ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.673.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 673/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání, které podal obviněný A. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 5 To 464/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 186/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 104 T 186/2014, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 7. 2014, č. j. 101 T 139/2014-63, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněný A. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
„1) dne 3. 6. 2014 v H. – M., okres K., na ulici D. č.p. ... v době od 12.40 hodin do 13.39 hodin v prostorách Nemocnice s poliklinikou Havířov, poblíž vstupních dveří u recepce nemocnice a následně u vstupních dveří do ordinace pro pacienty službu konajícího lékaře MUDr. S. Z., zcela bezdůvodně v podnapilém stavu, když měl v dechu nejméně 1,82 promile alkoholu, za přítomnosti pěti osob, začal kopat a tlouct pěstmi do dveří ordinací, když jeho jednání uslyšel službu konající lékař MUDr. S. Z. a vyšel před svou ordinaci, na jeho adresu začal pronášet velmi vulgární výrazy, bezdůvodně jej obvinil z toho, že zavinil smrt jeho matky, která nedávno zemřela v prostorách NsP H., obecně pronášel hanlivé a vulgární výrazy na zdravotnický personál NsP H., přičemž pokračoval v kopání do dveří ordinací až do doby, než byl za pomoci hmatů a chvatů sebeobrany přivolané hlídky Policie ČR, Obvodního oddělení Orlová, zpacifikován a převezen do PAZS Karviná k vystřízlivění,
2) dne 4. 7. 2014 v době kolem 20.20 hodin v H.-P. S., okres Karviná, na ul. k. J. č.p. ..., za přítomnosti dalších tří osob tam nacházejících se, nejprve začal silně rukama bouchat na parapet okna přízemního bytu, který obývá A. T. společně se svým druhem W. B., a když A. T. otevřela okno svého bytu, začal po ní zcela bezdůvodně křičet, na její adresu pronášel hlasitě hrubé a urážlivé výroky, poté jí nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, a když A. T. okno bytu zavřela, A. Z. ihned poté obešel bytový dům, nohou úmyslně vykopl zadní vstupní dveře vedoucí do chodby bytového domu, následně úmyslně vykopl vstupní dveře bytu č. .. A. T., do kterého vstoupil a na adresu A. T. opětovně pronášel hrubé a urážlivé výroky, a poté z bytu utekl,
a uvedeného jednání pod body 1), 2) se dopustil přesto, že již byl trestním příkazem Okresního soudu v Karviné, pob. v Havířově č. j. 103 T 105/2013-47 ze dne 28. 6. 2013, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2013 odsouzen pro přečin výtržnictví podle ust. §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců“. Jednání popsané v bodech 1) a 2) bylo kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednání popsané v bodě 2) též jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 5 To 464/2014, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu odůvodnění uvedl, že soudy nesprávně posoudily skutek podle hmotného práva, když jej kvalifikovaly jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, aniž by došlo k naplnění všech znaků jejich skutkové podstaty.
Následně, v případě kvalifikace jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, obviněný v prvé řadě namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by jednou nohou vstoupil do bytu poškozené, nicméně ani v takovém případě by jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody, neboť pouhé překročení prahu obydlí jiného podle něho nemůže být hodnoceno jako narušení prostoru, který požívá ochrany domovní svobody. Shledal pak, že pouhé překročení prahu bytu poškozené jednou nohou, kdy ani neměl v úmyslu dále do bytu vstoupit, za situace, kdy se s poškozenou každodenně vzájemně navštěvovali ve svých bytech, nemůže naplnit škodlivost vyžadovanou ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Výše uvedený skutek je podle něho třeba hodnotit jako čin minimální intenzity, přičemž měla být zohledněna rovněž skutečnost, že následující den se poškozené omluvil, ona mu odpustila a jsou dodnes přátelé. Měla proto být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a jeho jednání posouzeno nikoli jako trestný čin, ale pouze jako přestupek.
Co se týče kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, obviněný uvedl, že toto ustanovení trestního zákoníku chrání občanské soužití před závažnějšími útoky narušujícími veřejný klid a pořádek, a proto musí být jednání, kterým je tento trestný čin spáchán, intenzivnějšího charakteru. Za situace, kdy bylo prokázáno pouze tolik, že dal poškozené jednu facku, nejde podle jeho mínění o tak závažné narušení, a to i s přihlédnutím k tomu, že v prostředí, ve kterém k jeho jednání došlo, jsou neslušné výrazy na denním pořádku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co vyložil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž mj. připomněl, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, konstatoval [v návaznosti na citaci bodu 2) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně], že pokud tedy v rámci podaného dovolání obviněný vychází z předpokladu, že naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud spatřoval v rámci výše uvedeného popisu skutku pouze ve skutečnosti, že vstoupil do bytu poškozené, což sám popisuje jako překročení prahu jejího bytu jednou nohou , a naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v tom, že dal poškozené jednu facku, pak jde o předpoklad mylný. Jak je zřejmé z popisu skutku, který byl oběma soudy považován za spolehlivě prokázaný, jednání obviněného mělo určitý vývoj, od rušení nočního klidu boucháním, přes nadávky poškozené, facku poškozené, vykopnutí domovních dveří až po vykopnutí dveří od bytu poškozené s následným vniknutím dovnitř. Takovéto jednání nepochybně naplňuje i z hlediska společenské škodlivosti skutkové podstaty přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to bez ohledu na skutečnost, že k němu došlo v místě, kde podle obviněného dochází k narušování veřejného pořádku a drobné trestné činnosti téměř každodenně.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce označil námitky obviněného a tím jeho podání za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 5 To 464/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný do značné míry pomíjí podstatu relevantních skutkových zjištění soudů nižších stupňů a ve své argumentaci vychází z vlastní (upravené) verze skutkového stavu věci (podle jeho tvrzení nebyla prokázána skutečnost, že minimálně jednou nohou překročil práh bytu poškozené, resp. v případě prokázání této skutečnosti ani neměl v úmyslu dále do bytu vstoupit, příp. byla prokázána pouze jedna facka poškozené), a tím soudům nižších stupňů vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry. Převážně tedy právě z této skutkové (procesní) argumentace vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nenaplnil znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Takto ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že ve zbývající části jde o námitky, potažmo dovolání jako celek, zjevně neopodstatněné.
Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí . Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jímž se zasahuje do něčí domovní svobody. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, je jakákoli zábrana proti vniknutí do obydlí, zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel.
Jsou-li skutková zjištění popsaná v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, potvrzená soudem odvolacím, hodnocena v mezích těchto teoretických východisek (nutno dodat, že trestní zákoník je zásadně založen na formálním pojetí trestného činu), nevznikají pochybnosti o správnosti jejich právního posouzení jako přečinu porušování domovní svobody. Zřetelně z nich plyne, že obviněný vstoupil do bytu poškozené A. T., a to bez jejího souhlasu. Z kontextu rozhodných okolností je přitom zřejmé, že se jednalo o nežádoucí vejití. Tím obviněný nesporně porušil domovní svobodu poškozené. Nic na tom nemění skutečnost, že se mělo jednat o vkročení pouze jednou nohou. Tím spíše uvedený závěr platí, jsou-li hodnoceny, jak na to správně poukázal odvolací soud, další rozhodné skutečnosti. Je třeba mít na zřeteli, že obviněný tak učinil poté, co poškozenou napadl, ale zejména poté, co vyrazil dveře do uvedeného bytu, přičemž na adresu A. T. opětovně pronášel hrubé a urážlivé výroky, a ve svém počínání ustal (výhradně) v důsledku obavy z příjezdu policie. Je tedy správným závěr soudů nižších stupňů, že obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného překonáním překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí (nadto lze dodat, že při tomto činu též užil násilí – vyražení dveří), a naplnil (při zřejmém úmyslném zavinění) všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Trestný čin výtržnictví ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá pachatel, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odst. 1 opětovně.
Ve stručnosti lze uvést, že ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod.
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákoník příkladmo zmiňuje hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, hrubé rušení přípravy, průběhu nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).
Pokud jde o obviněným namítanou nedostatečnou intenzitu (závažnost) činu, nelze především přehlédnout, že uplatněné námitky směřuje výlučně k posouzení svého jednání spočívajícího v jedné facce poškozené. Jednání obviněného však je třeba hodnotit komplexně, nikoliv vydělovat a posuzovat pouze určité fragmenty. Je tedy třeba mít na zřeteli, že dílčí skutek (šlo o součást pokračujícího skutku kvalifikovaného ve svém celku jako přečin výtržnictví) záležel v tom, že obviněný nejprve začal silně rukama bouchat na parapet okna přízemního bytu, který obývá A. T. společně se svým druhem W. B., a když A. T. otevřela okno svého bytu, začal po ní zcela bezdůvodně křičet, na její adresu pronášel hlasitě hrubé a urážlivé výroky, poté jí nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, a když A. T. okno bytu zavřela, A. Z. ihned poté obešel bytový dům, nohou úmyslně vykopl zadní vstupní dveře vedoucí do chodby bytového domu. Ze strany obviněného se tak jednalo o čin naplňující z hlediska jeho charakteru i intenzity (závažnosti) znak výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc, jak již naznačeno, šlo o dílčí útok pokračujícího skutku a trestného činu výtržnictví, je tedy nutno hodnotit celé jednání v jeho souhrnu. Relevanci pak postrádá argument, že k předmětnému dílčímu skutku došlo v místě, kde podle obviněného dochází k narušování veřejného pořádku a drobné trestné činnosti téměř každodenně.
S ohledem na tyto okolnosti Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když shledal, že předmětný skutek (rovněž) objektivní stránku přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje. Se zřetelem ke všem okolnostem daného skutku, jak byly zjištěny a popsány v rozsudku soudu prvního stupně, pak byl správným závěr o naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
K námitce obviněného, že soudy dříve ve věci činné nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především opětovně zdůraznit, že protiprávní jednání obviněného je třeba hodnotit komplexně, v souhrnu všech soudy zjištěných skutečností. Nelze tedy vyjímat a posuzovat toliko jeho, z kontextu vytržené, části. V tomto smyslu nelze pomíjet, že obviněný naplnil svým jednáním znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v souběhu s pokračujícím přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným dvěma dílčími skutky. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v daném případě rozhodně nebylo. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnily. Naopak, zjištění soudů spolehlivě svědčí o tom, že v daném případě bylo nezbytné uplatnit trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené. V těchto souvislostech lze poukázat zejména na rozsah, intenzitu a způsob provedení posuzovaného jednání. Přehlížet pak nebylo možno ani trestní minulost obviněného, který již byl mnohokrát soudně trestán. Převážně šlo o postihy pro trestnou činnost majetkového charakteru, odsouzen a potrestán však byl též pro trestné činy porušování domovní svobody.
Rovněž námitka obviněného o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe tedy byla zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu