Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2015, sp. zn. 6 Tdo 853/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.853.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.853.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 853/2015-23 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2015 o dovolání obviněného L. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 11. 03. 2015, sp. zn. 8 To 15/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod. sp. zn. 43 T 11/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 43 T 11/2014, byl obviněný L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku a s §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. A to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 5 T 61/2013, jimž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 25. 9. 2013 v době od 20:10 do 20:30 hodin v P., v parku před budovou Hlavního nádraží Praha pod vlivem alkoholu a po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného B. S., s úmyslem jej usmrtit tak, že jej shodil z lavičky, na které poškozený seděl a poškozeného na zemi opakovaně větší intenzitou kopl nohou do oblasti hlavy a opakovaně mu dupl na hlavu, čímž mu způsobil zlomeninu klenby lební v oblasti spánkové a temenní kosti vpravo s rozsáhlým krevním výronem v měkkých pokrývkách lebních, ložiskové pohmoždění mozkové tkáně spodní plochy pravého spánkového laloku mozku s krvácením pod mozkovou pavučnici, mnohočetné krevní výrony a ložiska pohmoždění měkkých tkání hlavy, zejména v oblasti spánkové krajiny vpravo a v oblasti levého ušního boltce a tržně zhmožděnou ránu levého ušního lalůčku, tato zranění poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včas poskytnuté odborné lékařské pomoci. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 8 To 15/2015, bylo odvolání obviněného dle §256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný L. B. podal dne 14. 5. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když soudy obou stupňů u něho nesprávně dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy ve stádiu pokusu nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný má za to, že aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. Obviněný se v této souvislosti domnívá, že se soudy nevypořádaly s okolnostmi subjektivní povahy, jako např. pohnutka činu, co útoku předcházelo, jak byl útok veden, jaké byly použity nástroje, jaké jsou osobní vlastnosti pachatele a jeho intelekt. Soudům vytýká, že jeho úmysl předmětným jednáním způsobit smrt poškozeného dovodily pouze na základě objektivních okolností útoku, tedy především na základě způsobu napadení, ze kterého však nelze bez dalšího úmysl předpokládat. Obviněný rovněž uvádí, že poškozeného napadl až poté, co se vrátil zpět k lavičce, kde poškozený seděl, a kde si nechal odložený svůj batoh, přičemž zjistil, že mu z něj některé věci byly odcizeny, což přikládal právě za vinu poškozenému. Následně došlo k slovní potyčce mezi obviněným a poškozeným a při vedení útoku, který vyprovokoval poškozený, si obviněný nepředstavoval, že by mohl poškozeného tímto způsobem usmrtit. Toto tvrzení dokládají skutečnosti, že nepoužil žádný nástroj, na nohou měl pouze lehkou sportovní obuv a stavba těla obviněného i poškozeného je přibližně stejná, přičemž podotýká, že oba dva byli pod vlivem alkoholu. Co se týče toho, že po útoku z místa činu odešel, aniž by se zajímal o zdravotní stav poškozeného, uvádí, že v tuto dobu se u poškozeného již nalézaly třetí osoby, které mu pomoc zajišťovaly. Navíc na poškozeném nebyla zjevně patrná žádná rozsáhlá otevřená zranění. Soudy rovněž pochybily, když nezohlednily, že obviněný nikdy nebyl trestán pro násilnou trestnou činnost, jakož i jeho intelekt, neboť se jedná o osobu se základním vzděláním, bez zaměstnání, žijící na ulici, bez funkčního rodinného zázemí. Nemůže tedy mít povědomí o tom, co je to otok na mozku a jaké mohou být jeho důsledky. Obviněný následně ve svém dovolání vytkl, že nebyly dostatečně zohledněny ani závěry znaleckého posudku MUDr. Procházky, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který ve svém posudku uvedl, že zranění poškozeného je nutno posoudit jako těžkou újmu na zdraví, a protože dle jeho názoru by ke smrti poškozeného došlo bez zahájení odborné léčby v rámci několika hodin, nelze tak jednání obviněného posoudit jako bezprostředně směřující k úmyslnému usmrcení a skutek měl být kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí obou stupňů zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že právní kvalifikací trestného činu obviněného se již podrobně zabýval nalézací soud, kdy současně logicky a dostatečně zdůvodnil, na základě kterých prokázaných skutečností bylo možno jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin vraždy ve stádiu pokusu. Rovněž se nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, že se soud nevypořádal s okolnostmi subjektivní povahy (pohnutka, jak byl útok veden, použité nástroje, osobní vlastnosti pachatele), neboť i tyto okolnosti soud hodnotil, a to na stranách 11 – 13 rozsudku. V této souvislosti vzal rovněž do úvahy bezdůvodnost brutálního napadení, jakož i lhostejnost obviněného vůči zdravotnímu stavu poškozeného, kterého nechal na místě bezvládně ležet a odešel. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.)., a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l), v návaznosti na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tato vada je považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, jehož stěžejní část spadá do kompetencí činnosti nalézacího soudu a v jeho průběhu je třeba nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je následné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o jeho chybějícím úmyslu spáchat trestný čin vraždy. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Pouze nad rámec uvedených skutečností lze doplnit následující. Obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, tedy jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání usmrcení jiného a jehož se obviněný dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Nižší soudy shodně dospěly k přesvědčení, že obviněný zaútočil na poškozeného tak, že tohoto povalil na zem, kde do něj opakovaně kopal, a to do oblasti hlavy (obličeje a krku). Vycházely přitom ze svědeckých výpovědí kolemjdoucích osob, jakož i znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, které bylo zpracováno v přímé návaznosti na zachycená poranění poškozeného. Znalec se zde velmi podrobně vyjádřil k mechanismu vzniku poranění, když vyloučil obhajobu obviněného, jenž uváděl, že poškozeného udeřil pěstí a nohou do něj posléze pouze „šťouchl“. Bylo vyloučeno, že by poranění, které bezprostředně směřovalo k ohrožení života, bylo způsobeno svévolným pádem poškozeného z lavičky, či útokem tak, jak jej popsal obviněný. Naopak vážné poranění lebky a mozku, které vzniklo účinkem tupého násilí, vedeného větší až velkou intenzitou, je plně vysvětlitelné prudkým kopem nohou, popř. prudkým dupnutím. Další mnohačetná zranění poškozeného vznikla účinkem tupého násilí střední až relativně větší intenzity, opakovaně z různých stran do míst jejich vzniku. Obviněný, jehož rozpoznávací a ovládací složka chování byly zachovány tedy vědomě a cíleně útočil nohou za užití takové intenzity, která byla s to způsobit smrtelná poranění poškozeného. Obeznámenost s takovým následkem nemůže být snížena ani tvrzeným nižším, resp. základním vzdělání útočníka, když útok dupáním či kopy na hlavu musí každý jedinec bez rozdílu vnímat jako krajně životu nebezpečný. Dané úvahy byly bezezbytku obsaženy v obou rozhodnutích nižších soudů a soud dovolací tak na ně může pro stručnost toliko odkázat, přičemž dodává, že z hlediska právního posouzení skutku tak, jak je popsán v meritorním rozhodnutí a k němuž dospěly shodně soud prvého stupně, jakož i soud odvolací, nemá dalších připomínek. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. července 2015 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/30/2015
Spisová značka:6 Tdo 853/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.853.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vražda
Dotčené předpisy:§21 odst. 1, 140 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20