ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.250.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 250/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovolání, které podal obviněný M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 370/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 105/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. 1 T 105/2013, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 1) rozsudku], jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době měsíce února 2012 v P., v bytě, který obýval společně s poškozenou N. B. Ch., odcizil poškozené z ložnice finanční hotovost 7.500,- Kč a 150,- EUR, kterou měla uloženou v obálce mezi knihami“. Dále byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku], který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 6. 12. 2011 v areálu autoservisu S. Servis, J., okres P., prodal společnosti ADP Invest, spol. s r. o. se sídlem ve Vratimově, havarované osobní vozidlo tov. zn. Opel Corsa, registrační značky ...... v hodnotě 58.100,- Kč, přičemž při prodeji předložil s padělaným podpisem poškozené N. B. Ch., upravenou plnou moc ze dne 4. 12. 2011, která ho zmocňovala k odprodeji havarovaného vozidla a převzetí finanční částky, kterou poškozené nepředal a ponechal si jí, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 58.100,- Kč“. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 370/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutková zjištění soudu nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Výrok o vině ve spojení s odůvodněním podle jeho slov neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, pro něž byl odsouzen. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů, nebyl prokázán jeho úmysl kohokoli podvést a ani nikdo uveden v omyl nebyl. Konstatoval, že k trestným činům nedošlo, nestaly se a ani se v této věci stát nemohly. Pokračoval, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními (před soudem provedenými důkazy) a právními závěry z důkazů soudem vyvozenými, důkazy jsou hodnoceny naprosto opačně v jeho neprospěch za situace, kdy celá řada provedených důkazů jeho verzi zcela jednoznačně potvrzuje a vyvrací zavinění. Namítl také, že orgány činné v trestním řízení byly v této věci zneužity pro řešení občanskoprávní záležitosti, která před trestní soud nepatří.
Následně obviněný uvedl, že byl oprávněn prodat vrak vozidla poškozené a převzít kupní cenu již na základě plné moci podepsané poškozenou, a proto nemohlo jeho jednáním dojít k podvodu. Požádal rovněž dovolací soud, aby se seznámil s celou jeho výpovědí učiněnou v „obnoveném“ řízení, resp. hlavním líčení opakovaném po jeho návratu do České republiky. Současně vyjádřil přesvědčení, že porovnáním dalších faktů a důkazů provedených před soudem bylo nesporně prokázáno, že N. B. Ch., která iniciovala jeho trestní stíhání, vypovídala účelově, lhala a dopustila se dokonce zcela zjevně až křivé výpovědi, což následně konkretizoval. Poukázal na poškozenou nesprávně uvedené finanční částky, jež jednak obdržela jako pojistné plnění za havarované vozidlo, jednak na její účet poslala pojišťovna jako náhradu jeho úrazu. Za další lež poškozené označil její tvrzení, že nemá v držení žádné věci a peníze, které by patřili obviněnému. Současně také upozornil, že poškozená jako osoba registrovaná na úřadu práce s podporou (státní dávkou) si v rozporu se zákonem vydělávala a pracovala „na černo“, což platí i pro předmětných 7.500 Kč. Vyvracel také výpověď poškozené, že nevěděla, že cena za prodej vraku byla vyplacena v hotovosti při jeho prodeji dne 6. 12. 2011, přičemž upozornil, že poškozená podepsala kupní smlouvu obsahující ustanovení, že „kupní cena je hrazena v hotovosti při podpisu smlouvy“. Dodal, že sama poškozená přiznala, že si smlouvu před podpisem přečetla. Zdůraznil také, že předmětné vozidlo bylo na dopravním inspektorátu přehlášeno na kupujícího právě ze strany poškozené. Poukázal na vzájemnou dohodu o vyřešení záležitostí ze dne 5. 2. 2012 (v den odchodu poškozené a ukončení partnerského vztahu), tedy poslední moment, kdy se s poškozenou viděli a setkali, a na předání obálek, jež poškozená zanechala v knihovně obviněného (obsahujících částky 7.500 Kč a 58.100 Kč) ze strany jeho obhájce u hlavního líčení. Uvedl, že tato listina popisuje toliko vzájemné nevyřešené záležitosti (včetně částky za předmětné vozidlo), neprokazuje však nějakou krádež, natož podvod. Za nelogické označil tvrzení poškozené, že volala kupujícímu vraku vozidla panu S., když na základě již výše uvedeného musela, podle přesvědčení obviněného, vědět, že peníze jsou u obviněného. Dodal, že naopak poškozená jemu dluží jím konkretizované částky. V reakci na tvrzení soudu prvého stupně o 17 záznamech, jež by měl mít u policie v B., uvedl, že ve Spolkové republice Německo nikdy nebyl odsouzen ani jinak postižen, na výživném nic nedluží a nedlužil, jeho rodina je naopak velmi majetná. Uzavřel, že poškozená žila s ním ve společné domácnosti a poté, co se s ní rozešel, se ze zřejmých důvodů snažila vše překroutit. Důkazy ji však usvědčily ze lži a prokázaly, že vše nebyl podvod z jeho strany, ale občanskoprávní záležitost mezi dvěma partnery, do kterého se nechaly vtáhnout orgány činné v trestním řízení.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, a poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil jednání popsaného v obžalobě. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný podle jeho názoru ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovým stavem, jak jej zjistil nalézací soud a potvrdil soud odvolací, a namísto toho nabízí své vlastní skutkové závěry opřené o jiný způsob hodnocení důkazů. Za hlavní slabiny obviněným tvrzeného skutkového stavu označil jednak existenci jím vytvořené plné moci s padělaným podpisem poškozené a jednak nepochopitelné zadržení částky 58.100 Kč v době odchodu poškozené z jeho bytu. Tyto události lze vysvětlit pouze při skutkovém zjištění učiněném soudy, nikoliv při skutkovém zjištění tvrzeném obviněným. Za tohoto stavu nelze podle jeho mínění shledat mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní. Následně se vyjádřil k některým argumentům obviněného. Poznamenal, že pokud obviněný tvrdí, že byl oprávněn převzít kupní cenu již na základě plné moci podepsané poškozenou, nijak nevysvětluje, proč potom předkládal svědkovi S. plnou moc padělanou a doplněnou právě o zmínku o převzetí hotovosti. S obviněným souhlasil, že samotné naskenování podpisu nemusí nasvědčovat nějakému padělání předmětného dokumentu. Pokud se ovšem jedná o podpis osoby skenující a tedy podpis skenovaný s vědomím pisatele. Takový charakter mají tištěné podpisy na návrzích smluv různých dodavatelů energií. Takto však nemůže být skenován podpis osoby cizí, která o skenování svého podpisu vůbec neví. Ani dodavatel energií si proto nedovolí naskenovat na navrhovanou smlouvu podpis svého zákazníka. Stejně tak je nepřípustné, aby obviněný bez vědomí poškozené jakkoliv užíval kopii jejího podpisu – například tím, že by jej bez jejího vědomí umístil na nějakou listinu. Na rozdíl od obviněného měl státní zástupce za to, že poškozená se skutečně mohla domnívat, že obviněný dosud kupní cenu nepřevzal, neboť se jednalo o první možné vysvětlení skutečnosti, že jí tyto peníze nepředal. Teprve další možností bylo, že peníze převzal, ale sám si je ponechal - tedy to, co je předmětem této trestní věci. Shrnul, že to co obviněný označuje za „nepochopitelné“, je logicky zdůvodnitelné, a to, co naopak považuje za logické, je jen obtížně vysvětlitelné z hlediska běžných motivů lidí při vzájemném sociálním kontaktu.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 9 To 370/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich kontextu je zřejmé, že obviněný (byť deklaruje, že skutková zjištění soudu nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena, resp. že výrok o vině ve spojení s odůvodněním neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by, byť jen zdánlivě, naplňovala všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, pro něž byl odsouzen) de facto podstatu skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela pomíjí a v první řadě prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudům nižších stupňů tak vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry. Právě z této skutkové (procesní) argumentace, z vlastní verze skutkového stavu věci - až sekundárně - vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nenaplnil znaky jemu přisouzených trestných činů a že v daném případě šlo výlučně o občanskoprávní záležitost. Ve skutečnosti tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Zdánlivě by mohla být za hmotně právní posouzena námitka obviněného, že byl oprávněn prodat vrak vozidla poškozené a převzít kupní cenu již na základě plné moci podepsané poškozenou, takže se nemohl dopustit podvodu. V souvislosti s tím je ovšem třeba ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že pak ale obviněný nijak nevysvětluje, proč tedy předkládal svědkovi S. plnou moc padělanou a doplněnou právě o zmínku o převzetí hotovosti. Zejména je ale na místě uvést, že ze zjištění soudu prvního stupně plyne, že „.. mezi poškozenou a obžalovaným nebyla dohoda o převzetí peněz za vozidlo obžalovaným.“ . Podle ujednání mezi poškozenou a obviněným o zajištění prodeje vraku vozidla poškozené, z něhož vycházela zmíněná plná moc skutečně vystavená poškozenou, tedy nebyl obviněný oprávněn tyto peníze převzít. Pouze na okraj je možno dodat, že poškozená je právním laikem a v tomto smyslu je třeba v kontextu uvedeného přistupovat k dané plné moci. Právě fakt, že obviněný předložil svědku S. padělanou plnou moc, svědčí o tom, že skutečně nebyl oprávněn peníze za prodej vraku jejího vozidla převzít, a že takto ostatně vnímal i obsah plné moci skutečně mu udělené poškozenou. Za tohoto stavu věci je třeba námitku zmíněnou v úvodu tohoto odstavce považovat za primárně skutkovou, odhlížející od skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených odvolacím soudem.
O primárně skutkové povaze dovolacích námitek ostatně svědčí i závěrečný alternativní petit dovolání obviněného, který navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení buďto přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí nebo jej zprostil obžaloby v plném rozsahu, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil jednání popsaného v obžalobě.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec je na místě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soudy obou stupňů, jež provedly dostatečné dokazování, si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný primárně kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho (sekundárně) vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý