ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1123.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1123/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. září 2015 v Brně dovolání obviněného M. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 7 To 38/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 2/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 17 T 2/2014, uznal obviněného M. F. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 15. 12. 2012 v době kolem 14:00 hod. poté, co mu poškozená H. P. otevřela dveře jí užívaného pokoje číslo 5 na ubytovně v K. v ulici Č. a vyzvala jej, aby jí od tohoto pokoje vrátil klíče, toto odmítl, rukama ji odstrčil ze dveří a bez pozvání vešel do jejího pokoje, přičemž nereagoval na její výzvy, aby pokoj opustil, poškozenou urážel hrubými výrazy a poté po slovní rozepři ji povalil na postel, na níž poškozená seděla, klekl si na ni, chytil ji za vlasy a mlátil opakovanými údery pěstí do obličeje. V průběhu tohoto jednání uchopil kuchyňský nůž o délce čepele 21 cm a poškozené vyhrožoval zabitím, přičemž ji ostřím nože zasáhl do lícní krajiny obličeje a způsobil jí zranění spočívající ve zhmoždění krajiny levé očnice s krevním výronem měkkých tkání v okolí a zhmoždění a drobné nitrokožní rance lícní krajiny obličeje vlevo s omezením v běžném způsobu života nejméně jeden týden. V důsledku jednání obviněného, které u poškozené vzbudilo obavu o její život a zdraví, se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha s dobou léčení a omezením v běžném způsobu života nejméně od 12. 3. 2013 do 26. 6. 2013.
Podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let a současně nad obviněným vyslovil dohled. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené H. P. na náhradu škody 120 600 Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 7 To 38/2014, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené H. P. na náhradu škody 600 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou H. P. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Marťána včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že nebyl naplněn zákonný znak spáchání těžké újmy na zdraví ve smyslu §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by poškozená H. P. byla omezena v běžném způsobu života posttraumatickou stresovou poruchou. Uvedl, že poškozená se po jeho jednání ze dne 15. 12. 2012 chovala běžným způsobem a omezení, která byla soudem zjištěna a která mohla následně vést k diagnostikování posttraumatické stresové poruchy, nebyla takového charakteru, aby ji omezovala v obvyklém způsobu života po dobu více jak šesti týdnů.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 7 To 38/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný uplatnil v rámci dovolání prakticky totožné námitky, které již uplatnil v dřívějších fázích trestního řízení a se kterými se již soudy obou stupňů řádně vypořádaly. Poukázal na to, že ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyplývá, že poškozená trpěla v době vypracování těchto posudků příznaky posttraumatické stresové poruchy, která se u ní vyvinula v přímé souvislosti s jednáním obviněného. Jedná se přitom o závažné poškození zdraví, které má charakter těžké újmy na zdraví a které poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života v délce daleko převyšující šest týdnů.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyl naplněn zákonný znak spáchání těžké újmy na zdraví ve smyslu §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Podle §146 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Podle §146 odst. 3 tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li činem uvedeným v §146 odst. 1 tr. zákoníku těžkou újmu na zdraví.
Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň, a to že musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Jde o vymezení široké a obecné, přičemž stupeň závažnosti jednotlivých případů může být různý. Jednotlivé typy těžké újmy na zdraví se mohou vzájemně překrývat, takže v konkrétním případě může mít porucha zdraví znaky jednoho nebo několika druhů těžké újmy na zdraví. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu ublížení na zdraví, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují v souladu s ustálenou judikaturou vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, protože právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1317 – 1320).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že v posuzované trestní věci byly vypracovány dva znalecké posudky z oboru z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z nichž je zřejmé, že u poškozené se v důsledku napadení obviněným rozvinula posttraumatická stresová porucha. Toto onemocnění omezuje poškozenou v běžném způsobu života, neboť trpí pocity strachu, bojí se opouštět bezpečné prostředí, vycházet mezi lidi, vracejí se jí vzpomínky na prožité trauma a cítí se ohrožena. Psychický stav poškozené v době před napadením nebyl plně kompenzován, poškozená však posttraumatickou stresovou poruchou v té době netrpěla a její rozvoj v době po napadení má přímou návaznost na jednání obviněného vůči poškozené. Z uvedených znaleckých posudků dále vyplývá, že posttraumatická stresová porucha se u poškozené projevovala nejméně od 12. 3. 2013 do 26. 6. 2013, přičemž její příznaky byly patrny i při psychologickém znaleckém vyšetření dne 7. 8. 2013. Z uvedeného je zřejmé, že zmíněné psychické onemocnění omezovalo poškozenou v běžném způsobu života minimálně po dobu více než tří měsíců, tedy po takovou dobu, která bez důvodných pochybností přesahovala délku šesti týdnů, a proto v případě poškozené došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku ve spojení s §146 odst. 3 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. F. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu