Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.06.2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.555.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.555.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 555/2015-22 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 67 To 2/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 111/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 2 T 111/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 4.461 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 6.652 Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava částku 948 Kč a poškozenému Pražské vodovody a kanalizace, a. s., částku 109.059 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. Š. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 1 T 261/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 9 To 95/2011, mimo jiné uznán vinným i přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který dne 3. 3. 2011 vykonal, opětovně 1. dne 28. 7. 2014 kolem 21:10 hod. v P., P., po požití alkoholických nápojů v objektu čističky odpadních vod, poté, co rozbil dvoje vstupní dveře do administrativní budovy, vnikl dovnitř, kde s výkřikem: „já tě zabiju a rozmlátím“, fyzicky napadl K. H., opakovaně ho mlátil pěstmi mnoha ranami do obličeje a opakovaně ho kopal do levého boku v oblasti žeber, čemuž se poškozený dokázal ubránit jen s mimořádným vypětím sil, útoky byly tak intenzivní, že na poškozeného přicházely mrákoty, bylo mu špatně a chtělo se mu zvracet a nepomohly ani prosby, aby jednání zanechal, přičemž poškozenému K. H. způsobil povrchní poranění hlavy, otřes mozku a kontuzi měkkých částí trupu a končetin, kdy v důsledku uvedených zranění byl poškozený v pracovní neschopnosti, přičemž popsaným jednáním mohlo dojít k závažnějšímu poranění, např. ke zlomenině kostí, obličejového skeletu, zlomeniny lebečních kostí, krvácení do čelních dutin a mozkových obalů, a rozbitím vchodových dveří do budovy způsobil poškozené společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a.s., IČO 25656635, celkovou škodu ve výši 109.059 Kč, 2. dne 28. 7. 2014 kolem 21:30 hod. v P., P. ul. naproti domu, seskočil z jízdního kola a bezdůvodně a neočekávaně fyzicky napadl J. Š., který zde před domem kouřil, udeřil ho pěstí asi pěti až šesti ranami do obličeje a v napadání přestal až poté, co se poškozenému podařilo utéct, a pošk. J. Š., způsobil zhmoždění očního bulbu a tkání očnice a škodu rozbitím dioptrických brýlí v pořizovací hodnotě 8.000 Kč, přičemž vzhledem ke slovním projevům, intenzitě, brutalitě a četnosti útoků směrem na hlavu, kde jsou důležité orgány včetně mozku, je zřejmé, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému závažnější poranění, případně zlomeninu kostí obličejového skeletu, zlomeniny lebečních kostí, krvácení do čelních dutin mozkových obalů, případně pohmoždění mozku. Rozsudek nalézacího soudu, jeho výroky o vině a trestu, napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 67 To 2/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel brojil proti popisu skutků v bodech 1. a 2. rozsudku nalézacího soudu, popřel, že by jednal s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví, a nesouhlasil s výší trestu odnětí svobody. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rekapituloval, že jedinými důkazy jsou videozáznam a výpověď poškozeného. Ani jeden z uvedených důkazů však intenzitu útoku popsanou ve skutkové větě výroku o vině neprokazuje. Z videozáznamu se podává, že obviněný násilně vnikl do prostoru za poškozeným K. H., že obviněný zaujal zřejmě bojový postoj a snažil se poškozeného provokovat. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že jej obviněný nutil do souboje a řval na něj. Poškozený incident ve své výpovědi u soudu prvního stupně popisoval jako šarvátku, okopávání, případně jako laškování v budově. Navíc v případě intenzivního útoku by poškozený jen stěží mohl zůstat po celou dobu vestoje a komunikovat s obviněným a následně jej vypustit z budovy ven. Intenzivnímu útoku neodpovídají ani povrchová zranění, která poškozený utrpěl, přičemž pokud jde o skutkové zjištění, že na poškozeného přicházely mrákoty, nutno poukázat na svědeckou výpověď poškozeného, podle níž bylo v inkriminovaný den velké vedro, což v souvislosti s tím, že se poškozený léčil na kardiologii, vedlo k tomu, že se mu přitížilo. Obviněný vyloučil, že prosby poškozeného, aby jednání zanechal, nepomohly. Setrval na svém tvrzení, že v okamžiku, kdy poškozený začal prosit a kdy začalo být patrné, že se mu přitěžuje, útočit přestal a chtěl odejít. Uvedené ostatně vyplývá i ze svědecké výpovědi poškozeného, podle níž prosba a ukončení útoku byli v těsné návaznosti. Obviněný nepopřel, že násilně vnikl do budovy a tam násilně provokoval poškozeného k souboji, měl však za to, že jeho jednání nebylo zcela bezdůvodné. Události zachycené na videozáznamu předcházela potyčka s poškozeným, která nastala poté, co obviněný přelezl plot. Poškozenému se nelíbilo, že obviněný vnikl do areálu, začal být agresivní a vyprovokoval obviněného k obraně. Obviněný chtěl dát poškozenému za jeho útočný postoj výchovnou lekci. Výpověď poškozeného, který tuto verzi popírá, je nevěrohodná. Poškozený nemohl vědět, co je obviněný zač; nemohl tušit, že dělá bojové sporty. Jako nevěrohodná se tudíž jeví výpověď poškozeného, že se obviněného od počátku bál, a proto jej nechal v areálu volně pohybovat. Je těžko uvěřitelné, aby hlídač pouze odpověděl na pozdrav a nechal obviněného dál se volně pohybovat po areálu, aniž by jakkoli zakročil. Takové jednání zcela odporuje smyslu jeho práce. Co se týče skutku pod bodem 2., obviněný odmítl, že by poškozeného J. Š. udeřil pěstí pěti až šesti ranami do obličeje. Jednalo se o kombinaci dvou ran a jednoho kopu, čemuž odpovídala i zranění poškozeného. Navíc sám poškozený uvedl, že rány byly čtyři. Není také pravdou, že obviněný s útokem přestal až poté, co se poškozenému podařilo utéct. Poškozený se sice po výše uvedené kombinaci schoval za auto, obviněný jej však dále „nestíhal“ a odešel domů. Tvrzení uvedené v popisu skutku je tak velmi zavádějící a nepodložené důkazy. Obviněný akcentoval, že stejně jako v případě skutku pod bodem 1., se i tentokrát mělo jednat o výchovnou lekci pro poškozeného. Obviněný se domníval, že poškozený je dealerem drog a cestou kolem na něj křikl, co tam dělá. Po arogantní odpovědi poškozeného, co mu je do toho, sesedl z kola a chtěl si to vyříkat. Poškozený zaujal útočný postoj, načež obviněný provedl výše uvedenou kombinaci. Závěr nalézacího soudu ohledně intenzity, brutality a četnosti útoků směrem na hlavu je nesprávný. Takové hodnocení není ničím prokázané, a i kdyby útok proběhl tak, jak tvrdí poškozený, bylo by to hodnocení značně přehnané a účelově v neprospěch obviněného. Dovolatel byl přesvědčen, že účelový a přehnaný popis obou skutků má dopad i na jejich klasifikaci, kdy soudy přihlédly k údajné intenzitě, brutalitě a četnosti útoků. Podle jeho názoru klasifikace skutku jako pokusu o těžké ublížení na zdraví nemá v provedeném dokazování podklad a zakládá se toliko na úvaze orgánů činných v trestním řízení. Za takové situace je třeba uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Konstatoval, že tvrzení soudu vychází z posudku znalce, který uvedl, že pokud by byl útok veden větší intenzitou, mohlo dojít k závažnějšímu poranění. Obviněný měl za to, že každý útok na hlavu může být veden větší intenzitou, a každý útok na hlavu tudíž může být pokusem o těžké ublížení na zdraví, což je jistě značně absurdní. Zdůraznil, že je velmi silný a že několik let praktikuje bojové sporty; v poslední době pak dokonce bojový sport Kali, v rámci kterého jsou trénovány likvidační zákroky. Kdyby tedy opravdu zamýšlel a pokoušel se způsobit těžké ublížení na zdraví, bez velkých problémů by toho i docílil. Má dost zkušeností na to, aby věděl, jak si počínat, aby nezpůsobil žádná vážnější zranění, přičemž v tomto duchu i útočil. Úvahu nalézacího soudu, že k závažnějšímu zranění nedošlo v podstatě jen shodou náhod, považuje proto za pouhou spekulaci. Obviněný nechtěl způsobit těžké ublížení na zdraví. Zopakoval, že oběma poškozeným chtěl pouze udělit výchovnou lekci. S úmyslem těžce ublížit na zdraví se neslučuje skutečnost, že v obou případech z místa dobrovolně odešel. K žádnému vážnějšímu zranění navíc ani nedošlo, poškození utrpěli jenom povrchová zranění, jeho čin je proto třeba překvalifikovat na přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout pouze podle písm. l ) citovaného ustanovení. Státní zástupce dále uvedl, že námitky, prostřednictvím nichž obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů stran zavinění, nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Konstatoval, že porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nevytkl, přičemž již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, podotkl, že státní zástupce ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného. Podle státního zástupce, i kdyby bylo skutkové zjištění soudu o počtu úderů nesprávné, stěží by se mohlo jednat o extrémní rozpor s provedenými důkazy, když obviněný jinak podstatu obou útoku doznává a svědci ji obdobně popisují. Vyšší počet úderů není v rozporu s výpovědí znalce, který u hlavního líčení považoval za nejpravděpodobnější údery „opakované, do stejného prostoru“. Státní zástupce má tedy za to, že nelze tvrdit, že by úvaha nalézacího soudu o počtu „asi pěti až šesti“ úderů byla učiněna bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikatura Ústavního soudu). Podle státního zástupce pro právní posouzení skutku není počet úderů rozhodný – není podstatné, zda byly dva údery a jeden kop, jak uvádí obviněný, čtyři údery bez kopu, jak uvádí poškozený, nebo „asi pět až šest úderů“, jak nakonec shledal soud. Státní zástupce akcentoval, že v extrémním rozporu s provedeným dokazováním by bylo jen takové skutkové zjištění, že poškozený dovolatelem vůbec napaden nebyl, nebo naopak že byl napaden desítkami úderů. Státní zástupce pro úplnost poznamenal, že ohledně právního posouzení skutků (proti němuž obviněný nebrojil) se zcela ztotožňuje s úvahami odvolacího soudu na str. 4 napadeného usnesení. Pokud jde o výhradu obviněného stran výše uloženého trestu, státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomněl, že shodný názor zastává rovněž Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III ÚS 2866/07). Státní zástupce uzavřel, že námitky obsažené v dovolání zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi poškozených K. H. a J. Š. (č. listu 231-233, č. listu 287), o jejichž věrohodnosti nelze pochybovat, videozáznamem zachycujícím útok na poškozeného K. H. (č. listu 200), protokolem o ohledání místa činu a připojenou fotodokumentací (č. listu 119-132), úředními záznamy policie (č. listu 136-143), znaleckým posudkem MUDr. Zdeňka Šňupárka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 41-52), jakož i výpovědí tohoto znalce (č. listu 233), a znaleckým posudkem MUDr. Gabriely Leblové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. listu 28-38). Obhajoba obviněného bagatelizující závažnost útoku a spočívající v tvrzení, že poškozeným, kteří jej k napadení svými gesty a slovními projevy vyprovokovali, chtěl pouze udělit výchovnou lekci, byla provedeným dokazováním zcela jednoznačně vyvrácena. Z důkazů vyplývá, že to byl naopak obviněný, kdo začal na poškozené bezdůvodně fyzicky útočit, že poškození o žádný konflikt nestáli, že nebyli schopni a ani se nechtěli proti atakům ze strany obviněného, z něhož měli strach, aktivně bránit a že raději zvolili pasivní obranu, případně útěk. Nejen výpověďmi poškozených, ale i promítnutým videozáznamem bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný byl iniciátorem konfliktu a usiloval o souboj. Kolik úderů poškozeným přesně udělil, není podstatné. Podstatné je, že byla prokázána četnost ran, brutalita útoku, následky, které útok na poškozených zanechal, a hrozící následky, s jejichž možným způsobením byl obviněný srozuměn (viz níže). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména však soudu nalézacího, srov. str. 5 a 6 rozsudku) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Objektem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Úmysl tohoto charakteru, zvláště popírá-li jej obviněný, je však možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví a v důsledku toho i rozdíl mezi trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. č. 13/1966; č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku; závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529.). K námitce obviněného, že jeho jednání vykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku, je nejprve vhodné připomenout, že podle stávající soudní praxe byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 7/2001, pod č. T 192.), přičemž pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 51, pod č. T 1148.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval, z pohnutky činu; dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud shledal naplněné vedle znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku též znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených přečinů a označeného zločinu, a v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout. Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že obviněný ve večerních hodinách, po požití alkoholických nápojů, přelezl uzamčenou bránu čistírny odpadních vod, vnikl do objektu čistírny a následně poté, co rozbil dvoje vstupní dveře, vnikl i do tamní administrativní budovy, kde s výkřikem „já tě zabiju a rozmlátím“ bezdůvodně brutálně napadl vrátného, způsobil mu újmu na zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví, přičemž jeho útok byl způsobilý vést k újmě na zdraví dosahující intenzity těžké újmy na zdraví, a posléze, v odstupu necelé hodiny, po cestě z čistírny odpadních vod, neočekávaně a opět zcela bezdůvodně fyzicky napadl muže, který kouřil před domem, způsobil mu újmu na zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví, přičemž i tento jeho útok byl způsobilý vést k újmě na zdraví dosahující intenzity těžké újmy na zdraví. Ve vztahu k námitkám dovolatele, jež se týkaly naplnění znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, dovolací soud poznamenává, že není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví nese. Úmysl obviněného směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Obviněný věděl, že svým jednáním může tento těžší následek způsobit, a byl s tím přinejmenším srozuměn [srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný, který nikterak nezastírá, ba naopak zcela otevřeně přiznává, že ovládá bojové sporty, v rámci nichž se trénují rovněž likvidační zákroky, bez jakéhokoliv důvodu, aniž by k tomu byl byť náznakem vyprovokován, na poškozené fyzicky zaútočil. Na poškozeného K. H., muže o 30 let staršího, který se nacházel za uzamčenými skleněnými dveřmi administrativní budovy, poté, co tyto dveře za pomoci kopů a úderů rozbil, zaútočil s výkřikem „já tě zabiju a rozmlátím“, a přestože se jej poškozený snažil slovně uchlácholit, ustupoval před ním a byl pasivní, obviněný jej vyzýval, ať se předvede, a nutil jej do zápasu. Po první ráně, která byla cílena na spánek, poškozenému, který se snažil situaci uklidnit a říkal mu, ať neblbne, že jej zabije, odvětil, že o to mu právě jde. Prosby poškozeného, aby svého jednání zanechal, na obviněného neměly žádný vliv, neboť v rozdávání ran neustal. Svými opakovanými útoky pěstí mířil na hlavu poškozeného, přičemž poškozeného, na něhož šly mrákoty, bylo mu špatně a chtělo se mu zvracet, kopal taktéž do nohou, rukou i žeber. Obviněný jako osoba znalá bojového umění, jež si je vědoma, jakým způsobem lze provést likvidační zákrok, musel být minimálně srozuměn s tím, že v důsledku zejména opakovaných úderů pěstí do hlavy a kopů do oblasti žeber může poškozený zcela reálně utrpět zranění, které by mělo charakter těžké újmy na zdraví. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že s ohledem na intenzitu útoku (kterou mimo jiné dokládá vyjádření poškozeného na č. listu 232, že jej ještě po třech měsících po útoku bolí hlava), s ohledem na oblast zásahu a četnost ran může dojít k poškození důležitého orgánu [srov. §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že fakt, že ke zranění mající charakter těžké újmy na zdraví nedošlo, byl otázkou náhody. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 42-52) totiž vyplývá, že obviněný vůči poškozenému užil násilí středně velké až velké intenzity, přičemž pokud by intenzita útoku byla vedena větší silou, mohlo dojít k závažnějším poraněním – ke zlomeninám kostí obličejového skeletu, lebečních kostí, ke krvácení do čelních dutin, do mozkových obalů, k pohmoždění mozku, ke zlomeninám žeber apod. Ani v případě poškozeného J. Š. nelze mít proti závěrům nalézacího soudu, potažmo soudu odvolacího, výhrad. Pouze vlivem příznivých okolností nebyla poškozenému, vůči němuž bylo vedeno násilí středně velké až větší intenzity, způsobena závažnější poranění v podobě zlomenin kostí obličejového skeletu, lebečních kostí, trhlin očního bulbu, krvácení do čelních dutin, do mozkových obalů, pohmoždění mozku apod. (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, č. listu 42-52). Obviněný na poškozeného, který kouřil před domem a poslouchal hudbu ze sluchátek, zcela neočekávaně zaútočil, přičemž svůj ničím opodstatněný útok, který doprovázel slovy „neschováš se, dostal jsi tam, dostaneš i tady“, směřoval na hlavu poškozeného. Obviněný poškozenému, jenž měl na očích dioptrické brýle, rozdal několik ran pěstí, v důsledku nichž mu brýle spadly a poškodily se. Je zjevné, že obviněný jako osoba, která se, jak bylo naznačeno výše, zabývá bojovými sporty a zná způsob, jakým lze provést likvidační zákrok, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že opakovanými údery pěstí do hlavy poškozeného, který měl navíc na očích nasazeny dioptrické brýle, které riziko závažnějšího zranění zvyšovaly, může poškozenému s velkou pravděpodobností způsobit zranění mající charakter těžké újmy na zdraví. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že s ohledem na intenzitu útoku, na oblast zásahu a četnost ran může dojít k poškození důležitého orgánu [srov. §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že ačkoliv obviněný požil alkoholické nápoje a v inkriminované době, kdy oba poškozené napadl, se nacházel ve stavu prosté opilosti, měl plně zachovány rozpoznávací schopnosti a schopnosti ovládací měl sníženy pouze mírně, forenzně nevýznamně (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, č. listu 28-38). To, že si uvědomoval všechny hrozící následky svého počínání a že s jejich způsobením byl přinejmenším srozuměn, je tedy zcela zjevné. Vůči správnosti právního posouzení skutků též jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný neuplatnil žádnou relevantní výhradu. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává toliko, že zákonné znaky označených přečinů byly jednáním obviněného rovněž naplněny. Co se týče výtky obviněného vztahující se k výši trestu odnětí svobody, jež však nebyla nikterak blíže rozvedena, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. června 2015 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/10/2015
Spisová značka:8 Tdo 555/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.555.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Dotčené předpisy:§145 odst. 1 tr. zákoníku
§21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20