ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.442.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 442/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání obviněného P. G. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 262/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 51/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 88 T 51/2012, byl obviněný P. G. uznán vinným v bodě 1) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 2) a 7) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodech 3) až 5) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. D. [jenž spáchal společně s dovolatelem činy pod body 2), 3) a 5) a sám čin pod bodem 6) tohoto rozsudku], a o náhradě škody.
Týmž rozsudkem byl obviněný P. G. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 Zt 203/2011, pro skutky v obžalobě uvedené v bodech 1), 4), 6) a 9), a rovněž bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného J. D. pro skutky popsané v obžalobě v bodech 1), 2) a 9).
Proti tomuto rozsudku obviněný P. G. odvolání nepodal, ale učinil tak v jeho neprospěch státní zástupce, který odvolání směřoval proti zprošťujícím výrokům a proti výroku pod bodem 5) ohledně obou jmenovaných obviněných, a odvolání podal i obviněný J. D. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 4 To 262/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu uloženém obviněnému P. G. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému P. G. za přečiny, kterými byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 5 T 44/2012, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 31. 12. 2011, sp. zn. 6 Tm 32/2011, a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 88 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 471/2012, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech uložených obviněnému P. G. rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 5 T 44/2012, Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 31. 12. 2011, sp. zn. 6 Tm 32/2011, a Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 471/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného J. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný P. G. podal prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Poukázal na to, že výrok o trestu, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně, nebyl odvoláním státního zástupce expresis verbis napaden, neboť toto odvolání v neprospěch obviněných směřovalo do zprošťujících výroků rozsudku soudu prvního stupně a výrok o vině zůstal nezměněn. Rozsudkem odvolacího soudu mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, což je trest, jehož uložení je vyloučeno buď zákonným vymezením podmínek, za kterých soud takový druh trestu nesmí uložit, anebo aplikací procesních zásad, z nichž pro jeho ukládání vyplývají určité limity (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1252/2006). Poukázal přitom na ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. vymezující rozsah přezkumné pravomoci a povinnosti jen na ty oddělitelné výroky, proti nimž bylo odvolání podáno, a na obecné zásady fair procesu ve smyslu rovnosti zbraní jeho stran. K odvolání státního zástupce obviněný uvedl, že jimi směřoval proti hodnocení důkazů, aniž by se domáhal jejich opakování v odvolacím řízení, a že odvolací soud vymezený rozsah přezkumné pravomoci překročil, čímž suploval de facto roli státního zástupce. Formulaci odvolacích námitek státního zástupce dovolatel označil za vágní, obecnou, neurčitou, bez odkazů na konkrétní výsledky dokazování a negující konkrétní úvahy nalézacího soudu. Podle názoru obviněného se státní zástupce v odvolání „ani slůvkem“ nezmiňoval o výroku o trestu, a tedy tímto odvoláním nebyl výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně vůbec dotčen co do výměry či jeho druhu, nýbrž i podle jeho obsahu směřovalo toliko proti zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tuto skutečnost považoval za významnou pro možnost uplatnění své obhajoby v odvolacím řízení, neboť neměl věcný důvod vznášet výhrady proti výroku o trestu, k němuž byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen, když sám odvolání ve věci ani nepodal.
Z uvedených důvodů obviněný vytkl překročení rámce přezkumné činnosti odvolacího soudu. Pokud za této situace odvolací soud využil §259 odst. 4 tr. ř. ke změně napadeného rozsudku toliko k faktickému zpřísnění uloženého trestu (namísto podmíněného nově uložil nepodmíněný), učinil tak svévolně překročením všech stanovených mezí a nerespektoval v §259 odst. 4 tr. ř. vyslovený zákaz reformace in peius. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství na podkladě spisových materiálů konstatovala, že odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 3 ZT 203/2011, bylo podáno jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, a to v neprospěch obou obviněných, tzn. P. G. a J. D. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně se zcela logicky domáhal i přísnějšího trestu, protože odvolání jako řádný opravný prostředek podával do zprošťujících výroků, a tudíž usiloval o trest za veškerou trestnou činnost. Tato skutečnost z podaného odvolání jednoznačně vyplývá. Státní zástupkyně nepovažovala výhrady uplatněné dovolatelem za důvodné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podmínkou přezkoumání věcné správnosti dovoláním napadených rozhodnutí je existence zákonem stanovených dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného bylo podáno relevantně s důvodem, o který dovolání opřel. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí, ale je třeba dovolací důvod v dovolání obsahově uvádět a odůvodnit konkrétními vadami dopadajícími na zákonem vymezený důvod, který je uplatňován (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se uloží trest, který stanovenou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku.
Posoudí-li se z těchto zákonem stanovených důvodů námitky obviněným uplatněné v dovolání, je zřejmé, že věcně zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Z textu dovolání plyne, že obviněný brojil proti způsobu, jakým státní zástupce uplatnil odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 88 T 51/2012, neboť tvrdil, že toto odvolání nesměřovalo proti výroku o trestu, jelikož bylo podáno výlučně v neprospěch obviněných proti zprošťujícím výrokům, a nikoliv proti výroku o trestu, který podle obviněného státní zástupce vůbec nenapadal. Odvolací soud proto nemohl na podkladě tohoto odvolání zrušit výrok o trestu a uložit trest přísnější, protože mu k takovému postupu nebyly dány podle §259 odst. 4 tr. ř. zákonné možnosti. V takto stručně obviněným namítaných skutečnostech nejsou zmíněny žádné výhrady korespondující s podmínkami zákonem stanovenými pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, ale jde o důvody primárně se dotýkající povinností a možnosti přezkumu odvolacího soudu, a teprve v kontextu s tím i porušení zákazu reformationis in peius, avšak bez jakékoliv konkretizace.
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byť původně nejednoznačná v názoru na to, zda porušení zákazu reformationis in peius při ukládání trestu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v posuzované věci neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 354/2002), či zda by se mohlo jednat o jím označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 26/2008), anebo se nejedná o žádný z dovolacích důvodů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 11 Tdo 60/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006), se ustálila na závěru, že i tuto otázku je nutné podrobit přezkumu dovolacím soudem. Takový závěr vychází na základě několika rozhodnutích Ústavního soudu, který opakovaně vyjádřil, že odmítnutí podřadit porušení zákazu reformationis in peius pod některý z dovolacích důvodů je vybočením z mezí spravedlivého procesu, což podle Ústavního soudu zakládá protiústavnost rozhodnutí. Žádný soud totiž nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z článku 4 Ústavy (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, dále též nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů i v nyní projednávané věci zkoumal opodstatněnost uvedené výhrady, která korespondovala s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 83/2009).
V této souvislosti Nejvyšší soud pro objasnění skutečného průběhu věci považuje za potřebné zopakovat, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 6 Tm 32/2011, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 5 T 44/2012, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na třicet měsíců. V nyní projednávané trestní věci byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 88 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 471/2012, obviněnému uložen za skutek pod bodem 8) v této trestní věci a za trestnou činnost z uvedených dvou předešlých rozsudků souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců (předcházející rozsudky sp. zn. 6 Tm 32/2011 a sp. zn. 5 T 44/2012 byly v rámci souhrnného trestu zrušeny).
Přezkoumávanými rozhodnutími byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 88 T 51/2012 (č. l. 623), odsouzen za shora uvedené trestné činy pod body 1) až 5) a 7) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyřiceti měsíců a současně byl zproštěn obžaloby ze dvou činů. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného ihned po vyhlášení rozsudku ze dne 20. 2. 2013 odvolání, které výslovně zaměřil proti výroku o vině i trestu (srov. č. l. 620 spisu), v písemném vyhotovení tohoto odvolání v jeho úvodu sice uvedl, že je podáno v neprospěch obviněných a směřuje proti zprošťujícím výrokům, v počátku obsahu odvolání však znovu zopakoval, že je podáno i proti výroku o vině pod bodem 5) a proti výrokům o trestech , a to k tíži obou obviněných (srov. č. l. 659 až 661 spisu).
Pokud jde o výhradu proti rozsahu, v jakém mohl odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti zprošťujícímu výroku v neprospěch obviněného napadené rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat, je třeba uvést, že podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle odstavce 2 téhož ustanovení mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Podle odstavce 3, citovaného ustanovení jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.
Rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je omezen osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a předchozí řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel odvolání skutečně podal, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat, i když by šlo o výroky, proti nimž odvolatel mohl podat odvolání, leč tak neučinil, pokud ovšem nejde o výjimky podle §254 odst. 2 a 3 tr. ř. Proto si odvolací soud musí před rozhodnutím o odvolání vyjasnit, zda byl odvoláním napaden celý rozsudek či pouze jeho část, a podle toho vymezit rozsah své přezkumné povinnosti (srov. rozhodnutí publikované v Trestněprávní revue, roč. 2005, seš. 10, s. 273). Tato skutečnost má pak význam i pro vymezení rozsahu, v němž lze podat dovolání (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Podle §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.
Státní zástupce může svým odvoláním napadnout kterýkoli výrok rozsudku, odsuzující i zprošťující, a to ve vztahu ke všem osobám, ohledně nichž bylo rozsudkem rozhodnuto, a ve stejném rozsahu i předcházející řízení. Vymezení obsahu a rozsahu odvolání státního zástupce je důležitou směrnicí pro způsob rozhodnutí odvolacího soudu zejména z hlediska uplatnění zákazu reformationis in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. Dalším přesahem přezkumné činnosti vyplývající z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem a důvody podaného odvolání je povinnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o trestu (o trestním opatření) a další výroky, které mají podklad ve výroku o vině, jenž byl napaden odvoláním, a také jim předcházející řízení. Odvolací soud tak musí učinit bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Oproti situaci uvedené v §254 odst. 2 tr. ř. zde zákon nepožaduje, aby v souvisejícím výroku o vině, který je vůbec předpokladem pro výrok o trestu a pro další výroky, byla skutečně zjištěna vada. Je-li napaden výrok o vině, musí se odvolací soud vždy zabývat též výrokem o trestu a dalšími zmíněnými výroky, včetně řízení, které jim předcházelo. Odvolací soud se ovšem zabývá výrokem o trestu a dalšími výroky pouze v návaznosti na vady, které jsou odvoláním vytýkány výroku o vině, a jen v tomto rozsahu přezkoumává výrok o trestu a další výroky, které mají podklad ve výroku o vině, a řízení, jež jim předchází (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3035 až 3039).
Jak je z uvedeného vymezení rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu zřejmé, v posuzované věci je z hlediska výhrad dovolatele stěžejní a pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ve vztahu k němu určující obsah odvolání státního zástupce. Toto odvolání (č. l. 657 až 661) bylo státním zástupcem podáno výlučně v neprospěch obou obviněných, do všech zprošťujících výroků a do výroku pod bodem 5) rozsudku soudu prvního stupně, a výslovně jej podal i proti výroku o trestu. Ze všech těchto důvodů není pochyb o tom, že z podnětu takto státním zástupcem vymezeného rozsahu odvolání podaného v neprospěch obou obviněných mohl odvolací soud přezkoumávat i výrok o trestu a tento trest mohl znovu uložit i přísnější, než jak učinil soud prvního stupně, takže nemohlo dojít při novém rozhodnutí o trestu k porušení zákazu reformationis in peius vymezené v §259 odst. 4 tr. ř.
Jestliže obviněný v dovolání tvrdil, že se nemohl řádně připravit na obhajobu před odvolacím soudem, protože nebylo v odvolání uvedeno, že je podáváno v jeho neprospěch i ohledně výroku o trestu, není tato jeho námitka opodstatněná, protože z obsahu odvolání, které mu bylo soudem prvního stupně zasláno (doručeno fikcí dne 27. 6. 2013, viz č. l. 662 verte), bylo naprosto zjevné a jisté, v jakém rozsahu bude odvolací soud oprávněn (případně též povinen) rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat. Za této situace nelze v uvedeném kontextu hovořit o jakékoli, byť minimální, právní nejistotě či nepředvídatelnosti soudního rozhodování. Lze jen připomenout, že odvolací soud reagoval v rámci ukládaného trestu i na část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který, ač to sám ve výroku neučinil, považoval za nutné, aby k odvolání státního zástupce byl obviněnému souhrnný trest uložen, ostatně jako tomu bylo i odvolacím soudem v rozsudku ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 471/2012. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto o souhrnném trestu procesně správným postupem neporušujícím zásady zákazu reformationis in peius. Tomuto rozhodnutí nebrání ani amnestijní rozhodnutí, jímž Okresní soud v Třebíči dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 Nt 29/2013, ve věci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 88 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 471/2012, obviněnému P. G. prominul zbytek trestu odnětí svobody v trvání 180 dní z nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uvedenými rozhodnutími uložen v trvání dvaceti měsíců. Toto rozhodnutí o amnestii nemá účinky zahlazení (srov. §43 odst. 4 tr. zákoníku), a proto lze i vůči němu užít ustanovení o souhrnném trestu. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval správně (srov. strany 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž lze poznamenat, že nyní obviněnému vyměřený trest se nejeví přísným i proto, že je jen o dva měsíce přísnějším, než byla výměra souhrnného trestu uloženého obviněnému v této přezkoumávané věci prvním rozsudkem vydaným dne 10. 9. 2012, sp. zn. 88 T 51/2012, kde mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců nepodmíněně za obdobnou trestnou činnost, avšak souhrnnost byla tehdy vztažena jen k rozsudku ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 44/2012, a nikoliv též k věci téhož soudu, soudu pro mládež sp. zn. 6 Tm 32/2011, jak tomu je v nyní přezkoumávané věci, kde má obviněný ukládán jediným rozsudkem trest za veškerou trestnou činnost, a to ve výměře 30 měsíců.
Jelikož Nejvyšší soud pochybení vytýkaná v dovolání neshledal, považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Když Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal obviněným vytýkané vady a na základě obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí posoudil, že všechny vytýkané skutečnosti i postupy soudů mají oporu v zákoně, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu