodu rozporu s ustanovením §88 odst. 6 tr. ř. Protože jde o námitku deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídající, omezuje Nejvyšší soud svou reakci na ni jednak na poukaz na ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. (dovolatelem zmiňované) na straně jedné a dále na ustanovení §159d odst. 10 tr. ř. (zmíněné státním zástupcem) na straně druhé a ve své podstatě na rozvedení toho, co k ní ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl státní zástupce. Ustanovení §88 tr. ř. upravuje podmínky provedení a následného procesního využití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jeho odstavec 6 stanoví, že „má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Ostatní záznamy je povinen policejní orgán označit, spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna ochrana před neoprávněným zneužitím záznamů, a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice“. Naproti tomu podmínky sledování osob a věcí (o něž z hlediska dovolací argumentace jde) upravuje ustanovení §158d tr. ř., z něhož v reakci na námitku obviněného je vhodné výslovně zmínit odstavec 10, jenž stanoví, že „v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno“. Z citace obou uvedených ustanovení je zřejmé, že procesní možnosti užití důkazu opatřeného při sledování osob a věcí jsou širší, neboť jsou podmíněny jen zjištěním, že ve věci, v níž má být použit, je řízení vedeno o úmyslném trestném činu , kdežto ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. podmiňuje užití záznamu telekomunikačního provozu v jiné trestní věci zjištěním, že „v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1“. Je-li proto dovolací námitka obviněného rozvedená na str. 7-8 jeho dovolání stavěna na tvrzení o procesní nevyužitelnosti audiovizuálního záznamu na nesplnění podmínky stanovené v §88 odst. 6 tr. ř., poté zcela pomíjí ten fakt, že namítaný „neprocesní“ důkazy byl obstarán a proveden za podmínek upravených ustanovením §158d tr. ř. (viz č. l. 87 a násl.). Již proto tato procesní námitka nemůže odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je nezbytné uvést, že dovolací soud nemůže přisvědčit ani té části argumentace obviněného, v níž dovozuje nutnost posouzení procesní využitelnosti důkazu skrze ustanovení odstavce 6 §88 tr. ř., a to proto, že osoba dovolatele nebyla uvedena mezi podezřelými osobami ve vydaném příkazu. Obviněný v dané souvislosti dovozuje, že „je na procesní použitelnost vztáhnout ustanovení §88 odst. 6 věta třetí, ohledně použití záznamu v jiné trestní věci“. Takový závěr, tj. že důkaz – audiovizuální záznam pořízený na základě příkazu vydaného soudkyní dne 21. 9. 2010 (č. l. 87-88), resp. ze dne 16. 12. 2010 (č. l. 89-90) byl použit „v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno“, je zjevně nesprávný, neboť podstata věci je vymezena jednak právní kvalifikací, stran které byla věc šetřena [příkaz byl vydán „ve věci podezření ze spáchání trestných činů podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přijetí úplatku podle §331, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ], přičemž skutková specifikace věci je obsažena v jeho odůvodnění – těchto, „příp. jiných trestných činů… se mají dopouštět blíže neustanovení uchazeči o rozšíření řidičského oprávnění … s dosud blíže neustanovenými osobami zkušebních komisařů a dalšími úředními osobami… (etc.) “ . Sama skutečnost, že v příkazu je uvedena toliko osoba R. Č. nemůže vést k závěru dovozovanému dovolatelem. Jednak označené povolení vymezuje, že sledování osob a věcí, pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů utajovaným způsobem za použití technických prostředků se týká jak v něm označené osoby (R. Č.) a specifikovaných prostor, tak „i všech osob, které budou se sledovanou osobou v průběhu sledování v kontaktu“ , resp. „i všech osob, které se budou v průběhu sledování v tomto prostoru nacházet a všech finančních částek, které budou v průběhu sledování předány“ , jednak nelze pominout, že k zahájení trestního stíhání dovolatele usnesením ze dne 16. 6. 2011 (č. l. 1070-1076) došlo společně se zahájením trestného stíhání dalších devatenácti obviněných, včetně R. Č., právě pro trestné činy, k jejichž objasňování se i pořizováním záznamů postupem podle §158 odst. 3 tr. ř. přistoupilo, tj. §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Následné vedení společného řízení odůvodněné ustanovením §20 odst. 1 tr. ř., podání obžaloby pro skutky, pro které bylo trestní stíhání obviněných zahájeno a rozhodnutí o podané obžalobě soudem jsou jen dalším důkazem toho, že procesně zpochybňovaný důkaz nebyl opatřen a proveden v jiné trestní věci. Z uvedeného plyne, že v dovolání tohoto obviněného označenému dovolacímu důvodu odpovídá jen námitka, dle níž osoba zkušebního komisaře není podřaditelná pod pojem úřední osoby podle jejího vymezení obsaženého v ustanovení §127 tr. zákoníku, a námitka o absenci konkrétního vymezení právní normy, jež měla být jeho jednáním porušena v rámci porušení svěřené pravomoci. K oběma námitkám viz níže – část E. U obviněných J. Č. a V. S. je třeba za námitku vymykající se uplatněnému dovolacímu důvodu (ale i jiným důvodům dovolání) pokládat tu, v níž pozornost obracejí k problematice jednoty a totožnosti skutku, ať již z hlediska otázky konkrétnosti jeho vymezení z pohledu zaměnitelnosti skutku, tak z pohledu zachování zásady obžalovací (omezení rozsahu v podané obžalobě, z níž vyšly následně i soudy). K této námitce v části ( „zda popis skutku tak, jak je uveden v odsuzujícím rozsudku … je natolik konkrétní… aby… nemohl být zaměněn s jiným“ ) vyhodnocené jako námitka zpochybňující totožnost skutku (jakožto námitka procesní povahy nespadající pod uplatněný dovolací důvod) se Nejvyšší soud omezuje na konstatování, že nezakládá žádné z porušení, na které by z hlediska zásad spravedlivého procesu mělo být dovolacím soudem reagováno. Ostatně ani samotní dovolatelé netvrdí, že by jimi uplatňované skutečnosti měly vést k závěru, jejich trestní stíhání bylo vedeno způsobem odporujícím požadavku plynoucím z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 1 tr. ř., či bylo vedeno v rozporu s ustanovením §2 odst. 8 tr. ř. upravenou zásadou obžalovací, či některým ustanovením trestního řádu ji dále rozvádějícím (§176 odst. 1, §220 odst. 1 tr. ř.). Skutek vymezený jak v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných (usnesení na č. l. 1092-1104, bod 18.), tak skutek popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (bod 5) jsou dostatečně konkrétní a nepochybně jsou i skutky totožnými ve smyslu výkladu vztahujícímu se k otázce totožnosti skutku (dostačuje i částečná totožnost jednání či následku). Zdánlivě by o hmotně právní povaze uplatněné námitky mohlo svědčit to, že odvolatelé vznáší dotaz, zda byla zachována „jednota skutku, resp. skutků“. V této souvislosti je totiž nezbytné připomenout, že pojem jednoty skutku je termínem trestního práva hmotného a vyjadřuje „všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním… Strukturu skutku podle trestního práva hmotného tedy tvoří jednání a jím zapříčiněný následek, obojí zahrnuto požadovanou formou pachatelova zavinění.“ (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 390). Jako takový je termín jednota skutku , resp. jeden skutek de iure vnímán jako prostředek umožňující odlišení souběhu jednočinného a vícečinného. Nejvyšší soud konstatuje, že z dovolací argumentace obviněných, jak je obsažena na str. 2-3 jejich mimořádného opravného prostředku, nelze zjistit, v jakých souvislostech, tj. stran jakého vadného hmotně právního posouzení je námitka jednoty skutku uplatňována. Proto se jí v části E) svého rozhodnutí již nezabývá. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídající je i námitka dovolatelů stran existence jediného nepřímého důkazu v podobě audiovizuálního záznamu (k uvedené problematice jsou platné vývody uvedené výše u obviněného J. R.). Obdobné platí i stran tvrzené nepřiměřenosti uložených trestů (k této otázce viz výše u obviněného M.). Obdobně lze poukázat na to, že v případě obviněného R. N. se uplatněnému dovolacímu důvodu vymykají obsahově shodně vyznívající námitky stran průkaznosti důkazů, z nichž soudy vycházely, či nepřiměřenosti trestu. K problematice jednoty/totožnosti skutku zmiňované odvolatelem v obsahové shodě s výše uvedenými obviněnými je nezbytné uvést to samé, jako v případě obviněných Č. a S. Námitka o nehodnocení otázky zachovalosti totožnosti skutku , tj. otázky trestně procesní bezprostředně spojené se zásadou obžalovací, není pod hmotně právní důvod dovolání podřaditelná, námitka nehodnocení otázky jednoty skutku není konkretizována příslušným závěrem, v jakém vadném hmotně právním posouzení se měla v napadených rozhodnutích projevit. Je proto možno uzavřít, že jasně formulované a dovolacímu důvodu odpovídajícími jsou v dovoláních těchto tří obviněných obsažené námitky, jejichž základem je tvrzení, že z popisu skutku není seznatelné, že by · jednali způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (v popisu skutku není žádný uveden), · převzali úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, · jinému způsobili škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřili sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. O těchto námitkách, včetně tvrzení, že v popisu skutku chybí konkretizace znaku obstarání věci pro jiného, lze konstatovat, že jsou v nich obsaženy konkrétní výhrady vůči právnímu posouzení činů dovolatelů, tj. naplnění zákonných znaků objektivní stránky trestných činů podle §329 a §331 tr. zákoníku. Reakce Nejvyššího soudu na ně (stejně jako na hmotně právní námitky obviněných H. a R.) je obsažena v následující části tohoto usnesení. Pokud jde o námitky obviněných J. Č., V. S. a R. N. vůči výroku o trestu, lze rozlišit mezi tím, co uplatňují vůči peněžitému trestu a co vůči trestu zákazu činnosti. Námitka že peněžitý trest „neodpovídá údajnému případnému majetkovému prospěchu“ je ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti trestu (ostatně za takovou ji pokládají i samotní dovolatelé, když namítají nepřiměřenost uloženého trestu“ , který považují „za uložený v rozporu s ustanovením §39 tr. zákoníku“ ). Ve vztahu k tomuto druhu trestu lze proto plně odkázat na to, co Nejvyšší soud uvedl výše u obviněného K. M. (odkaz na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) . Pod námitkou nepřiměřenosti trestu uplatňují obvinění i výhradu vůči rozsahu, v němž jim byl uložen trest zákazu činnosti. Při tomto náhledu by bylo postupovat při jejím vyhodnocení identicky. Pokud však ji obvinění současně vznášejí s poukazem na to, že se nedopustili žádného trestného činu v postavení takového osoby, poté ji lze vnímat i tak, že namítají nesplnění zákonných předpokladů a podmínek pro uložení tohoto trestu v části zákazu „jakékoli činnosti, ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly“. V tomto pojímání by ji bylo lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatelé neuplatili. Je však třeba dodat, že ani v tomto nazírání by jí nebylo možné přiznat věcné opodstatnění. Zákonnou podmínku „dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností“ (§73 odst. 1 tr. zákoníku) nelze vyložit tak restriktivně, jak by bylo nutno dovozovat z dovolání obviněných. Je sice skutečností, že obvinění se v pozici osoby provozující autoškolu, ať již jako podnikatelé, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnanci nenacházeli, na straně druhé se trestné činnosti dopustili v šíře pojímané souvislosti s takovou činností, neboť v bezprostřední subjektivní shodě s osobami, které takovou pozici zastávaly, se při činnostech, v nichž výuka prováděná vrcholila – výkonem zkoušky způsobilosti k řízení – podíleli svým úmyslným jednáním na záměrném zkreslování výsledků zkoušky, a tím i mnohdy samotné náplně (provádění výuky a její absolvování žáky) činnosti, která je předmětem činnosti autoškol. Za daného stavu je z hlediska preventivního žádoucí, aby obviněným bylo zabráněno v případném výkonu protiprávní činnosti, která odůvodnila vyvození trestní odpovědnosti spoluobviněných, kteří se daným oborem činnosti zaobírali, a s nimiž se takto koordinovaně na páchání trestní činnosti, byť jinak právně kvalifikované, podíleli. Při tomto náhledu je třeba konstatovat, že dovolání obviněných je třeba pokládat za zjevně neopodstatněná (viz níže), i při posouzení jejich námitek vůči trestu v náhledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. E) K posouzení námitek obviněných hmotně právní povahy Trestně právní povaha jednání obviněných byla soudy nižších stupňů shledána v naplnění skutkových podstat trestných činů přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (obvinění J. Č., R. N., J. R. a V. S.), jež byla podle soudů (u každého z nich) po objektivní stránce naplněna tím, že obviněný v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu pro sebe či pro jiného přijal úplatek a spáchal takový čin jako úřední osoba, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (obvinění J. Č., R. N., J. R. a V. S.), jež byla podle soudů (u každého z nich) po objektivní stránce naplněna tím, že obviněný jako úřední osoba, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Obstaráním věci obecného zájmu se rozumí „činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Jde tedy o naplnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 3161). Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo jiné osobě nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním… Z hlediska tohoto znaku není rozhodující výše úplatku (Rizman in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 3161). Za úřední osobu se podle §127 tr. zákoníku považují osoby vyjmenované v písm. a) až i) tohoto ustanovení, které plní úkoly státu a používají při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů (srov. blíže Šámal in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1352). S přihlédnutím k těmto obecným vymezením zákonných znaků objektivní stránky trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jakož i k tomu, co stran odůvodnění právní kvalifikace uvedl soud prvního stupně na str. 57-58 rozsudku, lze k uplatněným dovolacím námitkám uvést následující skutečnosti: K námitce, že osoba zkušebního komisaře není podřaditelná pod pojem úřední osoby podle jejího vymezení obsaženého v ustanovení §127 tr. zákoníku (obviněný R.) Z výše uvedené citace ustanovení §127 tr. zákoníku plyne, že osoba zkušebního komisaře jako taková není uvedena ve výčtu osob, které jsou jím explicitně za okolností dále stanovených ( „pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“ ) prohlášeny za „úřední osobu“ . Tato skutečnost však současně neznamená, že by zkušební komisař – při splnění zákonem předvídaných okolností – nemohl být za úřední osobu pokládán. Dovoláním napadená rozhodnutí při právním posouzení skutků obviněných vyšla z toho, že za podmínek, které se vztahují na jimi učiněná skutková zjištění, „je ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku třeba (zkušebního komisaře) považovat za úřední osobu, neboť jako úředník veřejné moci plnil(a) úkoly státu nebo společnosti a používal(a) přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů“ (str. 57 rozsudku soudu prvního stupně), resp. z toho, že „zkušební komisaři byli úředními osobami (str. 31 rozsudku soudu odvolacího). Z pohledu námitek dovolatelů lze za dílčí nedostatek těchto rozhodnutí, který však nemá vliv na jejich věcnou správnost, pokládat to, že uvedený právní závěr v nich není detailněji odůvodněn. Odvolací soud sice vychází z toho, že zkušební komisaři (coby úřední osoby) „při své činnosti musí zvýšenou měrou dbát ve smyslu citovaného zákona (pozn. zák. č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel) regulérnosti prováděných zkoušek, tak aby byly eliminovány osoby, které nesplňují podmínky pro získání řidičského oprávnění, když porušení takovýchto základních principů je do té míry škodlivé, že se jedná o trestný čin, zcela mimořádně zavrženíhodný“ , avšak toto konstatování nikterak nedává odpověď na to, jak jsou obsahové složky pojmu úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ( úředník veřejné moci plnící úkoly státu nebo společnosti a používající přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů ) činností zkušebního komisaře naplněny. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze totiž poukázat na to, že z faktu, že samotný zkušební komisař nečiní žádné rozhodnutí o právech či povinnostech žáků autoškoly a není oprávněn udělit jim řidičské oprávnění, by bylo lze usuzovat na důvodnost dovolací námitky obviněného, neboť by bylo možno poukazovat na to, že soudy učiněný právní závěr je nesprávný již proto, že zkušební komisař při výkonu svých činností v souladu s právní úpravou nepoužívá „přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů“. Výkonem pravomoci ve smyslu ustanovení §127 tr. zákoníku je totiž třeba rozumět oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, kterou se rozumí autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob (resp. subjektů obecně), ať již přímo nebo zprostředkovaně a vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah. Ačkoli za výkon pravomoci nelze považovat pouze rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a rozhodování (srov. Šámal in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1362). Zkušební komisař přitom v tomto pojímání žádné rozhodování nečiní. Sama tato skutečnost ovšem nemůže mít za následek závěr, že ho za „úřední osobu“ ve smyslu právního závěru soudů nižších stupňů nelze pokládat. Zkušebního komisaře je, s ohledem na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně č 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů (dále pouze „cit. zákon“), třeba pokládat za „jiný orgán veřejné moci“ ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Jde totiž o osobu odborně způsobilou k provádění zkoušky – jeho způsobilost k výkonu zákonem upravené činnosti osvědčuje jemu vystavený průkaz zkušebního komisaře (§34 cit. zákona), přičemž jde současně o osobu určenou k provádění zkoušek příslušným obecním úřadem s rozšířenou působností (§33 odst. 2 cit. zákona), tj. orgánem, který podle §33 odst. 1 cit. zákona zkoušky žadatelů o řidičská oprávnění provádí. Dodat lze, že zkušebním komisařem přitom (§33 odst. 2 cit. zákona) může být pouze zaměstnanec obce zařazený do obecního úřadu, který je současně držitelem platného průkazu zkušebního komisaře. Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že je „jiným orgánem veřejné moci“. Současně je i takovým jiným orgánem veřejné moci, který plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Toto konstatování plyne z faktu, že znak „používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“ nelze interpretovat jen ve smyslu omezení na činnost, při němž je vydáváno konkrétní rozhodnutí, jež zakládá oprávnění žadatele k řízení motorového vozidla. Vyjít z takto restriktivně pojaté interpretace zákonných znaků ustanovení §127 tr. zákoníku by zjevně odporovalo jeho smyslu. V uvedeném směru je třeba vycházet z toho, že udělení řidičského oprávnění výkonem pravomoci úřední osoby nesporně je, přičemž při vydání takového rozhodnutí (osobou odlišnou od zkušebního komisaře) konkrétní osoba – „pracovník příslušného úřadu obce s rozšířenou působností“ vychází ze zjištění, která byla učiněna v průběhu zákonem předvídané a upravené zkoušky. Jinak vyjádřeno, podstata věci spočívá v posouzení toho, zda výkonem pravomoci je nezbytné rozumět toliko činnost, jíž celý proces vrcholí, tj. činnost spočívající ryze ve vydání příslušného rozhodnutí, či zda je možno za výkon takové pravomoci pokládat i předchozí opatřování podkladů k takovému vrchnostenskému rozhodnutí obecního úřadu. Dovolací soud neshledává žádných důvodů k tomu, aby věc vyložil způsobem odlišným od očekávané a předvídatelné interpretace této otázky. Stran předvídatelnosti níže uvedeného závěru musí totiž připomenout, že otázka posouzení postavení osoby/zaměstnance při opatřování pokladů pro rozhodnutí z hlediska pojmu „veřejného činitele“ ve smyslu jeho úpravy obsažené v dřívějším trestním zákoně, tj. v ustanovení §89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále je „tr. zák.“), byla již předmětem posouzení, jak o tom svědčí nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, publikovaný pod č. 49/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Citovaný nález, učiněný ve vztahu k osobě daňového kontrolora, přiznal tomuto postavení veřejného činitele (tj. postavení obsahově totožné pojmu „úřední osoby“ v jejím vymezení tr. zákoníkem) při konstatování, že daňový kontrolor sice „sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá“ , avšak je mu svěřena „kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně“ . V návaznosti na to dospívá Ústavní soud v označeném nálezu k závěru, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí, ani jeho výkonu nebylo“ . Lze ostatně odkázat na to, že potřebu takto vyznívající interpretace zastává i komentář trestního zákoníku, a to již v jeho znění (1. vydání) dostupném před spácháním inkriminovaných činů dovolateli. I uvedená odborná publikace zmiňuje právní názor, že úřední osobou není proto pouze ten, kdo přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, nýbrž i osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či nesprávné (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 24. 3. 1987, sp. zn. 7 Tz 15/87, srov. Šámal in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1216,). S přihlédnutím k takto vyslovenému závěru je nezbytné dovodit, že i zkušebního komisaře, který plní při provádění zkoušky mu právní reglementací upravené činnosti, je třeba pokládat za úřední osobu ve smyslu jejího vymezení obsaženého v ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť mu je takto svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, které následně – na podkladě jeho hodnocení, když výsledek zkoušky je třeba vnímat jako vůbec nejdůležitější podklad pro udělení řidičského oprávnění – činí příslušný úřad obce s rozšířenou působností. Nepochybil proto soud prvního stupně, který ve svém rozsudku (str. 57) uvedl, že zkušebního komisaře je ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku třeba považovat za úřední osobu, neboť jako úředník veřejné moci plnil(a) úkoly státu nebo společnosti a používal(a) přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů. K námitce o absenci konkrétního vymezení právní normy, jež měla být jeho jednáním porušena v rámci porušení svěřené pravomoci (obvinění R., Č., N., S.) Úplnost skutkových zjištění z hlediska vyjádření znaků příslušného trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným, hodnotí dovolací soud při posuzování otázky existence či neexistence vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s přihlédnutím k dovoláním napadenému rozhodnutí jako celku. Znamená to, že přihlíží jednak k popisu skutku, jak je obsažen v tzv. skutkové větě výrokové části rozhodnutí (stran této části rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že by zásadně měla vyjadřovat celkový, koncentrovaně vyjádřený skutkový podklad nezbytný pro náležitou, skutkovým zjištěním odpovídající právní kvalifikaci skutku), avšak současně zohledňuje i ta skutková zjištění, která jsou obsažena v odůvodnění rozhodnutí, pokud tato jsou se zjištěními popsanými ve výroku rozhodnutí v obsahové a logické souvztažnosti a tyto dále rozvíjejí a konkretizují. Jsou-li na tomto podkladě posuzována skutková zjištění vyjádřená soudy nižších stupňů v dovoláními napadených rozhodnutích, pak se námitky obviněných o nedostatečné konkrétnosti stran vymezení porušení právních norem jeví jako neopodstatněné. Byť lze přiznat, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně v konkrétnosti příslušná ustanovení neuvádí, ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze poukázat na to, že obsažena jsou v dostatečné míře v odůvodnění rozsudku (str. 58 a 59), které tak rozvíjí a konkretizují ta zjištění, která jsou ve výroku vyjádřena formulací „za to, že zajistil či zajistí … bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávněné, případně jeho rozšířením“ obsaženou u jednotlivých bodů výroku (1-17), a to zneužitím pravomoci „zkušebního komisaře stanovenou v části čtvrté zákona č. 247/2000 Sb., zejména v §39 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně tím, že s ohledem na poskytnutí úplatku u zkoušených žáků tolerovali či byli připraveni tolerovat buď pomoc od učitelů autoškol při vyplňování písemných testů, či případné nedostatky v praktických jízdách, popř. obojí, čímž vykonávali svou pravomoc i v rozporu se základními povinnostmi úředníka dle §16 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků“ , jak jednání vyjmenovaných obviněných – zkušebních komisařů dále vymezuje závěrečná část skutkové věty. K námitce o absenci znaku převzetí úplatku v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu (obvinění Č., N., S.) K vyhodnocení této námitky jako námitky hmotně právní přistoupil dovolací soud se značnou mírou shovívavosti, neboť uplatňují-li dovolatelé, že z provedených důkazů nevyplývá, že by nějakým způsobem porušili povinnosti dané touto právní úpravou a měli převzít úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu pro jiného (§331 odst. 1 tr. zákoníku), pak je třeba usoudit, že jejich námitka má především skutkový základ (z provedených důkazů nevyplývá). Dovolací soud se proto omezuje na konstatování, že v části týkající se označených dovolatelů (body 4, 5, 16) skutková zjištění soudů obsahují údaj, o předání peněz zkušebním komisařům (bod 4: „peníze v celkové výši 23.000,- Kč, konkrétně R. Č. 8.000,- Kč, D. M. 9.000,- Kč, R. K. 2.000,- Kč a D. Z. 4.000,- Kč“, bod 5: „peníze v celkové výši 12.000,- Kč, konkrétně Z. P. 8.000,- Kč a D. M. 4.000,- Kč“, bod 16: „peníze v celkové blíže nezjištěné výši“ ), a to za zajištění bezproblémového a úspěšného vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně jeho rozšířením. Peníze za těchto okolností zkušebním komisařům předané je bezpochyby třeba pokládat za úplatek, který byl předán v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Stran naplněnosti znaků „úplatek“ a „věc obecného zájmu“ dostačuje odkázat na str. 57 rozsudku nalézacího soudu. K námitce o absenci konkretizace znaku obstarání věci pro jiného v popisu skutku (obviněný Č., N., S.) Naplnění znaku obstarávání věci obecného zájmu pro jiného je třeba spatřovat v podílu zkušebního komisaře na činnosti, jejímž vyústěním je vydání řidičského oprávnění, popř. jeho rozšíření osob podrobující se závěrečné zkoušce z odborné způsobilosti žáků autoškoly, jak byl význam činnosti zkušebního komisaře vyložen jednak výše v souvislosti s výkladem znaku „úřední osoba“ , či jak se o něm zmínila dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obsahuje-li popis skutků pod body 4 a 16 rozsudku nalézacího soudu, že činnost dovolatele měla spočívat v tom, že zajistí „přesně nezjištěným žákům ze skupiny žáků (bod 4, popř. konkretizovaným žákům – bod 16) bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění, případně jeho rozšířením“ , jakožto stěžejní předpoklad pro vystavení řidičského oprávnění příslušným orgánem, pak právě v tomto popisu je dostatečně vyjádřen znak obstarání věci obecného zájmu pro jiného. K námitce o absenci znaku způsobení škody nebo jiné závažné újmy nebo opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému (obvinění Č., N., S.) Vzhledem ke skutečnosti, že tzv. právní věta vyjadřující naplnění toho či onoho znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými, neobsahuje znaky „způsobení škody nebo jiné závažné újmy“ , dostačuje zaujmout stanovisko k naplnění znaků soudy užitých, tj. „opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému“ a stran toho odkázat na str. 58-59 rozsudku soudu prvního stupně, v níž je zcela dostačující reakce tohoto soudu na obsahově shodnou námitku uplatněnou již v řízení před nalézacím soudem. Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovoláních obviněných M. H., J. Č., V. S., R. N. a J. R., kteří svými námitkami uplatněný dovolací důvod formálně, avšak věcně nikoli právně relevantním způsobem naplnili, je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil dovolací soud toto rozhodnutí o všech podaných dovoláních v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. ledna 2015 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2015
Spisová značka:6 Tdo 1409/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1409.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přijetí úplatku
Úřední osoba
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§127 odst. 1 písm. d) tr. zákoník
§329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník
§331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoník
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:02/17/2015
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 1377/15; sp. zn. I.ÚS 1399/15; sp. zn. I.ÚS 1425/15; sp. zn. III.ÚS 1379/15
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26