ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.340.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 340/2015-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. března 2015 o dovolání obviněného A. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 6 To 74/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, sp. zn.
52 T 2/2014 byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 6 To 74/2014, bylo odvolání obviněného dle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „(…) z důvodu ryze nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení (…)“, které spatřuje především v nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu, jakož i v možnosti kvalifikovat jeho jednání jako jednání v nutné obraně. Ve vztahu k této námitce obviněný velmi rozsáhle zpochybňuje skutkové závěry a hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, uvádí svou vlastní verzi skutkového děje, na základě čehož následně deklaruje absenci úmyslu spáchat trestný čin vraždy a možnost kvalifikovat předmětné jednání jako jednání v nutné obraně. Dále obviněný vznáší námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění učiněných soudem s provedenými důkazy, a to zejména ohledně průběhu konkrétního incidentu a výhradu k závěru soudu o aktivitě obviněného coby útočníka, včetně zpochybnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Pochybení soudů nižších stupňů obviněný rovněž spatřuje v hodnocení důkazů, včetně odmítnutí provedení některých z jím navrhovaných důkazů. Poslední námitka obviněného směřuje k zásadním vadám odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a to zejména s poukazem na fakt, že se soud druhého stupně s argumenty vznesenými v odvolání obviněného vypořádal pouhými odkazy na rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 74/2014, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 2/2014.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že obviněným vznesené námitky jsou z převážné části pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky neschopné založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, které navíc považuje za zcela nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak je přesvědčen, že postup soudů obou stupňů byl v otázce dokazování a odůvodňování zcela správný, souladný s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze jim v tomto směru nic vytknout. Za relevantní a důvodnou námitku nesprávného právního posouzení považuje státní zástupce argument, že předmětný skutek měl být posouzen nikoliv jako pokus trestného činu vraždy, ale jako nutná obrana obviněného, neboť tak jednal v reakci na hrozící útok poškozeného, s možností eventuálního zvážení posouzení skutku jako vybočení z mezí nutné obrany, tedy excesu, zejména ve vztahu k poslední ze tří ran nožem učiněných obviněným. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl návrhu obviněného a zrušil napadené usnesení a aby následně dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout Vrchnímu soudu v Olomouci. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, nýbrž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, dle kterého jeho jednání spočívalo nikoliv v aktivním útoku na osobu poškozeného, vedeném úmyslem ho usmrtit, ale pouze v pasivní obraně vlastního života a zdraví, a proto je nutné konkrétní skutek posoudit jako jednání v nutné obraně. Jedná se tedy o vlastní verzi skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05 ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
K neakceptovaným návrhům obviněného na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 15 – 17 a odůvodnění usnesení soudu druhého stupně na s. 9).
Stejně tak k námitce obviněného, že usnesení soudu druhého stupně není dostatečně odůvodněno, je třeba uvést, že jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
K vznesené námitce tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním
a provedenými důkazy Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad, a to ani jako obsahovou součást zmíněného
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jakkoliv jsou Nejvyššímu soudu známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, která se problematikou tzv. extrémního nesouladu zabývají, tak závěry vyplývající z těchto rozhodnutí nelze aplikovat na trestní věc obviněného, když jeho argumentace spočívá pouze v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku.
V návaznosti na uvedenou námitku extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě připojit, že připouští-li vůbec Ústavní či Nejvyšší soud zásah do pravomocných rozhodnutí založený na zjištěném extrémním rozporu či nesouladu, děje se tak pouze za striktně vymezených podmínek. Na druhou stranu, jsou-li napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá, a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V dané věci napadená rozhodnutí nižších soudů předestřených kvalit nepochybně dosahují.
Nejvyšší soud tak shrnuje, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, lze vyčíst znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
Nad rámec uvedených skutečností Nejvyšší soud pouze stručně doplňuje, že v daném případě nepřichází podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených rozhodnutím odvolacího soudu v úvahu ve vztahu k obviněnému aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně. Ze skutkových zjištění totiž plyne absence základní podmínky nutné obrany, a to přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by obviněný svým činem měl odvracet. Naopak z nich vyplývá, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, že i přes to, že je nepochybné, že poškozený několik minut před předmětným incidentem obviněného v nedaleké restauraci napadl, po příchodu poškozeného na místo trestného činu, již obviněný držel v ruce nůž a sám se aktivně prosadil do role útočníka tak, že nejprve způsobil poškozenému řeznou ránu v levém obočí a v levé čelně-spánkové krajině, a když poškozený zůstal v důsledku tohoto zásahu paralyzován, bodl obviněný poškozeného znovu, tentokrát do oblasti krku, a poté, co se poškozený otočil k obviněnému zády, zasadil mu obviněný další ránu, tentokráte do oblasti pod levou lopatkou. Z uvedeného lze tedy zcela jednoznačně vyloučit možné úvahy o tom, že by jednání obviněného bylo pouhou snahou o odvrácení přímo hrozícího útoku poškozeného na jeho tělesnou integritu.
Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné uvést, že primární námitkou obviněného (což patrně bylo přehlédnuto i státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství) je tvrzení, že nejen v restauraci Bejkárna byl napaden poškozeným, ale obviněným měl být napaden také na chodníku a útočník – poškozený měl mít dle verze obviněného v ruce nůž, kterým měl na obviněného útočit. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací je však diametrálně jiné, neboť sice uvádí napadení obviněného poškozeným v restauraci Bejkárna, ale situaci na chodníku již na základě provedeného dokazování posoudily soudy tak, že to byl obviněný, který byl pod vlivem marihuany se záměrem usmrtit, fyzicky napadl poškozeného, kterého nejprve řízl, přesně nezjištěným nožem do levého obočí a poté bodl do krku a do zad. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, které tento mj. vyjádřil např. na str. 22-24 svého rozsudku. Soud prvního stupně velmi pečlivě ve svém rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy, které byly v této trestní věci shromážděny, provedeny a hodnoceny. Poukazuje na dvě kategorie svědků (stranící obviněnému nebo stranící poškozenému) a podrobně rozvádí, proč nebylo možno uvěřit verzi průběhu skutkového děje, kterou popsal obviněný, případně někteří svědci z okruhu jeho přátel (obviněný např. uváděl, jak byl venku poškozeným napaden, jak se musel bránit jeho útoku nožem a přitom spadli na zem – tuto verzi vyloučil nejen poškozený, ale ani přítelkyně obviněného žádný pád na zem nezmiňuje. Charakter a místa zranění, která měl poškozený dle verze obviněného utrpět v době, kdy poškozený držel nůž a na obviněného útočil, jsou zpochybněna-označena za spíše nevěrohodná znalcem z oboru zdravotnictví – soudního lékařství). Na skutečnost, že soudy věnovaly zjišťování skutkového stavu věci v předmětné trestní věci mimořádnou pozornost, považoval Nejvyšší soud za potřebné upozornit s ohledem na rozsah námitek uplatněných obhajobou a mj. výtky, které podle mínění Nejvyššího soudu nemají svůj reálný základ, neboť soudy své hodnotící úvahy rozvedly zákonu odpovídajícím způsobem (např. vyjádření se k možné právní kvalifikaci jednání obviněného podle §141 tr. zákoníku – str. 23 rozsudku, nutná obrana – str. 20 rozsudku, 13-14 usnesení soudu druhého stupně).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann