ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.999.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 999/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovoláních, která podali obvinění E. J. , a Š. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 13 To 597/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 86/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. J. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 86/2014, byli obvinění E. J. a Š. M. uznáni vinnými zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 26. 5. 2013 v 01.59 hod. v Ch., okr. P, na odpočívadle schodiště diskotéky Music Club Zámek Choltice, na které vykonávali pořadatelskou činnost, společně uchopili L. M. každý za jednu ruku pod ramenem, a poté jej na kraji schodiště shodili ze schodiště dolů, v důsledku čehož L. M. utrpěl otřes hrudní míchy, pohmoždění hrudních obratlů, druhého bederního obratle, vymknutí levého zápěstí a odlomení bodcovitého výběžku levé vřetenní kosti, což si vyžádalo příjezd vozidla Rychlé záchranné služby Pardubického kraje, lékařské ošetření a hospitalizaci v Pardubické krajské nemocnici a. s. v době od 26. 5. 2013 do 30. 5. 2013 a následný operační zákrok a další hospitalizaci v Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie Vysoká nad Jizerou v době od 12. 8. 2013 do 16. 8. 2013, přičemž L. M., který byl v době od 26. 5. 2013 do 20. 9. 2013 v pracovní neschopnosti, byl omezen na obvyklém způsobu života po dobu nejméně 11 týdnů, a to zejména bolestivostí poranění a výrazným omezením hybnosti levé ruky v zápěstí při dlouhodobé fixaci levého zápěstí“. Za uvedený zločin byli oba obvinění odsouzeni podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 60.266 Kč a L. M. způsobenou škodu ve výši 31.200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba jmenovaní obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 13 To 597/2014, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podali dovolání oba obvinění, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Š. M. pak uplatnil též důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný E. J. zdůraznil, že oběma soudy ve věci činnými bylo porušeno „jeho základní právo na spravedlivý proces, kdy soud nesprávně hmotně právně posoudil skutkový stav, který byl v rámci řízení zjištěn“. Podle jeho názoru byla v předestřeném případě porušena též zásada, podle které má soud v pochybnostech postupovat ve prospěch obviněného. Uvedl, že pochybnosti o jeho vině a o tom, kdo učinil impuls, který vedl k pádu poškozeného ze schodů, existují, a měl je i odvolací soud při vyhlašování usnesení, když připustil, že poškozeného mohl strčit jeden či druhý obviněný. Obviněný dále zopakoval závěry posudku z oboru forenzní biomechanika stran otázky působení jednotlivých osob při pádu poškozeného. Podle znalce totiž nelze jednoznačně určit, že k pádu poškozeného došlo aktivním působením osob, které jej držely za ruce (tedy obviněných). Dodal, že odvolací soud nepostupoval řádně, když se závěry znalce (o nepravděpodobnosti udělení impulsu síly ze strany obviněných) nesouhlasil, resp. převzal pouze závěry pro něj příhodnější, a nevypořádal se s tím, proč závěry znaleckého posudku nesvědčí minimálně o výrazných pochybnostech o jeho vině. Namítl také, že výpověď T. M. rozhodně nebyla jednoznačným popřením toho, že poškozeného nestrčil. Skutečnost, že poškozeného strčil právě T. M., uvedla i oběma soudy zpochybňovaná výpověď svědkyně T.. V závěru poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, ohledně existence tzv. extrémního nesouladu právních závěrů s řádně učiněnými skutkovými zjištěními a porušení zásady spravedlivého procesu, potažmo principu presumpce neviny.
Na základě výše uvedeného obviněný E. J. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný Š. M. ve svém dovolání uvedl, že soudy obou stupňů kvalifikovaly jednání obou obviněných jako úmyslné ke způsobenému následku poškozeného, ačkoli úmyslné jednání bylo na základě provedeného dokazování jako jediné vyloučeno. Z důkazů vyplynulo, že obvinění buď jednali v mezích nutné obrany, nebo k újmě na zdraví poškozeného došlo bez jejich zavinění, a pokud by jednali zaviněně, tak maximálně ve formě nedbalosti. Soudu prvého stupně poté vytkl, že ačkoli jejich jednání a skutek popsaný v obžalobě znaky nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku zcela jasně zakládá, a to bez ohledu na způsobený následek, tento jej daným způsobem nekvalifikoval. Soud prvního stupně i soud odvolací se spokojily s tím, že jednání obviněných mělo za následek zranění poškozeného, aniž by následně zkoumaly jejich zavinění a případnou okolnost vylučující protiprávnost. Současně obviněný Š. M. ve věci namítl také extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními ohledně příčiny následku a provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem Ing. Horáka z oboru forenzní biomechanika, výpověďmi obviněných a svědků T. M. a Z. T. a obrazovým záznamem události. Konstatoval svoji verzi obhajoby a uvedl, že Ing. Horák jasně deklaroval, že jednání obviněných „velmi pravděpodobně nevedlo k následku, který byl poškozenému způsoben“. Poukázal také na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí prohlásil, že T. M. popřel strčení do poškozeného, což se však nezakládá na pravdě, neboť tento svědek na přímý dotaz obhájce jasně uvedl, že strčení poškozeného nemůže vyloučit. V tomto omylu pak odvolací soud také nesprávně hodnotil další důkazy.
S ohledem na shora popsané obviněný Š. M. navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, vyhověl jeho dovolání, zrušil ve vztahu k němu rozsudek (zřejmě myšleno usnesení) Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 13 To 597/2014-298, ze dne 10. 3. 2014, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně shrnul obsah jednotlivých dovolání uvedl, že je z větší části nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve spojení s §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ani jiný důvod dovolání. Jedná se o tu část dovolacích námitek, kterými obvinění brojí proti zásahu do práva na spravedlivý proces, porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, dále proti skutkovým zjištěním soudů a hodnocení důkazů, neboť se nejedná o výtky směřující vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž jde o námitky povahy procesní. Skutkové závěry soudů mají podle názoru státního zástupce oporu v provedeném dokazování a soudy se v předchozích fázích trestního řízení nedopustily žádných procesních pochybení, jež by znamenala porušení pravidel vyplývajících z §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani porušení žádných jiných procesních norem. Neakceptoval ani námitku obviněných o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stran hodnocení důkazů a skutkových zjištění v podrobnostech odkázal na příslušné pasáže dotčených soudních rozhodnutí, která považoval za správná a akceptovatelná.
Za jediné relevantně uplatněné námitky pokládal argumentaci ohledně nesprávného hmotně právního posouzení zjištěného skutkového stavu, že obvinění nejednali zaviněně, resp. maximálně z nedbalosti, eventuálně jednali v nutné obraně. Tyto námitky však neshledal důvodnými. Obvinění si museli být vědomi toho, že když poškozeného hodí ze schodů, může utrpět na svém zdraví újmu, a poškozenému tak na zdraví ublížili úmyslně, a to ve formě úmyslu nepřímého. Jejich nedbalost lze dovodit až ke znaku „těžké újmy na zdraví“. Zjevně nedůvodnou státní zástupce shledal námitku nutné obrany, neboť ve věci nebyla splněna ani základní podmínka nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku – přímo hrozící či trvající útok ze strany poškozeného.
S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 13 To 597/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali každý prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o druhou, obviněným Š. M. uplatněnou, alternativu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže věcně jít, neboť konkrétní dovolací argumentace tohoto obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. věcně neodpovídá (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného E. J. výhradně a obviněného Š. M. v převažující části směřují právě do oblasti procesní a skutkové. Oba obvinění totiž ve své argumentaci prosazují vlastní hodnocení důkazů – opakovaně zdůrazňují zejména (pro ně příznivé) závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Horáka, Ph. D. z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistiky, specializace forenzní biomechaniky (nelze jednoznačně určit, že k pádu poškozeného došlo aktivním působením osob, které jej držely za ruce, resp. jejich jednání velmi pravděpodobně nevedlo k následku, který byl poškozenému způsoben) a výpověď svědkyně Z. T. (poškozeného strčil T. M.) – s tím, že odvolací soud, příp. též soud nalézací, se s těmito a dalšími důkazy dostatečně nevypořádal a nesprávně je hodnotil, což vztahují též na výpověď svědka T. M., čímž prezentují vlastní (upravenou) verzi skutkového stavu věci. Obviněný E. J. nadto odvolacímu soudu vytýká porušení zásady in dubio pro reo. Shodně tak oba obvinění soudům nižších stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění ( že skutková zjištění ohledně příčiny následku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy ). Obviněný E. J. výhradně a obviněný Š. M. převážně z těchto procesních a skutkových námitek vyvozují závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti spatřován obviněným E. J. výhradně a obviněným Š. M. převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pouze stručně je pak nad rámec uvedeného možno doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Taková situace přes výhrady obviněných nenastala. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), a k jakým závěrům dospěly. Nezávadně se přitom vypořádaly též s výpověďmi obou obviněných, znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistiky, specializace forenzní biomechaniky, i výpovědí svědkyně Z. T., přičemž jejich ne příliš přesná interpretace výpovědi svědka T. M. nemohla mít se zřetelem k dalším důkazům (usvědčující výpovědi poškozeného L. M. a kamerovému záznamu) za následek založení nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve shora vymezeném pojetí. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že přes výhrady obviněných nelze konstatovat, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů neměly oporu v provedených důkazech. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě či především z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K námitce obviněného E. J. (dávané do souvislosti s tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo), že odvolací soud měl pochybnosti o jeho vině, Nejvyšší soud stručně uvádí, že ze zvukového záznamu pořízeného odvolacím soudem při veřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2015 nevyplývá, že by dotyčný soud pochybnost stran viny obou obviněných měl. To ostatně jednoznačně vyjádřil způsobem svého rozhodnutí (zamítl mj. odvolání obviněných) i v písemném vyhotovení usnesení, v němž výslovně uvedl, že „má ve shodě se závěry okresního soudu za prokázané, že skutek, který je obžalovaným kladen za vinu, se stal a tento spáchali právě obžalovaní E. J. a Š. M. …“ .
Nejvyšší soud k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo nadto dodává, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.
Obviněný Š. M. dále namítl, že jednání obou obviněných ve vztahu k poškozenému L. M. mělo být posouzeno buď v mezích nutné obrany, nebo ke způsobenému následku bez jejich zavinění, příp. maximálně ve formě nedbalosti. Takovou námitku lze sice formálně pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že musí platit zásada, podle níž riziko vyvolané útokem nese útočník a nikoli obránce.
Podle platného znění ustanovení §29 tr. zákoníku tedy nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) – protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, za podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 330 – 334).
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §28 tr. zákoníku podmínkou subsidiarita (podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl vyhnout útoku jinak). Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 334).
O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces extenzivní a exces intenzivní.
Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku).
Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení §13 tr. zák. (§29 tr. zákoníku) nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných je mimo jiné zřejmé, že v daném případě nelze (a ani nebylo na místě) uvažovat o tom, že by obvinění svým trestněprávně relevantním jednáním odvraceli přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy ve věci činnými (zejména soudem prvého stupně), obvinění poškozeného zcela zpacifikovali, v době, kdy ho drželi, nekladl již poškozený žádný odpor, byl fyzicky zcela vydán jejich vůli. Ze strany poškozeného tedy evidentně v danou chvíli žádný útok nejen netrval, ale ani nehrozil, a už vůbec ne přímo. Jelikož zcela zjevně nebyla splněna ani základní podmínka nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, neshledal Nejvyšší soud předmětnou námitku obviněného Š. M. důvodnou.
V tomto kontextu nutno uvést, že neobstojí ani námitka jmenovaného obviněného stran nedostatku zavinění či pouze zavinění nedbalostního. S otázkou zavinění se soudy nižších stupňů nezávadně vypořádaly. Jak soud prvního stupně, jehož závěry potvrdil odvolací soud, správně dovodil, oba obvinění, kteří poškozeného, jenž byl plně v jejich moci, shodili ze schodů (poškozený jimi byl „poslán po hlavě dolů“), museli s přihlédnutím ke svým zkušenostem a mentálním schopnostem (i stavu poškozeného, který byl pod vlivem alkoholu) vědět a být srozuměni se vznikem újmy na zdraví poškozeného v podobě ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich jednání a tento možný následek (účinek) tak byly pokryty zaviněním v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ). Nedbalostním následkem jejich úmyslného jednání pak byl vznik těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku odůvodňující již užití kvalifikované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Až tento těžší následek byl z hlediska jejich zavinění pokryt vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí ).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že soud prvého stupně ani odvolací soud nepochybil, když shledal, že předmětný skutek znaky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplňuje. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem je zřejmé, že argumentace obviněného Š. M., již bylo možno formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit, postrádá jakékoli opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. M. jako celek (zčásti se jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné, zčásti o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř.) v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného E. J. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o předmětných dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu