ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.286.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 286/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2015 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. J. a I. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 To 389/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 51/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 1 T 51/2014, byli obvinění J. J. a I. J. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „v přesně nezjištěné době od 23.00 hod. dne 10. 5. 2013 do 01.15 hodin dne 11. 5. 2013 v podniku K-Klub ve Z. na ulici J. po slovní rozepři s P. S., nar. ..., obsluhou baru, tuto obviněný J. J. verbálně napadl slovy: „Kurvo, pičo“, kdy ve stejnou dobu byly další verbální útoky na jmenovanou P. S. směřovány i od obviněné I. J., a to ve znění: „Kurvo, ty kurvo stará“, kdy dále obviněný J. J. verbálně napadl i pana D. J., nar. 15. 1. 1984, další obsluhu baru, slovy: „Že je šulín a když ho nechce obsloužit, ať táhne do piče“ a poté obviněná I. J. hodila po P. S. popelník a prázdnou láhev od piva a obviněný J. J. ve stejné době hodil po P. S. skleničku od pití a zvedl barovou židli s úmyslem hodit ji na bar, v čemž mu bylo zabráněno ostatními hosty, kdy ani jedna z těchto věcí P. S. nezasáhla“ . Za tuto trestnou činnost byl každému z obviněných uložen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 100 Kč, tedy 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven každému obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně. Usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 To 389/2014, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněných pro skutek shora popsaný, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil Komisi pro projednávání přestupků města Znojmo, neboť nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. ř., přičemž provedené důkazy řádně zhodnotil a vypořádal se s obhajobou obviněných (ti se ke shora popsanému skutku nedoznali). Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že se obvinění dopustili žalovaného jednání a v tomto směru se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvého stupně. Naproti tomu se však neztotožnil s nalézacím soudem použitou právní kvalifikací jednání obviněných. Konstatoval, že toto jednání nepochybně mělo výtržnický charakter, současně však zdůraznil, že jím nevznikla nikomu žádná újma, „při příjezdu policejní hlídky na místo k žádnému protiprávnímu jednání nedocházelo“ a nelze také přehlédnout, skutečnost, že ke sdělení podezření oběma obviněným došlo až téměř rok od jeho spáchání, což v případě takovéto banální trestné činnosti lze považovat za zcela neodůvodněné průtahy. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl krajský soud k závěru, že jednání obviněných „nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti potřebné pro uplatnění trestní odpovědnosti“ , že je v tomto případě na místě uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe. Toto jednání by však mohlo být posouzeno jako přestupek, a proto odvolací soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku a postoupení věci příslušnému správnímu orgánu.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obou obviněných, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Uvedl, že s výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu se nelze ztotožnit. Poznamenal, že pochopitelně nelze obecně zpochybňovat princip subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. O takové jednání, jež by postrádalo společenskou škodlivost, se však v případě žalovaného skutku obviněných nejednalo. S odkazem na meze uplatňování subsidiarity trestní represe, vyplývající ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, dovodil, že jednání obviněných nevykazuje žádné zvláštní rysy, jež by v daném případě odůvodňovaly závěr, že takový skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím přečinům dané skutkové podstaty. Naopak je podle jeho názoru možné konstatovat, že se jednalo o případ pro danou trestnou činnost relativně typický. Zejména z hlediska způsobu provedení činu a pohnutek pachatelů přitom nelze jednání obviněných zcela bagatelizovat.
V daných souvislostech nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že oba obvinění si počínali zjevně v úmyslu přímém, postupovali v relativní součinnosti, přičemž jejich jednání mělo zcela zjevnou gradující tendenci, když od prvotních vulgárních slovních ataků postupně oba přešli k násilnému jednání, které spočívalo v opakovaném házení skleněných předmětů, které byly zcela evidentně způsobilé způsobit hmotnou škodu rozbitím dalších věcí a v případě zásahu osoby mohlo dojít i k ublížení na zdraví. Jednání obviněných pak bylo do té míry narušující veřejný pořádek, že jeden z hostů baru přivolal hlídku policie, celému útoku obviněných pak bylo přítomno větší množství lidí. Již touto intenzitou se jednání obviněných zřetelně vymklo z rámce běžných, drobnějších případů narušení občanského soužití a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio tak bylo v daném případě zcela namístě. Při svých úvahách krajský soud nedůvodně akcentoval skutečnost, že v době příjezdu policejní hlídky již k žádnému protiprávnímu jednání nedocházelo a jednáním obviněných nevznikla žádná újma. Krajský soud zde však nezohlednil skutečnost, že obviněný J. se pokusil své násilné jednání dále vygradovat vržením židle na bar, přičemž k další újmě na zdraví či škodě na majetku a dalšímu pokračování jeho násilného jednání nedošlo nikoli v důsledku toho, že by takového jednání obviněný sám zanechal, ale pouze díky tomu, že obviněnému v dalších útocích zabránili další hosté.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že uplatnění prostředků trestní represe bylo v tomto případě zcela namístě. Pokud tedy Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že jednání obviněných nelze posuzovat s ohledem na §12 odst. 2 tr. zákoníku jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, skutek kladený obviněným za vinu nesprávně právně posoudil. Pokud pak v návaznosti na tuto svou úvahu rozhodl o postoupení věci jinému orgánu ve smyslu §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §222 odst. 2 tr. ř., učinil takové rozhodnutí, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Své rozhodnutí tak zatížil vadami ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]:
1. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, č. j. 3 To 389/2014-119, i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce dodal, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 3 To 389/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na uvedené skutečnosti lze konstatovat, že námitky dovolatele ve své podstatě formálně naplňují jím uplatněné dovolací důvody, avšak jedná se o dovolací námitky zjevně neopodstatněné.
Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání třeba připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se na veřejnosti nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Soud prvého stupně shledal naplnění těch ze zmíněných zákonných znaků, které spočívají ve výtržnosti spáchané napadením jiného, protože – jak vyplývá z popisu skutku – obvinění na místě veřejnosti přístupném po slovní rozepři s poškozenou P. S. tuto verbálně slovně napadli, obviněný J. J. verbálně napadl i D. J. a následně obvinění na poškozenou P. S. (směrem k baru) hodili shora specifikované předměty a obviněný J. J. zvedl barovou židli s úmyslem hodit ji na bar, v čemž mu bylo zabráněno ostatními hosty. To však není dostatečné k naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu. Jestliže přečin výtržnictví spočívá mimo jiné v tom, že pachatel „se dopustí ... výtržnosti ... tím, že napadne jiného“, je třeba dovodit, proč napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by formuloval znaky přečinu výtržnictví jen tak, pachatel „... napadne jiného“. K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). Dlužno dodat, že s tímto požadavkem se soud prvního stupně nevypořádal.
Nejvyšší soud tedy na tomto místě především zdůrazňuje, že k tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu ...“. Ostatně proto i dosavadní a nadále použitelná judikatura dospěla k závěru, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (viz rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Výtržností jako znakem trestného činu je totiž jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Pro trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je tedy typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Při posuzování otázky, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, jestli šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, anebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této souvislosti je nutno zvážit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele, intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, publikovaný pod č. T 352. ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Krajský soud v Brně v usnesením napadeném dovolatelem konstatoval, že „… jednání obviněných nedosahuje takové intenzity, aby naplňovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku či jiného trestného činu“ . K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Jak také vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6 hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li se nějaké jednání pokládat za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, publikovaný pod č. T 448. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).
Všechny shora uvedené podmínky, za jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, je pak třeba odlišovat od vymezení některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. V tomto rozlišení je pak rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů a následném posuzování konkrétních případů.
V daných souvislostech jistě nelze přehlížet, že jednání obviněných vykazovalo určitý výtržnický charakter, chovali se nevhodně a v důsledku jejich jednání byla na místo incidentu přivolána také Policie České republiky. Je však nutno konstatovat, že verbální projevy obviněných, byť vulgární a urážlivé, neměly delšího trvání. I když na ně navázalo další již svým způsobem násilné jednání, pak ani to se nevyznačovalo výraznou intenzitou. Potřebné je přitom zdůraznit, že jednáním obviněných nevznikla žádné z přítomných osob žádná újma na zdraví a prakticky ani škoda na majetku (nájemce nočního podniku K-Klub K. K. neuplatnil nárok na náhradu škody s tím, že mu škoda nevznikla a jako podnikající osoba se ani necítil být poškozen). Navíc nelze přehlížet, že k tomuto jednání došlo v provozovně nočního (nonstop) podniku K-Klub ve Z. v pokročilé noční době, kdy takové či obdobné projevy bývají z hlediska intenzity, resp. míry závažnosti, narušení veřejného klidu a pořádku vnímány poněkud odlišně od jiných případů páchaných v denní době a na jiných místech veřejnosti přístupných. Pro daný případ je rovněž do jisté míry příznačné, že ačkoli ke skutku došlo dne 11. 5. 2013 (úkony trestního řízení zahájeny dne 13. 6. 2013), oběma obviněným bylo podezření pro spáchání uvedeného skutku sděleno až dne 20. 3. 2014, tedy téměř rok po spáchání. Celkově tak lze se zřetelem k rozvedeným teoretickým východiskům konstatovat, že čin obviněných neměl charakter jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Je proto možno dovodit, že v daném případě nebyl naplněn zákonný znak výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku (což stejně platí i pro znak hrubé neslušnosti). Opětovně je na tomto místě nutno připomenout, jak již Nejvyšší soud učinil shora, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Proto ze všech vyložených důvodů nebylo možno shledat vinu obviněných přečinem výtržnictví podle citovaného zákonného ustanovení.
Nad tento rámec Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku jednání obviněných ve vztahu a porovnání ke všem (obligatorním) znakům skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a okolnostem případu (zejména místo, čas spáchání činu, jeho charakter, absence následku škody na zdraví či majetku a dosavadní trestní bezúhonnost obviněných) nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nejpřísnější – trestněprávní – úpravy. Pokud by totiž snad bylo možno dovozovat naplnění znaku výtržnosti, bylo by tomu v tak minimální míře, že by se v dané věci jednalo o případ, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V takovém případě by byl správným závěr odvolacího soudu, podle něhož jednání obviněných, pro něž byli stíháni, nedosahovalo ani potřebné míry společenské škodlivosti nezbytné pro uplatnění jejich trestní odpovědnosti. Zároveň by na posuzovaný případ dopadal princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe s tím, že předmětné jednání by mělo sice charakter deliktu, nešlo by však o trestný čin, přičemž skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obstojí výrok o postoupení dané trestní věci ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. Komisi k projednávání přestupků města Z.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý