Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.568.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.568.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 568/2015-45 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 279/2014-523, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 38/2011, takto: I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 279/2014-523, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2014, č. j. 51 T 38/2011-494 byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 – dále též jen „tr. zákon“). Tohoto jednání se dopustil tak, že jako jednatel společnosti MP engineering, s. r. o., se sídlem Praha 10, Dolní Chaloupky 55/15 (dále jen MP engineering) uzavřel s poškozeným J. S. dne 25. 8. 2008 v sídle společnosti smlouvu o dílo na zámečnické práce při výstavbě 11 rodinných domů v obci S. u L., s termínem dodání do 15. 9. 2008, resp. 30. 10. 2008, k čemuž poškozenému vyplatil na zálohách 500.216,50 Kč, a jednal takto s vědomím, že další finanční prostředky poškozenému neposkytne, neboť spol. MP engineering nebyla od poloviny roku 2008 schopna plnit své závazky a následně odmítl proplatit fakturu č. .... splatnou do 18. 12. 2008 ve výši 178.000 Kč, a po té, co poškozený dílo dokončil, k čemuž si musel vypůjčit finanční prostředky, vyhýbal se obviněný převzetí díla a konečného vyúčtování, v únoru 2009 odmítl zaplatit konečnou fakturu na částku 589.051,19 Kč s tím, že společnost v mezidobí prodal a způsobil tak J. S. škodu v celkové výši 767.552 Kč. Obviněnému byl za tuto tr. činnost uložen podle §250 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. V této byl obviněný zavázán povinností dle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně nalézací soud rozhodl o povinnosti obviněného podle §228 odst. 1 tr. zákona zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 767.552 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání k Městskému soudu v Praze, který je usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 279/2014-523, podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný následně napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že pochybení spatřuje hned v několika rovinách. Poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a dosavadním provedeným dokazováním v otázce zavinění. Dle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že v době uzavírání smlouvy o dílo měl v úmyslu za toto poškozenému nezaplatit. Zejména poukázal na svá legitimní očekávání jak v rovině zisku z probíhajících zakázek (rekonstrukce půdního prostoru v činžovním domě na V., dokončení výstavby rodinných domů v obci S. u L.), tak očekávaných zakázek v budoucnu (výstavba osmnácti rodinných domů v H., v rámci spol. Villa Výsluní, s. r. o., v níž byl obviněný zainteresován, a to i majetkem, který mohl v případě nouze použít na úhradu ceny za dílo). Dále byla dovoláním napadena otázka platební neschopnosti spol. MP engineering, a to jak z hlediska dokazování, kdy došlo k opomenutí zohlednění vlastnictví 3 vozidel, tak z hlediska procesního, neboť soudní znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA, kterého přibral v průběhu hlavního líčení soud prvého stupně, je znalcem v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně a jako takový nedisponuje dostatečnou odborností ke zodpovězení otázky stran schopnosti společnosti hradit své závazky. K tomuto by byl příslušný znalec z odvětví oceňování podniku, či hmotného a nehmotného majetku. Ostatně ani izolovaný rozsah podkladů, které měl znalec pro svou činnost k dispozici, mu nemohl dovolit učinit hodnověrný závěr pro rozhodování soudu. V neposlední řadě byly vzneseny námitky k výši způsobené škody, která byla stanovena ve výši 767.552 Kč. Obviněný poukázal na nejasnosti odečtu zálohové faktury č. .......ve výši 178.500 Kč na konečné faktuře č. ...... . Přitom jen konečná faktura je daňovým dokladem, čehož si poškozený musel být vědom a objevuje-li se tato zálohová faktura odečtena z konečné faktury, musela být proplacena. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Jedinou výjimkou z daného postupu pak může představovat situace, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Daný případ je porušením požadavku, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé tak, aby se rozhodovací činnost soudu nedostala mimo procesněprávní rámec vymezený zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy (blíže srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Po posouzení námitek prezentovaných v dovolání obviněného dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru. Nelze přehlédnout, že v případě tr. řízení konaného proti M. P. byl odsuzují rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2014, č. j. 51 T 38/2011-494 již čtvrtým meritorním rozhodnutím soudu prvého stupně. Rozsudky ze dne 14. 12. 2011, č. j. 51 T 38/2011-234 a ze dne 27. 6. 2013, č. j. 51 T 38/2011-353 však byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl posouzen jako tr. čin. Následnými usneseními Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2012, č. j. 9 To 72/2012-252 a ze dne 2. 10. 2013, č. j. 9 To 305/2013-400 však vždy došlo na základě odvolání státního zástupce ke zrušení předmětných rozhodnutí a vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Teprve v pořadí třetí rozhodnutí (č. j. 51 T 38/2011-431 ze dne 17. 12. 2013, zrušené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, č. j. 9 To 75/2014-481 z důvodu procesního pochybení nalézacího soudu v podobě nepřítomnosti obhájce obviněného u hlavního líčení i přes důvod nutné obhajoby) a čtvrté (č. j. 51 T 38/2011-494 ze dne 28. 5. 2014) rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 obsahují odsuzující výrok o vině M. P. tr. činem podvodu. Lze konstatovat, že nalézací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování, vycházeje jak s výpovědí obviněného a poškozeného, tak slyšení řady svědků, listinných materiálů a v neposlední řadě znaleckého zkoumání z oboru ekonomie, odvětví ekonomická odvětví různá (daně) a účetní evidence. Při konstatování viny obviněného pak dospěl k nespornému závěru, že mezi obviněným a poškozeným došlo dne 25. 8. 2008 a 1. 9. 2008 k uzavření smlouvy o dílo s předmětem zhotovení zámečnických prací při výstavbě rodinných domů v obci S. u L. Soud měl za prokázané následné uhrazení záloh ze strany obviněného v celkové výši 500.216,50 Kč a neuhrazení konečné faktury ze dne 6. 2. 2009 na částku 589.051,19 Kč, jakož i zálohové faktury č. ..... splatné 18. 12. 2008 na částku 178.500 Kč. Daný přístup obviněného přitom dle závěru nalézacího soudu, podpořeného též ze strany soudu odvolacího přitom vycházel ze špatné hospodářské situace spol. MP engineering, která dle znaleckého zkoumání, již v polovině roku 2008 způsobovala neschopnost této společnosti hradit své závazky. O těchto skutečnostech měl být obviněný informován, když ostatně čelil (byť úspěšně) třem insolvenčním řízením, nehradil odměnu za zpracování účetnictví svědkyni J. J. a již ve druhé polovině roku 2008 neprobíhaly žádné podstatné platby. Celá situace eskalovala počátkem roku 2009, kdy obviněný se svým společníkem P. N. společnost – opět dle názoru nižších soudů – účelově převedl na P. S. Jednání M. P. bylo shledáno jako úmyslně podvodné, kdy i přes obeznámenost se skutečným stavem spol. MP engineering uzavřel s poškozeným smlouvu o dílo, poškozeného nikterak neupozornil na hospodářské obtíže a následně neproplatil faktury za zhotovené dílo. Nejvyšší soud se nemůže než ztotožnit s některými primárními závěry, které učinily nalézací a odvolací soud, a to stran existence závazkového vztahu mezi obviněným a poškozeným, jakož i stavu společnosti MP engineering, který je podrobně zachycen ve vypracovaném znaleckém posudku znalce Mgr. Leina, jež tento také ústně obhájil u hlavního líčení. Pakliže obviněný v rámci svého dovolání namítá nekompetentnost znalce k zodpovězení jemu položených otázek, pak této námitce dovolací soud nemůže přisvědčit. Otázky tak, jak byly položeny ze strany nalézacího soudu, který znalce přibral, plně odpovídají jeho specializaci a ostatně nelze než konstatovat, že v případě jakýchkoliv nesrovnalostí by to byl právě znalec, který by musel soud upozornit, že na dané zadání není schopen či oprávněn odpovědět. Takto se ovšem nestalo a s ohledem na reálné možnosti mající svůj základ v zajištěných účetních podkladech znalec svůj úkol náležitě splnil. Na tomto místě pak dovolací soud může rovněž označit za nepodložené námitky obviněného stran jeho legitimního očekávání příjmu spol. MP engineering ze zakázek v budoucnu, neboť vyjádření znalce je v tomto ohledu značně spekulativní. Obviněný by se nemohl vyvinit s pouhým poukazem, že „pokud by společnost získala lukrativní zakázku, bylo by možné, že by ekonomické potíže překlenula“. Takováto konstrukce kumuluje vícero hypotetických a nejasných podmínek, které nelze přičítat naopak k tíži legitimního očekávání poškozeného, coby adresáta finančního plnění, že cena za dílo bude řádně a včas uhrazena. Rovněž i subjektivní stránka pachatele tr. činnosti by v tomto směru byla zachována, neboť tento byl v prvé řadě srozuměn se stavem hospodářské situace společnosti a jako takový měl povinnost jednat tak, aby se vyhnul nepříznivým rizikům, která by z jeho jednání plynula jiným osobám, s nimiž vstupoval do obchodního styku. Trestný čin podvodu, ať již dle konstrukce účinné do 31. 12. 2009 (§250 tr. zákona), tak ve stávající podobě (§209 tr. zákoníku) vychází z úmyslného protiprávního jednání pachatele, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tímto škodu odstupňovanou v jednotlivých odstavcích citovaného ustanovení. Po subjektivní stránce je tedy třeba úmyslného zavinění, a to ne v kterýkoliv okamžik, ale již od počátku jeho jednání vůči poškozenému. Promítne-li soud daný předpoklad do případu obviněného, jeho úmyslné zavinění je třeba hledat v době uzavření smlouvy o díle, k čemuž došlo 25. 8. 2008, resp. 1. 9. 2008. Takové zavinění však není možné spatřovat pouze a jen ve skutečnosti, že společnost, jíž byl obviněný jednatelem a jako takový za ní jednal, se ocitla v hospodářských problémech a v určitém okamžiku, byť datovaném k uzavření smlouvy o dílo, převyšovala pasiva její aktiva. Je třeba zkoumat veškeré skutečnosti, které umožňovaly či naopak bránily obviněnému ve splnění jeho povinnosti vůči poškozenému, jakož i míru aktivity, která by při páchání úmyslného tr. činu měla pachatele doprovázet. V případě obviněného nelze přehlédnout, a ostatně si to uvědomuje i nalézací soud ve svých dvou zprošťujících rozsudcích, že to nebyl právě M. P., ale naopak poškozený J. S., kdo obviněného vyhledal s nabídkou uzavření smlouvy o dílo. Primární aktivita při sjednávání smlouvy o dílo tak nevzešla ze strany obviněného, ale poškozeného. Tato skutečnost však sama o sobě rozhodně neznamená, že osoba, která neosloví, ale naopak je oslovena jiným subjektem, se vůči tomuto nemůže dopustit podvodného jednání. Bude-li věnována dostatečná pozornost právě tomuto závazkovému vztahu uzavřeného v intencích §536 a násl. obchodního zákoníku, je třeba poukázat na určitou liknavost stran při jeho uzavírání. Ačkoliv z hlediska platnosti závazku nelze namítnout ničeho, smluvní strany se spolehly na sepsání toliko dvou objednávek č. ...... ze dne 25. 8. 2008 s termínem dokončení do 15. 9. 2008 a č. .... ze dne 1. 9. 2008 s termínem dokončení 30. 10. 2008 a jejich následnou akceptací. Absentují tak zejména bližší ujednání o ceně díla, kdy toliko druhá z objednávek kalkuluje s úhradou dvou záloh, a to ve výši 50.000 Kč splatné do 10 dnů od doručení objednávky a 150.000 Kč splatné do 20. 9. 2008. Dále též si strany sjednaly sankční ustanovení pro případ prodlení s dokončením díla, a to ve výši 500 Kč za každý den prodlení, resp. 0,1 % ze smluvní částky za každý den prodlení. Zatímco není, alespoň z hlediska soudů nižšího stupně, sporné, jaká částka byla uhrazena (500.216,50 Kč), nelze si nevšimnout již základního rozporu mezi obviněným a poškozeným ohledně výše ceny celistvé zakázky. Obviněný (č. l. 152) tuto konkretizoval ve výši 950.000 Kč, přičemž vzhledem k prodlení, které vzniklo nedodržením termínu dokončení díla a připomínkám k jeho kvalitě, byl ve výsledku ochoten uhradit 850.000 Kč, poškozený (č. l. 155), stanovil výši ceny na 1,1 mil. Kč, a to již po úpravách ceny v návaznosti na připomínky obviněného. K této sporné situaci je také třeba připomenout, že ačkoliv byl termín dokončení díla stanoven zcela zjevně na 15. 9. 2008, resp. 30. 10. 2008, ani jeden z uvedených termínů nebyl poškozeným dodržen. Obviněný uvedl, že mezi stranami smlouvy existovala „gentlemanská dohoda“, že v případě dokončení díla v prosinci 2008 nebude účtována sankce z prodlení. Ke zhotovení díla však nedošlo zjevně ani v tomto termínu, když poškozený v prosinci 2008 fakturoval obviněnému spornou zálohovou fakturu ve výši 178.500 Kč (ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu nesprávně vyčíslenou ve výši 178.000 Kč). Poškozený se pak pokusil o předání díla a fakturaci konečné ceny v únoru 2009, ovšem již bezúspěšně. Z výše uvedeného tedy dovolacímu soudu v obou rozhodnutích nižších soudů absentují úvahy o prodlení poškozeného s dokončením díla, a o tom, zda tato skutečnost nemůže mít vliv na chování obviněného, minimálně ve smyslu uplatnění sankce za prodlení tak, jak byla akceptována poškozeným při přijetí objednávky. Naopak fakt, že sám obviněný u hlavního líčení uvedl, že svolil k pozdějšímu dokončení bez uplatnění sankce, je pak třeba vzít do úvahy při posuzování jeho subjektivní stránky jednání. Ostatně i při absenci údaje o celkové ceně díla, si nelze nepovšimnout, že pokud poškozený uvedl (č. l. 155), že cena díla (po úpravě) byla 1,1 mil. Kč, pak této částce by se velmi blížil součet uhrazených záloh, které mají nižší soudy za prokázané (500.216,50 Kč) a částky na konečné faktuře č. .... (589.052 Kč). Může se tak jednat o další z významných poznatků, kterými se soud musí při posuzování viny obžalovaného zabývat. Přehlédnuta by rovněž neměla být skutečnost, za jakých okolností a kdy byla obviněným zaplacena ve výroku rozsudku zmíněná záloha s ohledem na objednávky č. ...... a ...... . Právě základní premisa existence podvodného úmyslu v době sjednávání smlouvy o dílo a volní složka obviněného, který je minimálně srozuměn s danou protiprávností svého jednání, je podstatnou otázkou, kterou se musí soudy prvého a druhého stupně zabývat. V daném ohledu je při hodnocení stavu nutno postupovat obsáhleji, než ve smyslu konstatování, zda teprve po uzavření smlouvy vzniknou překážky, které brání dlužníkovi splnit jeho závazek, a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, coby situace, která neumožní kvalifikaci jednání ve smyslu tr. činu podvodu (srov. R 54/1967; dále R 15/1969, R 57/1978-III. a R 56/1994). Pakliže obviněný namítl, že podvodné jednání je na jeho straně vylučováno existencí stávajících i potencionálních zakázek, dispozicí majetkem v podobě nemovitosti či motorových vozidel, to vše v kombinaci s existencí nečerpaného bankovního kontokorentu, o němž hovoří i znalec, jedná se sice o otázky, s nimiž se oba nižší soudy jsou povinny vypořádat, nicméně primárním poznatkem, k němuž musí směřovat dokazování soudu je počáteční úmyslné jednání pachatele jako takové. Již výše bylo uvedeno, že oproti jiným situacím to v tomto případě nebyl obviněný, kdo aktivně oslovil poškozeného a působil na něj tak, aby dosáhl svého obohacení, ale iniciativa vzešla ze strany poškozeného, jakožto zájemce o zakázku zámečnických prací. Je pravdou, že obviněný musel v době uzavírání smlouvy vědět o stavu spol. MP engineering, kde pasiva převažovala nad aktivy a o této skutečnosti poškozeného nevyrozuměl, byť současně i poškozený si mohl ověřit v příslušných registrech např. informaci o probíhajícím insolvenčním řízení proti společnosti obviněného. Tato řízení, o nichž hovoří nižší soud, se navíc obviněnému vždy podařila odvrátit, což rovněž může podporovat úvahy o jeho snaze zachránit svou obchodní společnost a pokračovat v její činnosti. Je zajímavé v tomto ohledu poukázat na výpověď svědkyně J., že „firma mohla pokračovat dále, šlo o klasickou situaci jako u jiných stavebních firem“. Ostatně soudy se opět nezabývaly otázkou probíhající finanční krize, která právě v roce 2008 eskalovala a stavebnictví bylo jednou z oblastí, kde bylo možno pocítit její dopady nejvýrazněji. Veškeré tyto skutečnosti a jejich zhodnocení napadené rozhodnutí postrádá. Především ale absentuje vypořádání se s již uvedeným předmětem smlouvy a průběhem závazkového vztahu. Nedošlo k precizaci výše smluvní ceny a v návaznosti na to ani faktu, jaká její část byla skutečně uhrazena proplacenými zálohovými fakturami. Nezvratným faktem je toliko zaplacení větší částky na zálohách, než bylo mezi stranami sjednáno a na druhé straně nedodržení termínu dokončení poškozeným, jakož i nerealizace sankčních ustanovení. Bez vypořádání se s těmito otázkami pak jednoduše nelze učinit závěr o zavinění M. P. trestným činem podvodu. Stejně tak je třeba věnovat pozornost otázce konečné faktury vystavené dne 6. 2. 2009 č. ..... na částku 589.052 Kč. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na spornou zálohovou platbu ve výši 178.500 Kč (faktura č. .....), která je v rámci konečné faktury zúčtována jako uhrazená. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od zálohové faktury je faktura konečná daňovým dokladem, musí si být dle obhajoby poškozený (jako podnikatel) vědom, že takto odečtená záloha byla skutečně uhrazena. Nalézací i odvolací soud se však v daném směru spokojily s výpovědí poškozeného k výši škody, kterou určily součtem konečné faktury č. ...... ve výši 589.051,19 Kč a jím tvrzeného neuhrazení faktury č. ...... ve výši 178.500 Kč, tedy na celkovou částku 767.552 Kč. Vzhledem k rozporům, které panují mezi obviněným ohledně výše ceny za dílo, převzetí konečné faktury (zpochybnění podpisu obviněného), jakož i klíčového uhrazení zálohové faktury nebylo soudy prvého a druhého stupně dostatečně objasněno, z jakých okolností mají prokázánu výpověď J. S. za věrohodnou, oproti výpovědi obviněného. Nelze např. přehlédnout, že je to poškozený, kdo uvádí méně přesné informace ohledně objektivně prokázaného stavu uhrazených záloh ze strany obviněného (tvrzení o zaplacení cca 300.000 Kč). Na základě shora uvedeného a podřazení daných skutečností pod námitky, které dovolatel učinil obsahem svého dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato argumentace obsahově naplňuje jím uplatněný dovolací důvod a zároveň neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání. Současně uvedená zjištění vedou Nejvyšší soud k závěru, že obviněným deklarovaný důvod dovolání byl skutečně naplněn, neboť v rámci proběhnuvšího řízení se soudy nevypořádaly dostatečně se subjektivní stránkou trestného činu podvodu, a to úmyslem pachatele – obviněného, zda jeho jednání spočívalo v uvedení poškozeného v omyl či zamlčení podstatných skutečností. Právě otázka zmíněného znaku nebyla náležitým způsobem vyargumentována a její pouhé konstatování s odkazem na nepřesvědčivé odůvodnění se pak projevuje v tzv. extrémním nesouladu – rozporu mezi konstatovaným skutkovým stavem a provedeným dokazováním. V návaznosti na toto zjištěné primární pochybení, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod je dále potřebné uvést, že dotčené soudy nepostupovaly při zjišťování skutkového stavu věci tak, aby o tomto nebyly důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) a natolik přesvědčivě, aby naplnily požadavky zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), spočívající v hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu . Takovýto postup pak nutně vede ke skutkovým závěrům, které jsou ve stávající chvíli v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a jako takové vedly k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (§265b písm. g) tr. ř.). Nejvyšší soud proto v souladu s petitem obsaženým v dovolání obviněného rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 9 To 279/2014-523, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak již dovolací soud uvedl dříve, při posuzování otázky viny je třeba komplexního zhodnocení okolností, za kterých byl uzavřen závazkový vztah mezi spol. MP engineering, zastoupenou obviněným a na druhé straně poškozeným. Pouze takto provedené dokazování a vyhodnocení všech důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech umožní verifikovat závěr o vině obviněného a při existenci důvodných pochybností povede k potřebě tohoto obžaloby zprostit. Bude tedy nezbytné zabývat se otázkou existence úmyslného zavinění na straně obviněného, a to v době uzavření smlouvy o dílo. Přitom nelze hodnocení situace omezit toliko na konstatování, že ke dni podpisu smlouvy byla spol. MP engineering ve stavu, kdy její pasiva přesahovala existující aktiva. Do dané situace je třeba promítnout možné dopady finanční krize v daném období a věnovat pozornost, zda společnost byla po určitou (delší) dobu bezproblémově fungující, či zda se jednalo o subjekt předem určený k zániku, jehož účelem bylo toliko zastření protiprávních aktivit osob, podílejících se na jejím chodu. Dále je nezbytné věnovat pozornost samotnému závazkovému vztahu, okolnostem jeho uzavření, jakož i zejména náležitostem a jednotlivým ujednáním (celkové ceně, výši uhrazených záloh), u nichž je třeba zohlednit, zda určitá plnění (zálohy), či naopak jejich nerealizace (smluvní pokuty), nemohou mít vliv při posuzování subjektivní stránky obviněného. Stejně tak je nutno věnovat pozornost dalším možnostem obviněného uhradit cenu díla, neboť fakt, že společnost nedisponovala takovými prostředky, které jí v okamžiku uzavření smlouvy neumožňovaly budoucí úhradu sjednané ceny, neznamená, že v případě dalšího fungování nemohla generovat zisk, který by jí k tomuto sloužil. Je ostatně běžné, o to více v sektoru stavebnictví, že jednotlivé subjekty vstupují do obchodních vztahů s negativní platební bilancí, kterou následně eliminují příjmy z vykonané práce. Na druhou stranu však nelze přejímat původně prezentovanou argumentaci obviněného, že „pokud by v budoucnu mohla společnost získat lukrativní zakázku, bylo by možné nepříznivou finanční situaci společnosti zvrátit“. Při hodnocení možností je třeba vycházet z čistě reálného stavu v dané době a nikoli hypotetických a ničím nepodložených očekávání. Pouze na základě takového uceleného posouzení lze učinit závěr o tom, zda je na místě závazek M. P., který existuje vůči poškozenému, a jež ani dovolací soud žádným způsobem nezpochybňuje, posuzovat toliko v rovině občanskoprávního řízení, anebo zda na jednání, které jej zapříčinilo dopadají normy trestního práva, a to s ohledem na závěr, v jakém okamžiku vznikl podvodný úmysl obviněného dopouštět se trestné činnosti, neboť toliko jeho vázání na okamžik uzavření smlouvy o dílo by bylo možno vnímat ve světle ustanovení §209 tr. zákoníku. Naopak jeho pozdější existence by vedla k potřebě aplikování zcela odlišné právní kvalifikace (např. podle §222 tr. zákoníku, dříve §256 tr. zákona). Konečně v případě konstatování viny dovolatele, je nezbytné se zabývat – v návaznosti na shora uvedené – otázkou výše škody, která jednáním vznikla, neboť i toto zjištění má bezesporu dopad do hmotněprávního posouzení žalovaného skutku. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. června 2015 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/30/2015
Spisová značka:6 Tdo 568/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.568.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Subjektivní stránka
Úmysl
Dotčené předpisy:§209 tr. zákoník
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20