ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.403.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 403/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 7. 2016 dovolání obv. M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 81/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015, zrušuje v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného, pokud se týká výroku podle §102 tr. zákoníku o zabrání náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 56 200 Kč, zajištěné dne 1. 11. 2014 při prohlídce prodejny společnosti Grow shop greenhome s.r.o., na adrese P., K., a zabrání veškerých finančních prostředků nacházejících se ke dni 28. 1. 2015 na bankovním účtu č. .......... vedeném u ČSOB a.s., a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 T 81/2014, ve výše uvedených výrocích o zabrání náhradní hodnoty.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 T 81/2014, byl obv. M. Š. (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §287 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Soud prvního stupně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku též rozhodl o zabrání věcí specifikovaných ve výroku rozsudku v bodech 1) – 156) a dále podle §102 rozhodl o zabrání náhradní hodnoty, a to zajištěné finanční hotovosti, finanční částky vydané obv. M. Š. a veškerých finančních prostředků na účtu, jež byly rovněž podrobně specifikovány ve výroku rozsudku.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se obv. M. Š. (společně s dalšími spoluobviněnými) dopustil trestné činnosti tím, že ,,nejméně od května 2010, obžalovaný N. od 1. 1. 2012, a to J. S. a M. Š. jakožto společníci a jednatelé obchodní společnosti Grow shop greenhome s.r.o., IČ: 28001109, se sídlem v Tachově, K. H. Borovského 1177, provozující mimo jiné prodejnu G. s. g. v P. , K. , J. R. a M. Š. , jakožto prodavači této prodejny a J. N. , jakožto provozní a prodavač této prodejny, všichni do 4. 11. 2013, v této prodejně a dále prostřednictvím e-shopu umístněného na internetové doméně www.........., jejímž držitelem je obžalovaný S. , nabízeli a prodávali kompletní pěstební zařízení, hnojiva a další prostředky pro pěstování rostlin konopí s vysokým obsahem účinné látky D-9-tetrahydrokanabinol (THC), a to včetně semen různých kultivarů konopí pod názvy Fair Seeds, Dutch Passion, Buddha Seeds, Royal Queen Seeds, Paradise Seeds, Barneyś Farm, Mr. Nice, Dinafem a Bulldog Seeds, dále prodávali a poskytovali návody na pěstování, konkrétně knihy „Jak pěstovat Indoor“, „Jak pěstovat Outdoor“, katalogy semen Dinafem Seeds s návody k pěstování a účinky, tiskoviny „Sinsemilla under Artificial Light“ včetně překladu do českého jazyka, „Nirvana“, magazín „Legalizace“, „Konoptikum“, kopie knih „Domácí pěstování marihuany“ a atd., přičemž v těchto tiskovinách jsou kromě návodů na pěstování konopí popisovány i účinky užívání části rostlin na lidský organismus a obsah THC v jednotlivých kultivarech, dále předměty ke zpracování a užívání takto vypěstovaných rostlin konopí, a to předměty na sušení, drcení a kouření marihuany, když marihuana je slangový název pro sušenou rostlinu konopí a konopí je zařazeno mezi omamné látky v Seznamu č. 3 přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.“
Výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město však nenabyl právní moci, neboť proti němu podali obv. M. Š. , J. S. a J. N. odvolání. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015, byla podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obv. M. Š. prostřednictvím advokáta JUDr. Miloše Holuba dovolání, a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), písm. g) a písm. l) tr. ř.
Ve svém dovolání obviněný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze považovat za spravedlivé a nemohlo rovněž naplnit žádný z účelů trestního řízení, neboť ze skutkové věty nebylo zřejmé, že se v dané věci jednalo o společné jednání obviněných a rovněž zde nebyla zjištěna úloha jednotlivých spolupachatelů. V návaznosti na to obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když nezkoumal společný úmysl zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Výše uvedený závěr navíc nebyl opřen o obsah provedených důkazů, a to navzdory tomu, že subjektivní stránku možno zkoumat pouze tehdy, když je jednoznačně stanoveno, jakého jednání se měl který ze spolupachatelů dopustit.
Obv. M. Š. dále namítl, že za zásadní část skutkového děje považoval soud prvního stupně okolnost, že obvinění prodávali a poskytovali návody na pěstování a konkrétní knihy, přičemž opomněl, že časopis ,,Legalizace“ a kniha ,,Jak pěstovat Indoor“ jsou na území České republiky řádně registrovanými a volně dostupnými tiskovinami, a jejich distribuce tudíž nemůže být považována za součást trestného činu šíření toxikomanie. Obviněný dále shledal vadným i výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť údajnou trestnou činnost, k níž mělo docházet od roku 2010 do 4. 11. 2013, nelze poměřovat podle právního předpisu, který nebyl v dané době účinný, a to nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jehož účinnost nastala až 1. 1. 2014.
Ve vztahu k uplatnění institutu zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obviněný namítl, že toto ochranné opatření lze uložit pouze v případě, pokud hrozí nebezpečí zločinu, kterým však pěstování konopí kýmkoliv, s ohledem na trestní sazby, být nemůže. K výroku o zabrání finančních prostředků dle §102 tr. zákoníku pak namítl, že toto opatření bylo učiněno v rozporu s hmotným právem, neboť se jednalo o majetek obviněného, v daném případě nebyl zmařen trest propadnutí věci podle §70 odst. 4 tr. zákoníku a nebyly splněny ani podmínky stanovené §101 tr. zákoníku. Obviněný rovněž namítl, že další zabrané finanční prostředky patřily společnosti Grow shop greenhome s.r.o., která v rozporu s ustanovením §42 tr. ř. nevystupovala v řízení jako zúčastněná osoba, a ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyla společnost nijak kontaktována nebo informována. Proto nemohla bránit svůj obchodní majetek a tím bylo zasaženo jejího práva vlastnit majetek. K původu finančních prostředků navíc nebylo provedeno odborné vyjádření ani znalecký posudek, a závěr soudu o tom, co a v jaké míře pochází z trestné činnosti, je tedy pouze spekulativní.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak obviněný shledal jak v poznámce učiněné soudem prvního stupně o tom, že ,,obv. M. Š. sám pěstování konopí holdoval“, tak i v některých dalších pasážích odůvodnění rozhodnutí, neboť tato vyjádření zakládají pochybnost o nestrannosti soudu, a to obzvlášť za situace, kdy obviněný za nic podobného nebyl v daném trestním řízení stíhán ani odsouzen.
Závěrem dovolatel upozornil na zásadu beneficium cohaesionis, a poté Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. 1 ohledně všech obviněných a v celém rozsahu ve výrocích o trestu a o ochranných opatřeních, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obv. M. Š. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 107/2016-9 ze dne 22. 2. 2016). Ve svém vyjádření státní zástupce poukázal, že pokud jde o námitky, že jednání obviněných nesměřovalo ke zneužívání konopí, tak tyto směřují pouze do oblasti skutkových zjištění, a tudíž nemůžou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je navíc zřejmé, že obvinění veřejně prezentovali, nabízeli a prodávali, a to jak v kamenném obchodě, tak i prostřednictvím internetu, v souhrnu zcela specifický sortiment sloužící ke kouření marihuany, tedy ke škodlivému užívání THC. Objektivní stránka trestného činu šíření toxikomanie byla tedy bezezbytku naplněna a přiléhavě vyjádřena v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Námitka ohledně neexistence spolupachatelství z důvodu absence společného jednání i společného úmyslu rovněž nemohla obstát, protože společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, neboť tato není vyžadována a postačí pouze dohoda konkludentní. Jak navíc vyplývá ze spisového materiálu, všichni obvinění, jakožto majitelé provozující společnost či jako její zaměstnanci, si museli být vědomi alespoň možnosti, že jejich jednání směřovalo k spáchání trestné činnosti, a byli s tím pro tento případ srozuměni. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl rovněž naplněn ani námitkami, že ze skutkové věty ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nebyla zřejmá přesná úloha a jednání obviněných, neboť tomuto bylo učiněno zadost v jeho odůvodnění.
Za jedinou relevantně uplatněnou hmotněprávní námitku považuje státní zástupce tu, v níž obviněný poukázal na nesprávný formální odkaz soudu na nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jehož účinnost nastala až 1. 1. 2014. S touto námitkou sice státní zástupce souhlasí, nicméně tento nesprávný odkaz považuje pouze za formální pochybení, které nemůže změnit nic na trestnosti jednání obviněných, a to tím spíše, že nelegálnost rostliny konopí, resp. marihuany, jakožto návykové omamné látky je stanovena zákonem č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ve svém vyjádření se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť z trestního spisu nevyplynul žádný poměr konkrétního samosoudce k projednávané věci či účastníkům a osobám zúčastněným na řízení, pro který by ve věci nemohl nestranně rozhodovat. Obviněný navíc předmětnou námitku neuplatnil ani v původním řízení a v dané věci proto nelze shledat splnění podmínek pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle státního zástupce se tedy jedná o argumentaci ryze účelovou a právně irelevantní.
Státní zástupce dále nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že ochranné opatření ve formě zabrání věci nemohlo být uloženo, neboť se obvinění nedopustili zločinu, ale byli uznání toliko přečinem, což nekoresponduje s dikcí §101 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že s ohledem na povahu, konkrétní určení a účel věci nebo jiné majetkové hodnoty, ale i množství zabraných věcí vyplývá, že jejich určením bylo využití při pěstování i kouření marihuany, a tudíž není pochyb, že jejich užitím mohlo dojít ke spáchání zločinu (např. podle §283 odst. 2 až odst. 5 tr. zákoníku). Není proto rozhodné, že pachatel byl uznán vinným přečinem, ale důležité je, že zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty mohou sloužit ke spáchání závažnější trestné činnosti zákonem posuzované jako zločin. V daném případě tedy soudy obou stupňů postupovaly důvodně a zcela v souladu se zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému je pak zřejmé, že uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě nemohlo být rovněž úspěšné, neboť tento důvod přepokládá, že byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. k) tr. ř. Žádnou takovou vadu však státní zástupce v rozhodnutí soudu prvního stupně neshledal, a proto nemůže být naplněn ani tento uplatněný důvod dovolání.
Dle státního zástupce lze uzavřít, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obv. M. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), písm. g) a písm. l) tr. ř.
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obv. M. Š. namítl, že tento dovolací důvod byl naplněn poznámkou soudu prvního stupně o tom, že obviněný údajně holdoval pěstování konopí, přičemž on sám nebyl za nic podobného v daném trestním řízení stíhán ani odsouzen. Předpojatost soudu pak vyplývá rovněž i z argumentace užité v odůvodnění jeho rozhodnutí ohledně výkladu slova ,,growshop“. Všechny tyto skutečnosti proto vedly k důvodné pochybnosti o nestranném rozhodování soudu prvního stupně v předmětné trestní věci.
Podle §30 tr. ř. jsou důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Takové vyloučení však nemůže být založeno pouze na pochybnostech o poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotněprávním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností.
Nejvyšší soud v souladu s výše uvedeným konstatuje, že v postupu a složení soudu prvního stupně neshledal žádné důvody, jež by měly za následek vyloučení jmenovaného soudce z projednávané věci. Nestrannost soudce je totiž třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak objektivního hlediska, přičemž subjektivní hledisko obžalovaného je pouhým impulsem k přezkoumání nestrannosti soudce, zatímco samotné rozhodnutí je determinováno objektivním hlediskem, neboli zda pochybnosti o nestrannosti jsou objektivně odůvodnitelné. Jinými slovy, musí být evidentní, že vztah dotčené osoby k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že nebude moci nezávisle a nestranně rozhodnout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4285/12). Z trestního spisu však nevyplynul žádný osobní vztah a poměr konkrétního samosoudce k projednávané věci, k osobám, kterých se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, nebo zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, pro který by nemohl nestranně rozhodovat. Pouhá poznámka soudu o údajném pěstování konopí obviněným tedy nemůže objektivně založit pochybnost o podjatosti soudce k osobě obviněného. Navíc nutno poukázat na skutečnost, že ačkoliv nebyl obv. M. Š. v předmětném trestním řízení stíhán pro trestný čin nedovoleného pěstování konopí, rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 9 T 89/2014 (č. l. 894897), byl uznán vinným přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tohoto jednání se měl dopouštět i v období, kdy provozoval tzv. grow shop prodejnu a internetový e-shop. Úvaha soudu prvního stupně tedy v této věci nebyla zcela neopodstatněná. Výklad slova ,,growshop“, který dále učinil soud prvního stupně, také nelze hodnotit jako důvodnou pochybnost o podjatosti soudu, neboť ten ve svém odůvodnění řádně hodnotil i komplexnost jednání obviněných ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný tedy vytrhnul jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž by zohlednil příslušný kontext. Nejvyšší soud dále nad rámec uvedeného připomněl, že výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodu podjatosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 173/96).
Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je navíc podmíněna – vedle rozhodnutí učiněného vyloučeným soudcem – i tím, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo dovolatel znal tuto okolnost a namítl ji ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel věděl, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a nenamítl tuto okolnost v původním řízení, nýbrž učinil tak až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Nejvyšší soud uzavřel, že obviněným namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by opravňovala závěr pro vyloučení soudce rozhodujícího v dané věci. Obviněný navíc předmětnou námitku o údajné podjatosti soudce neučinil před rozhodnutím soudu druhého stupně, a tudíž nebyly splněny předpoklady pro úspěšné naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
Obv. M. Š. v souvislosti s výše uplatněným dovolacím důvodem namítl, že popis skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje obligatorní náležitosti z hlediska právní kvalifikace, a to konkrétně zavinění ve formě společného úmyslného jednání obviněných ve vztahu k propagaci zneužívání omamných a psychotropních látek a právní závěry soudů obou instancí navíc nelze opřít o obsah provedených důkazů.
Přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří a spáchá-li tento čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Nejvyšší soud považuje dále za vhodné v obecné rovině připomenout, že objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Pojem návykové látky je definován v §130 tr. zákoníku tak, že se jimi rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Trestný čin šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku patří mezi úmyslné ohrožovací trestné činy. Jejich pojmovým znakem je ohrožení a následkem je vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a chybí vlastní vznik takové poruchy, k níž vyvolaný stav směřuje. U zavinění zde postačuje, zahrnuje-li možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovala na poruchu samu. Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv fyzická osoba. Trestný čin šíření toxikomanie s ohledem na tuto svou povahu je dokonán již samotným sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením. Pro naplnění jeho objektivní stránky není třeba, aby právem předvídaný účinek (jiná osoba zakázanou drogu užila) skutečně nastal. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívá v tom, že čin byl spáchán mimo jiného i veřejně přístupnou počítačovou sítí, jakou je internet.
O podporování v zneužívání návykových látek půjde v případě, kdy pachatel jedná v úmyslu podporovat v oslovené osobě rozhodnutí užívat návykové látky, přičemž není podstatné, zda se jedná o osobu dosud nezneužívající návykové látky nebo začínající s jejich zneužíváním, tak osobou již dlouhodobě takové látky zneužívající. Podporování takové osoby může mít formu fyzické i psychické podpory. Podoby psychické podpory může mít poskytování rad takové osobě týkajících se zneužívání návykových látek nebo její utvrzování v pokračování v jejich zneužívání. Projevem fyzické podpory může být zase opatření instrumentu pro aplikaci návykové látky, vyhledání prostoru pro takovou osobu, v němž je možné návykové látky užívat nebo aplikovat, atd.
Podněcováním ke zneužívání návykové látky jiné než alkohol je třeba rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí ovlivnit rozhodnutí jiných osob tak, aby zneužily jiné návykové látky než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní, písemná, konkludentní aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. vychvalování pozitivních účinků zneužívání drog nebo poskytování návodů k dosažení vyšší efektivity v této činnosti). Na rozdíl od svádění zde není projev pachatele zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby, i když i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž je jeho projev určen.
Šíření zneužívání takové látky je jakékoli další jednání směřující k rozšíření zneužívání návykových látek jiných než alkohol (může např. jít o propagaci tzv. drogové subkultury apod.). Může být provedeno i formou schvalování spáchání trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku a výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 tr. zákoníku. Podobně jako podněcování směřuje vůči blíže nekonkretizovaným osobám.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že společným jednáním podporovali, podněcovali a šířili zneužívání omamné látky a spáchali takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí a jiným obdobně účinným způsobem. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně výstižně vyjádřil znaky předmětného přečinu tak, že všichni obvinění, jakožto společníci a jednatelé provozující obchodní společnost či jako její zaměstnanci koordinovaně, s rozdělením dílčích úkolů, v kamenné prodejně i na e-shopu nabízeli a prodávali kompletní pěstební zařízení a další prostředky (semena různých kultivarů, předměty k sušení, drcení, kouření marihuany, návody, tiskoviny, apod.) pro pěstování a další zpracování a užívání rostlin konopí s vysokým obsahem účinné látky THC, přičemž přesnou úlohu a konkrétní jednání jednotlivých spolupachatelů vymezil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí.
Jednání obviněných tedy bylo cílené a směřovalo k osobám, které si mohly v kamenné prodejně i prostřednictvím internetu zakoupit komplexně vše, co bylo třeba k vypěstování, výrobě i následnému užití marihuany, když tímto způsobem poskytli morální i materiální podporu a ovlivňovali rozhodování předem neurčeného okruhu osob k tomu, aby zneužívaly návykovou látku, jakou nepochybně marihuana je. V posuzovaném případě byly v rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil i soud odvolací, bezezbytku naplněny i přiléhavě vyjádřeny znaky objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty, neboť pakliže obvinění popsané prostředky nabízeli, tj. předkládali o takových předmětech propagující, pozitivní informace, kterými se snažili dosáhnout dalšího šíření takových prostředků mj. právě se zřetelem k tomu, aby sloužily ke zneužívání návykových látek, včetně poskytnutí kompletního vybavení pro případnou intenzivní produkci takových látek, poskytli tím širokému okruhu osob materiální zajištění pro jejich zneužívání návykové látky THC, lze toto jejich počínání jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, sp. zn. 11 Tdo 879/2015 a č. 34/2015-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud považuje za nutné nad rámec již dříve uvedeného k námitkám obviněného zdůraznit, že oba soudy zcela správně ve svých úvahách pro právní závěry vycházely z povahy všech zjištěných skutečností, když především posuzovaly účel, k jakému byly nabízené předměty a prostředky určeny a k čemu reálně měly sloužit. Právě tyto komplexní úvahy soudů obou stupňů dostatečně postihly skutečnou povahu provozované obchodní činnosti, že nabízené zboží mělo za účel přilákat především zájemce o marihuanu jakožto nejsnazší toxikomanické užití konopí formou kouření částí vzrostlé rostliny. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, bylo podle Nejvyššího soudu v jednání obviněných správně oběma soudy shledáno zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, které kromě shora uvedeného jednoznačně vyplývá ze způsobu páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o jednorázový či náhodný čin, nýbrž o promyšlené a komplexní jednání, které nutně předpokládá existenci k tomu směřující vůle obviněných.
V návaznosti na shora uvedené závěry soudů nižších stupňů pak Nejvyšší soud shledal bezpředmětnou i námitku, že prodej a poskytování návodů na pěstování a konkrétních knih, jež jsou na území České republiky řádně registrovanými a volně dostupnými tiskovinami, nemůže být považováno za součást trestného činu šíření toxikomanie. Obviněný totiž v této souvislosti opomněl, že skutečnost, že předmětné propagační materiály a tiskoviny jsou volně dostupné, ještě neznamená, že tyto materiály nejsou způsobilé přispívat k šíření či podněcování ke zneužívání návykových látek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012). Tím, že zájemcům, svým zákazníkům, obvinění předkládali jednoduchý návod a možnost zakoupit si v kamenné prodejně nebo prostřednictvím e-shopu v zásadě vše, co je k pěstování konopí a k vypěstování této rostliny zapotřebí, a to i tím, že vedle těchto prostředků směřujících k pěstování konopí současně nabízeli i další prostředky sloužící ke kouření marihuany, snažili se v potenciálních zájemcích vyvolávat zcela konkrétní a zřejmé nutkání uvedené zboží zakoupit a vlastním přičiněním si posléze tuto rostlinu pro její využití jako drogy bez větších potíží vypěstovat. Pakliže tedy obvinění popsané prostředky nabízeli, tj. předkládali o takových předmětech propagující, pozitivní informace, kterými se snažili dosáhnout dalšího šíření takových prostředků mj. právě se zřetelem k tomu, aby sloužily ke zneužívání návykových látek, včetně poskytnutí kompletního vybavení pro případnou intenzivní produkci takových látek, poskytli tím širokému okruhu osob materiální zajištění pro jejich zneužívání návykové látky THC, což lze jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu zneužívání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).
Nejvyšší soud se sice ztotožnil s námitkou obviněného, že trestnou činnost obviněných nebylo možné posuzovat podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jehož účinnost nastala 1. 1. 2014, tedy až po spáchání předmětného trestného činu, nicméně tento postup lze považovat toliko za pochybení formální, jež nemůže změnit nic na postavení a trestnosti jednání obviněných podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť konopí je omamnou látkou zařazenou na seznamu IV přílohy č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1999.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud zkonstatoval, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných jako přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je tak možno učinit závěr, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadené rozhodnutí soudů obou stupňů tedy netrpí hmotněprávní vadou, s níž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
V dovolání obviněný také namítl, že bylo rozhodnuto o uložení ochranných opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle §102 tr. zákoníku. Přestože obviněný tuto výhradu neopřel výslovně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, bylo by možné tvrzené vady pod tento obviněným výslovně neuvedený dovolací důvod obsahově podřadit .
K uvedené problematice je nejprve potřebné uvést, že podle ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku platí, že nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 odst. 1 tr. zákoníku, může soud uložit, že se taková věc zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
Ustanovení §102 tr. zákoníku se užije, jestliže ten, komu náleží věc nebo jiná majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle §101 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle §70 odst. 4 tr. zákoníku, popřípadě zmaří zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle §104 odst. 2 tr. zákoníku, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Zabrání věci je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám obecně nebezpečné věci (zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, atd.) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestné činnosti s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti. Zabrání věci je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu odnímá vlastnické právo pachatele nebo jiné osoby k věcem, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému trestnému činu (k činu jinak trestnému), a toto vlastnické právo či obdobné právo přechází na stát. U možnosti uložení ochranného opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je rozhodný vztah zabírané věci, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému trestnému činu, a nevyžaduje se, aby věc nebo jiná majetková hodnota náležela pachateli (srov. §135 tr. zákoníku), proto může náležet komukoli, bez ohledu na to, zda měl vůbec nějaký vztah k trestnému činu a jeho pachateli. Podmínkou zde však je, aby taková věc splňovala kritéria uvedená v §70 tr. zákoníku. Pro to, aby mohlo být toto ochranné opatření uloženo, je dále nutné, aby byla splněna některá z dalších dvou alternativně stanovených podmínek, a to jednak, že taková věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, vyjadřující zájem jednotlivců a společnosti na ochraně těchto statků, jež je třeba chránit zabráním takových věcí, a jednak že jde o věc, která slouží ke spáchání zločinu.
Pokud obviněný v dovolání namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření ve formě zabrání věcí zajištěných při prohlídce kamenného obchodu společnosti Grow shop greenhome s.r.o., v P. podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť uložení tohoto ochranného opatření nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti ani nehrozilo nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu, k tomu je třeba uvést, že stanovená podmínka dle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku neznamená, že takové věci již pachatel k činu, kterým byl uznán vinným, užil, ale vyjadřuje se v ní obecná možnost, že s uvedenými věcmi může být nějaký jiný závažný trestný čin – zločin spáchán. Vychází se přitom z povahy, konkrétního určení a účelu věci, k němuž svou povahou slouží. Právě charakter a z něho vycházející předpoklad užití takové věci může být pro spáchání kdykoliv jindy a kýmkoliv jiným určující.
Uvedení zmíněné podmínky podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do trestního zákoníku jako kritéria pro uložení ochranného opatření rozšířilo původní možnosti zabírat věci. Záměrem zde byla právě snaha využití tohoto ochranného opatření u drogových deliktů, ale i jiných závažných trestných činů (např. dětské pornografie), aby byla pokryta potřeba zabrat i věci (popř. jiné majetkové hodnoty), které sice bezprostředně neohrožují bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, ale jsou určeny nebo mohou být určeny k spáchání zločinu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1201.).
Není pochyb, že věci, které byly v projednávané věci při prohlídce jiných prostor zajištěny a jsou ve výroku o uložení uvedeného ochranného opatření vymezeny, mohou sloužit ke spáchání např. zločinů podle §283 odst. 2 až odst. 5 nebo podle §287 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, šíření toxikomanie), apod. Takový závěr lze učinit z povahy konkrétního určení a účelu věcí, které byly zabrány, neboť z charakteru a množství těchto věcí je zřejmé, že by jejich případné užití mohlo vést k činům svojí povahou i rozsahem dosahujícím nebezpečnosti naznačených kvalifikovaných trestných jednání, tj. zločinů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014). Na základě těchto právních úvah Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru, který soudy obou stupňů učinily v napadených rozhodnutích, že zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly ve věci splněny. Nejvyšší soud proto shledal v tomto směru napadená rozhodnutí zcela správnými a korespondujícími se zákonem.
Námitky, jimiž obviněný soudům dále vytkl, že opominuly nutnost odborného vyjádření nebo znaleckého posudku pro stanovení míry zabrání finančních prostředků podle §102 tr. zákoníku, rovněž nemohly obstát, neboť se jimi snaží namítnout chybný postup při provádění důkazů, čímž však zcela míjí meze uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jakož i výslovně neuvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.). V této souvislosti si totiž obviněný nesprávně vyložil smysl §102 věty druhé tr. zákoníku, kde je stanoveno, že hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíž zabrání mohl soud uložit, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Z dikce tohoto ustanovení však jasně vyplývá, že zákonodárce zde stanovil možnost a nikoli povinnost soudu stanovit hodnotu zabrané věci na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.
K výroku o zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku obviněný poté namítl, že orgány činné v trestním řízení nijak nekontaktovaly společnost Grow shop greenhome s.r.o., o jejímž majetku bylo rozhodováno, a této společnosti tak nebylo umožněno uplatnit práva zúčastněné osoby a bránit se vůči zabrání jejího majetku. Předmětná námitka svým obsahem naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, i když na něj obviněný výslovně neodkazuje a je podle Nejvyššího soudu důvodná. Soudy se při rozhodování o zabrání náhradní hodnoty totiž nezabývaly otázkou, komu dotčený majetek patří a zda je nutno z hlediska případného uložení tohoto ochranného opatření poskytnout nějaké osobě práva zúčastněné osoby. Soud prvního stupně se omezil pouze na obecné vyjádření k uložení tohoto ochranného opatření. V daném případě však bylo minimálně od podání obžaloby zřejmé, že některé zabrané peněžní prostředky mají patřit společnosti Grow shop greenhome s.r.o., a tudíž bylo povinností orgánů činných v trestním řízení se touto otázkou zabývat a případně zabezpečit příslušná procesní oprávnění stanovená zákonem pro zúčastněnou osobu (srov. §42 odst. 1, odst. 2 tr. ř.), neboť zabrání zajištěné finanční hotovosti i veškerých finančních prostředků na účtu společnosti představuje zásah do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (srov. článek 11 Listiny základních práv a svobod). Bude tedy třeba objasnit, kdo je oprávněn za uvedenou společnost vykonávat práva zúčastněné osoby a v této souvislosti jaký význam přikládat případnému zjištění, že tato společnost byla založena jen obviněnými, kteří v ní působili jako jediní jednatelé a jediní společníci, a kteří ji založili výhradně za účelem páchání posuzované trestné činnosti.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §256 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na niž odkázal i obv. M. Š. , je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř., ačkoli jím bylo důvodně namítáno, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření podle §102 tr. zákoníku ve vztahu k majetku společnosti Grow shop greenhome s.r.o., aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, pak svým rozhodnutím založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněného v této části vyhovět.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání, pokud se týká výroku podle §102 tr. zákoníku o zabrání náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti zajištěné při prohlídce prodejny společnosti Grow shop greenhome s.r.o., a zabrání veškerých finančních prostředků nacházejících se na bankovním účtu této společnosti, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 7 To 209/2015, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 T 81/2014, ve výše uvedených výrocích o zabrání náhradní hodnoty, stejně jako také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc obv. M. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na základě tohoto rozhodnutí Okresní soud Plzeň-město tedy věc znovu projedná a posoudí ji v intencích tohoto závazného usnesení Nejvyššího soudu, neboť je jeho právním názorem vázán v souladu s §265s tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu