ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.929.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 929/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2015 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, č. j. 4 To 86/2014-391, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 123/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 11. 2013, č. j. 3 T 123/2013-317 , byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně s dalšími třemi obviněnými dopustil tím, že
dne 7. 5. 2013, ve 12.50 hod., v D., na ulici K., na pozemní komunikaci před hypermarketem Tesco, nezjištěným předmětem překonali zámek pravých předních dveří nákladního automobilu zn. Man, žluté barvy, r. z.: ..., touto cestou se dostali dovnitř a odcizili odtud plátěnou tašku na doklady zn. TRAXX&CO spolu s 2 ks manikůrních nůžek, 4 klíči, zavíracím nožem nezjištěné značky o délce čepele 10 cm, řidičským a mezinárodním řidičským průkazem na jméno L. S., písemnosti a mobilním telefonem zn. Huawei Ascend G330, čímž způsobili řidiči L. S., škodu v celkové výši nejméně 5.170,- Kč,
- a L. B. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen mimo jiné rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 3 To 151/2011, který nabyl právní moci dne 21. 4. 2011, mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 25. 5. 2011,
- a M. H. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 8 T 138/2009, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2009, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona, ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 19. 6. 2012,
- a P. G. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 TM 54/2009, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2010, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 17. 6. 2011, kdy toto odsouzení nebylo zahlazeno.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1, 6 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města Prostějov na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 byl poškozený L. S. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., L. B. a P. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 4 To 86/2014-391 , kterým je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jany Mikulové dne 19. 6. 2014 dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění odůvodnil tím, že „oba soudy nezohlednily úplné a kajícné doznání a uložily nepřiměřeně přísný trest.“ V důsledku toho navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužil svého práva a věcně se k němu nevyjádřil. Vyjádřil souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (obhájkyni byl opis usnesení soudu druhého stupně doručen dne 22. 4. 2014) a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Z hlediska zákonných podmínek předložení spisu dovolacímu soudu je třeba konstatovat, že spis byl okresním soudem předložen až poté, co bylo (rovněž pro nemožnost doručení opisu rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému, který se zdržuje na neznámém místě v cizině) vůči obviněnému zavedeno řízení proti uprchlému, a to na základě usnesení ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 T 123/2013-531, jehož opis byl obhájkyni obviněného doručen dne 18. 5. 2015. Lhůta k podání dovolání tak uplynula dne 18. 7. 2015, podmínky pro projednání dovolání jsou splněny.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, uplatnil jedinou výhradu, spočívající v tom, že z důvodu jeho doznání mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Dovolání obviněného je třeba hodnotit jako dovolání podané z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu totiž není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Otázka přiměřenosti uloženého trestu je sice mimo jiné záležitostí aplikace §38 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku, tedy aplikace hmotně právních ustanovení o přiměřenosti trestních sankcí a o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu, nejedná se však, jak ostatně plyne z již řečeného, o dovolací důvod. Nad rámec již uvedeného se připomíná, že pokud se obviněný domáhá nižšího trestu, vzdor skutečnosti, že se nejedná o dovolací důvod, lze připomenout vývody soudu prvního stupně, který patřičně neshledal podmínky pro uložení podmíněného trestu a k tomuto závěru dospěl mimo jiné vzhledem ke sklonu obviněného k páchání majetkové trestné činnosti, pro kterou byl v minulosti vícekrát soudně trestán, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 8 T 138/2009, když podmíněný trest odnětí svobody vykonal dne 19. 6. 2012.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil