ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.651.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 651/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání obviněného D. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 15/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 121/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 121/2014, byl obviněný D. B. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku (správně „těžkého ublížení na zdraví“ – pozn. Nejvyššího soudu ) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 2. 8. 2014 kolem 05.15 hod. v P., na křižovatce ulic D. a V K., po předchozím slovním nedorozumění fyzicky napadl M. K., kterého nejdříve udeřil pěstí do obličeje, a poté na něho zaútočil otvíracím nožem délky čepele nejméně 10 cm, a rukou, ve které držel nůž, zaútočil na oblast břicha M. K., který se ráně vyhnul a nebyl do břicha zasažen, nato se začali přetahovat o nůž, a obviněný bodl poškozeného do oblasti hrudi v levé části zad, a když ho chtěl bodnout do zad z druhé strany, poškozený ránu vykryl pravou rukou, do níž ho obviněný bodl v oblasti loktu, v důsledku čehož M. K. utrpěl bodnořeznou ránu zadní stěny hrudní s vchodem pod levou lopatkou pronikající do podkoží a povrchních vrstev svaloviny zadní stěny hrudní v délce cca 20 cm a bodnou ránu pravé paže s vchodem pod pravým loktem šíře cca 4 cm pronikající vzhůru podkožím, protínající svalovou povázku a povrchní vrstvu svaloviny v délce cca 6 cm, a tato zranění si vyžádala léčení v době 2 až 3 týdnů, přičemž pouze šťastnou shodou náhod M. K. neutrpěl celou řadu závažnějších zranění, např. poranění hrudních orgánů, poruchu hybných a citlivých funkcí horní končetiny a poranění větších nervových a cévních pletení probíhajících v horní končetině, která by vyžadovala léčení s omezením v běžném způsobu života v době delší 6 týdnů.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 15/2015, podle §258 odst. písm. e), odst. 2 tr. ř. (správně §258 odst. 1 písm. e) tr. ř., jak bylo i vyhlášeno podle protokolu o hlavním líčení – pozn. Nejvyššího soudu ) zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž za nesprávné právní posouzení považoval závěr soudů obou stupňů o naplnění znaků pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle 21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, a že zjištěné jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně podle §146a tr. zákoníku. Podle obviněného soudy zvolená právní kvalifikace neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, neboť z nich je zřejmá pouze povaha zranění, která poškozený skutečně utrpěl, o nichž svědčí především znalecký posudek MUDr. Ivana Procházky, kdežto z výsledků provedeného dokazování neplynou další možné následky, které fakticky vůbec nenastaly. Ohledně nich obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, neboť nedávají potřebný podklad pro závěr, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu pokusu uvedeného zvlášť závažného zločinu, protože z nich nelze dovodit, v čem konkrétně měla spočívat reálná hrozba způsobení závažnějších zranění, když nebylo prokázáno, kam blíže neurčeným předmětem, který soudy považovaly za nůž, mířil. Podle názoru obviněného soudy dospěly k prokazatelnému závěru pouze ve vztahu ke skutečně způsobeným zraněním, kdežto závěr o úmyslu obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví, tj. útočit proti konkrétní části těla poškozeného, z dokazování nevyplývá, a je pouhou spekulací soudu. Za dostatečně prokázané obviněný nepovažoval ani to, že zraňujícím předmětem byl právě nůž, a nikoliv např. střep z lahve.
Obviněný též upozornil na to, že poškozený byl fyzicky zdatnější a zkušený v boji, a tudíž bylo nereálné, že by v situaci, kdy se vzájemně drželi v tzv. klinči, mohl ovládat útočný předmět a proti poškozenému jej použít. Soudům rovněž vytkl, že se dostatečně nezabývaly intenzitou útoku ani existencí konkrétních možných následků v podobě újmy hrozící poškozenému, a to se zřetelem na závěry, k nimž ve svém posudku dospěl soudní znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Ivan Procházka, který popsal možné následky jen obecně. Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 15/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 121/2014, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně učinil podnět, aby předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, protože skutečnosti v dovolání uvedené, svědčí o tom, že trest obviněnému nemůže být uložen ve výměře, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že dovolatel se sice formálně domáhal použití mírnější právní kvalifikace skutku, avšak učinil tak až v závěrečné části dovolání v souvislosti s požadavkem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody bez toho, že by fakticky vznesl konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a znaků pokusu zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Svůj požadavek tudíž vystavěl na vlastní interpretaci některých provedených důkazů, aniž by respektoval podstatné části skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě, jež jsou relevantní pro právní kvalifikaci skutku. Státní zástupce poukázal na to, že pokud u trestných činů proti životu a zdraví chybí doznání pachatele, lze na jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví usuzovat z objektivně zjištěných okolností útoku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku a ze způsobu jeho provedení, a především z toho, proti které části těla útok směřoval. Z tohoto hlediska zjištěný útok obviněného směřující do oblastí těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, svědčí o tom, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému způsobí zranění charakteru těžké újmy na zdraví. S ohledem na objektivně zjištěné okolnosti útoku nebylo namístě, aby při právní kvalifikaci skutku bylo vycházeno pouze ze zranění poškozenému skutečně způsobených, i když sama o sobě odpovídala lehké újmě na zdraví. V daném případě proto nemohl být čin obviněného posouzen podle §146 tr. zákoníku. Pokud dovolatel zmínil právní kvalifikaci podle §146a tr. zákoníku, pak v dovolání neuvedl žádné okolnosti, pro které by jeho jednání bylo možno považovat za spáchané v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Protože státní zástupce shledal právní posouzení činu obviněného správným, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Přezkum dovolání Nejvyšším soudem je možný jen v případě, že důvod uvedený v dovolání obsahově odpovídá taxativnímu vymezení dovolacích důvodů v §265b odst. 1 písm. a) až l ), odst. 2 tr. ř.
Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pro jeho uplatnění platí, že v zásadě (kromě případů extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními právním posouzením věci, o který se v projednávané věci nejedná a obviněný jej ani nenamítal), slouží k odstranění a nápravě vad v právním posouzení skutku, anebo v jiných nesprávnostech hmotně právní povahy. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze proto zásadně vytýkat nedostatky právní, především to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě zkoumá správnost právního posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Hmotněprávní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména problematiky trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních otázek z oblasti dalších právních odvětví (srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.). Nesprávnost takového posouzení spočívá v tom, že soud mylně aplikoval určitou normu hmotného práva např. v tom, že ji nesprávně vyložil, apod.
Obviněný v projednávané věci dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil způsobem, který jeho zákonnému vymezení odpovídá, neboť, ač se vyjadřoval proti učiněným skutkovým zjištěním, činil tak jen zčásti výhradou, že nebylo prokázáno, že zraňujícím nástrojem, který měl v rukou držet, byl nůž, anebo pokud vytýkal nepodloženost skutkového závěru o možnosti vzniku dalších zranění. Tyto výhrady jsou sice zaměřeny proti skutkovému stavu věci, nejsou však prioritní z hlediska základního požadavku obviněného směřujícího proti použité právní kvalifikaci z hlediska jeho zavinění k možnosti vzniku těžkých zranění fakticky nenastalých, jimiž se domáhal mírnějšího právního posouzení jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (§146a tr. zákoníku). Takto uplatněné námitky jsou svou základní povahou právní, byť jde zčásti o výhrady dotýkající se skutkových zjištění, jimiž však obviněný vyvracel správnost úvahy soudu o tom, zda mohl předpokládat vznik těch těžkých zranění, která podle skutkových zjištění mohla nastat. Tím zásadně brojil proti právnímu posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu s důrazem na to, že nenaplnil znaky skutkové podstaty pokusu zločinu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Na podkladě tohoto dovolání Nejvyšší soud zkoumal jeho důvodnost. Pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
V případě pokusu (§21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné . Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298).
Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění.
O pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný.
Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se mu vztahovalo v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
Lze tedy shrnout, že následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených zásad je zřejmá nesprávnost názoru dovolatele, že, pokud těžká újma na zdraví nevznikla, nemůže se v tomto projednávaném případě jednat o pokus těžkého ublížení na zdraví (§21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku). Pro posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska jeho zavinění (§15, 16 tr. zákoníku) není u pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví rozhodná skutečnost, že u poškozeného nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale určující je především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo.
Podle učiněných a popsaných skutkových zjištění obviněný v posuzované věci zaútočil na poškozeného v zásadě tak, že po předchozím slovním nedorozumění zaútočil nožem délky čepele nejméně 10 cm na oblast břicha poškozeného, který se ráně vyhnul a nebyl nožem do břicha zasažen, po následném přetahování o nůž obviněný bodl poškozeného do levé části zad, oblasti hrudní, a chtěl ho bodnout ještě do zad z druhé strany, čemuž poškozený zabránil nastrčením ruky, čímž k bodnutí došlo do pravé ruky v oblasti loktu. Poškozený utrpěl bodnořeznou ránu zadní stěny hrudní pod levou lopatkou pronikající až do povrchních vrstev svaloviny zadní stěny hrudní v délce cca 20 cm, a bodnou ránu pravé paže pod pravým loktem šíře cca 4 cm protínající svalovou povázku v délce cca 6 cm. Tato zranění si vyžádala léčení v době 2 až 3 týdnů. Poškozenému hrozilo např. poranění hrudních orgánů, porucha hybných a citlivých funkcí horní končetiny a poranění větších nervových a cévních pletení probíhajících v horní končetině, která by vyžadovala léčení s omezením v běžném způsobu života v době delší 6 týdnů.
Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Ve vztahu k objektivní stránce soustředily svou pozornost jak na průběh útoku a mechanismus vzniku zranění, pro jehož posouzení vyšly vedle svědeckých výpovědí především ze záznamů kamerového systému z místa činu (č. l. 41 až 45 spisu), tak na újmu, která byla činem obviněného způsobena, i na tu, jež mu objektivně z útoku obviněného hrozila (srov. strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu), a učinily závěr vyjádřený v popisu skutku. Tam uvedená porucha zdraví nenaplnila žádné z hledisek těžké újmy vyjádřených v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle výsledků podrobného dokazování, zejména lékařských zpráv (č. l. 135 až 137 spisu) a ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Ivana Procházky (č. l. 50 až 59 ve spojení s č. l. 255 a 256 spisu), zranění, jež poškozený utrpěl, vykazují z lékařského hlediska znaky ublížení na zdraví, u nichž nejspíše nenastanou kromě jizev žádné vážnější trvalé následky, čemuž odpovídá i nekomplikovaná doba hojení v rozmezí 2 až 3 týdnů (srov. §122 odst. 1 tr. zákoníku).
Vedle těchto objektivizovaných zranění však soudy vzaly za prokázané i to, že bezprostřední hrozba těžké újmy na zdraví byla v projednávané věci zcela reálná, a to především s ohledem nejen na povahu zranění, jež v oblasti hrudníku i na ruce poškozeného nastala, ale i vzhledem k charakteru zraňujícího předmětu a lokalizaci ran, které poškozený utrpěl, i těch, k nimž nedošlo. V tomto směru se jedná zejména o útok, který poškozený vykryl nastrčením ruky, protože ten směřoval do pravé zadní části hrudníku.
Vzhledem k okolnostem a způsobu útoku mohlo u poškozeného dojít k poranění hrudních orgánů, kde se skrývá srdce, plíce a další životně důležité orgány. Na ruce hrozila porucha hybných a citlivých funkcí horní končetiny a poranění větších nervových a cévních pletení probíhajících v horní končetině, která by si vyžádala léčení s omezením v běžném způsobu života v době delší než 6 týdnů a představovala by těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. c), i), e) tr. zákoníku, přičemž k těmto závažným následkům nedošlo pouze šťastnou shodou náhod (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně).
Náležitou pozornost soudy věnovaly také prokázání subjektivní stránky a všem dalším okolnostem k této otázce se vážícím, zejména tomu, za jakých okolností k činu došlo a v důsledku jakého mechanizmu u poškozeného vznikla utrpěná zranění. Podrobným rozvedením všech zjištěných a prokázaných okolností případu soudy vysvětlily, z jakých skutečností a souvislostí dovodily závěr o úmyslném zavinění obviněného směřujícím k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy vycházely zejména z povahy útoků – opakované bodání nožem proti tělu, zejména do oblasti břicha, hrudníku a zad poškozeného, které byly vedeny relativně větší silou.
Záměr obviněného poškozenému způsobit vážná a život ohrožující poranění vyplývá z toho, s jakým důrazem, intenzitou a velkou dávkou urputnosti proti poškozenému útočil s nožem, který již svou povahou je velmi nebezpečnou a vážně zraňující zbraní, při jejímž použití obvykle hrozí vážné úrazové změny (viz znalecký posudek na č. l. 57 spisu). Obviněný přitom tento nůž používal opakovaně a cíleně proti takovým částem těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, protože rány mířil do míst v oblasti hrudníku. Jejich razanci je rovněž nutné mít na paměti, protože hloubka bodného kanálu zadní stěny hrudní v délce cca 20 cm a pod pravým loktem pravé paže v délce cca 6 cm jsou rány, které ukazují na velkou intenzitu, s níž byly vedeny, a tudíž i z této okolnosti lze dovozovat, že obviněný k těžkým zraněním poškozeného směřoval.
Ze všech těchto důvodů soudy dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného směřovalo po subjektivní stránce k následkům předpokládaným v §145 odst. 1 tr. zákoníku. Dovodily proto zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl poškozenému způsobit těžká zranění, a proto opakované útoky cíleně lokalizoval do míst, kde vážná zranění nastávají. Přestože o těchto následcích věděl a chtěl je způsobit, k dokonání tohoto jeho záměru však nedošlo (viz strany 6 rozsudku soudu prvního stupně a 5 rozsudku soudu odvolacího).
S ohledem na tyto okolnosti, za nichž k činu došlo, je správný právní závěr, že obviněný spáchal pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že jednání obviněného vyústilo toliko ve způsobení prosté újmy na zdraví poškozeného, a nikoli též v újmu těžkou, nebyla důsledkem vůle obviněného, nýbrž jen a výlučně výsledkem aktivní obrany poškozeného, který se útokům obviněného bránil a některá bodnutí stačil vykrýt rukama. Šlo tudíž o skutečnosti na vůli obviněného zcela nezávislé, když naopak z jeho jednání je zřejmé, že na poškozeného nožem nezaútočil pouze jednou, ale opakovaně a s poměrně velkou razancí, o čemž ostatně svědčí i charakter způsobených poranění.
Při správnosti závěru o naplnění znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, úvahy o tom, že by se mohlo jednat o mírnější právní kvalifikaci podle §146 tr. zákoníku, eventuálně §146a tr. zákoníku, jak se obviněný v dovolání domáhal, nemají žádné opodstatnění, protože při existenci znaků jedné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoníku je logicky vyloučeno naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry, jež soudy obou stupňů v posuzované věci učinily, za správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu