ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.475.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 475/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného R. S. a o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 To 124/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. a nejvyššího státního zástupce odmítají .
Odůvodnění:
Obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 T 10/2014, uznán vinným, že
„ v přesně nezjištěných dvou dnech v měsíci říjnu 2013, v opilosti, v místě svého bydliště v bytě na adrese J. D. v Č. T., okr. Ú. n. O., donutil nezl., jehož věk znal, přes jeho nesouhlas, pláč a obranu, kterou překonal, k pohlavnímu styku, a to v obou případech tak, že jej uchopil za ramena a položil na postel, ke které si klekl, jednou rukou ho držel a druhou osahával přes oblečení a na holém těle, líbal na tvář, přičemž v prvním případě jeho jednání vyvrcholilo tím, že po stažení kalhot a trenýrek poškozeného ke kolenům mu nejprve třel penis rukou, a následně ho vzal do úst, ve druhém případě mu penis několik minut třel rukou “.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to stolního počítače a dvou mobilních telefonů s příslušenstvím (ve výroku rozsudku blíže specifikovaných). Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost uhradit poškozenému nezletilému, zastoupenému zmocněncem JUDr. Ladislavem Hostýnkem, Advokátní kancelář Komenského 160, Ústí nad Orlicí, částku 32.400 Kč jako náhradu škody vzniklé na zdraví a dále částku 300.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku jednání obviněného.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 To 124/2014, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného nezletilého na náhradu nemajetkové újmy, a podle §265 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Obviněný ani nejvyšší státní zástupce s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a podali proti němu dovolání.
Obviněný ve svém podání prostřednictvím obhájce Zdenka Poštulky uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vady a nesprávnosti napadeného rozhodnutí spatřoval v prvé řadě v tom, že soud mu uložil trest propadnutí věcí. Jelikož s poškozeným komunikoval výhradně přes Facebook na svém osobním počítači, propadnutí mobilů nemá žádné opodstatnění a je naprosto zbytečným zásahem do jeho ústavně zaručených vlastnických práv. Navíc byl přesvědčen, že není splněna ani zákonná procesní podmínka (v té souvislosti citoval §70 odst. 1 tr. ř.) pro uložení tohoto druhu trestu, neboť v rozsudku mu není žádná trestná činnost spojená s tímto majetkem vytýkána.
Další část svého podání obviněný nasměroval (přestože sám deklaroval vědomí zákonných podmínek a důvodů pro dovolání) proti výrokům odsuzujícího rozsudku, jimiž byl zavázán k náhradě škody, která měla vzniknout poškozenému na zdraví. Namítl, že zákon (konkrétně §3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňuje přiznat ztížení společenského uplatnění jen za podmínky, že způsobené následky jsou trvalého rázu. Znalkyně MUDr. Eva Čápová však ve svém znaleckém posudku dospěla k závěru, že u poškozeného se jednalo pouze o přechodnou poruchu, takže nárok mu neměl být přiznán.
Poslední (a nejobsáhlejší) část svého podání obviněný směroval do výroku o vině. Poukázal na to, že námitky do viny široce zdůvodnil již ve svém odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval, když při ústním zdůvodnění svého rozhodnutí připustil, že v druhém případě se již o znásilnění nemuselo jednat. Pak prý však nebylo možné, aby výrok o vině byl ponechán beze změny se závěrem, že se znásilnění dopustil ve dvou případech. Současně namítl, že ve věci není jediný přímý důkaz, zdali z jeho strany šlo o překonání vážného odporu poškozeného, popřípadě zdali vůbec nějaký odpor ze strany poškozeného byl. Svědeckou výpověď nezletilého poškozeného nelze považovat za věrohodnou, neboť není podporována žádnými dalšími důkazy, znalecký posudek dokonce připustil, že poškozený může mluvit i nepravdu. Za těchto okolností nemohly soudy dojít k závěru, že (obviněný) překonával vážně míněný odpor poškozeného, což je zákonnou podmínkou pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž měly jeho jednání posoudit pouze jako zločin pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož spáchání zákon umožňuje uložit i podstatně mírnější trest, než mu byl odsuzujícím rozsudkem uložen.
V samém závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako zločin pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného a zaměřil je proti výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného nezletilého na náhradu nemajetkové újmy. V odůvodnění svého podání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech pak rozvedl, že nalézací soud odůvodnil výrok o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému 300.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy tím, že jednání obviněného bylo pro poškozeného nepochybně stresující a snížilo určitým způsobem kvalitu jeho života. Toto se projevilo ve změně jeho chování, jak ji popsala třídní učitelka, ošetřující lékař i rodinní příslušníci poškozeného. Soud přihlédl i k tomu, že určitým zásahem do obvyklého způsobu života poškozeného byly i úkony související s odhalením a vyšetřením trestné činnosti obviněného. I tyto zásahy přitom mají svou podstatu v trestné činnosti obviněného. Podle názoru soudu prvního stupně požadovaná částka současně odpovídajícím způsobem zohledňuje nemajetkovou újmu poškozeného.
V další části svého podání nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud zrušil uvedený výrok o náhradě nemajetkové újmy s odůvodněním, že nebyl žádným způsobem zdůvodněn, takže není zřejmé, proč soud prvního stupně přisoudil poškozenému právě takovou a nikoli jinou částku. Připomněl přitom, že pokud trestní řád umožňuje, aby trestní soud přiznal poškozenému náhradu nemajetkové újmy, pak současně předpokládá, že tento výrok bude stejně kvalitně zdůvodněn, jako kdyby o něm bylo rozhodováno v občanskoprávním řízení. Ten však nebyl soudem prvního stupně odůvodněn prakticky vůbec, přičemž kdyby tak měl činit odvolací soud, nahrazoval by plně činnost soudu prvního stupně, k čemuž není oprávněn. Proto napadený rozsudek v tomto výroku zrušil a poškozeného odkázal s předmětným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
S takovým výrokem a jeho odůvodněním se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. V prvé řadě zdůraznil princip, podle něhož je nutno v adhezním řízení aplikovat hmotně právní ustanovení zvláštních právních předpisů. Posouzení nároku poškozeného na přiznání nemajetkové újmy je tak otázkou jiného hmotně právního posouzení, a to konkrétně aplikace §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s jeho §11. Nesprávné hmotně právní posouzení v tomto směru tudíž lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V daném případě posouzení soukromoprávního nároku na náhradu nemajetkové újmy je podle nejvyššího státního zástupce soud i v adhezním řízení povinen aplikovat příslušnou hmotněprávní úpravu práva soukromého. Z tohoto hlediska je podstatné, že protiprávní zásah do osobnostní sféry poškozeného v rozporu s §13 obč. zák. nastal za účinnosti této normy, což určuje její časovou působnost. K uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy došlo současně zjevně za účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 181/2011 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 7. 2011, proto přiznání tohoto nároku soudům nebránily ani překážky procesní povahy.
Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na to, že podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle §13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle §13 odst. 2 obč. zák., pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle §13 odst. 3 obč. zák. určí výši náhrady podle §13 odst. 2 obč. zák. soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Pokud jde o posouzení nároku poškozeného, podle nejvyššího státního zástupce nelze především souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Praze, že jím zrušovaný výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozeného z rozsudku soudu nalézacího nebyl dostatečně či vůbec odůvodněn. Tato výtka není namístě, neboť nalézací soud se uplatněným nárokem dostatečně zabýval. Naopak je možno uvést, že určité známky zjednodušujícího hodnocení lze spíše hledat právě v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího. Pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. současně nebylo třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, neboť soud měl pro dané rozhodnutí dostatek podkladů, které vyplynuly z provedeného dokazování týkajícího se trestněprávního předmětu věci a jsou tak obsahem trestního spisu. Z judikatury k §13 odst. 3 obč. zák. je dále zřejmé, že určení výše materiálního zadostiučinění je předmětem volného uvážení soudu, jež však musí vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (poukázal tu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). V daném případě tato hlediska, jež přiznání materiální satisfakce podle §13 odst. 2 obč. zák. odůvodňují, včetně uplatňované výše, nalézací soud vyhodnotil. Přitom nelze vycházet úzce pouze z té části odůvodnění, jež se váže k adheznímu výroku. Naopak je třeba přihlédnout k celkovým skutkovým zjištěním soudu, jež jsou ve vztahu k posouzení soukromoprávního nároku relevantní. Soud prvního stupně přitom zejména zmínil sekundární viktimizaci poškozeného a – byť svoje rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy odůvodnil stručně – výslovně se ztotožnil s uplatněným nárokem, který zmocněnec poškozeného odůvodnil zejména v rámci závěrečné řeči v kontextu skutečností podávajících se z provedených důkazů. Z nich lze zejména poukázat na nezpochybnitelný závažný rozsah a intenzitu zásahu do přirozených osobnostních práv poškozeného, prokázané závěry podaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie a dětské psychiatrie, ve spojení s projevy jeho traumatizace zaznamenané ve škole (stal se terčem posměchu) i v rodině (zažíval stud za to, že se nedokázal ubránit útoku proti nejintimnější složce osobnosti člověka a rovněž že selhal pro svoji naivitu a důvěru v obviněného, který byl dlouholetý přítel rodiny R.), a které už nejen dlouhodobě měly, ale ještě budou mít nikoli zanedbatelný negativní dopad na každodenní život poškozeného. Ten totiž mohl probíhat zcela jinak, bez dopadu na jeho osobnostní vývoj, pokud by k protiprávnímu na vinu uznanému trestnému jednání obviněného nedošlo. A to přesto, že rozvoj posttraumatické stresové poruchy nakonec u chlapce nenastal. Lze proto přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy považovat za odůvodněné.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 347/2014, se k dané problematice podává, že o zásah do osobnostních práv osoby poškozené trestným činem znásilnění podle §185 tr. zákoníku se jedná i v případě, že znaleckým posudkem nebyla konstatována existence posttraumatické ani jiné poruchy, která by měla pro tuto osobu negativní trvalé následky. Závažnost zásahu do práva na osobní integritu vyjadřuje podle tohoto judikátu již samotná povaha a závažnost citovaného trestného činu. Významný vliv na celkové posouzení nároku na náhradu imateriální újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. má i sekundární viktimizace této osoby.
Podle nejvyššího státního zástupce je tak nutné shrnout, že v posuzovaném případě se jednalo o závažný zásah do osobnostních práv dítěte, kdy k jeho posouzení lze považovat za dostačující skutková zjištění soudu ve vztahu k trestnému činu spáchanému obviněným vůči poškozenému. V návaznosti na to je pak nepochybné, že toto jednání obviněného konstituovalo i nárok poškozeného na odškodnění nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. Přitom se zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy je soud vázán pouze horní hranicí uplatňované částky. Nic mu tedy nebrání v případě vyhodnocení všech souvislostí přiznat případně i částku nižší tak, aby odpovídala všem rozhodným kritériím, včetně zásady proporcionality ve vztahu k závažnosti újmy.
Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením nesprávně a nedostatečně vyhodnotil zákonná kritéria rozhodná pro přiznání nemajetkové újmy ve smyslu §13 obč. zák. a chybně přikročil k tomu, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 T 10/2014, podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy zrušil a nezletilého poškozeného odkázal v tomto rozsahu podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Své rozhodnutí tak ve výroku o náhradě nemajetkové újmy zatížil vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 To 124/2014, zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeného nezletilého,
2) a dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. a sám ve věci rozhodl.
Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
Obviněný využil svého oprávnění a ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. se prostřednictvím svého obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce písemně vyjádřil. V samém úvodu poukázal na to, že sám ve věci podal dovolání, proto považuje za účelnější, aby Nejvyšší soud rozhodoval ve veřejném zasedání (současně vyslovil nesouhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání). V další části vyjádření pak zopakoval některé argumenty obsažené již v jeho dovolání, z nichž znovu dovodil jednak to, že nepřímé důkazy podporují závěr pouze o pohlavním zneužívání, které doznává, nikoliv o znásilnění, a jednak to, že poškozenému nelze přiznat nárok za ztížení společenského uplatnění, když u něho nebyly zjištěny trvalé následky. I proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podaná oběma dovolateli jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda oběma dovolateli uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, oba dovolatelé uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu celá řada námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly do výroku o vině a jimiž zpochybňoval skutková zjištění soudů obou stupňů, když tvrdil, že v obou případech sexuálních kontaktů s nezletilým poškozeným se z jeho strany nejednalo o násilí, jímž by překonával vážně míněný odpor poškozeného, nebo když namítal, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, pokud je vystavěly na svědecké výpovědi poškozeného, která je nevěrohodná a byla zpochybněna i znaleckým posudkem.
Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel shora zmíněnou argumentací neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Ani s jistou mírou tolerance nelze mít za to, že by snad dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a domáhal se právního posouzení svého jednání jen jako zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Požadavek na takovou změnu právní kvalifikace totiž podmiňoval primárním požadavkem na změnu (případně upřesnění) skutkových zjištění, která soudy učinily.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé (srov. zejména strany 13 až 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale i stranu 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Obdobně lze dodat, že relevanci nebylo možno přiznat ani námitce obviněného, že soud druhého stupně při ústním zdůvodnění svého rozhodnutí připustil, že v druhém z dílčích útoků vůči poškozenému se již o znásilnění nemuselo jednat. Takováto ústně formulovaná úvaha odvolacího soudu se jednak nikterak nepromítla do skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (a nebyla ani formulována v písemném vyhotovení napadeného usnesení), jednak by ve svém důsledku znamenala, že k dosavadní právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (která by zůstala zachována ve vztahu k prvnímu z dílčích útoků) by přistoupila právní kvalifikace též jako zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku (za druhý z dílčích útoků). To by bylo evidentně v neprospěch obviněného, což je v posuzované věci nepřípustné, neboť nejvyšší státní zástupce, byť se dovolal v neprospěch obviněného, tímto směrem své podání nesměroval (srov. shora vymezení jeho dovolání).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že všechny doposud zmíněné námitky obviněného stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejinak by tomu bylo i s jeho námitkou vztahující se k uloženému trestu propadnutí věcí, kterou zřejmě chtěl podřadit (explicitně tak totiž neučinil) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Obviněný prostřednictvím posledně citovaného dovolacího důvodu brojil proti uloženému trestu propadnutí věcí (mimo jiné) s odkazem na ustanovení §70 odst 1 tr. ř. (zřejmě písařským pochybením tu zaměnil trestní zákoník za trestní řád). Proto je třeba jednak upřesnit, že podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [účinného v době rozhodování soudu prvního stupně; v současné době jde o §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, které bylo užito ke spáchání trestného činu, a jednak dodat, že podle §53 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin (v posuzované věci je to podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět až dvanáct let), lze uložit i jiné tresty uvedené v §52 tr. zákoníku [tedy i trest propadnutí věci podle jeho odst. 1 písm. f)].
V obecné rovině lze dále uvést, že věc nebo jiná majetková hodnota byla užita ke spáchání trestného činu zpravidla tehdy, jestliže za použití této věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo jejím prostřednictvím pachatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Na druhé straně taková věc nebo jiná majetková hodnota nemusí být znakem trestného činu a z tohoto hlediska může být jen náhodným prostředkem, jehož pachatel použil při uskutečňování trestného jednání. Bezprostředním účelem tohoto trestu je odejmout pachateli věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestných činů, ztížit tomuto pachateli podmínky k další trestné činnosti a případně mu i odejmout prospěch ze spáchaného trestného činu. Podstata trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívá v tom, že se výrokem soudu (pravomocného odsuzujícího rozsudku) odnímá vlastnické nebo podobné právo pachatele k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu k jím spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát.
Jestliže soud prvního stupně v posuzované věci zjistil, že obviněný používal jak stolní počítač, tak oba mobilní telefony ke komunikaci s poškozeným (zejména ke sjednávání schůzek s ním), pak právem dovodil, že šlo o věci, které mu spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným, usnadnily, jinými slovy šlo o věci, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu. Za této situace nelze mít za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný však ve svém podání uplatnil i relevantní dovolací námitku namířenou proti výrokům odsuzujícího rozsudku, jimiž byl zavázán k náhradě škody, která měla vzniknout poškozenému na zdraví, když tvrdil, že zákon (konkrétně §3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňuje přiznat ztížení společenského uplatnění jen za podmínky, že způsobené následky jsou trvalého rázu, přičemž znalkyně MUDr. Eva Čápová ve svém znaleckém posudku dospěla k závěru, že u poškozeného se jednalo pouze o přechodnou poruchu, takže požadovaný nárok mu neměl být přiznán.
Obdobnou námitku, zaměřenou ovšem opačným směrem a v neprospěch obviněného, uplatnil i nejvyšší státní zástupce, který považoval (z důvodů již výše vyložených) za nesprávný a nezákonný výrok odvolacího soudu, jímž zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž rozhodl o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy (přiznal mu částku 300.000 Kč).
Takové námitky obou dovolatelů je třeba považovat za relevantně uplatněné, neboť posouzení nároku poškozeného na přiznání nemajetkové újmy nepochybně je otázkou jiného hmotně právního posouzení (konkrétně aplikace §13 obč. zák. ve spojení s jeho §11). Proto nesprávné hmotně právní posouzení této otázky lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady obviněného i nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněné.
K uplatněným námitkám obou dovolatelů je zapotřebí nejprve uvést, že poškozený nezletilý se prostřednictvím zmocněnce JUDr. Ladislava Hostýnka připojil k trestnímu řízení s požadavkem náhrady škody a nemajetkové újmy řádně a včas. Učinil tak podáním došlým Krajskému soudu v Hradci Králové dne 23. 9. 2014 (tedy ještě před konáním hlavního líčení), v němž s odkazem na ustanovení §43 odst. 3 tr. zákoníku (správně mělo být „tr. řádu“) požadoval náhradu škody na zdraví ve výši 32.400 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč. Zatímco uvedenou výši požadovaného nároku na náhradu škody na zdraví odůvodnil odkazem na vyčíslení provedené znalkyní MUDr. Evou Čápovou ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (se specializací psychiatrie včetně pedopsychiatrie), zmíněnou výši požadovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy odůvodnil věkem poškozeného, plánovitostí jednání obviněného, zneužitím důvěry poškozeného, kterou k obviněnému cítil jako k rodinnému příteli, užitím násilí ze strany obviněného, opakováním činu a sexuálním útokem homosexuálního charakteru.
Soud prvního stupně svůj výrok o povinnosti obviněného uhradit poškozenému podle §228 odst. 1 tr. ř. částku 32.400 Kč jako náhradu škody vzniklé na zdraví podrobněji nezdůvodnil, když pouze uvedl, že v plném rozsahu akceptoval požadavek poškozeného vycházející z bodového ohodnocení ve výše zmíněném znaleckém posudku (srov. stranu 15 odůvodnění jeho rozsudku). Zevrubnější zdůvodnění neobsahovalo ani usnesení odvolacího soudu, jenž pouze paušálně konstatoval, že o povinnosti obviněného nahradit poškozenému způsobenou škodu bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. v souladu se zákonem a stavem věci (srov. stranu 3 jeho odůvodnění).
Už proto je třeba dodat, že požadavek poškozeného na náhradu škody se skládal jednak z požadavku na odškodnění bolesti ve výši 2.400 Kč a jednak z požadavku na odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 30.000 Kč. Pokud soudy obou stupňů akceptovaly oba požadavky poškozeného vycházející ze zmíněného znaleckého posudku, pak – z logiky věci – musely akceptovat i závěry znaleckého posudku samotného. Znalkyně MUDr. Eva Čápová postupovala v souladu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 11. 2001, č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn (dále jen „vyhl. č. 440/2001 Sb.“) a bodové hodnocení za bolest poškozeného (lehký otřes mozku) určila 20 body podle přílohy č. 1 citované vyhlášky (podle jejího §7 odst. 2 hodnota 1 bodu činí 120 Kč). Odškodnění ztížení společenského uplatnění znalkyně určila podle přílohy č. 2 citované vyhlášky 250 body, když vycházela z toho, že u poškozeného šlo o „vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací“ (v další části posudku dodala, že šlo o „sociální stigmatizaci nezletilého ve vrstevnickém kolektivu, kdy se stal terčem posměchu pro jednání obviněného a sám řešil tuto situaci sebepoškozováním“).
Pokud oba soudy nižších stupňů tyto závěry znalkyně akceptovaly, nepochybily. Je tomu tak přesto, že samotná skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku takové zjištěné následky jednání obviněného neobsahuje. Zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, takový následek neobsahují a nevyžadují, takže ve výroku rozsudku nemusel být explicitně uveden. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani dovolací námitce obviněného, že citovaná vyhláška umožňuje přiznat ztížení společenského uplatnění jen za podmínky, že způsobené následky jsou trvalého rázu, k čemuž u poškozeného nedošlo.
Podle úvodních slov ustanovení §3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb. sice skutečně platí, že „odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu“, je tomu tak ovšem za současně splněné podmínky, že „mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví“. Jestliže podle zjištění obou soudů nižších instancí, které bylo postaveno na závěrech zmíněného znaleckého posudku MUDr. Evy Čápové, byly tyto podmínky splněny, pak byl plně opodstatněný i jejich výrok o povinnosti obviněného odškodnit poškozeného nejen za bolest, ale i na ztížení společenského uplatnění. Následek způsobený nezletilému poškozenému nebyl jen rázu přechodného a rozhodně jej nelze – už s ohledem na jeho věk a u něho zjištěnou sociální stigmatizaci ve vrstevnickém kolektivu – bagatelizovat, jak se o to obviněný ve svém podání snaží.
K tomu lze ještě pro úplnost dodat, že vyhl. č. 440/2001 Sb. sice byla ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zrušena (srov. §3080, odrážku č. 237 NOZ), ovšem vzhledem k tomu, že obviněný se souzeného skutku dopustil v měsíci říjnu 2013, tedy před účinností NOZ, podle jeho §3079 právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti NOZ, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže Nejvyšší soud již výše konstatoval, že oba soudy nižších instancí nevěnovaly příliš pozornosti odůvodnění výroku o náhradě škody, mohl by toto konstatování vztáhnout i na odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy. Soud prvního stupně sice výrok o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému 300.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy odůvodnil v posledním odstavci svého rozsudku, ovšem odvolací soud usoudil, že z takového odůvodnění není zřejmé, proč přisoudil poškozenému právě takovou a ne jinou částku, a pokud by jej měl sám zdůvodňovat, nahrazoval by tak plně činnost soudu prvního stupně, k čemuž není oprávněn. To byl také důvod, proč napadený rozsudek (pouze) v tomto výroku podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a poškozeného odkázal podle §265 tr. ř. s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
V návaznosti na to, co bylo zmíněno stran právní úpravy výše, Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že podle §3079 odst. 2 NOZ platí, že nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona. S ohledem na praxi soudů před 1. lednem 2014 však ani není nutné takový návrh činit, neboť již před uvedeným dnem soudy přiznávaly v souladu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř. kromě náhrady škody i náhradu nemajetkové újmy, přičemž stanovily i kriteria pro její určení (obdobná těm, jež jsou nyní stanovena v §2957 NOZ). Právní argumentace k nemajetkové újmě se pak před 1. lednem 2014 opírala o ustanovení §11 a §13 obč. zák.
Z této občanskoprávní úpravy je nutno vycházet a v rámci adhezního řízení v trestním řízení v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák., která mu vznikla v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzovat, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., ale zda při splnění podmínek podle §13 odst. 2 obč. zák. má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Ovšem pro to, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného o nemajetkové újmě rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, publikovaného pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr., lze ještě připomenout, že finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze poškozenému přiznat, pokud není postačující morální zadostiučinění a neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Za takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje zejména újma, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu, a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Rovněž se požaduje, aby šlo o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby a v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
Poté, co soud na základě těchto kritérií shledá, že se v konkrétním projednávaném případě jedná o nemajetkovou újmu a poškozený má ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák. právo na její odškodnění v penězích, je povinen tuto otázku posuzovat z hledisek uvedených v §13 odst. 3 obč. zák., které nestanoví žádné meze, avšak zakotvuje dvě kritéria, a to závažnost vzniklé majetkové újmy a okolnosti, za kterých k porušení práva, tedy k neoprávněnému zásahu do práv poškozeného došlo. Zejména toto druhé hledisko je stanoveno velmi obecně, čímž je dán prostor pro soudcovské uvážení ve smyslu §136 obč. zák., a proto soudy musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného stavu a v tomto rámci se opírat o konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se k zjištěné míře zásahu do práv postižené osoby. Je proto povinností soudu určit výši náhrady nemajetkové újmy v penězích nejen s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy, ale současně musí i uvážit okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. K závěru o uvedených okolnostech lze dojít jak zjištěními (především) na straně samotného škůdce, tak je současně nezbytné se s nimi vypořádat i na straně poškozené fyzické osoby v rámci úvahy (srov. rozhodnutí Nejvyššího ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000).
Pro stanovení výše nemajetkové újmy v penězích (relutární) podle §13 odst. 3 obč. zák. je rozhodná i míra zavinění původce zásahu, která se stává zásadním způsobem spoluurčující a bezpochyby je i jedním z klíčových hledisek pro navýšení relutární náhrady. To odpovídá i satisfakčnímu smyslu této náhrady, kdy potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). V tomto směru lze dojít k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007).
Vedle toho je nutné dodržet i princip proporcionality jakožto obecnou právní zásadu, která se uplatní i v případě určování výše nemajetkové újmy v penězích. Přestože proporcionalitu jako kritérium Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 350/2003, ve vztahu k náhradě škody a formuloval ji se zřetelem na závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení či eliminace způsobené škody, a míru zavinění toho, kdo škodu způsobil, lze ho plně využít i při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu v penězích ve smyslu §13 odst. 3 obč. zák., a to v rámci závažnosti újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci nejvyššího státního zástupce, že nalézací soud se uplatněným nárokem poškozeného dostatečně zabýval, že již nemusel provádět další dokazování a že měl pro dané rozhodnutí dostatek podkladů. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku naopak není zřejmé, že by soud uplatněný nárok poškozeného na odškodnění ztížení společenského uplatnění posuzoval podle hledisek uvedených v §13 odst. 3 obč. zák. (nalézací soud ostatně toto ustanovení hmotného práva – ale ani žádné jiné − v odůvodnění svého rozhodnutí ani necitoval), jak již bylo výše vyloženo. Neučinil tak přesto, že ve smyslu §136 obč. zák. měl dostatečný prostor pro soudcovské uvážení, které se mělo opírat o konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se k zjištěné míře zásahu do práv postižené osoby. I když lze současně připustit, že určité známky zjednodušujícího hodnocení lze hledat i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, nelze přehlížet, že bylo povinností především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího určit výši náhrady nemajetkové újmy v penězích nejen s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy, ale současně i vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (a to aktuálně ke dni jeho rozhodování). Jestliže k tomu ze strany nalézacího soudu nedošlo, pak ovšem není namístě zpochybňovat tu část výroku odvolacího soudu, jíž pro nepřesvědčivost a neodůvodněnost výroku o náhradě nemajetkové újmy napadený rozsudek (pouze) v tomto výroku podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a poškozeného odkázal podle §265 tr. ř. s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Domáhal-li se nejvyšší státní zástupce podaným dovoláním toho, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeného zrušil a sám ve věci rozhodl, pak je třeba akcentovat, že pokud pro rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy neměly dostatek podkladů a relevantních informací již soudy nižších instancí, tím spíše o takovém nároku nemohl rozhodnout Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ostatně takové rozhodnutí v dovolacím řízení bývá rozhodnutím vyloženě výjimečným, neboť §265m odst. 2 tr. ř. stanoví, že zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně §265 tr. ř. (tedy odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud obě podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu