ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.487.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 487/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2015 o dovolání, které podala obviněná Mgr. A. F. (roz. Ž.), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 4 To 358/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 105/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 2 T 105/2014, byla obviněná Mgr. A. F. (dále jen „obviněná“, případně „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 02. 05. 2014 ve večerních hodinách v obci V., okres B., vstoupila na oplocenou zahradu u rodinného domu č. …, zde nezjištěným způsobem překonala jeho uzamčené vstupní dveře, takto vnikla do rodinného domu, v němž se dále volně pohybovala, dům prohledala a ze sklepa odcizila kytici z různých druhů řezaných květin a láhev červeného vína odrůdy Vavřinecké, poté dům opustila přístupovou cestou, přičemž výše uvedeným jednáním způsobila poškozenému J. H. škodu odcizením věcí ve výši nejméně 300 Kč“. Za tyto přečiny byla odsouzena podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 4 To 358/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě (do výroku o vině i trestu) podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, resp. při hodnocení obou rozhodnutí, vycházela ze skutečnosti, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Podle názoru obviněné soudy z provedených důkazů vyvodily závěry, které nemají oporu ve výsledcích dokazování, což v důsledku vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Namítla, že z rozhodnutí je naprosto zřejmé, že soudům chybí relevantní důkazy o její vině. Oběma soudům vytkla porušení ustanovení §125 a §134 tr. ř., tedy že porušily povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s námitkami obhajoby. Dále k jednotlivým odvolacím soudem uvedeným důkazním prostředkům konkrétně dodala následující skutečnosti.
Poškozený H. byl v inkriminovanou dobu v práci a nemohl tak vypovědět nic relevantního k tomu, že by obviněnou před svým domem potkal. Její obvinění je tak postaveno na výpovědi svědkyně T. (družky poškozeného), která ji údajně viděla před domem poškozeného. Obviněná zdůraznila, že 1. a 2. 5. 2014 byla přítomna oprav svého domu, kdy řemeslníci, jimž byla tzv. k ruce, odešli 2. 5. 2014 kolem 18 hod. Toto její tvrzení nebylo soudy vyvráceno ani zpochybňováno. Za nesprávné považovala vyhodnocení pravdomluvnosti svědkyně T. pouze z faktu, že byla řádně poučena a její (dovolatelky) nepravdomluvnost z toho, že v procesním postavení obviněné pravdu říkat nemusí a tudíž neříká. Dále opakovaně poukázala na nestandardní jednání poškozeného i Policie ČR. Konstatovala, že z výpovědí poškozeného a jeho družky jasně vyplývá, že Policie ČR po oznámení na místě samém nebyla a opačný závěr okresního soudu na str. 4 a 5 rozsudku považovala za naprosto nesprávný a ničím nepodložený. Vyjádřila výhrady k obsahu úředního záznamu Policie České republiky, Obvodního oddělení Města Albrechtice, datovaného dnem 9. 7. 2014 (č. l . 27 spisu) s tím, že policisté údajně přijeli k jejímu domu, nikoli však na místo činu, neučinili žádné potřebné kroky k zajištění stop, ani nepostupovali podle §158 tr. ř. (akcentovala, že ani soudy nižších stupňů nevysvětlily, co má listina na č. l . 27 prokazovat, ačkoli na jejím základě postavily její vinu). Policisté nenafotili ani stav údajně rozházených věcí v bytě, neověřili ani cenu údajně zakoupené kytice a láhve vína, např. dotazem v obchodě, kde měly být věci zakoupeny (podotkla, že z listiny označené jako „odborné vyjádření“ na č. l . 30 nelze prokázat, že by poškozený nějakou kytici a víno koupil a pokud ano, kolik za ně zaplatil). Poukazovala tedy také na nestandardní způsob vyčíslení škody, z něhož dovodila, že samy orgány činné v trestním řízení dospěly k názoru, že poškozený v této věci pravdu nemluví, avšak jeho svědeckou výpověď proti obviněné pokládaly za pravdivou. Místo činu policie ohledala po měsíci a půl, kdy bylo konstatováno, že nemá smysl stopy zajišťovat. Policisté se tedy nesnažili údajné protiprávní jednání kohokoli zmapovat, vyšetřit, prověřit. Tím, že policie neprovedla řádně a zodpovědně svoji práci, nemůže se obviněná nijak účinně bránit.
Jediným použitelným důkazem tak podle ní zůstala nepravdivá (nevěrohodná) výpověď svědkyně T. obsahující rozpory s výpovědí poškozeného. Tyto rozpory však žádný orgán nehodnotil a neovlivnily ani pohled na pravdomluvnost svědkyně. Jako naprosto nesprávný a ničím nepodložený dále označila závěr okresního soudu, podle něhož údajně připustila, že „předmětné věci vzala a tyto chtěla zaplatit“. Zopakovala, že po celou dobu trestního stíhání tvrdila, že v daný den v domě poškozeného nebyla, nic mu nevzala a částku 200 Kč mu nabídla jen proto, že od něj chtěla mít pokoj a chtěla se ho také dotknout (obviněním poškozeného byla silně uražena a cítila se být ponížena). Soudům vytkla také fakt, že se vůbec nezabývaly motivem její údajné trestné činnosti. Za nesmyslné označila, že by se po opravách ve svém domku vydala hledat do sklepa domu poškozeného věci k odcizení a s nimi byla přistižena svědkyní T. Za neméně absurdní označila úvahu o následném druhém návratu do domu poškozeného. Dodala, že pro ni nehraje roli skutečnost, že trest byl uložen při samé dolní hranici trestní sazby, je pro ni podstatné, že byla označena jako zlodějka a děsí ji představa, že jej poškozený či jeho družka mohou kdykoli znovu obvinit z jakéhokoli dalšího přečinu. S odkazem na nezbytnost respektování zásady in dubio pro reo a judikaturní rozhodnutí Ústavního soudu uzavřela, že i ona má právo na spravedlivý proces a je-li proti ní vzneseno podezření ze spáchání přečinů, má právo na to, aby stát zajistil řádné prošetření případu a její vinu prokázal anebo ji podezření zprostil. Pokud se v trestním řízení důkazy proti podezřelému nepodaří shromáždit, neměl by být v právním státě odsouzen.
S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i Okresního soudu v Bruntále zrušil a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 4 To 358/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní). Je zřejmé, že obviněná orgánům činným v trestním řízení výslovně vytýká neúplné dokazování (konkrétně zejména namítá, že policie nepostupovala řádně podle §158 tr. ř., zvláště pokud jde o neprodlené ohledání místa činu a zajištění stop, dále namítá, že nebylo ověřeno, zda poškozený skutečně koupil kytici a láhev vína, ani nebyla náležitě objektivizována výše škody) a soudům nižších stupňů pak dále vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž provádí vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi svědkyně T.) a činí závěr, že soudy z provedených důkazů vyvodily závěry, které nemají oporu ve výsledcích dokazování. Důsledkem těchto tvrzených pochybení bylo podle jejích slov nesprávné právní posouzení skutku. Další námitky směřují proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že tyto porušily povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se i s námitkami obhajoby. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. též v porušení ustanovení §125 tr. ř., §134 tr. ř. a §158 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud však již připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
Jak již naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Lze proto pouze stručně doplnit, že skutková zjištění soudu prvého stupně, potvrzená soudem odvolacím, mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, z nichž je pokud jde o pachatelství obviněné zapotřebí konkrétně zmínit výpovědi svědků I. T. (č. l . 100 spisu) a J. H. (č. l . 99 – 100 spisu), podpořených výpověďmi M. H. (č. l . 101 spisu) a M. K. (č. l . 101 p. v.). Klíčovým usvědčujícím (přímým) důkazem byla výpověď svědkyně I. T., která se v podstatných bodech (především stran existence a odcizení věcí – kytice a láhve vína, faktu, že jmenované svědkyně se měla poškozeného ve večerních hodinách kritického dne dostavit do domu poškozeného, a v popisu dalšího průběhu kritického dne následujícího po zjištění krádeže), shoduje s výpovědí poškozeného. Pokud se výpovědi těchto svědků v určitém směru liší, nejde o natolik zásadní rozpory, že by měly činit tyto výpovědi nevěrohodnými. Nepřímo pak je výpověď svědkyně I. T. stran chování obviněné podpořena i tím, že další dvě svědkyně (M. K. a M. H.) viděly obviněnou koncem března a začátkem dubna, resp. v dubnu roku 2014, tedy poté, co již byl ukončen její partnerský vztah s poškozeným, u jeho domu (když se pohybovala na přilehlém pozemku), svědkyně M. H. přitom zaregistrovala, že obviněná nahlížela do poštovní schránky poškozeného. Je pak možno ještě podotknout, že partnerský vztah, který měla obviněná s poškozeným v minulosti, byl pro ni nejasným způsobem ze strany poškozeného ukončen. Nabízí se tudíž motiv jednání obviněné v podobě určité odplaty. Pokud jde o výši škody, pak tuto soud prvního stupně vymezil na základě odborného vyjádření, přičemž volil při zde stanoveném rozpětí cen uvedených věcí částky nejnižší. To ovšem nelze interpretovat tak, že by tím byly založeny pochybnosti o celkové věrohodnosti poškozeného.
Pokud jde o obviněnou v dovolání výslovně zmíněný úřední záznam Policie České republiky, Obvodního oddělení Města Albrechtice, datovaný dnem 9. 7. 2014 (č. l . 27 spisu), pak z něho se ve shodě s výpovědí poškozeného J. H. a svědkyně I. T. podává, že poškozený celou událost policii oznámil již dne 2. 5. 2014. Mimo jiné se zde pak také uvádí, že J. H. „... Hlídce uvedl, že chce jen předmětné věci zpět a že nechce nic podávat a tak žádá, zda by jej hlídka nedoprovodila k domu F. …vzhledem k pozdní době hlídce již nikdo neotevřel a tak oznamovatel sdělil, že věc bude řešit druhý den nebo potom, co se s F. nedohodne, věc oznámí …“ . Tento úřední záznam tak svědčí věrohodnosti poškozeného i svědkyně I. T.. V případě poškozeného to platí tím spíše, že zpočátku nechtěl situaci řešit cestou formálního trestního oznámení.
Lze tedy konstatovat, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními není dán extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.
Činí-li za této situace obviněná primárně kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý