ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.697.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 697/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015 o dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ *) proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 Tmo 70/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 26/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 8 Tm 26/2014, byl mladistvý „TULIPÁN“ (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době ke konci měsíce ledna 2014 v odpoledních hodinách v lesním porostu za zahradami rodinných domů v ulici B. v B. vykonal po vzájemné dohodě soulož s nezletilou trvale bytem B., L., tak, že poté, co společně vypili láhev alkoholického nápoje Jägermeister, začali se líbat, nezletilá vysvlékla své kalhoty a spodní prádlo – kalhotky, nejprve jí do pochvy zasunul prsty, poté jí jazykem dráždil přirození a následně jí penis zasunul do pochvy, a to i přesto, že věděl, že jí je 13 let.
Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §33 odst. 1 z. s. m., §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
Krajský soud v Brně, soud pro mládež, jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 Tmo 70/2014, odvolání mladistvého podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, neboť má za to, že byly porušeny zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to přesto, že si je vědom, že uvedený důvod dovolání je možné uplatňovat zásadně proti právním vadám. Důkazní řízení je však podle mladistvého zatíženo takovými nedostatky, pro které se dostávají skutková zjištění a právní závěry do závažného rozporu. Za zásadní vady celého trestního řízení považoval, že soudy dostatečně neodstranily rozpory ve výpovědi poškozené, která v průběhu přípravného řízení a později i během řízení před soudem měnila svoji výpověď o tom, zda svůj skutečný věk sdělila mladistvému či někomu jinému, a když mu jej sdělila, kdy se tak stalo, neboť nebyla jednoznačně vyvrácena obhajoba mladistvého, že se o skutečném věku poškozené dověděl až po uskutečněném pohlavním styku. Mladistvý poukázal především na výpověď svědkyně P. M., která opakovaně uvedla, že mladistvý o skutečném věku poškozené nevěděl. Při posouzení výpovědi svědkyně a poškozené učiněné v přípravném řízení je zřejmé, že se tyto výpovědi shodují, což však soud nebral do úvahy. Z těchto důvodů vyjádření poškozené, které učinila před soudem a jež spočívalo v tom, že mladistvému svůj skutečný věk sdělila v den spáchání činu těsně před souloží, mladistvý označil za nevěrohodné. Nevěrohodnost poškozené je patrná i z toho, že na Facebooku uvedla věk 17 let, což svědčí o její lhavosti a morální narušenosti, která vyplývá i z toho, že ještě před dovolatelem měla pohlavní styk jiným chlapcem jménem J. Jestliže soud jeho vědomost o věku poškozené dovodil z jejich vzájemné facebookové komunikace ve dnech 24. a 25. ledna 2014, poukázal na to, že vzájemně nekoresponduje doba spáchání skutku v obžalobě „konec prosince 2013“ a ve výroku rozsudku „konec ledna 2014“, což je odlišnost, se kterou se především soudy měly vypořádat, a teprve poté mohly posuzovat, kdy nastal okamžik, kdy se mladistvý dověděl o skutečném věku poškozené. Soudy upřesněná doba spáchání činu nemůže sama o sobě vyvracet obhajobu mladistvého, jelikož i dny bezprostředně předcházející 24. či 25. lednu 2014 jsou obdobím „ke konci měsíce ledna 2014“.
Mladistvý soudům vytýkal, že takto popsané nedostatky neobjasňovaly ze všech hledisek, tj. v jeho prospěch i v neprospěch, a provedené důkazy logicky nehodnotily. V uvedených namítaných pochybeních spatřoval rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry, jakož i mezi provedenými důkazy a popsanými skutkovými zjištěními. Soudům také vytkl, že se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, když některé jím navrhované důkazy odmítly, aniž zdůvodnily, proč tak učinily.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a poté aby ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání mladistvého v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření dne 18. 5. 2015, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu s ohledem na jeho obsah nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále „Nejvyšší soud“) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť jen dovolání relevantně opřené o některý z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. je způsobilé založit přezkum napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího dovolacím soudem.
Mladistvým bylo dovolání podáno z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jde o dovolací důvod, který slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Vzhledem k zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen mimořádně, jsou-li pro to zvláštní podmínky, které obvykle vycházejí z existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Posoudí-li se obsah podaného dovolání, je zřejmé, že mladistvý si byl shora vymezených zásad limitujících možnost podání dovolání podle uplatněného důvodu vědom, a pokud neuvedl žádný právní problém, kterým by brojil proti právnímu posouzení věci, činil tak z přesvědčení, že procesní postup soudů, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav věci, je založen na vadném a jednostranném zhodnocení provedených důkazů. Tím se mladistvý v zásadě dožadoval, aby Nejvyšší soud v jím vytýkaných skutkových vadách shledal extrémní nedostatky ve smyslu extrémního nesouladu a aby skutková zjištění podrobil vlastnímu hodnocení.
K takto vymezenému dovolání je potřeba, kromě již výše zmíněného, uvést, že podle článku 90 Ústavy jen obecný soud rozhoduje o otázce viny a trestu, vede a provádí dokazování, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovením §125 tr. ř., není v pravomoci Nejvyššího soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval. Jak bylo výše uvedeno, možnost přezkoumání správnosti skutkových závěrů je dána pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soud učinil. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolacích výhrad mladistvého zjišťoval, zda soudy takovým vážným způsobem pochybily, a dospěl k závěru, že nikoliv.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal mimo jiné i výpověď poškozené, kterou se stěžovatel snaží zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které ji podporují, zejména facebookové korespondence mezi mladistvým a poškozenou. Právě vyhodnocení tohoto důkazu soud věnoval velkou pozornost a přistupoval k němu s náležitou pečlivostí.
Soud prvního stupně taktéž věnoval potřebnou pozornost odstranění rozporů mezi výpověďmi poškozené z přípravného řízení a z hlavního líčení, když na straně 5 svého rozsudku vysvětlil, že ze vzájemné facebookové komunikace mladistvého a poškozené vyplývají takové reálie a skutečnosti, ze kterých by mladistvý „mohl těžko nedovodit opravdový věk nezletilé“, přičemž několikrát se zde výslovně objevuje odkaz na jejích třináct let s tím, že velmi konkrétně se na toto téma bavili v rámci komunikace dne 24. 1. 2014. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování a tento soud rovněž zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval a odůvodnil, včetně toho, proč některým důkazům uvěřil a jiné naopak považoval za nadbytečné či nevěrohodné (viz strany 4 až 5 citovaného rozsudku).
Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zabýval se i dalšími námitkami mladistvého, o něž své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opíral.
Pokud mladistvý vyslovil přesvědčení, že soudy nevycházely ze skutečného obsahu všech výpovědí, ale toliko z jednostranného náhledu na celý případ bez objektivního a logického zhodnocení důkazní situace, a opomněly věnovat pozornost všem důkazům se stejnou pečlivostí, pak je třeba opět s poukazem zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především na stranách 4 a 5) vyjádřit nesouhlas s touto výhradou mladistvého. Je totiž nepochybné, že právě vzájemnému posouzení skutečností plynoucích z provedených důkazů soud věnoval zvýšenou pozornost, rozebíral zjištění vycházející z každého důkazu zvlášť a srovnával je s ostatními navzájem, přičemž propracovaně zkoumal, v jakém směru a v jakých souvislostech jsou jednotlivé důkazy v souladu, či naopak. Podrobil tak posouzení obhajobu mladistvého o tom, kdy se dověděl o skutečném věku poškozené, a je třeba v tomto směru zdůraznit zejména to, že určení, že mladistvý znal pravý věk poškozené ještě před tím, než mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, neplyne z časových údajů, které poskytuje záznam facebookové komunikace, jak byla zaznamenána, neboť tato okolnost je pouze okrajovým hlediskem pro závěr o této skutkové a potažmo i právní skutečnosti, ale rozhodná pro její vymezení je obsahová stránka nabízející se z písemných sdělení mezi oběma aktéry. Jsou to právě jimi vyjadřované reakce na uváděné informace, prožitky či pocity, které si vzájemně vyměňovali, z nichž soudy v souvislosti s dalšími zjištěnými okolnostmi v souladu se zásadami požadovanými §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotily a dovodily závěry, které z nich logicky s potřebnou mírou racionality vyplývají.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o takové důkazy, které vzešly z procesu, který není zatížen žádnými nedostatky ani nelogičnostmi, a proto umožnily náležitě a spolehlivě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soudy nepominuly ani obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s ní vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně zevrubné, se zaměřením na nikoli podstatné rozpory ve výpovědích poškozené a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly požadovaným způsobem zhodnoceny, a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu všech řádně zajištěných, provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o dovolatelově vině.
Tento postup soudů nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností shledal, že dovolání mladistvého bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.