ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.473.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 473/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2015 o dovolání podaném obviněným D. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2014, č. j. 3 To 316/2014-311, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 407/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 5. 2014, č. j. 1 T 407/2013-240 , byl obviněný D. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle zjištění soudu dopustil tím, že
dne 30. 4. 2013, v době kolem 23.00 hodin, v lokalitě zvané P. v L. u T., okres B., bezdůvodně, bez předchozího podnětu, obžalovaný D. P. sám zezadu napadl poškozeného M. V., a to tím způsobem, že ho nejprve chytil za vlasy a hlavou mu několikrát udeřil o dřevěný plot, poté, když se poškozený otočil, byl stržen obžalovaným D. P. na zem, přičemž došlo k úderu spodní části hlavy o kovové zábradlí stojící před dřevěným plotem a dále ho udeřil několika ranami pěstí do obličeje, následně se poškozený dostal nad obžalovaného D. P. a v tomto okamžiku ho obžalovaný L. M. nejméně jedenkrát kopl do oblasti žeber, čímž jej z obžalovaného D. P. shodil a následně se ho pokusil několikrát udeřit pěstí do obličeje, přičemž poškozený ranám vždy uhnul, kdy uvedeným jednáním obžalovaný D. P. poškozenému způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo v oblasti 8. zubu, tj. úhlu dolní čelisti, vlevo v oblasti prvních dvou řezáků, a způsobil mu tak dle znaleckého posudku zranění, které ho citelně omezilo v obvyklém způsobu života po dobu 44 dnů.
Za toto jednání a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 23. 7. 2013, č. j. 3 T 77/2013-53, byl odsouzen podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 T 77/2013-53, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozenému M. V. částku 32.345 Kč a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava – Vítkovice částku 7.140 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla společně s L. M. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému M. V. nemajetkovou újmu ve výši 20.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. M.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 9. 2014, č. j. 3 To 316/2014-311 , jímž jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lenky Dörrové Čepkové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný (část II. dovolání) ve shodě se svými námitkami obsaženými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jeho doplněním na č. l. 256-258) připomíná, že incidentu se účastnily tři osoby (on, V. a M.) a vznáší skutkové námitky týkající se toho, že
· ani tvrzení poškozeného, ani výrok soudu nekoresponduje se závěry soudního znalce o možné příčině a mechanismu vzniku zranění poškozeného,
· rozhodnutí o vině a trestu je založeno na skutečnostech tvrzených poškozeným, který se mu mstí z důvodu udržování sexuálního poměru s V. P., a na výpovědi této svědkyně, jíž učinila pod vlivem strachu z jejího otce.
Odsouzení vnímá jako mstu poškozeného z důvodu udržování sexuálního poměru obviněného s jeho přítelkyní (V. P.), přičemž usuzuje, že poškozený si své zranění mohl přivodit, resp. toto zhoršit v době po činu (v souvislosti s incidentem v domě J. O.). Poukazuje na návrhy obhajoby na její výslech, a to i v rámci odvolacího řízení, stejně jako na opětovné vyslechnutí V. P. a přečtení internetové komunikace, a na nevyslyšení těchto důkazních návrhů soudem. Obviněný rovněž nastiňuje možnost ovlivnění výpovědí svědků D. P., Š. L. a M. S. poškozeným.
V části III. dovolání zmiňuje obviněný roli druhého útočníka a dovozuje, že jeho (dovolatelovy) údery nemohly být vedeny takovou silou, aby způsobily zjištěný následek. Poukazuje na údaj v lékařské zprávě Fakultní nemocnice Brno (dle níž poškozený uvedl, že se uhodil do obličeje) a zpracovaný znalecký posudek, podle něhož jsou údery o dřevěný plot, coby příčina zranění, nepravděpodobné. Zpochybňuje závěry soudů, podle nichž napadl poškozeného zákeřně, nečekaně a razantním způsobem (šli proti sobě a zavadili o sebe rameny) a tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka přisouzených trestných činů, když nebylo prokázáno, že jeho úmysl směřoval k napadení poškozeného a ke způsobení následku v podobě těžkého ublížení na zdraví.
Dovolatel rozvádí (část IV.), že u poškozeného nejde o těžké ublížení na zdraví, neboť pro zhodnocení míry újmy na zdraví musí být splněny dvě podmínky, tedy že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a současně toto odpovídá alespoň jednomu typu z taxativního výčtu §122 odst. 2 tr. zákoníku. S poukazem na judikaturní závěr, že citelné omezení v obvyklém způsobu života po delší dobu představuje omezení po dobu alespoň šesti týdnů, namítá, že znalecký posudek konstatuje hraniční dobu 44 dnů, přičemž má za to, že pouze na základě takového zjištění znalce nelze bez dalšího určit, že jde o těžkou újmu na zdraví.
Souhrnně (část V.) uvádí, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo poškozenému na zdraví ublížil a současně nenaplnil ani skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože poškozeného nenapadl. Současně konstatuje (část VI.), že V. P. nedokázala unést následky, které mělo její svědectví, a předložila čestné prohlášení, ve kterém stvrzuje, že okolnosti incidentu, jím tvrzené, se zakládají na pravdě.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně v části týkající se obviněného a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž všechna obsahově navazující rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal jmenovanému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
V podaném dovolání obviněný současně učinil podnět předsedkyni senátu Okresního soudu v Blansku, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhla přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění a věcně se k němu nevyjádřila. Navrhla, aby o tomto podání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (v její poslední den) a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž s výjimkou petitu, tj. konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Protože vůči výroku o trestu a výroku adhéznímu nejsou v dovolání uplatněny žádné námitky, soustředil se Nejvyšší soud pouze na posouzení tvrzení dovolatele, že jím uplatněný dovolací důvod je dán ve vztahu k právnímu posouzení jeho skutku.
Důvodnosti dovolání obviněného nelze přisvědčit. Je tomu tak proto, že převážná část jeho dovolací argumentace je nepodřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod, jenž je určen k nápravě vad při právním posouzení soudem zjištěného skutku, event. vadného právního posouzení jiné skutečnosti významné z hlediska meritorního rozhodnutí. Obviněný se ve svém dovolání převážně zaobírá opětovným zpochybněním skutkových zjištění soudů a prostřednictvím námitek skutkového a procesního charakteru (námitky stran věrohodnosti a tím pravdivosti důkazů, o něž se soud prvního stupně opřel při konstrukci skutkových zjištění) namítá absenci subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Činí tak však primárně na základě vlastních (od soudem prokázaných zjištění odlišných) tvrzení (např. „není žádný důkaz o tom, že by obžalovaný P. způsobil poškozenému zlomeninu čelisti“ ).
V daném směru ovšem nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti tvrzené existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází zásadně ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, tj. takového skutkového zjištění, které je vyjádřeno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku (v daném případě rozsudku soudu prvního stupně) a případně rozvedeno v odůvodněních dovoláním napadených rozhodnutí. Stejně tak dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, aby „přehodnocoval“ hodnocení důkazů tím orgánem, který je provedl, není-li takové hodnocení výrazem libovůle, která se projevuje v naprostých logických rozporech, pominutí stěžejních důkazů a podobných zjevných vadách, které svědčí o rozporu takového hodnocení s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný neuplatňuje extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými (potažmo právními) závěry. Takovým extrémním nesouladem ani napadená rozhodnutí nejsou zatížena. Lze naopak poukázat na to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 9-10) obsahuje vcelku výstižné a přesvědčivé vyjádření toho, jak nalézací soud k hodnocení důkazů přistoupil a proč některým z nich (výpovědi svědka T. M.) neuvěřil. Za této situace vycházel dovolací soud ze skutkového zjištění vyjádřeného v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně a jej rozvíjejících závěrů, která jsou obsažena v odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Z nich je zřejmé, že se již soud prvního stupně dostatečně s obhajobou obviněného – a to jak jeho tvrzením, že jde o pomstu poškozeného, tak jeho tvrzením, že zjištěné zranění poškozenému nezpůsobil – vypořádal. Poukázal totiž na to, že jeho první tvrzení soudem zjištěné okolnosti nepotvrzují a druhé tvrzení je dostatečně vyvráceno provedenými důkazy. Z nich sice plyne, že spoluobviněný L. M. se na fyzickém napadení poškozeného rovněž podílel, avšak nezpůsobil mu zranění, které bylo vyhodnoceno jako těžká újma na zdraví. Nalézací soud na podkladě výpovědi svědka P. uzavřel, že zlomeninu čelisti obviněný poškozenému přivodil na místě jeho napadení, proto neshledal potřebným doplnit dokazování o provedení důkazů, které by měly objasňovat obhajobou tvrzený incident v domě O. (str. 10 rozsudku). Procesním způsobem bylo o zamítnutí těchto důkazních návrhů rozhodnuto v hlavním líčení dne 30. 4. 2014 (str. 19 protokolu). Nelze proto uzavřít, že by šlo o důkazy opomenuté. Pokud jde o soud odvolací, ten dospěl k závěru (str. 3 usnesení), že „soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí“. S ohledem na toto zhodnocení a patrně i proto, že explicitní požadavek na provedení dalších důkazů v řízení před odvolacím soudem v řádném opravném prostředku obviněného uplatněn nebyl (odvolání obviněného sice ve vztahu k odvolacím námitkám a tvrzením vyjádřeným pod bodem II. tři důkazy – výpis korespondence, výslech V. P. a J. O. - zmiňuje, aniž by však jednoznačně požadoval jejich provedení odvolacím soudem) další dokazování neprováděl a ani tento postup v odůvodnění svého rozhodnutí neodůvodnil. Lze důvodně usoudit (shledal-li dokazování před nalézacím soudem dostatečným), že provedení dalšího dokazování nepovažoval za nezbytné pro své rozhodnutí.
Co se týče přílohy dovolání, dovolací soud připomíná, že rozhoduje dle stavu ex tunc. Skutečnosti, které by snad mohly odůvodnit uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku (např. obnovy řízení), ve svém rozhodování nezohledňuje.
K otázce namítané neexistence subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví je třeba konstatovat, že ji dovolatel prvotně spojuje s tvrzením, že zlomeninu čelisti poškozenému nezpůsobil. Za daného stavu tak nelze hovořit ani o formálním naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Proto – ve své podstatě nad rámec nezbytného –
dovolací soud uvádí následující skutečnost.
Stran existence tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty lze poukázat na to, že soud přijetím odborných závěrů znalkyně převzal i to zjištění, že k jedné zlomenině mohlo dojít při pádu poškozeného na zábradlí (tj. pádu iniciovaném obviněným), avšak druhá zlomenina musela nastat v důsledku dalšího (při této alternativě, tj. již existující jedné zlomenině) ještě důraznějšího (intenzívnějšího) násilí působícího na danou oblast. Jinak vyjádřeno, bylo-li by možno zjištěné zranění připsat pouze obviněným inciovanému pádu poškozeného na zábradlí ( „byl stržen obžalovaným D. P. na zem, přičemž došlo k úderu spodní části hlavy o kovové zábradlí“ ) a nikoli např. záměrnému (cílenému) hrubému naražení obličejové části poškozeného na tento tvrdý předmět, bylo by možno uvažovat o jiné právní kvalifikaci jednání dovolatele (zejm. např. §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku). V tomto směru by za takové situace bylo třeba hodnotit námitku dovolatele jako důvodnou.
Tak tomu však s ohledem na zjištění o dvojité fraktuře čelisti poškozeného není. Tato samotným pádem na zábradlí podle odborného závěru znalkyně způsobena být nemohla, resp. její vznik je hodnocen jako nepravděpodobný. Existence zjištěného zranění je přisuzována buď dvěma úderům o kovové zábradlí, či jednomu úderu o zábradlí a jednomu úderu pěstí, či konečně dvěma úderům pěstí. Je-li soudem zjištěno opakované záměrné brachiální působení obviněného na oblast, v níž k poranění došlo ( „dále ho udeřil několika ranami pěstí do obličeje“ ), tj. opakované údery pěstí do obličeje vyšší intenzitou použitého násilí, pak o existenci subjektivní stránky obviněného (i s přihlédnutím k charakteru jednání dovolatele, které této formě napadení poškozeného bezprostředně předcházelo – údery hlavou o plot, stržení na zábradlí) vážící se k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví nevznikají pochybnosti. To zejména při uvážení skutečnosti, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku dostačuje zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Posouzení skutku dovolatele jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (i s přihlédnutím k níže uvedenému) proto není vadné. Zbývá dodat, že není třeba pochybovat o existenci zavinění obviněného ve vztahu ke sbíhajícímu se přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl rovněž důvodně uznán vinným.
S jistou mírou tolerance lze proto za námitku, kterou dovolatel formálně uplatněný dovolací důvod naplnil, označit jeho tvrzení, že skutkový stav neodůvodňuje učinit závěr, že svým činem způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jak uzavřel soud prvního stupně (str. 10 rozsudku). Tuto námitku je však nezbytné označit za zjevně neopodstatněnou , neboť jejím obsahem je vyjádření nesouhlasu s odborným posouzením zdravotního stavu poškozeného soudní znalkyní, jak její odborné závěry uvedený soud převzal ( „Z tohoto posudku jednoznačně vyplývá, že 30. 4. 2013 utrpěl poškozený M. V. zranění spočívající v dvojité zlomenině čelisti, přičemž toto zranění si vyžádalo lékařský zákrok a citelným způsobem omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 44 dnů“. ) Zjišťuje-li soud na podkladě zpracovaného posudku při výslechu znalkyně, že citelné omezení poškozeného v obvyklém způsobu života dosáhlo nejméně 44 dnů – do sejmutí všech dlah dne 14. 6. 2013 (přičemž ze str. 5 rozsudku je zřejmé, proč po tuto dobu se jednalo o citelné omezení v obvyklém způsobu života, a tudíž odlišné hodnocení obviněného je nutno shledávat za právně irelevantní), poté obě zákonné podmínky soudem citovaného ustanovení – tj. vážná porucha zdraví i delší dobu trvající (podle judikatury šest týdnů trvající) porucha zdraví jsou v posuzované věci splněny. Lze ostatně připomenout, že ve stejném duchu posoudil tuto námitku obviněného již soud odvolací (viz str. 4 jeho usnesení).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Jelikož předsedkyně senátu soudu prvního stupně neakceptovala podnět obviněného a nepředložila Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněným, nevyvstala před dovolacím soudem povinnost o takovém návrhu podle §265h odst. 3 tr. ř. rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil