ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.748.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 748/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. června 2015 o dovolání, které podal obviněný J. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 2 To 115/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 2 To 115/2014, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2014, č. j. 2 T 7/2014-570, kterým byl obviněný J. F. (dále jen obviněný) uznán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 2 To 115/2014, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „jednáním dovolatele nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku“. Dále uvádí, že zmíněný dovolací důvod je uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a vztahuje se na případy, kdy řádný opravný prostředek dovolatele byl soudem 2. stupně zamítnut, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí. V dovolání dále poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že „by došlo k naplnění znaku násilí u zločinu znásilnění, když ze strany poškozené nebyl projeven odpor“. Dále argumentuje tím, že od počátku popírá, že by se vůči poškozené dopustil jakéhokoliv nevhodného jednání. Nesouhlasí s tím, že by poškozená v důsledku sníženého intelektu projevila nízký odpor vůči jeho jednání, soudům dále vytýká, že se nedostatečně zabývaly zákonnými znaky znásilnění, přičemž soud prvního stupně provedené důkazy nesprávně hodnotil. Vzhledem k tomu, že podle mínění obviněného nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění, navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, uvedla, že „vzhledem k tomu, že v jednání obviněného není možno spatřovat znak násilí, s tím že ani v jednání poškozené není možno dovodit, že by nějakým způsobem projevila odpor proti jednání obviněného, neboť ze skutkové věty v rozhodnutí soudu prvého stupně toliko vyplývá, že obviněný poškozenou zalehl svým tělem, tato se ho snažila od sebe odstrčit, což se jí vzhledem k rozdílu fyzické konstituce nepodařilo. Ani z odůvodnění rozhodnutí ani z provedeného dokazování není patrno, jakým důraznějším způsobem projevila vůči obviněnému odpor, když z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že jednání obviněného nespočívalo pouze v jednom skutku, avšak poškozenou měl pohlavně zneužívat ve více případech“. S ohledem na uvedené konstatování státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s odkazem obviněného na skutečnost, že dovolání je podáváno rovněž z důvodu vyjádřeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť „řádný opravný prostředek dovolatele byl soudem 2. stupně zamítnut, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí“, musí Nejvyšší soud nejprve upozornit, že dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. má své dvě alternativy. První alternativa spočívá v tom, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa spočívá v tom, že „přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněného (obhajobu) je nutno upozornit na tu skutečnost, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve své první alternativě (která je v dovolání citována) dopadá na případy, kdy se soud druhého stupně věcí meritorně nezabýval a odvolání zamítl nebo odmítl s ohledem na procesní podmínky (např. odvolání bylo podáno opožděně apod.) viz §253 tr. ř. V předmětné trestní věci se však soud druhého stupně odvoláním obviněného zabýval a postupoval podle §254 odst. 1 tr. ř. (viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně), proto přichází v úvahu postup podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedená nepřesnost uplatněná v dovolání však nemůže mít podle mínění Nejvyššího soudu dopad negující dovolání jako celek.
Bylo-li tedy dovolání podáno s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pak považuje Nejvyšší soud nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést následující. V podaném dovolání obviněný uvádí, že „žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by poškozenou zalehl, držel její ruce a překonal tak odpor poškozené, a že by poškozenou osahával na prsou“. Nejvyšší soud musí upozornit, a to i v souvislosti s argumentací státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že vyjádření k dovolání obviněného či samotné dovolání přehlíží skutkové zjištění, že obviněný „poškozenou zalehl svým tělem, tato se ho snažila od sebe odstrčit, což se jí vzhledem k rozdílu fyzické konstrukce nepodařilo a prosila ho – ať ji nechá a sleze z ní – obviněný ji osahával na prsou, svlékl jí kalhotky a do pochvy zasunul svůj pohlavní úd a vykonal s ní pohlavní styk…“. Z výše uvedené části dovolacích námitek obviněného je nepochybné, že obviněný zpochybňuje, že by poškozenou zalehl, držel její ruce, překonával odpor poškozené, tuto osahával na prsou. Přitom z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, které skutečnosti vedly soud v rámci hodnocení důkazů k závěru, že „poškozenou zalehl svým tělem, tato se ho snažila od sebe odstrčit, což se jí vzhledem k rozdílu fyzické konstrukce nepodařilo a prosila ho – ať ji nechá a sleze z ní – obviněný ji osahával na prsou, svlékl jí kalhotky a do pochvy zasunul svůj pohlavní úd a vykonal s ní pohlavní styk…“.
Z důkazů, které soud prvního stupně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 5-13 je patrno, jaké skutečnosti k jednání, pro které byl obviněný uznán vinným tento uváděl na svoji obhajobu (str. 5-6 rozsudku), stejně, jaké skutečnosti uváděla k jednání obviněného poškozená. Obviněný zpochybňuje rovněž závěry, ke kterým dospěly soudy na základě výpovědí nepřímých svědkyň, kterým se poškozená svěřila. Soud prvního stupně v rámci komplexnosti hodnocení důkazů (jednotlivě i v souhrnu), jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil také skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie dětí a mladistvých, přehlédnuty nezůstaly výpovědi nepřímých svědkyň o tom, co jim poškozená řekla v souvislosti s hodnocením obecné a specifické věrohodnosti poškozené. Soud prvního stupně rovněž v rámci svých hodnotících úvah, v návaznosti na právní kvalifikaci jednání obviněného pod bodem 1) na straně 17 svého rozsudku poukázal na to, že „násilí ze strany obviněného bylo v daném případě poměrně nižší intenzity a spočívalo prakticky jen v zalehnutí poškozené, ovšem při značné váhové převaze“. Správně bylo však také soudem prvního stupně poukázáno na to, že odpor ze strany poškozené byl projeven, omezil se na odstrkování obviněného a výzvy, aby jednání zanechal – aby z nezl. slezl. Zcela správný je pak závěr soudu, že poškozená měla k obviněnému dobrý vztah, obviněný byl pro ni osobou, kterou byla zvyklá respektovat a měla strach, že by následně pro svůj postoj (pokud by výrazněji projevovala svůj odpor) mohla být z této náhradní rodiny vyloučena. V této souvislosti je nutno upozornit na intelektové schopnosti obviněné, jak jsou zmiňovány ve znaleckém posudku, přičemž obviněnému byl znám nejen věk obviněné, ale byla mu také známa mentální úroveň poškozené, kterou vychovával. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 994/2011, je pak zřejmé, že k naplnění znaku násilí u trestného činu podle §185 tr. zákoníku, kterého se dopustí otec vůči dceři, postačuje i menší odpor poškozené. V předmětné trestní věci nelze akceptovat námitku obviněného ani státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kdy obviněný popírá, že by poškozenou zalehl a státní zástupkyně uvedené jednání nepovažuje s ohledem na neprojevení zvýšeného odporu ze strany poškozené za natolik závažné, aby vystihovalo právní kvalifikaci, pro kterou byl obviněný odsouzen. V souvislosti s fyzickou převahou obviněného, mentální úrovní poškozené, s otázkou zalehnutí poškozené obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1549/2014. Obviněný však primárně zpochybňuje zalehnutí poškozené jako skutkové zjištění, a proto lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. I přes skutečnost, že námitky obviněného jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní (nenaplňují však ani žádný z dalších dovolacích důvodů), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. K námitce, zda zalehnutí a mírnější forma odporu jsou způsobilé k naplnění znaků trestného činu znásilnění, musí Nejvyšší soud v předmětné trestní věci uvést, že při vědomí své fyzické převahy, zalehnutím poškozené obviněný této znemožnil se účinně bránit a z pod jeho těla se vyprostit, pak za situace popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v kontextu s jeho odůvodněním projevený fyzický i slovní odpor poškozené při její mentální úrovni byly dostatečným projevem odporu, jehož zjištění (zejména v popisu skutku) se státní zástupkyně ve svém vyjádření domáhala.
Byť námitky obviněného jsou skutkové a postačovalo by odkázat na shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, případně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, považoval Nejvyšší soud s ohledem na vyjádření státní zástupkyně za potřebné uvést shora uvedené skutečnosti.
V souladu se shora uvedeným Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu