ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.328.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 328/2016-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 7. 2016 o dovolání, které podal obv. B. Ch. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 330/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 107/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 330/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 107/2014, zrušují .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc obv. B. Ch. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 9 T 107/2014, byl obv. B. Ch. N. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §284 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to homogenizovaného vzorku MDMA o váze 7,927 g, vč. obalu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 498/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Městský soud v tomto usnesení konstatoval, že dokazování nebylo provedeno plně v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. ř. a postupem obvodního soudu došlo ke krácení práva obhajoby obviněného, jakož i k porušení zásady rovnosti stran v trestním řízení tím, že soud odmítl provést důkazy navrhované obviněným s tím, že je považuje za nadbytečné, i když se podle náhledu odvolacího soudu jednalo o důkazy podstatné.
Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v této věci rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 107/2014, a to tak, že obv. B. Ch. N. opět uznal vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Za to jej odsoudil podle §284 odst. 2 tr. zákoníku k témuž trestu – tj. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to homogenizovaného vzorku MDMA o váze 7,927 g vč. obalového materiálu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný N. opět odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 330/2015 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně obv. N. dne 15. 8. 2014 v 03,00 hodin v P., ul. S. n. č. ..., přechovával plastový sáček obsahující 28 ks červených kulatých tablet s nápisem „AP“ o celkové hmotnosti 8,482 g, který poté, co byl zpozorován hlídkou Policie ČR, odložil na parapet domu a chystal se z místa vzdálit. Byl však zpozorován hlídkou Policie ČR, kdy kriminalistickou chemickou expertízou byla v těchto tabletách zjištěna přítomnost 3,4-methylen-dioxymetamfetaminu, a to s koncentrací 10,3 % hmotnostních jednotek, což vzhledem k celkové hmotnosti předložených tablet odpovídá 0,874 g 3,4-methylen-dioxymetamfetaminu, který je uveden v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní, kdy tuto látku přechovával bez povolení.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 330/2015, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 107/2014, podal obv. B. Ch. N. prostřednictvím svého advokáta v zákonné lhůtě dovolání. To odůvodnil odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť dle jeho názoru tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel úvodem předeslal, že v projednávaném případě nebyla naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu – spočívající v přechovávání omamné látky, stejně jako nebyla bez důvodných pochybností prokázána přičitatelnost činu jeho osobě, čímž došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Hodnocení důkazů je podle obviněného extrémně vadné, neboť z nich nevyplynulo, že by se obviněný dopustil předmětného skutku tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě (neboli že by jakkoliv manipuloval se sáčkem s drogou, který byl později nalezen na okenním parapetu). Právní závěry soudů I. a II. stupně jsou dle jeho názoru v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními.
V prvé řadě obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů vyhodnotily jako stěžejní důkazy výslechy zasahujících policistů, a to přesto, že ani jeden výslovně neuvedl, že by manipuloval přímo se sáčkem obsahujícím nalezenou extázi, resp. ji měl tzv. ve své moci. Z jejich výpovědí pouze vyplynulo, že s něčím manipuloval a v danou chvíli se nacházel na S. n. v P. Mimo to dovolatel uvedl, že oba zasahující policisté neučinili nic, aby zajistili důkazy – především záznamy kamerových systémů z místa činu a daktyloskopické stopy na nalezeném sáčku.
Co se týče záznamu kamerových systémů , zasahující policisté měli již po zadržení obviněného zjistit jejich obsah. Obviněný v této souvislosti upozornil na to, že v dodatečně vyhotoveném úředním záznamu ze dne 25. 2. 2015 se odkazuje na zasahujícího policistu M., který uvedl, že policista K. po zadržení obviněného zjišťoval, zda prostor, kde byl obviněný zadržen, je monitorován. To je však v přímém rozporu s tím, co uvedl svědek K. při hlavním líčení dne 7. 10. 2014, kdy uvedl, že „není jeho práce zjišťovat, jestli je tam kamerový systém, neboť to je práce kriminální služby“. Obviněný má proto za to, že tito nevypovídali ohledně zjišťování kamerových záznamů pravdu. Ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, vyplynulo, že daktyloskopické stopy obviněného se na sáčku neobjevily , ačkoliv je logické, že pokud by se sáčkem manipuloval, musel by na něm své otisky zanechat. Tato skutečnost ve světle výslechů svědků M. a K. významně narušila představu o tom, že by dovolatel sáček s drogou skutečně přechovával či s ním jakkoliv manipuloval.
Dále dovolatel vznesl námitku o nezákonném nahrazení rekognice , ke které došlo během hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 1, kdy na dotaz soudu, jestli se dotčená osoba, která měla se sáčkem manipulovat, nachází v soudní síni, svědek K. označil obviněného. Dovolatel namítl, že postup, při kterém svědek znovu pozná osobu a určí tím její totožnost, je trestním řádem podrobně upraven v §104b tr. ř. V posuzované věci však skutečná rekognice neproběhla a rozhodně ji nelze nahradit výslechem svědka.
Mimo to obviněný akcentoval údajně protiprávní postup Obvodního soudu pro Prahu 1 v použití úředního záznamu ze dne 25. 2. 2015 jako listinného důkazu, a to přesto, že obhajoba obviněného vznesla námitku se zřetelem k §211 odst. 6 ve vazbě na §314d tr. ř., kterou však soud I. stupně bez dalšího zamítl a Městský soud v Praze toto přešel bez povšimnutí a zřejmě považoval tento důkaz jako důkaz, který prokazuje vinu obviněného a způsob jeho provedení považoval za správný.
Závěrem dovolatel uvedl, že v předmětné věci neexistuje jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině. Soudy I. a II. stupně však své závěry postavily nikoliv na provedených důkazech, ale pouze na svých úvahách (které považuje místy až za absurdní), např.:
· že u vyslýchaných policistů nebyl zjištěn žádný motiv, díky kterému by byli motivováni o obviněném tvrdit nepravdu,
· že skutečnost, že na sáčku nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy, nelze údajně vykládat tak, že dovolatel se sáčkem nemanipuloval, nebo
· argument, že soudům se jeví jako krajně nepravděpodobné, že vzhledem k tomu, v jakém businessu se dovolatel pohybuje (zval turisty do nočních podniků, rozdával propagační letáčky do těchto podniků) by s balíčkem s drogou neměl nic společného, apod.
Dovolatel má za to, že není možné, aby na základě důkazů, které vzbuzují důvodné pochybnosti o jeho vině, mohlo být rozhodnuto o jeho vině. Vzhledem k této skutečnosti obviněný zastává názor, že soudy nižších stupňů nedodržely zásadu in dubio pro reo , a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání shledal důvodným, obě napadená rozhodnutí zrušil a jeho zprostil obžaloby.
IV.
K dovolání obv. N. se písemně vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 56/2016 ze dne 25. 4. 2016). Podle jeho názoru námitky dovolatele uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Z dovolání pouze dovodil prostý nesouhlas obviněného s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a polemiku s odůvodněním jejich rozhodnutí. Tuto dovolatelovu argumentaci však státní zástupce odmítl, neboť má za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, resp. se způsobem hodnocení důkazů a postupem při jejich provádění.
Podle státního zástupce z výpovědí zasahujících policistů vyplynulo, že obviněný právě z důvodu přítomnosti policie odložil na parapet okna inkriminovaný sáček, jehož obsahem byla psychotropní látka MDMA. Takové jednání pak bylo (dle názoru státního zástupce i s přihlédnutím k odmítavému stanovisku obviněného k užívání drog) správně právně kvalifikováno jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku.
Ve vztahu k námitce údajného nedodržení zásady in dubio pro reo poté konstatoval, že jde o zásadu procesní, která uplatněnému hmotněprávnímu důvodu obsahově neodpovídá. Soudy se dle jeho názoru v daném případě podrobně zabývaly celkovým kontextem jednání obviněného na místě činu, které zřetelně nasvědčovalo tomu, že obviněný má zájem přechovávanou drogu před policejní hlídkou uschovat a z místa se „nenápadně“ vytratit, což následně koresponduje s nálezem drogy na parapetu okna.
Ani s námitkou tzv. extrémního nesouladu se proto státní zástupce neztotožnil, neboť podle jeho náhledu soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Tvrzený extrémní nesoulad je podle něho vystavěn pouze na odlišném způsobu hodnocení provedených důkazů obviněným, a nikoli na objektivním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění.
Proto státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově směřuje pouze proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací. Dovolání obviněného však nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné dále posoudit otázku, zda argumenty obviněného skutečně naplnily uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
VI.
Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva . Skutkový stav je tedy při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž již nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že skutek popsaný v rozhodnutích soudů (tj. zejména v tzv. skutkové větě) buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není žádným trestným činem. Dovolatel tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze zcela výjimečně – a to pouze tehdy, pokud v projednávaném případě reálně existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry soudu a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.
Dovolacím důvodem podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
· přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo
· ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ust. §265b odst. 1 tr. řádu.
Z toho vyplývá, že toto ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo , ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu II. stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud II. stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. ř., je možné dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatit jen v jeho druhé alternativě , tj. pokud bylo v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Tedy podstatou této alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
VII.
Obviněný ve svém dovolání napadl závěry soudů I. a II. instance, ve kterých z provedených důkazů dovodily naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu spočívající v přechovávání 28 tablet extáze. K prokázání této skutečnosti soudy svědecky vyslechly dva zasahující policisty, manželku obviněného a obsluhu městského kamerového systému. Klíčová skutková zjištění však vyplynula z výslechů bezprostředně zasahujících policistů, které Nejvyšší soud podrobně přezkoumal.
Svědek M. K. mj. uvedl, že obviněného v rozhodném okamžiku viděl, jak stál u okna u parapetu, něčím tam manipuloval, ale neví, co to bylo. Jak je obviněný zahlédl, tak začal odcházet. (Zatím jeho kolega upozornil jinou hlídku, která tam byla, aby podezřelého nějakým způsobem zastavili, a mezitím se s kolegou M. přiblížili k tomu místu a tam nalezli nějaké tablety. Hlídka mezitím přivedla toho člověka zpět.) Mimo to tento svědek uvedl, že obviněného sledovali už z dálky, poprvé ho zaznamenali ze vzdálenosti 15–20 metrů. Tato osoba stála na dosah parapetu okna, kde byl později nalezen sáček s tabletami extáze. V místě, kde stál, nikdo jiný nebyl. Mimo to svědek ještě dodal, že za poslední rok bylo podobných případů tolik, že mu již splývají, takže si tento případ pamatuje jen přibližně (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2014, na č. l. 40–44).
Druhý svědek A. M. k případu mj. uvedl, že při obchůzce S. n. si společně s policistou K. všimli obviněného, jak stojí u T. u. a s něčím tam manipuloval. Když k němu přicházeli a on si policistů všiml, ukončil manipulaci a z místa odcházel přes S. n. směrem k D. u. (Svědek nejprve zajistil, aby jiní policisté tohoto muže zastavili a přivedli zpátky, a poté s policistou K. šli prověřit místo, kde postával.) Na okenní římse našli zipový plastový sáček plný extáze. Doslovně tento svědek uvedl, že obviněný tam manipuloval pravděpodobně s tou extází (nebo s tím pytlíčkem), ale netuší, zda ho pokládal nebo přemísťoval. Jak je zahlédl, tak manipulaci ukončil a okamžitě šel z místa pryč. K dotazu státního zástupce ještě upřesnil, že muž stál u parapetu, ale neví, jestli to měl v ruce, nebo jestli to měl položené na parapetu. Muže viděl manipulovat s tou věcí, pokládat na parapet ne. Netuší, jestli to otvíral nebo zavíral, jestli to tam pokládal či přesouval, ale stál přímo na dlahovou vzdálenost parapetu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2014, na č. l. 45–48).
Oba svědkové tedy sledovali obviněného ze značné vzdálenosti, potvrdili manipulaci a poté odchod obviněného z místa. Na základě pouze těchto svědectví však není možné shledat bezprostřední souvislost mezi dovolatelovou manipulací a sáčkem nalezeným na okenním parapetu. I když jsou jistě tato svědectví velmi důležitá, sama o sobě nemohou být vyhodnocena jako důkaz, který přímo doložil přechovávání nalezených tablet extáze obviněným. Aby tedy mohl být obviněný odsouzen za tento skutek, musely by být tyto výpovědi doplněny dalšími důkazy v projednávané věci, případně i nepřímými.
To je samozřejmě daleko složitější, neboť zde absentuje přímý vztah k projednávanému skutku a nepřímý vztah musí být doplněn pomocí úsudku orgánu činného v trestním řízení. Proto také platí, že pouze jeden nepřímý důkaz nemůže nikdy stačit k prokázání dokazované skutečnosti , neboť pokud je takový důkaz hodnocen odděleně, umožňuje vždy několik rozdílných výkladů. Nepřímý důkaz má tedy svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými důkazy. Proto je nutné, aby ve svém souhrnu utvořily logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů (článků), které vedou k nepochybnému závěru o vině obviněného a současně vylučují závěr jiný, pro obviněného příznivější . V této situaci pak obviněný již nemůže relevantně tvrdit, že jeho trestná činnost nebyla prokázána – s poukazem na absenci přímých důkazů. Jeho vina byla totiž prokázána právě na podkladě uzavřeného řetězce důkazů nepřímých, v důsledku čehož mu byl uložen odpovídající spravedlivý trest (srov. např. R 38/1970).
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 107/2014, i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 330/2015, však vyplynulo, že tyto soudy údajnou vinu obviněného „prokázaly“ pouze svědectvím zasahujících policistů. Z těchto výpovědí však žádné přechovávání inkriminované drogy neplyne. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy tyto výpovědi pouze zrekapitulovaly, a poté zasadily do širšího kontextu dalších provedených důkazů. Z tohoto důkazního materiálu však nebylo možné dovodit nic, co by obviněného ať přímo či nepřímo usvědčilo ze spáchání trestného činu.
Na místě totiž nefiguroval žádný další očitý svědek, který by mohl být vyslechnut. K případu vypovídal pouze svědek L. O., který však jen upřesnil, že místo „U K. z.“ na S. n. je monitorováno městským kamerovým systémem. Avšak aby byl tento záznam využitelný, bylo by nutné, aby kamera byla zaostřena na detailní pozorování tohoto místa. To se však nestalo, takže nebylo možné z pořízeného záznamu identifikovat ani osobu obviněného, ani to, co na místě dělal. V případu byly předloženy i další listinné důkazy (protokol o zadržení obviněného ze dne 15. 8. 2014, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie ze dne 16. 8. 2014, záznam o orientační zkoušce ze dne 15. 8. 2014). Ale ani ty již nepřinesly do případu žádná významná skutková zjištění, která by obviněného usvědčovala nebo naopak vyviňovala. (Nebylo svědecky či jiným způsobem prokázáno např., že obv. N. je pravidelným uživatelem či distributorem drog, a proto u sebe kontinuálně přechovává větší či menší množství omamných látek, event. je u sebe přechovává z jiných zjištěných důvodů.)
Nezbývá tedy než shrnout, že jedinými přímými svědky skutku byli policisté K. a M. Z jejich výpovědí však nelze bez důvodných pochybností obviněného usvědčit z přechovávání omamných látek. Slovy trestněprávní nauky: „Cílem činnosti všech orgánů trestního soudnictví je nalézt pravdu o skutku, který je předmětem řízení a v němž je spatřován trestný čin, a to z hlediska skutečností podstatných pro rozhodnutí. To znamená, že trestní řízení musí být upraveno tak, aby dávalo dostatečné záruky toho, že v něm budou všechny okolnosti trestného činu významné pro rozhodnutí soudu zjištěny pokud možno v souladu se skutečností. Rozsudek soudu se musí zakládat na faktech přesně a úplně zjištěných , která nevzbuzují důvodné pochybnosti o své pravdivosti. Proto musí být v trestním řízení vina obviněnému nepochybně prokázána .“ (viz Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 110 - 111).
I když Nejvyšší soud zpravidla nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně, v projednávaném případě vyhodnotil skutková zjištění soudů a na ně navazující právní závěry na straně jedné a provedené důkazy a jejich obsah na straně druhé jako extrémně rozporné. Toto principiální pochybení pak odůvodnilo nezbytný zásah Nejvyššího soudu, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý (neboli „fair“) proces ve smyslu 5. hlavy Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jedním z nejdůležitějších procesních zásad je princip materiální pravdy. V rozporu s touto zásadou však nebylo v tomto důkazním řízení dosaženo jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, neboť i nadále jsou zjevné důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku i osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Proto je v tomto případě nutné rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ÚS sp. zn. 3094/08 ze dne 29. 4. 2009, I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008, I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003, apod.).
K dalším námitkám dovolatele už jen stručně. Výhrada, že na igelitovém sáčku, ve kterém byly tablety extáze uloženy, nebyly identifikovány žádné daktyloskopické ani genetické stopy obviněného , je k dokazovanému skutku indiferentní. Z odborného vyjádření totiž vyplynulo, že jisté daktyloskopické stopy na sáčku byly, nebyly však upotřebitelné k dalšímu zpracování (č. l. 153 a násl.). To tedy znamená, že soudy nižších stupňů tento závěr správně nevyhodnotily ani jako usvědčující, ani jako vyviňující důkaz.
Stejně tak je zcela lichá i výhrada údajně nezákonné rekognice . Ze spisu je zřejmé, že takový úkon ve věci vůbec nebyl proveden. V daném případě šlo o tzv. agnoskaci, tj. identifikaci (zjišťování totožnosti dané osoby), která je přípustným, třebaže zákonem přímo neupraveným důkazním prostředkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 975/2015).
Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil námitce obviněného, kterou s poukazem na §211 odst. 6 tr. ř. rozporoval provedení úředního záznamu policejního orgánu ze dne 25. 2. 2015. Listinné důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu či obvinění. Některé listiny ovšem nelze použít k objasnění a prokázání skutkového stavu před soudem, a to i přesto, že mohou mít určitý procesní význam pro postup orgánů činných v trestním řízení. Jde např. o úřední záznamy o vysvětleních osob a o provedení dalších úkonů (podle §158 odst. 3 a 5 tr. ř.), tedy o situaci, předpokládanou §211 odst. 6 tř. ř. Toto ustanovení bylo do trestního řádu zařazeno se záměrem budoucího využívání důkazní hodnoty úředních záznamů (sepsaných s odkazem na §158 odst. 3), které byly učiněny ještě před zahájením trestního stíhání. Možnost provedení tohoto úkonu je vázána na stejnou podmínku, jaká je vymezena v §211 odst. 1 věta první, tedy na souhlas státního zástupce a obviněného jako nejdůležitějších stran řízení. Za splnění této podmínky je možné přečíst záznam k důkazu, a teprve poté z něj soud projednávající daný případ může činit skutkové závěry.
Nicméně úřední záznam Policie ČR č. j. KRPA-314259-26/TČ-2014-001172-1 je ze dne 25. 2. 2015 (č. l. 147) a byl tedy vyhotoven dlouho po zahájení trestního stíhání obviněného (ke kterému došlo již dne 16. 8. 2014). Jeho obsahem jsou informace o dosahu kamerového monitoringu k místu spáchání trestného činu. Vyplývá z něj, že nainstalovaný kamerový systém sice zabírá i D. U K. z., nikoliv však tak, „aby bylo možné rozpoznat jednání konkrétní osoby v tak velké vzdálenosti od kamery“ . Z obsahu tohoto záznamu je tedy zjevné, že neobsahuje záznam o podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř., k jehož přečtení před soudem je nutný souhlas státního zástupce a obviněného. Šlo naopak o listinný důkaz, který soud řádně provedl v souladu s §213 tr. ř.
VIII.
Obviněný ve svém dovolání rovněž odkázal i na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to proto, že je přesvědčen o tom, že Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení jeho odvolání v souladu s ust. §256 tr. ř. neoprávněně zamítl, protože byla v předcházejícím řízení dána existence dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v projednávaném případě Nejvyšší soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé skutečně existuje extrémní nesoulad, tak rovněž akceptoval i navazující námitku obviněného, která se vztahuje k neoprávněnému zamítnutí jeho odvolání. Z tohoto důvodu ji uznal jako zjevně oprávněnou.
IX. Závěr
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než dodat, že námitky obv. B. Ch. N. subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. jsou oprávněné, neboť rozhodnutím Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 1 se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat přechovávání sáčku 28 tablet extáze, tedy naplnění objektivní stránky trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Jejich rozhodnutí tak skutečně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obv. N. důvodným, zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 330/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 T 107/2014, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující (pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc obv. B. Ch. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na základě tohoto rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 1 věc znovu projedná a posoudí ji v intencích tohoto závazného usnesení Nejvyššího soudu, neboť je jeho právním názorem vázán (v souladu s §265s tr. ř.).
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu