ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.509.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 509/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný A. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 3 To 475/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 114/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 2 T 114/2014, byl obviněný A. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené E. P. částku 55.360 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 3 To 475/2014. Z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný (bod I). Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl (bod II).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů považuje za nesprávná a neúplná. Při provádění a hodnocení důkazů oběma soudy podle jeho názoru došlo k porušení ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř.
Obviněný potvrdil, že podepsal poškozené E. P. půjčení částky 45.000 Kč, z toho však 10.000 Kč byla provize pro poškozenou, a fakticky si tedy půjčil pouze částku 35.000 Kč. Podotkl, že textové a zvukové záznamy obsažené ve spise byly pořízeny soukromou cestou poškozené, o které nevěděl, a nikoli oficiálním zákonným způsobem. Smlouvy o půjčkách založené ve spise označil za nepřehledné, do smluv byly podle jeho mínění provedeny vpisy a zásahy znevažující jejich věrohodnost. Podle jeho přesvědčení nelze z těchto důkazů vycházet a výše škody nebyla řádně prokázána. Zpochybnil rovněž výpověď poškozené, neboť tato podle něj vypovídala nepravdivě o datu podpisu uzavření dodatku č. 2 ke smlouvě.
Dále obviněný uvedl, že textové a zvukové záznamy byly poškozenou pořizovány z důvodu naléhání její dcery, která poškozenou fyzicky napadala, až poškozená musela přespávat v kanceláři, a donutila ji rovněž věc oznámit. Poté, co poškozená podala dne 11. 3. 2014 trestní oznámení, byl dne 16. 6. 2014 podat vysvětlení a slíbil polovinu dlužné částky poškozené zaplatit do konce července 2014 a zbytek v dalším měsíci. Dne 27. 7. 2014 však byl vzat do vazby, což mu znemožnilo dluh zaplatit celý. Platba 14.150 Kč mu byla policií navíc pozastavena. Měl tedy za to, že jeho jednání má být překvalifikováno na přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložen mu mírnější trest.
Obviněný také akcentoval, že soudy nižších stupňů nevyhodnotily řádně polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. j), l ), n) tr. zákoníku, zejména že napomáhal při objasňování své trestné činnosti, doznal se, dne 21. 11. 2013 uhradil poškozené částku 3.000 Kč a dne 12. 11. 2014 se poškozené u hlavního líčení omluvil, stejně jako v přípravném líčení a projevil účinnou lítost. Namítl rovněž nepoměr mezi trestem uloženým mu v rámci tohoto řízení a trestem, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 11. 2013, č. j. 66 T 181/2013-210.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně navazující, a podle §265 l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Učinil přitom podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Bruntále podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává. Současně vyjádřil souhlas, aby bylo o dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Zároveň uvedl, že z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 3 To 475/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž v prvé řadě napadl skutková zjištění soudů nižších stupňů s tím, že je považuje za nesprávná a neúplná, přičemž explicitně uvedl, že podle jeho názoru došlo při provádění a hodnocení důkazů Okresním soudem v Bruntále i Krajským soudem v Ostravě k porušení ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. Současně namítá nepoužitelnost některých důkazů (zvukových záznamů), resp. nevěrohodnost některých důkazů (výpovědi poškozené E. P., smluv o půjčkách) s tím, že výše škody nebyla řádně prokázána, přičemž tvrdí, že si ve skutečnosti od poškozené E. P. půjčil pouze částku 35.000 Kč a dodává, že vzetí do vazby mu znemožnilo zaplatit celý dluh. Právě z této skutkové argumentace následně (sekundárně) vyvozuje, že jeho jednání má být překvalifikováno na přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložen mu mírnější trest. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Námitky obviněného směřující proti výroku o vině (svojí povahou primárně skutkové) tedy nelze vzhledem k výše uvedeným teoretickým východiskům pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Obiter dictum pak lze k (ryze procesní) námitce obviněného ohledně nezákonného způsobu pořízení textových a zvukových záznamů obsažených ve spise - soukromou cestou ze strany poškozené - uvést následující skutečnosti. Jak sám obviněný zdůraznil, textové a zvukové záznamy byly pořízeny soukromou osobou (nikoli tedy orgány činnými v trestním řízení v rámci jejich činnosti). S odkazem na ustálenou judikaturní praxi Nejvyššího soudu, a to zejména rozhodnutí č. 7/2008 tr. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (analogicky pak také rozhodnutí č. 22/2010 tr. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je nutno připomenout, že ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost použít k důkazu též zvukový (textový) záznam, jež byl pořízen soukromou osobou (zde poškozenou) i bez souhlasu ostatních účastníků určitého jednání (v tomto případě obviněného), byť je současně nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat též v rámci základních lidských práv a svobod, zejména respektování práva na soukromí, resp. práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. V takových případech je vždy významnou okolností, zda důkaz v podobě zvukového záznamu stojí osamocen v rámci hodnocení otázky viny osoby obviněné, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je daný záznam v obsahové shodě. V posuzované trestní věci je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů měly k dispozici řadu dalších důkazů, a to kromě důkazů listinných, zejména výpověď poškozené E. P. (doloženou souladným soupisem částek, jež obviněnému zapůjčila), svědkyně L. P. a dalších svědků (S., S. a K.). Poškozenou doložené zvukové a textové záznamy – jak vyplývá i z odůvodnění napadených rozhodnutí – soudy dávaly do kontextu s důkazy shora zmíněnými, s nimiž byly v obsahové shodě, doplňovaly je a společně utvářely uzavřený řetězec důkazů, na nichž byl následně založen výrok o vině obviněného. Soudy nižších stupňů tak při dokazování postupovaly souladně s právním řádem i soudní praxí vycházející z citované judikatury.
Pouze stručně je pak nad rámec uvedeného možno doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soudy obou stupňů, jež provedly dostatečné dokazování, si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný primárně kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho (sekundárně) vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) irelevantní. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V souvislosti s výhradami obviněného vůči uloženému trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Dovolací námitky obviněného směřující proti výroku o trestu (obviněným tvrzenou nepřiměřenou přísnost uloženého trestu) tedy nelze pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný učinil v dovolání podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Bruntále podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu uloženého, resp. vykonávaného trestu, pak je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý