ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.451.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 451/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 dovolání obviněného B. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 353/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 123/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 353/2014, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 21 T 123/2014, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 21 T 123/2014, byl obviněný B. Z. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání patnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 21. 5. 2014 kolem 16:15 hodin řídil v B. vlastní osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz CLK, kdy byl na silnici ve směru B.– R., u areálu společnosti F., a. s., zastaven a kontrolován policejní hlídkou Policie České republiky, KŘP JmK, DI B., přičemž bylo zjištěno, že vozidlo řídil přesto, že rozhodnutím Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, č. j. MUBR 31134/2013, ze dne 9. 10. 2013, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy Brno, č. j. JMK 133309/2013, ze dne 17. 3. 2014, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2014, mu byl uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 15 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku, tedy dne 21. 5. 2014 se obviněný ve výkonu tohoto zákazu činnosti nacházel, když teprve usnesením Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, č. j. MUBR 33297/2014/DK, ze dne 2. 6. 2014, bylo vyhověno žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, ze dne 9. 10. 2013, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne 17. 3. 2014, podané dne 29. 5. 2014 u Krajského soudu v Brně.
Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti jeho výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 353/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nedopustil.
V textu dovolání nejprve obsáhle rekapituloval obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i obsah jím podaného odvolání, a zdůraznil, že soudy se nezabývaly jeho výtkami, jejichž prostřednictvím poukazoval na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07. Ústavní soud v něm zdůraznil, že odklad výkonu rozhodnutí představuje nikoli jen odklad vynutitelnosti, ale i odklad všech účinků zamýšlených právě tímto rozhodnutím, jehož výkon se odkládá. Účelem tohoto institutu je minimalizace škodlivých následků, z čehož vyplývá, že rozhodnutí o odložení výkonu správního rozhodnutí je nadáno schopností působit i zpětně s účinky ex tunc (od počátku doby, po kterou měly účinky rozhodnutí, jehož výkon se odkládá, vůbec nastat či trvat). Správní rozhodnutí tak z formálního hlediska zůstává sice pravomocným, uložené povinnosti však nelze vynucovat, odejmutá oprávnění zůstávají (prozatím) zachována. Pokud by byl přiznán jakýkoliv účinek rozhodnutí, které je sice v právní moci, ale jehož výkon byl odložen, jednalo by se o přehnaně formalistický, ba textualistický přístup k výkladu práva vedoucí k porušování základních práv a svobod.
Z uvedeného podle obviněného vyplývá, že ač rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 9. 10. 2013, č. j. MUBR 31134/2013, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 3. 2014, č. j. JMK 133309/2013, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2014, je sice pravomocné, ale na základě rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2014, č. j. MUBR 33297/2014, o přiznání odkladu výkonu rozhodnutí není vynutitelné a obviněný řidičské oprávnění nepozbyl.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoliv uplatněné námitky deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, nejsou důvodné.
Poznamenal, že předpokladem odpovědnosti pachatele podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je existence pravomocného úředního rozhodnutí, kterým bylo pachateli zakázáno vykonávat určitou činnost, přičemž subjektivní přesvědčení pachatele o nesprávnosti takového rozhodnutí a jeho úmysl podat proti němu opravný prostředek nemohou být důvodem k tomu, aby takové rozhodnutí nerespektoval. Připomněl, že ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011, dokonce ani zrušení rozhodnutí o zákazu činnosti v mimořádném opravném řízení nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud z řízení následujícího po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku vzešlo rozhodnutí, kterým byla obviněnému znovu zakázána činnost, kterou vykonával v rozporu s tímto zákazem.
Státní zástupce akcentoval, že ačkoliv obviněný dne 15. 5. 2014 podal prostřednictvím svého zmocněnce u Městského úřadu Břeclav žádost o odklad výkonu rozhodnutí, a to vzhledem k žalobě proti správnímu rozhodnutí, kterou měl podávat u soudu, samotnou žalobu, resp. návrh na přezkoumání rozhodnutí, podal až dne 29. 5. 2014, poté, co se dopustil vytýkaného jednání. O žádosti o odklad bylo následně rozhodnuto dne 2. 6. 2014. S poukazem na znění ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990, o přestupcích, konstatoval, že správní orgán je povinen žádosti o odložení výkonu rozhodnutí vyhovět „automaticky“ pouze za předpokladu, že návrh na přezkoumání byl již podán. Nepřichází tudíž v úvahu, aby správní orgán vyhověl žádosti o odložení výkonu rozhodnutí pouze na základě sdělení přestupce, že žádost o přezkoumání soudem bude teprve v budoucnu podávat. Měl za to, že dne 21. 5. 2014, tj. v době spáchání skutku, bylo správní rozhodnutí, kterým bylo obviněnému zakázáno řízení motorových vozidel, pravomocné a vykonatelné, přičemž zákonné podmínky, za kterých by správní orgán byl bez dalšího povinen výkon rozhodnutí odložit, nebyly splněny. Podle názoru státního zástupce jednání obviněného vykazovalo znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněným citovaný nález Ústavního soudu, podle něhož rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí v oblasti správního trestání působí ex tunc a podle něhož je přehnaně formalistickým názor, že k naplnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), postačuje existence nikoli nicotného správního rozhodnutí, které je toliko formálně v právní moci, zatímco jeho účinnost, resp. vykonatelnost, byla odložena, se podle jeho mínění týká odlišné skutkové i procesní situace. Ústavní soud řešil případ, kdy obviněný porušil zákaz řízení vyslovený pravomocným správním rozhodnutím v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o odložení vykonatelnosti rozhodnutí, avšak poté, kdy již toto rozhodnutí u soudu napadl žalobou spojenou s žádostí o přiznání odkladného účinku; té bylo posléze vyhověno a v následujícím řízení již obviněnému řízení motorových vozidel zakázáno nebylo. Závěry citovaného rozhodnutí Ústavního soudu nelze vztahovat na trestní věc obviněného, který nejdříve řídil motorové vozidlo, a to navzdory pravomocným správním rozhodnutím uloženému zákazu, a teprve následně s několikadenním odstupem podal návrh na soudní přezkum tohoto rozhodnutí. Podle státního zástupce by mechanická aplikace závěrů citovaného nálezu na takovéto případy mohla vést k absurdním důsledkům, které zmiňuje odvolací soud na str. 4 rozhodnutí.
Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a společenské nebezpečnosti činu, státní zástupce uvedl, že z obsahu dovolání nevyplývá, zda obviněný tyto námitky činí součástí svého dovolání nebo zda je pouze zmiňuje v rámci vylíčení dosavadního průběhu řízení. Nicméně konstatoval, že trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., vychází v ustanovení §13 odst. 1, tedy z tzv. formálního pojetí trestného činu, a korektiv společenské nebezpečnosti vůbec nepoužívá. Co se týče subjektivní stránky, státní zástupce zdůraznil, že obviněný nepochybně věděl o existenci pravomocného správního rozhodnutí, kterým mu bylo zakázáno řídit motorová vozidla. Ani z textu dovolání nevyplývá, že by mu jeho právní zástupce podal jednoznačnou informaci o tom, že již může řídit motorové vozidlo. Právní zástupce měl obviněnému prostřednictvím e-mailu sdělit, že Městskému úřadu Břeclav byl dne 15. 5. 2014 podán návrh na povolení odkladu a že správní orgán musí této žádosti vyhovět (obdobně ostatně vyznívala i výpověď obviněného u hlavního líčení). Podle názoru státního zástupce musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že ke dni 21. 5. 2014 motorové vozidlo řídit nesmí [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pokud snad obviněný jednal v právním omylu (§19 odst. 1 tr. zákoníku), šlo podle státního zástupce o omyl, kterého se mohl snadno vyvarovat; stačilo, aby se o problematice vykonatelnosti rozhodnutí informoval u Městského úřadu Břeclav nebo alespoň učinil výslovný dotaz na svého právního zástupce.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání jsou významnými otázky naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Označeného přečinu se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána.
Objektem trestného činu podle §337 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání. Rozhodnutími správních orgánů (jako orgánů veřejné moci) se obecně rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Není důležité, jak je akt správního orgánu označen, podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry dotčené osoby, tj. že tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby. Znak „maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí“ znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Zakázat výkon určité činnosti lze buď rozhodnutím soudu uložením trestu zákazu činnosti podle §73 tr. zákoníku, nebo rozhodnutím státního orgánu ve správním řízení, např. sankcí zákazu činnosti v přestupkovém řízení nejdéle na dva roky. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186-3189).
V řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat, zda je rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, jehož výkon obviněný mařil nebo ztěžoval, vykonatelné a – jestliže to zákon vyžaduje – i pravomocné (k tomu srov. rozhodnutí č. 8/1969, č. 8/2003, č. 20/2012, č. 70/2013 Sb. rozh. tr. aj.).
Obviněný nepolemizoval se správností skutkového zjištění, že dne 21. 5. 2014 kolem 16:15 hodin řídil v B. osobní motorové vozidlo, přičemž byl zastaven a kontrolován policejní hlídkou Policie České republiky, KŘP JmK, DI B. Vozidlo řídil, ačkoliv rozhodnutím Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, č. j. MUBR 31134/2013, ze dne 9. 10. 2013, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy Brno, č. j. JMK 133309/2013, ze dne 17. 3. 2014, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2014, mu byl uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 15 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Akcentoval ale, že již dne 15. 5. 2014 podal prostřednictvím právního zástupce žádost o odklad rozhodnutí a usnesením Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, č. j. MUBR 33297/2014/DK, ze dne 2. 6. 2014, bylo vyhověno jeho žádosti o odložení výkonu rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, ze dne 9. 10. 2013, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne 17. 3. 2014, podané dne 29. 5. 2014 u Krajského soudu v Brně. Soudům nižších stupňů vytýkal, že se ve svých rozhodnutích nevypořádaly se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07, z nichž plyne, že rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 9. 10. 2013, č. j. MUBR 31134/2013, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 3. 2014, č. j. JMK 133309/2013, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2014, je sice pravomocné, ale na základě rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 2. 6. 2014, č. j. MUBR 33297/2014, o přiznání odkladu výkonu rozhodnutí není vynutitelné a obviněný řidičské oprávnění nepozbyl.
V této souvislosti není od věci uvést, že obviněný prostřednictvím advokáta JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D., LL.M., jemuž dne 4. 4. 2014 udělil plnou moc též „k zastupování o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, pod sp. zn. S-JMK 133309/2013/OD/Bo, č. j. JMK 133309/2013 ze dne 17. 3. 2014“, dne 15. 5. 2014 Městskému soudu v Břeclavi zaslal podání označené jako „sdělení“, v němž advokát jako právní zástupce obviněného oznamoval, že bude v jeho věci podávat příslušnému krajskému soudu žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, pod sp. zn. S-JMK 133309/2013/OD/Bo, č. j. JMK 133309/2013 ze dne 17. 3. 2014“. Z toho důvodu žádal o přiznání odkladného účinku a dodal, že potvrzení o podání žaloby ve správním soudnictví bude předloženo v nejbližší době (č. listu 39). Dne 29. 5. 2014 byla předmětná žaloba podána u Krajského soudu v Brně (viz č. listu 44) a Městský úřad v Břeclavi, odbor správních věcí a dopravy, který dne 23. 5. 2014 upozornil, že podání neobsahovalo potvrzení o podání žaloby (č. listu 42), dne 2. 6. 2014 rozhodl podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), a žádosti o odložení výkonu výše uvedených rozhodnutí vyhověl.
Soud prvního stupně k takto uplatněné obhajobě obviněného v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný, řídil-li 21. 5. 2014, se nemohl domnívat, že se nenachází ve výkonu trestu zákazu činnosti, a to i přesto, že mu jeho právní zástupce sdělil, že za něj podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí, a musel si být vědom toho, že se stále nachází ve výkonu tohoto druhu trestu. Toliko podání žádosti o odklad výkonu rozhodnutí, jak to učinil právní zástupce obviněného ke dni 15. 5. 2014, samo o sobě nezavazuje správní orgán k rozhodnutí podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., že se takové žádosti vyhovuje. V době podání uvedené žádosti totiž není zřejmé, zda skutečně bude podán návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem či nikoliv. Proto až do doby, kdy spolu se žádostí o odklad výkonu rozhodnutí bude takový návrh podán, není možné předpokládat, že žádosti bude vyhověno (str. 4). Dalším argumentem ve prospěch tohoto závěru je podle nalézacího soudu i praxe správního orgánu, podle níž se doba od právní moci rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti do právní moci rozhodnutí o odkladu výkonu tohoto rozhodnutí se do doby zákazu činnosti započte podle §14 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb. (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2013, č. j. 22 A 187/2011-18).
Odvolací soud především zdůraznil, že podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. má správní orgán povinnost žádosti o odložení výkonu rozhodnutí vyhovět, avšak je třeba, aby byl již podán příslušný návrh na přezkum rozhodnutí o přestupku. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že předmětná žádost se stala kompletní až 29. 5. 2014, kdy obviněný doložil správnímu orgánu žalobu, kterou téhož dne podal příslušnému soudu, a tedy teprve od tohoto dne mohl obviněný předpokládat, že bude jeho žádosti o odklad výkonu rozhodnutí vyhověno. Podle názoru odvolacího soudu lze rozhodnutí podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o odložení výkonu správního rozhodnutí přiznat zpětný účinek pouze k datu podání kompletní žádosti. Jiný výklad by podle jeho mínění vedl k absurdním situacím, osoby, jimž byl pravomocným správním rozhodnutím uložen určitý zákaz či povinnost, by totiž nemusely toto pravomocné rozhodnutí respektovat s poukazem na to, že v budoucnu budou podávat žalobu proti správnímu rozhodnutí spolu se žádostí o odložení výkonu předmětného správního rozhodnutí, které je nutno vyhovět. Odvolací soud taktéž vyvodil, že jestliže obviněný dne 21. 5. 2014 řídil na základě mylné informace svého právního zástupce o to, že dne 15. 5. 2014 byla podána u Městského úřadu v Břeclavi kompletní žádost o odklad výkonu rozhodnutí, které musí správní úřad vyhovět, jde tato skutečnost k tíži obviněného; neznalost zákona neomlouvá (str. 3, 4 usnesení).
Závěry soudů nelze bezezbytku akceptovat, jelikož se důsledně nevypořádaly nejen s již citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1260/07, na něj navazující judikaturou správních soudů, ale ani s otázkou subjektivní stránky přečinu.
Obviněný, dovolávaje se beztrestnosti svého jednání, opakovaně odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07 (N 159/50 SbNU 423), podle jehož právní věty účelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je, jak vyplývá z ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 150/2002 Sb.), minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí. Tento účel může být naplněn toliko v případě, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí, a zejména rozhodnutí přijatého v oblasti správního trestání, je nadáno schopností působit s účinky ex tunc. Odklad vykonatelnosti napadeného individuálního správního aktu lze tak spíše označit za jeho sistaci. Akt tak z formálního hlediska sice zůstává pravomocným, avšak uložené právní povinnosti nelze vynucovat, odejmutá oprávnění zůstávají prozatím zachována. Názor, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona [nyní §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] dostačuje existence nikoli nicotného správního rozhodnutí, které je ovšem toliko formálně v právní moci, zatímco jeho účinnost, resp. vykonatelnost, byla odložena, považuje Ústavní soud za přehnaně formalistní, ba textualistický přístup k výkladu práva a vede k porušení (resp. k pokračování v porušení) základního práva stěžovatele na osobní svobodu, které mu garantuje čl. 8. odst. 1 Listiny. Třebaže se tento nález přímo netýká aplikace ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ale odkladných účinků správní žaloby ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., a lze připustit, že i skutkové okolnosti nyní projednávaného případu a věci, v níž rozhodoval Ústavní soud, jsou poněkud odlišné, jak naznačoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obsahuje zásady, jež nutno respektovat při výkladu §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., jak se ostatně podává z judikatury správních soudů, jíž bude dále věnována pozornost.
Podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. požádá-li účastník, který podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti vyhoví. V zákoně uvedená poznámka pod čarou odkazuje na §75 správního řádu z roku 1967, který stanovil: „Orgán provádějící výkon rozhodnutí může ze závažných důvodů na návrh účastníka řízení nebo z vlastního, popřípadě jiného podnětu výkon rozhodnutí odložit; pokud národní výbor provádí výkon rozhodnutí jiného správního orgánu, vyžádá si jeho vyjádření.“ Správní řád z roku 1967 byl ovšem nahrazen nyní účinným správním řádem z roku 2004, a proto je třeba vzít v souvislosti s §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. subsidiárně v potaz úpravu současného správního řádu. Přestupkový zákon ustanovením §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. obsahově navazuje na §113 nyní účinného správního řádu, tj. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který tak jako §75 správního řádu z roku 1967 upravuje odložení a přerušení exekuce. Ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. stanoví další důvod pro odložení výkonu rozhodnutí nad rámec správního řádu, přičemž se jedná o důvod obligatorní (JEMELKA, L.; VETEŠNÍK, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení: komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 401). Pokud účastník řízení požádá o odložení výkonu rozhodnutí a současně doloží, že k soudu podal návrh na přezkum rozhodnutí o přestupku, má správní orgán povinnost jeho žádosti o odložení výkonu rozhodnutí vyhovět, aniž by zkoumal důvody či závažnost okolností pro to svědčící (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 As 263/2014).
Podle judikatury správních soudů, opírající se o výše citovaný nález ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1260/07, odklad výkonu rozhodnutí podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. má účinky ex tunc, což při uloženém trestu zákazu činnosti (zákaz řízení motorových vozidel) má za následek, že na řidičské oprávnění pachatele se z důvodu povoleného odkladu hledí, jako by dosud nezaniklo (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2013, č. j. 22 A 187/2011-18, publikovaný pod č. 2874/2013 Sb.NSS). V této souvislosti nelze nereagovat na zmínku soudu prvního stupně, který na podporu správnosti svých úvah odkazoval i na obsah tohoto rozsudku, aniž by ale jeho odkaz byl přesný. Krajský soud v Ostravě v tomto rozhodnutí důsledně respektoval závěr, že pro povolený odklad došlo k situaci, kdy řidičské oprávnění účastníku řízení nezaniklo a k výkonu uloženého trestu (a to v žádné, byť i minimální části) nedošlo. Třebaže měl odklad výkonu rozhodnutí za následek situaci, že k přímému výkonu trestu zákazu činnosti nedošlo, byla tu podle jeho závěrů jiná doba uvedená v §14 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., tj. doba, po kterou pachatel na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem nesměl již tuto činnost vykonávat, kterou je třeba i přesto na výkon tohoto trestu započítat.
Soudy obou stupňů vyšly z názoru, že správní orgán má povinnost žádosti účastníka řízení o odložení výkonu rozhodnutí vyhovět, aniž by zkoumal důvody či závažnost okolností pro to svědčící, pokud požádá o odložení výkonu rozhodnutí a současně doloží, že k soudu podal návrh na přezkum rozhodnutí o přestupku. Neučiní-li tak a podá jen žádost o odklad výkonu rozhodnutí, aniž by současně doložil, že podal k správnímu soudu předmětnou žalobu, je jeho žádost bezpředmětná, a nebylo proto ani možné předpokládat, že žádosti bude vyhověno.
Aniž by dovolací soud zpochybňoval náležitosti formálně řádně učiněného podání podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., žádal-li obviněný jako účastník řízení o odklad výkonu rozhodnutí, i podle jeho mínění je třeba obou uvedených náležitostí, existují v projednávaném případě okolnosti, pro něž není přiléhavé striktně trvat na tom, že předpoklady pro odklad výkonu rozhodnutí s účinky ex tunc nelze shledat. Obviněný již dne 15. 5. 2014 prostřednictvím svého právního zástupce deklaroval, že bude podávat příslušnému krajskému soudu žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, pod sp. zn. S-JMK 133309/2013/OD/Bo, č. j. JMK 133309/2013 ze dne 17. 3. 2014, žalobu že předloží v nejbližší době, a proto žádal o přiznání odkladného účinku. Dne 29. 5. 2014 byla předmětná žaloba podána u Krajského soudu v Brně a Městský úřad v Břeclavi, odbor správních věcí a dopravy, dne 2. 6. 2014 rozhodl a podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. žádosti o odložení výkonu předmětných rozhodnutí vyhověl.
Dovolací soud nechce bagatelizovat absurdní důsledky situací, na něž upozorňuje odvolací soud v souvislosti s nerespektováním zákazů či povinností osob, které by posléze účelově podávaly žalobu proti správnímu rozhodnutí spolu s žádostí o odložení výkonu předmětného správního rozhodnutí, ale o takovou situaci přece v tomto případě nešlo. Obviněný od počátku, a to již od kontaktu s policejní hlídkou dne 21. 5. 2014, tvrdil, že podle jeho přesvědčení „již zákaz řízení nemá“, což koresponduje se závěry soudů, které přijaly obhajobu obviněného, že byl dne 15. 5. 2014 zpraven obhájcem o podání žádosti o odklad výkonu rozhodnutí, ale byl mylně informován o tom, že správní orgán musí takové žádosti vyhovět. Jestliže byla dne 15. 5. 2014 podána výše označená žádost, v níž bylo označeno rozhodnutí, proti němuž má správní žaloba být podána, a tato okolnost je posléze 29. 5. 2014 také řádně doložena (přičemž je zjevné, že žaloba byla u příslušného soudu podána v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě od doručení), je výrazem přepjatého formalismu za této situace trvat na tom, že účinky ex tunc spojované s odkladem výkonu rozhodnutí podle §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. lze připojovat až s jednáním následujícím po formálně bezvadném podání, tj. žádost o odklad a doložení podání návrhu na přezkum rozhodnutí o přestupku. Zvláště však je v kolizi s tezemi jednoznačně vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1260/07 i judikatuře správních soudů, jež se týkají účinků ex tunc odkladu výkonu rozhodnutí.
Na soudu prvního stupně také bude, aby svoji pozornost znovu obrátil k otázce úmyslného zavinění obviněného. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného může být založen na existenci omluvitelného negativního právního omylu. Podstatou takového omylu je nevědomost pachatele trestného činu o protiprávnosti činu, tzn. protiprávnosti jeho jednání chápané z hlediska celého právního řádu, jíž se nemohl vyvarovat. Protože právní omyl negativní omluvitelný vylučuje pachatelovo zavinění (na rozdíl od negativního omylu skutkového, který nevylučuje nevědomou nedbalost), je třeba soustředit pozornost na to, zda se pachatel mohl právního omylu vyvarovat. Obviněný vypověděl (a soudy jeho výpověď nezpochybnily, naopak z ní vycházely), že byl mylně informován svým právním zástupcem o tom, že dne 15. 5. 2014 byla podána žádost o odklad výkonu rozhodnutí, jíž musí správní úřad vyhovět, (viz č. listu 67, 70). Odvolací soud se s touto okolností vypořádal tím, že „jde k tíži obviněného“ a neznalost zákona neomlouvá. Tato argumentace ale není vyčerpávající, nereaguje na skutečnost, že to byla osoba právního zástupce, tedy práva znalá, která obviněnému tuto informaci včetně ujištění, že žádost o odklad (pro obviněného tedy úplné a řádné podání mající za následek odklad výkonu rozhodnutí) byla již podána dne 15. 5. 2014, poskytla a kterou si obviněný k poskytnutí odpovídající právní služby ve správním řízení zvolil. V této souvislosti se jeví vhodné doplnit dokazování o výslech obviněného zaměřený k otázce, v jakých souvislostech a kde získal informace o odkladných účincích výkonu rozhodnutí, že již samo podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí ve svých důsledcích znamená, že může činnost, která mu byla zakázána, tj. řízení motorových vozidel, dále vykonávat (ve výpovědi v hlavním líčení uvedl, že neví, zda se právní zástupce v tomto smyslu vyjadřoval, viz č. listu 67). Teprve spolehlivé objasnění všech těchto okolností poskytne dostatečný podklad pro úsudek, zda se obviněný mohl právního omylu vyvarovat (kupř. výslovným dotazem u svého právního zástupce či na Městském úřadu Břeclav, jak naznačuje státní zástupce ve vyjádření k dovolání).
Konečně v posuzované věci nebylo od věci soustředit pozornost též k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, což zůstalo stranou pozornosti soudů obou stupňů. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku a k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vážné zdravotní omezení obviněného a především pak účel jeho jízdy a okolnosti, za nichž se uskutečnila, jsou skutečnosti, které měly vést soud prvního stupně k explicitním úvahám o míře společenské škodlivosti jeho jednání relevantním z hlediska jeho trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 To 353/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 21 T 123/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu