ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.63.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 63/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, č. j. 13 To 294/2014-216, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 102/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 7. 2014, č. j. 5 T 102/2014-194 , byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v jednočinném souběhu pokračujícím přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví (v bodě 1) podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se dopustil tím, že
1. dne 24. 2. 2014 v době kolem 18:17 hod., v obci H. B., okr. K., na veřejné silniční komunikaci, poté, co byl hlídkou strážníků Městské policie Unhošť P. T. a L. F. vyzván k prokázání totožnosti a předložení osobních dokladů, neboť předtím ohrožoval bezpečnost dopravního provozu tím, že si lehal do vozovky, a poté, co tak nechtěl učinit a byl strážníky upozorněn na to, že pokud tak neučiní, bude předveden na Obvodní oddělení Policie České republiky Unhošť, odmítl se výzvě strážníků podrobit a začal je nejprve napadat vulgárními výrazy, ve kterých pokračoval i poté, co byl strážníky usazen do služebního vozidla, během jízdy na služebnu strážníkům vyhrožoval v tom smyslu, že si je najde, zabije je a podřeže, dále vyhrožoval pozabíjením rodin strážníků a dalšími obdobnými výhrůžkami, a v tomto jednání setrval až do doby, než byl převezen na policejní služebnu a předán Policii České republiky,
2. dne 24. 2. 2014 v době kolem 19:00 hod., okr. K., na Obvodním oddělení Policie České republiky, kam byl hlídkou strážníků Městské policie Unhošť převezen za účelem zjištění totožnosti, neboť ji předtím odmítl prokázat, a poté, co byl umístěn do policejní cely, kde opakovaně kopal do zdi místnosti, pomočil podlahu, narážel hlavou do prosklené stěny a oken místnosti, a bylo proto příslušníky Policie České republiky prap. R. K. a prap. P. N. přistoupeno k nasazení pout, začal tyto policisty opakovaně napadat nejprve vulgárními výrazy a následně jim opakovaně vyhrožoval způsobem, že budou litovat, neboť je členem ruské mafie a nechá je zlikvidovat, dále jim vyhrožoval, že až ho pustí všechny je zabije a rovněž tak pozabíjí i děti a rodiny policistů, a takto obviněný jednal po celou dobu svého zadržení na policejním oddělení, nerespektoval výzev policistů a dožadoval se sundání pout v úmyslu je napadnout fyzicky.
Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 13 To 294/2014-216, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Veltrubské dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá (část II.), že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, a to z důvodu absence subjektivní stránky. Podotýká, že výrazy, které použil, postrádaly reálný základ a byly pronášeny ve stavu ovlivnění alkoholem. Nebyly proto způsobilé k tomu, aby vzbudily důvodnou obavu, že výhružky bude realizovat. Má za to, že úkolem soudu je hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť toto je třeba odlišit od projevů, kdy je použito pouze silných slov, ale ve skutečnosti absentuje stránka volní, tedy úmysl se popisovaného jednání dopustit.
Podle dovolatele (část III.) nejsou policisté, z důvodu předcházejících konfliktů s ním, schopni poskytnout objektivní informace o celém případu. Jako vhodné řešení celé situace se jevilo jeho odvezení na záchytnou stanici a vyřešení věci v přestupkovém řízení. Obviněný vznáší pochybnost o nezávislosti soudu a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů. Připomíná, že lítost za své jednání projevil formou zaslaných omluvných dopisů zasahujícím policistům. Zdůrazňuje, že trestněprávní represi je třeba chápat jako ultima ratio a projednáním věci ve správním řízení mohlo nejlépe dojít k naplnění smyslu a účelu §12 tr. zákoníku.
Pochybení spatřuje (část IV.) rovněž v činnosti znalce MUDr. Petra Navrátila (jehož závěry ve stručnosti shrnuje), který vyšetřením jeho osoby strávil pouze několik minut. Odkazuje na znalecký posudek znalkyně MUDr. Jany Noskové, z něhož vyplynulo, že se sám z nedbalosti přivedl do stavu, ve kterém své jednání prakticky nemohl ovládat. Z důvodu jím tvrzené dočasné nepříčetnosti nepovažuje uložený trest za účelné řešení celé situace. S ohledem na svou snahu podrobit se protialkoholní léčbě připomíná obviněný otázku individualizace a diferenciace trestního postihu.
Závěrem (část V.) obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze zčásti. Za obsahově naplňující uplatněný dovolací důvod považuje ty jeho námitky, kterými zpochybňuje naplnění subjektivní stránky svého jednání a jeho společenskou škodlivost a naopak tu část dovolací argumentace, kterou zaměřil do skutkových zjištění, považuje za námitky jsoucí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.
K námitce obviněného stran absence subjektivní stránky uvedl, že pokud obviněný při výkonu služebních povinností strážníkům vyhrožoval způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině a dožadoval se sundání pout v úmyslu napadnout je i fyzicky, pak tyto výhrůžky použil jako prostředek psychického působení na výkon pravomoci úřední osoby. Námitku obviněného, že policisty neznal a nesnažil se později zjistit ani jejich jména, bydliště, apod. pokládá za irelevantní.
Pokud se obviněný snaží tvrdit, že „byl dočasně nepříčetný“, považuje státní zástupce tuto námitku za bezpředmětnou, s ohledem na závěry ve věci zpracovaných znaleckých posudků. Ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Jany Noskové vyzdvihl závěr, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného ve vztahu k požívání alkoholu byly zachovány. Tato znalkyně sice následně poněkud nejednoznačně vyjádřila, že se obviněný přivedl do stavu, kdy své jednání „prakticky ovládat nemohl“, akcentovala však podle státního zástupce právě to, že obviněný měl před intoxikací alkoholem ovládací i rozpoznávací schopnosti zachovány, a to i ve vztahu k požití alkoholu. Z tohoto posudku pak zároveň vyplývá, že obviněný se uvedeného jednání dopustil ve stavu prosté těžké a nikoli patické opilosti. Z dalšího znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Navrátilem podle státního zástupce plyne, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného byly částečně sníženy, nikoli však forenzně podstatnou měrou. Na podporu závěru o příčetnosti obviněného pak poukázal i na vyjádření samotného obviněného, že si je vědom „svého problému s alkoholem a tendencí chovat se v opilosti nevhodně a hlučně“ .
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že intenzita jeho jednání byla nízká, a proto mělo být řešeno ve správním řízení. Podle státního zástupce nedostatek společenské škodlivosti činu je možné konstatovat pouze zcela výjimečně v takových případech, které neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jednání obviněného a kombinace jeho projevů zjevně vybočila ze všech pravidel občanského soužití. Při hodnocení jeho škodlivosti nelze pominout, že se přisouzeného přečinu výtržnictví dopustil již dříve. Významné je rovněž, že dovolatel se žalované trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení a současně krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Ze všech uvedených důvodů považuje aplikaci principu subsidiarity trestní represe za vyloučenou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a aby jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem v jeho písemném vyjádření i Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky svého jednání a jeho společenskou škodlivost. Obě tyto námitky však uplatňuje zjevně neopodstatněně. K takovému závěru dospěl dovolací soud na základě následujících poznatků:
Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl dovolatel uznán vinným, se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví, nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
Vyhrožování ve smyslu §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může směřovat nejen proti úřední osobě, ale i proti jiné osobě. Musí však být prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo pachatel musí jednat v pohnutce postihnout úřední osobu za to, jak svou pravomoc vykonala či vykonává (srov. Šámal. P., a kol. Komentář. Trestní zákoník II., 2. vydání 2013, C. H. Beck, str. 3134).
Úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie , pokud plní úkoly státu nebo společnosti a požívá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
Za hlediska naplnění subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
K posouzení důvodnosti námitky dovolatele stran neexistence zákonem vyžadovaného zavinění přistoupil dovolací soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v dovoláním napadeném, resp. i jemu předcházejícím, rozhodnutí, z nichž je žádoucí uvést následující skutečnosti.
Soudy nižších stupňů důvodně dovodily (a toto nezpochybňuje ani dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku), že úředními osobami ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku byli, za okolností blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, specifikovaní příslušníci městské policie (P. T. a L. F.) a Policie ČR (R. K. a P. N.).
Vyjádřil-li soud prvního stupně v tzv. skutkové větě svého rozsudku, že obviněný strážníkům Městské policie Unhošť při výkonu služebních povinností na pozemní komunikaci, v jejich služebním voze a posléze příslušníkům Police ČR na cele, do níž byl umístěn vyhrožoval tak, že „ si je najde, zabije je, podřeže, pozabíjí i jejich rodiny, že budou litovat, neboť je členem ruské mafie a nechá je zlikvidovat, až ho pustí, zabije je i pozabíjí jejich děti a rodiny “ a dožadoval se sundání pout v úmyslu napadnout je i fyzicky, pak uvedené jednání tak bylo prostředkem psychického působení na výkon pravomoci úřední osoby. Dle soudní judikatury přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby činitele nebo pro tento výkon; nezáleží na tom, zda měl pachatel skutečný úmysl výhrůžku splnit. Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním s následky vzdálenými. Výhrůžka však musí být způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval (srov. R 5/1963, R 37/1995, rozsudek ze dne 17. 7. 2001 sp. zn. 4 Tz 159/2001).
Nejvyšší soud proto zcela souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že je zcela irelevantní námitka obviněného, že policisty neznal a nesnažil se ani později zjistit jejich jména, bydliště apod. Jinak vyjádřeno, v kontextu uvedených skutkových zjištění a při uvážení faktu, že soudy nižších stupňů správně uzavřely otázku příčetnosti obviněného při činu, nevzniká o naplnění subjektivní stránky označeného přečinu obviněným žádná pochybnost.
Opakovaná (tj. již v rámci řádného opravného prostředku vznesená) námitka obviněného, zpochybňující obecně obligatorní znak subjektu, tj. jeho příčetnost v době činu formou tvrzení, že dovolatel „byl dočasně nepříčetný“, je zjevně bezpředmětná, neboť s oporou o zpracované znalecké posudky byla již zcela důsledně posouzena a jako nedůvodná vyhodnocena odvolacím soudem (viz str. 4 jeho odůvodnění). Podle zjištění Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů zcela důvodně učinily závěr, že se obviněný činu dopustil jako trestně odpovědný (příčetný) jedinec, neboť snížení obou předpokladových schopností (rozpoznávací i ovládací) si sám přivodil požitím alkoholických nápojů, ač si byl jeho negativních účinků vědom a mohl je předvídat. Podstatné pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného je zjištění, že jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti ve vztahu k požívání alkoholu byly zachovány. V daném směru (mimo napadených rozhodnutí) odkazuje Nejvyšší soud i na výše uvedené zhodnocení věci obsažené ve vyjádření státního zástupce, s nímž se plně ztotožňuje. Další argumentací by tak pouze jinými slovy vyjádřil to, co k otázce příčetnosti odeznělo v tomto vyjádření a v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nepřípadné je hodnocení obviněného, že skutek, jímž byl uznán vinným, neměl být řešen prostředky trestního práva, a to s odkazem na zásadu subsidiarity trestního práva vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněnému totiž nelze přisvědčit v tvrzení, že intenzita jeho jednání byla nízká a jeho jednání proto mělo být řešeno ve správním řízení. Postup spočívající ve vyřešení věci uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu citovaného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, neodpovídá-li konkrétní společenská škodlivosti hodnoceného činu ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Konkrétní společenskou škodlivost je přitom třeba vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů, v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech.
Nejvyšší soud se shoduje se státním zástupcem v tom, že konkrétně označené a ve skutkové větě popsané jednání obviněného, co do povahy a závažnosti, jednoznačně překročilo hranici, která odděluje činy soudně trestné (již i přečiny) od méně závažnějších deliktů (např. přestupků). Mimo konkrétních charakteristik činu vlastního (nepřístojné jednání se stupňující se agresí, postupně projevenou vůči příslušníkům různých složek) vylučuje aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku zejména ten poznatek, že v případě obviněného nešlo o omluvitelný exces z jinak řádného způsobu života, neboť se u něj jedná o speciální recidivu (viz dřívější odsouzení pro §358 i §326 tr. zákoníku), jíž se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení a současně krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Za daných zjištění nelze uvažovat o tom, že by věc mohla být dostačujícím způsobem vyřízena při aplikaci principu subsidiarity trestní represe.
Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinů vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené konstatování ústí do závěru, že obviněný své dovolání podal zjevně neopodstatněně.
Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů dospěl k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil