ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.563.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 563/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání obviněné J. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 14 To 330/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 55/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 2 T 55/2014, byla obviněná J. V. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchala tím, že
dne 8. 3. 2014 z V. přes T. do P. řídila osobní automobil značky Peugeot 308, a v době řízení tohoto motorového vozidla byla pod vlivem alkoholu, když okolo 14.30 hod. při kontrole policejní hlídkou, která ji zastavila pro překročení rychlosti, byla u ní zjištěna alkoholemie nejméně 1,42 g/kg alkoholu.
Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl současně uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 14 To 330/2014, odvolání obviněné podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež obecně zaměřila sice proti všem výrokům, tj. proti výroku o vině i trestu, vysloveným oběma výše uvedenými rozhodnutími, konkrétně však vytkla, že soudy pochybily při posuzování povahy a závažnosti předmětného trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku, a v důsledku toho nesprávně nepostupovaly podle §307 tr. ř. a trestní stíhání proti ní podmíněně nezastavily. K tomu obviněná poukázala na tvrdost trestu, jenž jí byl uložen, a to zejména pro jeho dopad na její postavení v zaměstnání, neboť bude vyškrtnuta ze seznamu Komory patentových zástupců, jakož i pro konkrétní nízkou škodlivost jejího činu.
Obviněná tímto dovoláním brojila proti tomu, že soudy její trestní věc podmíněně nezastavily, ač pro to podle jejího názoru byly splněny podmínky vymezené v §307 tr. ř., na něž obsáhle poukázala. Zmínila i závěry plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Zdůraznila, že je patentovou zástupkyní, a že odsouzení významně zasahuje do její profesní cti, přičemž právě zamezení stigmatizace odsouzeného je jedním z cílů podmíněného zastavení trestního stíhání, což mělo být zohledněno i proto, že se u ní jedná o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Za podstatné označila i to, že projevila vůli vypovídat pravdivě a k činu se doznala. V kontextu s tím v obecných rysech zmínila problematiku individuální a generální prevence, represe, nápravy pachatele a subsidiarity trestních sankcí a namítla, že splnila všechny zákonem požadované podmínky k aplikaci odklonu v podobě zastavení trestního stíhání, neboť její výpověď jako obviněné byla doznáním ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněná poukázala na obsah svého doznání, v jehož rámci již v řízení před nalézacím soudem uvedla, že si je svého činu vědoma a plně se k němu doznává, přestože řídila motorové vozidlo v době, kdy na sobě účinky dříve požitého alkoholu již nepociťovala. Obviněná rovněž zdůraznila, že jezdí do P. pečovat o svou matku, které zajišťuje léky a vozí ji k lékaři. Protože je trestní odsouzení přísným postihem, zmínila zřejmý záměr zákonodárce zavedením institutu podmíněného zastavení trestního stíhání do trestního řádu zmírnit v odůvodněných případech mnohdy tvrdé následky trestního řízení. Za nedostatečné považovala vysvětlení soudu, proč postup §307 tr. ř. nepoužil.
K možnosti její trestní věc podmíněně zastavit obviněná připomenula, že složila na účet soudu peněžitou částku ve výši 50.000 Kč na pomoc obětem trestné činnosti a že dne 9. 12. 2014 uzavřela s Arcidiecézní charitou P. smlouvu o výkonu krátkodobé dobrovolnické služby, na základě které se zavázala bezplatně vykonat v období od 12. 12. 2014 do 31. 1. 2015 dobrovolnickou službu ve prospěch Centra pro tělesně postižené Fatima. Pokud soud pokládal tato z její strany učiněná opatření za nedostačující, měl možnost její chování v průběhu plnění podmínek odklonu regulovat prostřednictvím stanovení zkušební doby, a v případě, že by se neosvědčila, mohl ve věci meritorně rozhodnout a uložit jí trest.
Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem dovolatelka označila uložený trest za nepřiměřený a zcela nezohledňující společenskou závažnost předmětného skutku i její snahu o doznání, součinnost s orgány činnými v trestním řízení a o odčinění následků jejího předchozího škodlivého jednání a navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 14 To 330/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 2 T 55/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale slouží výlučně k namítání nesprávného hmotněprávního posouzení. Považoval za zřejmé, že uplatněné dovolací námitky směřovaly primárně do oblasti procesní, neboť byly založeny výhradně na požadavku podmíněného zastavení trestního stíhání obviněné podle §307 odst. 1 tr. ř. Takový procesní postup je však fakultativní a pod uvedený dovolací důvod ho podřadit nelze. Státní zástupce uvedl, že pokud obviněná tvrdila, že byly splněny všechny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, včetně jejího doznání, není možné se s tímto tvrzením ztotožnit, neboť ve své výpovědi uvedla, že vůbec netušila, že by mohla být zbytkovým alkoholem v době, kdy řídila motorové vozidlo, ovlivněna, přičemž v opačném případě by za volant nikdy nesedla. Tím fakticky popřela jakékoliv srozumění s porušením či ohrožením zájmu chráněného ustanovením §274 tr. zákoníku, a tudíž i nepřímý úmysl. Za tohoto stavu je skutečnost, že s podmíněným zastavením trestního stíhání vyslovila souhlas, případně splnila i další podmínky odklonu, je v uvedeném kontextu nepodstatná. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které jsou vymezeny v §265b odst. 1 písm. a) až l ), odst. 2 tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo vady z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27, roč. 2006, č. T 912). Jiným nesprávným hmotně právním posouzení se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněná, která dovolání podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v něm však brojila proti uloženému trestu, jemuž vytýkala zejména jeho tvrdost a neblahý dopad na její profesní zařazení, a rovněž se tímto dovoláním domáhala, aby její trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno podle §307 tr. ř. Domnívala se totiž, že jak doznáním, tak i dalšími kroky, které učinila, jeho procesní podmínky splnila, což však soudy nepovažovaly za dostatečné, a proto nepostupovaly podle tohoto ustanovení a trestní stíhání podmíněně nezastavily, ale uznaly ji vinnou přečinem podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o obviněnou namítanou tvrdost a neúměrnost uloženého trestu, je třeba uvést, že těmito argumenty obviněná označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, protože výhrady proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak se však z obsahu podaného dovolání podává, obviněná neuvedla důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v jeho smyslu rovněž ani žádné vady nenamítala, ale požadovala, aby nebyla za své škodlivé jednání uznána vinnou a potrestána, protože zejména uložený trest shledávala nepřiměřeným povaze činu a okolnostem, za nichž byl spáchán. Těmito výhradami však obviněná nedodržela ani zákonná hlediska vymezená jí označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v rámci své poměrně obsáhlé argumentace neuvedla žádné skutečnosti, jimiž by brojila proti nesprávnosti v právním posouzení věci nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jak odpovídá základnímu vymezení tohoto dovolacího důvodu.
Obviněná soudům vytýkala, že na její trestní věc neaplikovaly institut podmíněného zastavení podle §307 tr. ř., jenž je ustanovením procesního práva, upravujícím tzv. odklon od normálního průběhu trestního řízení jako zvláštní způsob skončení trestního stíhání obviněného jinak než rozhodnutím o vině. Je rozhodnutím sui generis, a to pro svou dočasnost, neboť trestní stíhání ani v případě takového rozhodnutí není pravomocně skončeno.
V posuzované věci je určující, že soudy se v dovolání uvedeném požadavku obviněné věnovaly, neopomněly na ně svou pozornost soustředit a v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, proč v projednávané věci podmínky stanovené zákonem v §307 tr. ř. neshledaly důvodnými a opodstatněnými. Z jejich obsahu vyplývá, že se pečlivě zabývaly jak otázkou doznání obviněné, tak i společenskou škodlivostí jejího jednání (viz strana 4 rozsudku soudu prvního stupně a strana 6 usnesení odvolacího soudu). Nelze proto soudům vytknout, že by se nevypořádaly s obhajobou obviněné, anebo že by vydaly překvapivé rozhodnutí, anebo jinak porušily své povinnosti, a tím založily možnost extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
K vlastnímu požadavku obviněné na využití alternativního způsobu řízení podle §307 tr. ř. je potřeba zdůraznit, že kromě toho, že se nejedná o hmotněprávní institut, ale jak bylo výše zmíněno, o postup procesní, jde navíc o fakultativní možnost řešení trestní věci, což znamená, že na něj neexistuje právní nárok. To v zásadě vede k tomu, že i při kumulativním splnění zákonem stanovených podmínek záleží zcela na uvážení státního zástupce (v přípravném řízení), anebo soudu, zda ustanovení §307 tr. ř. bude aplikovat či nikoli, a tedy postup podle něj si obviněný nemůže vynucovat, resp. nemá na něj nárok. Zhodnocení věci z hledisek vymezených v ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. a posouzení toho, zda byly v daném případě naplněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je po podání obžaloby a návrhu na potrestání výlučně v kompetenci soudu prvního stupně, a pokud ten dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uvedené alternativní řešení věci, není odvolací ani dovolací soud oprávněn závěr soudu prvního stupně jakkoliv přehodnocovat, jak se toho v posuzované věci domáhá obviněná (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 7 pod č. T 706).
Na základě takto zákonem vyjádřené povahy zmíněného druhu odklonu v trestním řízení je také vymezen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto – mimo dalších – i o podmíněném zastavení trestního stíhání. Lze ho proto uplatnit jen v případě, že bylo vydáno rozhodnutí (kromě jiných) i o podmíněném zastavení trestního stíhání. Z dikce „bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení“ plyne, že trestní řád umožňuje dovoláním napadnout pouze taková rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání (§307 odst. 1 tr. ř.) vydáno (tzv. „pozitivní rozhodnutí“), ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonem předepsané podmínky. Nelze však tento dovolací důvod uplatnit v případě, že takové rozhodnutí nebylo vydáno (v negativním smyslu) a obviněný se ho jen domáhá.
Protože obviněná podaným dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila zákonná hlediska tohoto důvodu, ale ani žádného jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) a ž l ) tr. ř., nebylo možné její dovolání po věcné stránce přezkoumat, a proto ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu