ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.600.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 600/2015-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. června 2015 o dovolání obviněné L. Š. , , obviněné Bc. M. P. , a obviněné K. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č. j. 12 To 112/2014-2212, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 9/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, č. j. 4 T 9/2013-2019, byly obviněné L. Š. a K. R. uznány vinnými zločinem lichvy ve spolupachatelství podle §23 k §218 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a obviněná Bc. M. P. uznána vinnou přečinem lichvy ve spolupachatelství podle §23 k §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byla obviněná L. Š. odsouzena podle §218 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 1.500.000,- Kč (300 denních sazeb po 5.000,- Kč), za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ neuhrazení peněžité sankce v trvání patnácti měsíců. Obviněná M. P. byla odsouzena podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 1.500.000,- Kč (300 denních sazeb po 5.000,- Kč), za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ neuhrazení peněžité sankce v trvání patnácti měsíců. Konečně obviněná K. R. byla předmětným rozsudkem odsouzena podle §218 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč (200 denních sazeb po 5.000,- Kč), za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ neuhrazení peněžité sankce v trvání patnácti měsíců. Všem obviněným pak byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradily škodu způsobenou trestným činem. V poslední řadě jim byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování finančních a poradenských služeb v oblasti financování a realit ve výměře pěti let. Soud prvého stupně také podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povinnosti obviněných společně a nerozdílně nahradit poškozeným V. P., J. I., P. I., H. I. a M. I. škodu v částce 119.375,-Kč každému z uvedených a ve zbytku poškozené odkázal s jejich národy na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestné jednání obviněných spočívalo v tom, že ve vzájemné dohodě a s předem stanovenými rolemi využily stavu finanční tísně poškozených, jejich nezkušenosti v oblasti stanovení cen a prodeje nemovitostí a pod záminkou pomoci při zaplacení exekučně vymáhaných částek, přiměly poškozené k uzavření nevýhodných kupních smluv na nemovitosti, přičemž tímto jednáním získaly pro sebe prospěch velkého rozsahu (obviněné Š. a R. v bodech 1.-4. předmětného rozsudku, kterých se dopouštěly v době mezi 17. 5. 2010 – 11. 5. 2011), resp. značného rozsahu (obviněná P. v bodech 1.-3. rozsudku, kterých se dopustila v době od 20. 10. 2010-11. 5. 2011). V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Nutno též připomenout, že obviněné byly tímto rozsudkem rovněž zproštěny obžaloby ve třech bodech, týkajících se poškozených R. a P. H., V. P. a J. T., a to z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., neboť popsané skutky nejsou tr. činem.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podaly obviněné odvolání, kterému Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 12 To 112/2014-2212, z části vyhověl a podle §258 odst. 1, písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněné K. R. v odsuzující části v celém rozsahu a ohledně obviněné L. Š. a obviněné M. P. ve výrocích o peněžitém trestu a stanovení trestu náhradního. Nově bylo podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněná K. R. byla uznána vinnou přečinem lichvy ve spolupachatelství podle §23 k §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a to v bodech, které se dotýkají poškozených V. a J. V. (20. 10. 2010), I., M. a P. Š. (2. 3. 2011) a J. I. (11. 5. 2011), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a dále peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč (100 denních sazeb po 5.000,- Kč), pro případ, jehož nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestným činem. Naopak jmenovaná byla nově podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek dotýkající se poškozeného Z. S. (17. 5. 2010), neboť nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchala obviněná. Oproti rozsudku soudu prvého stupně pak byl obviněným L. Š. a M. P. uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč (100 denních sazeb po 5.000,- Kč), za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Všechny obviněné podaly následně prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnily dovolací důvod dle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná L. Š. v podaném dovolání namítá, že policejní orgán, obžaloba i soud porušily základní zásady trestního řízení, když nezjistily skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a neobjasnily okolnosti svědčící v její prospěch. Obviněná zpochybňuje rozhodnutí soudu, kdy rozhodl, že čtyři skutky ze sedmi jsou trestnými činy, ačkoli bylo vždy postupováno stejným způsobem. Dále obviněná předkládá vlastní názory na skutkový děj, podává vlastní vysvětlení a výpočty, kolik činil v tom kterém případě zisk pro ni (např. u skutku dotýkajícího se poškozených V. neexistoval žádný zisk pro obviněné, těmto naopak vznikla škoda, a to z toho důvodu, že paní V. zamlčela další dluhy, v občanskoprávním řízení dostala dům zpět, ale přesto jí měly být obviněnou a spol. vyplaceny exekuce). V případě poškozených Š. obviněná uvádí, že žádný zisk nezískala, protože měl být vyplacen až po prodeji nemovitosti, ke kterému však nedošlo. Obviněná dále namítá vady v provedeném dokazování, a to především v souvislosti se znaleckými posudky a metodami oceňování nemovitostí. Znalecký posudek v případě poškozených I. a S. není možno dle úvah obviněné považovat za průkazný, neboť byl pořízen až po rekonstrukci předmětné nemovitosti. Ve znaleckých posudcích nebyla zohledněna skutečnost, že obviněná vykupovala nemovitosti zatížené exekucemi, jejichž cena je vždy nižší než cena obvyklá, čímž soudy posoudily věc nesprávně. Soudy se dále dle jmenované nezabývaly prokázáním tísně poškozených, stejně jako se nezabývaly posouzením jejich lehkomyslnosti nebo neznalosti. V dovolání obviněná dále uvádí, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť nedošlo k primárnímu řešení formou občanskoprávního řízení. Obviněná rovněž uvádí, že skutečným důvodem k zahájení trestního stíhání její osoby je osobní msta za údajné odvolání Ing. M. z funkce lesního odborného hospodáře, který na ni podal několik trestních oznámení, a jeho údajný vztah s matkou vyšetřovatele. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze a buď sám rozhodl rozsudkem nebo dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná M. P. podala své dovolání s argumentací, že se nedostatky „(…) projevují zejména v posouzení spolupachatelství obžalovaných (…)“ . K vymezeným bodům výroku napadeného rozsudku obviněná uvedla, jakým způsobem jednala s poškozenými, a že v daném případě nedošlo z její strany k naplnění pojmu „společné jednání“. Dle úvah obviněné rovněž z výrokové části rozsudků nelze seznat, jakým konkrétním způsobem se měly jednotlivé spoluobviněné na spáchání trestného činu lichvy podílet. Obviněná dále uvádí, že trestný čin lichvy je dokonán již příslibem plnění, které je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, přičemž dochází ke zneužití rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného, a proto jakákoli její jednání, která nastala po dokonání trestného činu, tedy po uzavření kupní smlouvy, nemohou být jednáním, kterým by se jako spolupachatelka dopouštěla trestného činu lichvy. Např. k bodu 1) napadeného rozsudku obviněná uvádí, že se s poškozenými měla seznámit až cca dva měsíce po dokonání trestného činu, kdy měla poškozeným poskytovat informace a rady, zda se nacházejí v insolvenci, a tedy takové jednání nelze vztáhnout k naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy. Obviněná dále namítla, že jí soudy nebyl prokázán závěr o zavinění, když tyto nevyložily, z jakých skutkových zjištění dovodily naplnění subjektivní stránky. Obviněná rovněž soudům vytýká nedostatky v provedeném dokazování, a to zejména ve vztahu k provedeným znaleckým posudkům, především pak k chybným metodám pro určení obvyklé ceny nemovitostí a v rámci jejich oceňování k nezohlednění zatížení předmětných nemovitostí omezeními vlastnického práva, např. exekucemi, spoluvlastnictvím, zástavním právem. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze a dále dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná K. R. namítla především extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, kdy závěry obou soudů nemají oporu v provedených důkazech. Obviněná se domnívá, že skutkový stav, který zjistil odvolací soud, není trestným činem a je jím pouze konstruována trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek. Obviněná dále konstatovala, shodně jako obviněná P., že nebyla prokázána předchozí dohoda mezi obviněnými a z odůvodnění rozsudků není patrné, na základě jakých důkazů soud učinil závěr o úmyslu k trestné činnosti i formě spolupachatelství. Jednání obviněné mělo spočívat v zájmu o nákup nemovitostí a jakákoli další jednání po uzavření smlouvy, tedy po dokonání trestného činu lichvy, již nemohou zakládat její trestní odpovědnost, když pouze uplatňovala své vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Zájem obviněné na legálním nabývání nemovitostí dokládá i fakt, že části skutků byla zproštěna, a to převážně obchody obviněné R. a P., z čehož má plynout, že s poškozenými jednala pouze obviněná Š., aniž by předem existovala domluva mezi ní a ostatními obviněnými. V souvislosti se subjektivní stránkou soudy opomněly důkazy navrhované obviněnou, vztahující se k absenci motivu, pohnutky, v podobě zdravotních záznamů prokazujících její péči o maminku, diagnostiku a léčbu rakoviny obviněné a znalecký posudek o snížení schopnosti racionálního myšlení a ovlivnitelnosti obviněné. Shodně jako ostatní obviněné, také M. P. vytkla chybné určení výše způsobené škody, které bylo zapříčiněno nevhodným výběrem metod pro určení obvyklé ceny nemovitostí ve znaleckých posudcích (např. skutek poškozených Š., kdy byla oceňována celá nemovitost, namísto podílu, dle úvah obviněné nelze užít aritmetický průměr). Ve vztahu ke skutku poškozených V. byla rozsudkem krajského soudu, po přezkumu platnosti předmětné kupní smlouvy, prohlášena tato smlouva za neplatnou. Dle úvah obviněné tak tento skutek není trestným činem, neboť předpokladem pro trestný čin lichvy je existence platné smlouvy. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému řízení.
Státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít ty, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by v zákoně katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jelikož nebyly pro shora uvedené skutečnosti naplněny důvody postupu dovolacího soudu směrem k ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a daný mimořádný opravný prostředek Nejvyšší soud tímto usnesením odmítl, je v návaznosti na požadavek ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. vázán toliko stručným odůvodněním důvodu odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Nad rámec právě řečeného však dovolací soud považuje za vhodné konstatovat, že z argumentace obviněných v rámci dovolání vyplývá, že soudům vytýkají jak nedostatky v provedeném dokazování (např. neprovedení předložených důkazních návrhů), tak nedostatky v hodnocení důkazů (zejména metodické chyby v provedených znaleckých posudcích). Podstatou veškeré argumentace je tedy tvrzení obviněných, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se dopustily jednání, pro které byly odsouzeny. Soud druhého stupně se ve svém rozsudku podrobně zabývá námitkami obviněných k závěrům znaleckých posudků, a to na stranách 13 až 15 svého rozhodnutí, přičemž logicky rozvádí své úvahy k důkazům, na základě kterých považuje jednotlivé námitky obviněných uplatněné v odvolání za neopodstatněné. Ze závěrů znaleckých posudků přitom vyplývá, což stvrdili rovněž znalci při osobním výslechu u hlavního líčení, že do obvyklé ceny nemovitostí se nepromítají právní vady předmětné nemovitosti. Ve vztahu k určení znaku objektivní stránky trestného činu lichvy, tedy hodnoty věci k posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění, vychází se právě z ceny obvyklé, tedy ceny, za kterou se daná věc v době a místě činu obvykle prodává, jejíž součástí však nejsou právní vady předmětné věci, tedy ani její zatížení exekucemi. Obzvláště výstižně pak Vrchní soud v Praze zdůraznil, a dovolací soud se s tímto plně ztotožňuje, že ačkoliv nemovitost zatížená exekucí je skutečně na běžném trhu hůře prodejná, je třeba si uvědomit, že tr. činnost obviněných byla zacílena na oddlužení takovéto nemovitosti. Proto fakt, že na dotčených nemovitostech vázly právní vady, představoval pro obviněné pozitivní motivaci k realizaci trestné činnosti. Stejně tak se oba nižší soudy vypořádaly s námitkami stran absence prokázání tísně a lehkomyslnosti poškozených (srov. např. str. 12 rozsudku Vrchního soudu v Praze), jakož i existencí subjektivní stránky tr. činu a otázkou spolupachatelství. Na tomto místě je třeba také připomenout, že právě uvození výrokové části obou rozsudků nižších soudů, kde je poukazováno na vzájemnou dohodu a předem jasně stanovené role všech obviněných při páchání tr. činnosti, je třeba vnímat jako vymezení jejich spolupachatelství, které je blíže specifikováno a rozvedeno v odůvodnění obou předmětných rozhodnutí (srov. např. str. 12 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Na druhou stranu však není nutné provádět tak výraznou konkretizaci, jaká by přináležela situaci, kdy by obviněné byly uznány vinnými kvalifikovanou skutkovou podstatou zločinu lichvy ve smyslu §218 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako členové organizované skupiny. Oba dotčené soudy pak plně dostály své povinnosti v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Není však povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh procesních stran. Jestliže však tento odmítne provést, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Jelikož ani v tomto ohledu žádný z nižších soudů nepochybil a své závěry v dotčených rozsudcích rozvedly, nelze akceptovat námitku obviněných stran tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze a jen na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh, pakliže jeho odmítnutí přesvědčivě odůvodní.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných L. Š., M. P. a K. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, obsahující námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly a byly dostatečně posouzeny zejména soudem v řádném opravném řízení. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.