ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1487.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1487/2015-I-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 12. 2015 dovolání obviněného D. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 To 12/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 7/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 To 12/2015, ohledně obviněného D. S.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněného D. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 80 T 7/2013, byli obvinění D. S. a M. O. uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 první alinea tr. zákoníku, §238 tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku každý k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byli oba podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Obviněný L. B. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Trestní stíhání obviněného M. O. bylo dříve, než skončilo, pravomocně zastaveno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2014 z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť tento obviněný zemřel.
O odvoláních, která podali obviněný D. S. proti všem jeho se týkajícím výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného D. S. proti výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu, ve prospěch obviněného D. S. proti výroku o náhradě škody a v neprospěch obviněného L. B. proti výroku, jímž byl tento obviněný zproštěn obžaloby, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 To 12/2015. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněného D. S. byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný D. S. nově uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 první alinea, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, §238 tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §234 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody a výrokem podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci. Odvolání obviněného D. S. a odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného L. B. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Skutek spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný D. S. společně s obviněným M. O. v blíže nezjištěnou dobu v O. či jinde po vzájemné dohodě se záměrem vylákat od poškozeného J. R. formou vymáhání fiktivního dluhu z titulu jím údajně vystavené směnky vlastní na směnečnou sumu 38 672 000 Kč, splatnou dne 3. 12. 2012 a dne 14. 1. 2013, vyhotovili fingovanou směnku, snažili se dosáhnout jejího proplacení v součinnosti s Bc. V. H. , podnikatelem v oblasti vymáhání pohledávek, který prostřednictvím R. D. dne 27. 3. 2013 dopisem s přiloženou kopií fiktivní směnky a s odkazem na uplynutí doby splatnosti oslovil poškozeného a navrhl mu způsob likvidace směnky, avšak poškozený nic neuhradil a věc oznámil policii.
Obviněný D. S. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Olomouci. Napadl výrok o vině a výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že směnka byla ve skutečnosti neplatná a že vyhotovení neplatné směnky není trestným činem. Dále vytkl, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně aplikoval ustanovení §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že i přes výši směnečné sumy nebylo důvodu k tomu, aby jeho jednání týkající se směnky bylo kvalifikováno jako jednání „ve velkém rozsahu“ ve smyslu uvedeného ustanovení. Poukázal na to, že šlo o jedinou směnku, že čin byl proveden jednoduchým a amatérským způsobem, že směnka nebyla uplatněna v řízení před soudem a že její provedení reálně ani nepřipouštělo, aby mohla být úspěšně použita soudním řízení. Uvedl, že Vrchní soud v Olomouci vyvodil naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ jen z výše směnečné sumy, aniž přihlížel k dalším významným hlediskům, která byla v tomto ohledu formulována judikaturou Nejvyššího soudu a odbornou komentářovou literaturou. Zdůraznil, že ochrana případně dotčených majetkových zájmů jednotlivců primárně není objektem trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, neboť tyto zájmy jsou chráněny ustanovením §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil právní kvalifikaci skutku s použitím ustanovení §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku za správnou a navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádření státního zástupce neobsahovalo nic nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, takže nebylo třeba předkládat je obviněnému, resp. jeho obhájkyni k případné replice.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení v části týkající se obviněného D. S. a shledal, že dovolání je důvodné, pokud je založeno na námitkách směřujících proti právnímu posouzení skutku podle §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Jinak se ale Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s názorem obviněného, že vyhotovení neplatné směnky není trestným činem. To, že jednání obviněného bylo trestným činem, nesouvisí s otázkou platnosti směnky, ale vyplývá z faktu, že směnka byla padělaná. Padělaná směnka je vždy neplatná. Argument, že vyhotovení neplatné směnky není trestným činem, ve skutečnosti směřuje ke zcela nepřijatelnému závěru o vyloučení trestnosti padělání směnky. I když je směnka – bez ohledu na to, že jde o padělek – neplatná také s ohledem na případný nedostatek obsahových náležitostí, nic to nemění na trestnosti padělání směnky.
Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 první alinea tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo padělá platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý. Podle §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se čin posoudí, jestliže pachatel spáchá takový čin ve velkém rozsahu.
Podle §238 tr. zákoníku se ochrana stanovená v §234 tr. zákoníku poskytuje též cenným papírům, mezi které patří směnka.
Co se rozumí „velkým rozsahem“ ve smyslu §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, není v zákoně výslovně stanoveno nějakou nominální peněžní částkou. Takovým způsobem jsou vymezeny zákonné znaky, které se vztahují ke kvantifikaci škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci, a to v ustanoveních §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato ustanovení jsou konstruována tak, že u každého ze zákonných kvantifikačních znaků je stanovena minimální peněžní částka, při jejímž dosažení je příslušný zákonný znak naplněn. Citovaná ustanovení se nevztahují na případy, kdy je spáchání činu kvantifikováno zákonným znakem, který je vymezen jako „rozsah“. Jestliže zákon v ustanoveních §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nezmiňuje „rozsah“ spáchání činu, pak tím dává najevo, že nominální peněžní částka, o kterou v konkrétní věci jde, nemůže sama o sobě odůvodnit naplnění tohoto zákonného znaku, že vedle této částky jsou relevantní i další okolnosti a že teprve ze širšího souhrnu všech významných okolností může vyplývat závěr, zda čin byl spáchán v určitém „rozsahu“.
Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku je z hlediska systematiky trestního zákoníku zařazen mezi trestné činy proti měně a platebním prostředkům a v širším kontextu mezi trestné činy hospodářské (hlava VI, díl 1 zvláštní části trestního zákoníku). Ustanovení §234 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §238 tr. zákoníku chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti platebních prostředků včetně cenných papírů jako základu funkčního peněžního styku, který pak je jedním z nezastupitelných předpokladů fungujícího tržního hospodářství. Platební styk se uskutečňuje nejen prostřednictvím hotových peněz, ale i s použitím jiných prostředků, jejichž funkci plní také cenné papíry. Proto se ochrana poskytovaná celé finanční soustavě neomezuje na samotné peníze, ale vztahuje se i na další prostředky včetně cenných papírů, které sice nejsou penězi, ale plní mimo jiné jejich platební funkci. Objektem trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku tedy nejsou majetkové zájmy dotčených účastníků platebního styku. Ochrana jejich majetku je zajišťována prostřednictvím ustanovení o trestných činech proti majetku (hlava V zvláštní části trestního zákoníku). Jestliže pachatel padělá platební prostředek a použije ho např. k podvodnému získání peněz ke škodě majetku jiné osoby, pak takové jednání směřuje proti oběma objektům, tj. jak proti zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti platebních prostředků jako základu funkčního peněžního styku, tak proti zájmu na nedotknutelnosti cizího majetku. Popsané jednání je souběhem obou trestných činů, tj. trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (k tomu viz přiměřeně č. 23/1995 Sb. roz. tr.).
Kvalifikačním znakem je u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ a u trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku „způsobení škody velkého rozsahu“, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč. Z toho, co bylo uvedeno o rozdílnosti pojmů „rozsah“ a „škoda“, vyplývá, že naplnění kvalifikačního znaku uvedeného v §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku nemůže bez dalšího mechanicky vyplývat z toho, že byl naplněn kvalifikační znak uvedený v §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Při jednočinném souběhu obou trestných činů nelze naplnění znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dovozovat z toho, že byl naplněn znak „způsobení škody velkého rozsahu“ u trestného činu podvodu. Z toho, že zmíněné znaky nemají přímou souvislost, vyplývá, že i když byla trestným činem podvodu způsobena škoda velkého rozsahu, nemusí to nutně znamenat, že trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku byl spáchán ve velkém rozsahu. Apriorně ovšem není možné vyloučit naopak ani to, že trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku bude v závislosti na okolnostech konkrétního případu spáchán ve velkém rozsahu, i když trestným činem podvodu nebude způsobena škoda velkého rozsahu.
Z okolností, které je třeba brát v úvahu při posuzování otázky, zda v konkrétním případě byl čin spáchán v určitém „rozsahu“ ve smyslu zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, má význam zejména počet padělaných či pozměněných platebních prostředků, jejich využitelnost z hlediska potenciálního počtu platebních operací, způsob a míra jejich skutečného použití, frekvence posuzovaného jednání z hlediska otázky, zda bylo ojedinělé či naopak soustavné, zda se dotklo nějakého širšího okruhu účastníků platebního styku apod. Teprve v tomto celkovém kontextu má svůj význam také nominální hodnota reprezentovaná padělaným či pozměněným platebním prostředkem.
Vztáhnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ obviněného D. S. , je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci dovodil naplnění znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku ve skutečnosti jen z toho, že ze sbíhajícího se pokusu trestného činu podvodu hrozilo „způsobení škody velkého rozsahu“ ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Žádnými dalšími relevantními hledisky v jejich konkrétní podobě se Vrchní soud v Olomouci nezabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci uvedl, že „instruktivní, logický a přiléhavý“ je příklad, kterým státní zástupce demonstroval stejnou škodlivost případu s deseti padělanými směnkami s menšími směnečnými sumami a případu jedné padělané směnky se směnečnou sumou v hodnotě zmíněných deseti směnek. Tento příklad je ovšem přesně naopak názornou ukázkou evidentně různé škodlivosti obou případů, pokud je posuzována z hlediska toho, co je objektem trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Z hlediska zájmu na řádném fungování platebního styku, zejména bezhotovostního platebního styku, jako celku je mnohem škodlivější, jestliže je systém platebního styku ohrožen nebo narušen přítomností deseti padělaných směnek v oběhu než jen jednou padělanou směnkou, byť nominální směnečná suma je stejná. Pokud Vrchní soud v Olomouci akceptoval uvedenou argumentaci státního zástupce a nespatřoval žádný rozdíl mezi oběma případy, pak posuzoval škodlivost obou případů čistě jen z hlediska výše škody hrozící z pokusu trestného činu podvodu.
Konstrukci, při které byl ztotožněn „velký rozsah“ spáchání činu ve smyslu §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se „škodou velkého rozsahu“ ve smyslu §250 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, podpořil Vrchní soud v Olomouci odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 Tdo 307/2012. Tímto usnesením bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání podané ve věci, v níž byl podle §233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku posouzen skutek spočívající v jednání vztahujícím se k napodobenině jedné směnky na částku 5 650 000 Kč. Podané dovolání ovšem bylo založeno jednak na skutkových námitkách, které nejsou dovolacím důvodem, a jednak na námitkách, že odsuzující výrok se příčí zásadě subsidiarity trestní represe. V dovolání nebyl namítán nedostatek znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu §233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, takže Nejvyšší soud neměl v uplatněných námitkách žádný podklad k tomu, aby se otázkou naplnění uvedeného znaku jakkoli zabýval. Citované usnesení tedy sotva může být přesvědčivým argumentem na podporu závěru, že k naplnění znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ bez dalšího postačí jednání týkající se jediné směnky, jestliže směnečná suma dosahuje alespoň spodní hranice škody velkého rozsahu, tj. částky 5 000 000 Kč.
Vrchní soud v Olomouci nevzal jako relevantní skutečnost v úvahu to, že šlo o jednorázovou záležitost, a nijak nehodnotil ani to, jakým způsobem byla směnka padělána z hlediska obtížnosti odhalení, že jde o padělek, dále to, že směnka nebyla použita např. ve spojení s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu soudem, a konečně ani to, zda vůbec byly reálné vyhlídky na úspěšné uplatnění směnky v soudním řízení z hlediska náležitostí obsahu směnky (podle obviněného byla směnka neplatná, protože v ní bylo uvedeno neexistující místo plnění), apod.
Za tohoto stavu nemohl výrok o vině obviněného D. S. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 první alinea, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku obstát. Ve vztahu ke kvalifikaci podle §234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku je napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemohl obstát ani výrok o trestu, který byl obviněnému uložen. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného D. S. (včetně výroku o zamítnutí jeho odvolání), zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc obviněného D. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodne o odvoláních, která proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obviněný D. S. a státní zástupce ohledně obviněného D. S.
Obviněný zahrnul do podaného dovolání také námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a to s vědomím, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se těmito námitkami, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., blíže nezabýval. Skutkové námitky může obviněný uplatnit v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Olomouci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu