ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.29.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 29/2015-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2014, č. j. 5 To 56/2014-1458, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 11/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, č. j. 39 T 11/2013-1379, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době kolem 02:00 hodin dne 17. června 2012 přišel k zadnímu vchodu domu č. … v K., ve kterém bydlela A. F. a A. B., k jehož vnučce měl blízký vztah, chtěl si s ním o ní promluvit, bouchal na zadní dveře vedoucí do domu, v němž byla tma, dveře byly zamčené, probudil A. B., který dveře otevřel a vyzval J. K., aby odešel, který navzdory tomu vešel dovnitř domu, další výzvě k odchodu nevyhověl, v chodbě vedoucí k ložnici opakovaně nožem bodal A. B. a také A. F., která vešla do chodby a křičela na J. K., aby A. B. nechal být, jednal se záměrem oba usmrtit; J. K. způsobil A. B. pět bodně řezných ran a jednu povrchní řeznou ránu na pravé obličejové části hlavy, dvě bodně řezné rány na pravé straně krku, dvě bodně řezné rány na pravé zadní straně krku, tři bodně řezné rány v pravé nadklíčkové krajině a na horní ploše pravého ramene, jednu bodně řeznou ránu pravého předloktí, jednu škrábancovitou oděrku levého předloktí, vnitřně bodně řezné poranění měkkých tkání krku s poraněním cév a hrtanu, bodně řezné poranění krční páteře a krční míchy, prokrvácení měkkých pokrývek lebních ve spánkových krajinách; bezprostřední příčinou smrti A. B., který na místě zemřel, bylo vykrvácení z četných bodně řezných ran krku a bodně řezné poranění krční míchy; A. F. způsobil J. K. sedm bodně řezných ran v oblasti levé strany krku a levé poloviny zad, jednu sečnou ránu levého ramene, vnitřně masivní krvácení pod měkkou plenu mozkovou v krajině pravé polokoule mozkové v oblasti pravého spánkového a částečně i týlního laloku přecházející až na Varolův most a horní plochu mozečku, krvácení do komor mozkových, krev v jícnu, krev v průdušnici a průduškách, přetětí levé krční žíly, přeseknutí levé klíční kosti; bezprostřední příčinou smrti A. F., která na místě zemřela, bylo vykrvácení z poraněné levé krční žíly.
Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu I. F. ve výši 258.356,- Kč, L. H. ve výši 240.000,-, Kč, S. K. ve výši 240.000,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, Benešova 10, Brno, ve výši 7.360,99 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly S. K. a I. F. odkázány se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch proti výroku o trestu státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 9. 2014, č. j. 5 To 56/2014-1458 , jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Boženy Zmátlové dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že orgány Policie ČR (s odkazem na zásady obsažené v ustanovení §2 odst. 1, 2 tr. ř.) ve vztahu k jeho osobě jednaly a rozhodovaly s presumpcí jeho viny a dostatečně nebraly v potaz okolnosti svědčící v jeho prospěch, přičemž opomenuly skutečnosti, které prokazovaly jeho obhajobu. V protikladu k výpovědím před soudem vyslechnutých policistů má za to, že jejich jednání bylo podjaté ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. a jejich rozhodnutí neobjektivní. Policií nebyl poučen o svých právech, čímž došlo k porušení ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., §§91 – 93 a §95 tr. ř. Obviněný podotýká, že uvedená práva musí být respektována i tehdy, je-li zadržená osoba vyslýchána a nebylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Pokud tak vyšetřující policisté nepostupovali, jednali podjatě. Výslech jeho osoby dne 19. 12. 2012 probíhal celý den, byly mu předestírány verze a tvrzení o tom, jak se událost stala, byly mu kladeny otázky, na které již pouze souhlasně nebo nesouhlasně kýval, nevěděl, co se kolem něho děje a byl vyčerpán, neboť jeho výslech trval od sedmé hodiny ranní do přibližně dvanácté hodiny večerní. Namítá, že nestandardním způsobem vedené řízení policií v něm vyvolalo pocit viny, sám nakonec uvěřil, že se dopustil protiprávního jednání. V postupu policie shledává porušení svých práv upravených §76 odst. 5, 6 tr. ř.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítá, že od počátku neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a to již od počátku přípravného řízení. Naplnění tohoto důvodu dovolání spatřuje v tom, že policisté jej opakovaně vyslýchali jako osobu podezřelou z velmi závažného trestného činu, vždy však pouze vyhotovili protokol o podání vysvětlení. Tyto jeho výslechy probíhaly bez přítomnosti obhájce, kterého měl podle §76 tr. ř. mít.
Důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatňuje proto, že rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž napadaným rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýká též vadu v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Ve věci po jejím vrácení odvolacím soudem podle jeho názoru neproběhlo dokazování před soudem prvního stupně. Soud pověřil prováděním důkazů státního zástupce a tento policii. Obviněný namítá, že ačkoli policie přibrala soudního znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc. a soudního znalce MUDr. Jana Krajsu, Ph.D. k doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nebylo mu umožněno znalcům prostřednictvím obhájkyně položit otázky. Následně nebyla ani jeho obhájkyně informována o konání výslechu svědků, a proto se jich ani nemohla zúčastnit.
Před soudem prvního stupně nebyla v dalším řízení odstraněna obhajobou vytýkaná nejasnost, které přisvědčil soud odvolací, že předloženým nožem, jímž měl být skutek spáchán, nemohlo dojít ke spáchání. Zároveň nebyly odstraněny nejasnosti stran doby, kdy mělo dojít ke spáchání skutku. Obviněný soudu vytýká, že odmítl provést navržené důkazy, konkrétně v podobě dodatku ke znaleckému posudku za účelem přesnějšího určení doby smrti poškozených a znalecký posudek z oboru klinické psychiatrie, který mohl podrobněji objasnit strukturu jeho osobnosti, věrohodnosti jeho tvrzení a další skutečnosti.
Soudy k závěru o jeho vině dospěly pouze na základě pachové stopy sejmuté na místě činu, přičemž opomenuly skutečnost, že se v místě činu nacházel v případě návštěv a v místě činu nosila jeho oblečení rovněž jeho přítelkyně. Stran trasologické stopy obuvi namítl, že se jednalo pouze o shodný typ sportovní obuvi, kterou běžně nosil. Nešlo však o obuv novou, a proto by muselo být na trasologické stopě patrné, že jde o otisk obuvi, která nese individualizované znaky a umožňuje její ztotožnitelnost s nositelem takové obuvi. S odkazem na svědecké výpovědi zdůraznil, že neměl žádný motiv k jednání, které je mu kladeno za vinu.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný rovněž v neprovedení navrhovaných důkazů soudem, který tak významným způsobem vybočil ze zásady spravedlivého procesu a zásady volného hodnocení důkazů. V jeho neprospěch byla dále porušena zásada in dubio pro reo. Prezentovaná pochybení pokládá za natolik závažná, „že z pohledu hmotného práva jde o porušení ustanovení garantujících i právo na spravedlivý proces“.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2014, č. j. 5 To 56/2014-1458 „v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, č. j. 39 T 11/2013-1379 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů, nebo aby rozhodl podle §265i odst. 1 tr. ř.“
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání vyjádřila souhlas s názorem soudu druhého stupně stran objektivity a nezaujatosti jednání policistů vůči jeho osobě, když z obsahu spisového materiálu žádné skutečnosti, které by tuto námitku obviněného potvrzovaly, nevyplývají. Poukázala na rozhodnutí odvolacího soudu, který podle jejího názoru velmi podrobně rozebral jednotlivé úkony a způsob chování policie, kdy neshledal ničeho, co by nasvědčovalo podjatosti policistů. Zmínila, že se odvolací soud rovněž podrobně zabýval námitkou obviněného, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Správně konstatoval, že důkazy, které byly v tomto řízení orgány činnými v přípravném řízení a následně pak soudem prvého stupně provedeny, byly vesměs realizovány zákonným způsobem a jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Státní zástupkyně uvedla, že v žádné fázi trestního řízení nebyla krácena práva obviněného na obhajobu, neboť jeho obhájkyně byla ustanovena na samém počátku trestního řízení.
Pokud jde o námitky obviněného stran nevyhovění jeho některým návrhům na doplnění dokazování a nesprávné právní posouzení již opatřených důkazů, vyjádřila názor, že v posuzované věci soud prvého stupně řádně odůvodnil, proč neprováděl další dokazování, a to doplněním znaleckého posudku k bližšímu určení doby smrti poškozených pomocí výpočtu postupného odbourávání alkoholu v krvi poškozeného B. a ústavním znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a klinické psychologie na základě ústavního pozorování obviněného. S těmito jeho závěry se státní zástupkyně ztotožnila. Zdůraznila, že obviněný není ze spáchání projednávaného skutku usvědčován výlučně svým ojedinělým doznáním, nýbrž rovněž i celou řadou dalších důkazů, které jsou s jeho opakovanými a podrobnými doznáními v souladu.
Státní zástupkyně neshledává ve způsobu vyhodnocení důkazů soudem prvého stupně žádné významné rozpory či pochybnosti, které by mohly odůvodnit, aby do jeho hodnotící činnosti mohl někdo zasáhnout. Uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Kromě toho má za to, že se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně však skutkové závěry soudu pokládá za správné, jsou podle ní náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. Soud podle ní vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřila i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího.
Státní zástupkyně shrnula, že obviněný se svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Okolnosti, za nichž je orgán činný v trestním řízení vyloučen z rozhodování upravuje ustanovení §30 tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tento dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného a jím uplatněných dovolacích důvodů.
IV.
a) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jak již výše zmíněno, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný sice tento dovolací důvod uplatňuje, svou argumentací se však s jeho věcným naplněním zjevně rozchází, neboť veškeré své námitky stran podjatosti uplatňuje vůči orgánům policie, tedy jinému orgánu činnému v trestním řízení, než které předpokládá zmíněné ustanovení trestního řádu. Již výše bylo uvedeno, a tento názor je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jednotně sdílen, že o naplněnosti dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uvažovat jen tehdy, směřují-li námitky stran podjatosti vůči orgánu, který rozhodl ve věci samé, tj. vůči tomu, jenž vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním.
Uvedený právní závěr je nezbytné učinit s ohledem na dikci zmiňovaného ustanovení ( „ve věci rozhodl vyloučený orgán“ ). V kontextu s ustanovením §265a tr. ř., vymezujícího okruh rozhodnutí, vůči nimž lze dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, podat, je třeba usoudit, že za vyloučený orgán, jež „ve věci“ rozhodl, je možno v posuzované věci podkládat jen soud prvního či druhého stupně, tj. ten orgán činný v trestním řízení, který rozhodl v meritu věci. Podle praxe Nejvyššího soudu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje, že byla vyloučena kterákoliv z osob podílejících se na řízení, byť by i učinila jiná než meritorní rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1095/2007).
Vzhledem k tomu, že vůči soudu nalézacímu či soudu odvolacímu nejsou v dovolání obviněného uplatněny žádné námitky, které by měly svědčit o jejich podjatosti, je zjevné, že tento dovolací důvod obviněný svou dovolací argumentací ani z formálního hlediska nenaplnil.
Nejvyšší soud současně dodává, že uplatněnou námitku nelze považovat ani za výhradu, která by byla způsobilá odůvodnit závěr, že pravomocným odsouzením dovolatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Byla totiž předmětem přezkoumání odvolacím soudem, jak o tom svědčí obsah jeho odůvodnění (viz rozsáhlá argumentace na str. 6-10), na něž dovolací soud odkazuje. Vůči zde uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze mít žádných výhrad, neboť se s námitkami obviněného vypořádal zcela logicky a poukazem na obsah spisu i naprosto komplexně.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obdobné závěry, tj. stran zjevné neopodstatněnosti obviněným uplatněného důvodu dovolání, lze učinit i ve vztahu k jeho tvrzení o existenci dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Z dovolací argumentace obviněného vztahující se k tomuto důvodu dovolání je zřejmé, že se soustřeďuje k té části trestního řízení, která předcházela okamžiku zahájení jeho trestního stíhání postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. Jakkoli je třeba připustit, že již ty úkony policie, k nimž se dovolací námitky obviněného přimykají, byly činěny ve smyslu úpravy trestního řádu, a to ve stadiu tzv. přípravného řízení (tím se ve smyslu ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. rozumí „úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování“ ), nelze z tohoto konstatování dovozovat, že by vzneseným námitkám obviněného bylo možno přiznat právní relevanci ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
Je-li dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn tou skutečností, že obhájce v řízení neměl „obviněný“, pak nutno uzavřít, že toto ustanovení zcela zřetelně míří až k té části trestního řízení, již ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. označuje za fázi trestního stíhání obviněného (jíž se rozumí „úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé“ ). Obviněným je totiž - při odhlédnutí od obsahu ustanovení §12 odst. 7 tr. ř. ( „Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.“ ) - ten, vůči němuž bylo postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání.
Lze ostatně odkázat i na to, že ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.), stanovící případy, kdy osoba, vůči níž se trestní řízení vede, musí mít obhájce [a tím i vymezující případ, kdy „obviněný“ podle dovolacího důvodu upraveného pod písm. c) označeného ustanovení „obhájce… podle zákona měl mít“ ], tuto povinnost stanoví až k okamžiku, kdy se daná osoba v tomto procesním postavení, tj. jako „obviněný“ , ocitá.
Přestože účast obhájce v trestním řízení je trestním řádem připuštěna i u úkonů předcházejících okamžiku zahájení trestního státního obviněného (např. ustanovení §76 odst. 6 tr. ř., jímž argumentuje obviněný, stanoví, že „zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle odstavce 3, ledaže je obhájce ve lhůtě uvedené v odstavci 4 nedosažitelný“ ) , nedá se učinit závěr (tzn. skrze ustanovení §76 odst. 6 tr. ř. dovodit), že by neexistence obhájce v tomto stadiu trestního řízení – konkrétně jeho nepřítomnost při výslechu osoby zadržené, případně při podávání vysvětlení osobou podezřelou - zakládala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nad rámec uvedeného se toliko připomíná, že již odvolací soud ve svém (dovoláním napadeném) usnesení při hodnocení otázky zachovalosti obhajovacích práv zmínil (str. 5), že obviněný „měl od samotného počátku trestního řízení obhájce (JUDr. Boženu Zlámalovou, která mu byla obhájkyní ustanovena 20. 12. 2012, tedy tentýž den, kdy mu bylo sděleno obvinění)“ , přičemž současně konstatoval, že tato „zajišťovala obhajobu obžalovaného jak v přípravném řízení, kdy se osobně účastnila podstatných úkonů, tak i v řízení před soudem prvního stupně a v žádné fázi tohoto řízení nedošlo ke zkrácení práva obžalovaného na obhajobu“. Tato tvrzení nejsou dovolatelem nikterak zpochybňována.
Proto i stran tohoto dovolacího důvodu je třeba uzavřít, že ho obviněný uplatnil zjevně neopodstatněně.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o tento dovolací důvod, v rozporu s jeho vymezením jako prostředku k nápravě vad hmotně právních (hmotně právního posouzení skutku či jiné skutečnosti) se jeho existenci obviněný snaží prokázat výhradami skutkového a procesního charakteru. Tímto postupem se ovšem ocitá zcela mimo jeho věcný rámec, na čemž nemůže ničeho změnit ani jeho více méně obecný poukaz na to, že skutková zjištění soudu nalézacího, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Skutečnosti, na které v této části svého dovolání obviněný poukazuje, nelze hodnotit jinak, než jako výhrady nevybočující z rámce běžných námitek prezentovaných obhajobou proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a tudíž rozhodně ne jako námitky, které by z hlediska přesahu do úrovně důvodného tvrzení o porušení základních práv dovolatele měly odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu ve smyslu vyhovění petitu obsaženého v závěru mimořádného opravného prostředku obviněného.
S tvrzením obviněného o existenci extrémního rozporu, který by měl za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces („fair trial“), se nelze ztotožnit.
Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se totiž ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Stran namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
V návaznosti na právě uvedené je nezbytné konstatovat, že soudy nižších stupňů si všech těchto skutečností byly vědomy. Odvolací soud zaujal (str. 11-14 usnesení) zcela konkrétní stanovisko k otázce úplnosti provedeného dokazování a poukázal na to, že soud prvního stupně splnil svou povinnost, a přesvědčivě zdůvodnil, proč provádění dalšího dokazování není pro jeho rozhodnutí nezbytné. Ve vztahu k tomu pak sám vyložil, proč závěr o dostatečnosti důkazního řízení a nedůvodnosti požadavku obhajoby na další dokazování sdílí.
Při zamítnutí odvolání obviněného vyšel odvolací soud z toho (str. 15 usnesení), že závěr nalézacího soudu o jeho vině není vybudován toliko na jeho ojedinělém doznání. Skutkové námitky dovolatele uplatněné v jeho mimořádném opravném prostředku proto nemohou odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť jsou mimo obviněným uplatněné dovolací důvody a nezakládají ani tvrzený stav extrémního rozporu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry v napadených rozhodnutích vyjádřenými.
Protože obviněný ve svém dovolání neuplatil žádnou skutečnost, kterou by bylo lze vnímat jako námitku hmotně právního charakteru, jíž by brojil proti nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jako souběhu trestných činů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, či vůči nesprávnému hmotně právnímu posouzení jiné skutečnosti, nenaplnil svými námitkami dovolací důvod pode §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani formálně.
Z výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného jako celku podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako dovolání zjevně neopodstatněného, když takový způsob rozhodnutí odůvodňují jeho námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil