ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.712.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 712/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2016 o dovolání obviněného I. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 7 To 51/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 4. 2015, č. j. 40 T 4/2012-756 byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, který podle skutkových zjištění spáchal tím, že zejména v P. a na jiných místech města P., zejména od června 2008 do 21. února 2009 ve spojení se skupinou blíže neurčených osob působící na území České republiky, Nizozemského království, Bolivijského Mnohonárodního Státu, Ekvádorské republiky a Španělského království společně s již odsouzenou M. L., a blíže nezjištěnou osobou vystupující pod jménem „L.“, prostřednictvím M. L. zajišťoval kurýry pro převoz kokainu, kterým zabezpečoval dopravu, ubytování, hradil náklady s jejich cestou, dojednával místo odběru kokainu a způsob jeho transportu ze států Jižní Ameriky do Evropy, přičemž kokain (methylester benzoylekgoninu) byl uveden v příloze č. 1 zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako látka omamná zařazená do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a to tak, že
1) nejméně od června 2008 do 21. července 2008 pod záminkou převozu obálky do V. s odměnou 10.000,- EUR prostřednictvím M. L. sjednal jako drogového kurýra Z. H., kterého po předchozím setkání dle 2. 7. 2008 v M. L. odvezla svým osobním automobilem tov. zn. Alfa Romeo 156, RZ ... do A. v Nizozemském Království, kde ho obžalovaný I. K. převzal a připravil na cestu z Nizozemského království do Bolivijského Mnohonárodnostního Státu, následně se Z. H. ubytoval ve městě L. P., v hotelu „D.“, kde mu neznámá osoba předala šedivý kufr značky Samsonite, se kterým byl Z. H. dne 21. 7. 2008 kolem 8:00 hod. zadržen na letišti L. P. při odbavení Letu společnosti Aerosor e Iberia na lince L. P. – B. A. – M. – A., na dně jeho kufru byly nalezeny tři obdélníkové balíčky zabalené do tlustého polyetylenu černé barvy s obsahem 3.300 gramů kokainu,
2) v době od nejméně září 2008 do 3. 10. 2008 pod záminkou převozu dokumentů za odměnu 200.000,- Kč prostřednictvím M. L. sjednal jako drogového kurýra J. V., jemuž M. L. uhradila cestovní výlohy a dne 1. 10. 2008 s ním M. L. odjela autobusem společnosti Student Agency do A. v Nizozemském království, kde se setkali s obžalovaným I. K., který J. V. popsal plánovanou cestu do Jižní Ameriky a zpět do A., z čehož měl J. V. obavu, a proto plánovanou cestu, jejímž pravým cílem byl dovoz kokainu z Jižní Ameriky do Evropy, odmítl,
3) v době nejméně od listopadu 2008 do 21. 2. 2009 za odměnu 6.000,- EUR prostřednictvím M. L. sjednal jako drogového kurýra M. K., následně obžalovaný zaslal M. L. finanční prostředky, z kterých M. K. zajistila cestovní pas a jízdenku z P. do A. v Nizozemském království, kam M. K. dorazil dne 8. 2. 2009 a kontaktoval se s blíže nezjištěnou osobou vystupující pod jménem „L.“, která ho vybavila oděvem, kufrem a mobilním telefonem určeným ke komunikaci s obžalovaným I. K., M. K. pak dne 10. 2. 2009 odcestoval z A. do Ekvádorské republiky a následně byl dne 21. 2. 2009 v 7:30 hod. zadržen na Mezinárodním letišti Josého Joaquín De Olmeho v zavazadlovém tunelu v části mezinárodních odletů při odbavení spoje číslo ... letecké společnosti KLM na lince G. – A. a ve dvojitém dnu jeho cestovního nylonového kufru značky Polo Travel USA byl nalezen kokain o hmotnosti 4.458 gramů včetně obalu, ve dvojitém dnu jeho černého nylonového ručního kufříku značky Crom byl nalezen kokain o hmotnosti 1.740 gramů, ve dvojitém dnu jeho černého nylonového kufru značky Transpor byl nalezen kokain o hmotnosti 4.035 gramů a v šedooranžovomodrém batohu značky High Sierra s dvojitým dnem, v nosných pásových popruzích byl nalezen kokain o hmotnosti 671 gramů a 710 gramů včetně obalu, tedy byl nalezen chlorhydrát kokainu o celkové hmotnosti 11.614 gramů včetně obalů.
Za to byl podle §187 odst. 4 tr. zákona obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 7 To 51/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. Dovolatel je přesvědčen o tom, že Vrchní soud v Praze nesprávně aplikoval ust. §187 odst. 2 písm. a) tr. zákona a §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, jakož i ustanovení trestního řádu, Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a to především nesprávnou aplikací základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
5. V textu svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyjadřuje přesvědčení, že přes provedené dokazování nelze nade vší pochybnost dovodit závěr o jeho vině. Rozsáhle v dovolání rekapituluje postup Vrchního soudu v Praze a následně usuzuje, že odvolací soud své závěry spíše proklamuje a presumuje, než aby je prokazoval. Domnívá se proto, že úvahy odvolacího soudu nemohou sloužit jako podklad pro uznání viny, neboť při zohlednění jeho námitek nelze konstatovat, že musel být zapojen do spolupráce osob podílejících se na organizování mezinárodního obchodu s drogami. Z provedených důkazů nelze přitom dovodit, že spáchal stíhanou trestnou činnost jako člen organizované skupiny a navíc působící ve více státech. Zároveň nebyla provedenými důkazy prokázána ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a činností dalších nezjištěných osob, která je ve skutkové větě vymezena. Soudy uvádí, že se měl stíhaného skutku dopustit ve spojení se skupinou blíže neurčených osob působících na území vícero států, avšak žádným důkazem nebylo zjištěno, z jakých zdrojů převážená psychotropní látka pocházela a kterému z konkrétních příjemců měla být určena. Dále soudům vytýká nedůslednost při prověřování jeho obhajoby, a to i z hlediska jím navržených důkazů. Vzhledem na uvedené považuje napadené rozhodnutí vrchního soudu za málo přesvědčivé, stěží přezkoumatelné a v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. Následně namítá i naplnění subjektivní stránky mu přisouzeného trestného činu, když nepostačuje zjištění o vědomosti existence organizované slupiny, nýbrž musí být prokázáno, že mezi jednotlivými členy existuje vzájemná součinnost, plánovitost a naplnění zamýšleného cíle. Podle judikatury musí pachatel minimálně vědět, že je zapojen do určité takto organizované skupiny s mezinárodní působností, což nelze z doposud provedených důkazů jednoznačně dovozovat. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření k námitkám dovolatele uvedl, že neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu a z velké časti jsou v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř. vzhledem na polemiku s textem odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Státní zástupce konstatuje, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a provedené důkazy hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. S jistou mírou benevolence hmotněprávní charakter námitky se týká nenaplnění znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V tomto směru však státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. K tomu uvádí, že z provedeného dokazování lze učinit závěr, že dovolatel se podílel ve spolupráci s dalšími osobami na organizování dovozu kokainu z Jižní Ameriky do Evropy, přičemž při této činnosti nepůsobil jako nevýznamný činitel. Prostřednictvím M. L. sjednal Z. H. a M. K. jakožto drogové kurýry, u J. V. se o to pokusil. U těchto osob organizačně zajistil jejich cesty do Jižní Ameriky, kde zároveň zajišťoval jejich kontakt s dodavateli kokainu. Z uvedeného je dle názoru státního zástupce zřejmé, že mu byl znám skutečný rozsah a charakter takto organizované trestné činnosti. Tvrzení absence vědomosti obviněného o organizovaném charakteru trestné činnosti je dle posouzení státního zástupce v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudu, že obviněný byl na vyšší příčce organizované hierarchie této skupiny. Uvedené lze dovodit z toho, že úkol obviněného ve stíhaném trestném jednání spočíval v organizačním zajištění, udílení pokynů, komunikaci s drogovými kurýry a jejich směřování k dodavateli kokainu. Tato skutková zjištění a skutková zjištění ohledně dělby práce v organizované skupině mají dle názoru státního zástupce jednoznačnou oporu v provedeném dokazování, především v obsahu provedených odposlechů a záznamech telekomunikačního provozu. Toto dokazování zároveň vyvrací tvrzení obviněného, že by komunikoval o dokumentech o zbraních, kterých transfer měl dle své obhajoby zajišťovat. Naopak, způsob komunikace odpovídá běžnému způsobu komunikace o drogách. Pokud jde o obhajobu obviněného, že důvodem cest kurýrů byl transfer materiálů o zbraních, lze v podstatě odkázat na skutkový závěr soudů, že o takové cesty se nejednalo. Obhajoba obviněného v tomto směru byla skutečně vyvrácena, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že opravdu nelze zcela vyloučit, že obviněný nepřišel do styku i s obchodem se zbraněmi, jak ostatně konstatoval i odvolací soud. To však nemá vliv na to základní zjištění soudů, že v přisouzeném rozsahu bylo smyslem jednání obviněného právě zajištění drog. Závěrem svého vyjádření státní zástupce konstatuje skutečnost, že obviněný v textu svého mimořádného opravného prostředků uplatňuje námitky uplatněné již v předchozích stupních řízení, se kterými se jak soud nalézací, tak soud odvolací podrobně zabývaly, a v textech odůvodnění svých rozhodnutí i řádně vypořádaly. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolaní obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že s předestřenou argumentací nesouhlasí. V dalším textu pak opakuje námitky uplatněné v dovolání a rozšiřuje argumentaci k nim uvedenou.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
9. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. Nejvyšší soud předně připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
11. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotněprávních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v §265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Také Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 tr. ř.) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
12. Obviněný v textu svého mimořádného opravného prostředku uplatňuje námitky, které svým obsahem a charakterem nelze úspěšně podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud není povolán k přezkumu provedených důkazů a k následnému dovození vlastních skutkových zjištění, v dovolacím řízení je oprávněn hodnotit, zda byl skutek, pro který je obviněný trestně stíhán, nebo jiná okolnost skutkové povahy správně právně posouzena. Takřka veškeré námitky obviněného směřují do oblasti dokazování, když zpochybňuje prokázání jednotlivých skutečností, nedostatečné vyvrácení jeho obhajoby, neexistenci důkazů zakládajících skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a porušení ustanovení trestního řádu vztahujících se zejména k procesu dokazování. Ačkoliv obviněný obecně uvádí i námitky hmotněprávní, když zpochybňuje existenci znaků kvalifikovaných skutkových podstat, a to „spáchání trestné činnosti jako člen organizované skupiny“ a „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, zakládá tyto námitky opět na nespokojenosti s vyhodnocením důkazní situace. Dovolatel tak nenamítá, že naplnění předmětných znaků nelze ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vystopovat, nýbrž se primárně domáhá změny skutkových zjištění na základě vlastního hodnocení důkazní situace, ve kterém tvrdí, že existenci těchto znaků neprokazuje žádný důkaz, přičemž až na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právní kvalifikace. Totožný závěr nutno učinit i k námitce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a činností organizované skupiny působící ve více státech, kdy opět obviněný nenamítá absenci této příčinné souvislosti ve skutkových zjištěních, nýbrž uplatňuje výhrady k jejímu prokázání, přičemž i sám v dovolání uvádí, že příčinná souvislost byla ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně celkem jednoznačně uvedena. Tyto námitky tak pro svoji výlučně skutkovou povahu nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
13. K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu prvního stupně v předmětné trestní věci splňuje (viz odůvodnění na str. 14 shora rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil. Pokud se jedná o výhradu k neprovedení jím navrhovaných důkazů za účelem náležitého prověření jeho obhajoby, lze k tomuto uvést, že odvolací soud se podrobně zabýval obhajobou obviněného, jakož i navrženými důkazy, které shledal za nadbytečné (viz str. 5 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za nepřezkoumatelné, případně nesplňující požadavky trestního řádu.
14. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na výsledcích dokazování a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí. Při zjišťování skutkového stavu vycházely oba soudy z řady důkazů, a to zejména z výpovědí svědků M. L., J. V., a rovněž z na ně navazujících listinných důkazů, odposlechů telekomunikačního provozu atd. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
15. Pokud se jedná o námitku vztahující se k subjektivní stránce, kdy podle dovolatele absentuje jeho vědomost o zapojení do organizované skupiny, Nejvyšší soud podotýká, že otázka naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zákona a §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona, tudíž že obviněný páchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny působící ve více státech, byla Nejvyšším soudem rozebrána již v usnesení ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 11 Tdo 509/2013, ve kterém bylo projednáno dovolaní obviněného podané v řízení proti uprchlému. Uvedené závěry jsou zcela aplikovatelné i v této fázi řízení, jelikož skutková zjištění od té doby nepostihla žádná zásadní změna a rovněž i důkazní situace vychází ze stejného základu. Nejvyšší soud proto nevidí důvod, aby již podrobně rozebrané skutečnosti opětovně rozebíral jiným způsobem, když na základě obsahu spisu a rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že se nelze od závěrů učiněných v tomto rozhodnutí nijak odchýlit.
16. Nejvyšší soud proto k námitkám obviněného připomíná závěry učiněné ve výše zmíněném rozhodnutí, ve kterém bylo konstatováno, že: „ Obviněný upozorňuje, že ze skutkové věty nevyplývá, že by čin spáchal jako člen organizované skupiny či dokonce ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V obecné rovině lze připomenout, že organizovaná skupina představuje formu trestné součinnosti, kterou lze charakterizovat jako sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jeho činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, kterou se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle (srov. č. 53/1976–II Sb. rozh. tr.), a tím se zvyšuje i škodlivost činu pro společnost. Přitom je třeba, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob (srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina může být vytvořena i ad hoc ke spáchání jednoho trestného činu. Soustavnost se zde nevyžaduje. U organizované skupiny se rovněž nevyžaduje vnitřní organizační struktura, která by byla charakterizovaná vztahy nadřízenosti a podřízenosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 11 Tdo 113/2008).
Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „ve spojení se skupinou blíže neurčených osob působící na území České republiky, Nizozemského království, Bolívijského Mnohonárodnostního státu, Ekvádorské republiky a Španělského království společně s již odsouzenou M. L., a blíže nezjištěnou osobou vystupující pod jménem „L.“ prostřednictvím M. L. zajišťoval kurýry pro převoz kokainu, kterým zabezpečoval dopravu, ubytování, hradil náklady s jejich cestou, dojednával místo odběru kokainu a způsob jeho transportu ze států Jižní Ameriky do Evropy“.
Skutkové okolnosti případu, jak byly zjištěny soudem prvního stupně a popsány ve skutkové větě, svědčí o tom, že se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tr. zákona a spáchal ho jako člen organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona. Tento závěr lze dovodit nejen ze zjištění obsaženého ve výše již citované skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale rovněž ze samotného popisu jeho jednání. Obviněný totiž byl v rámci této skupiny na vyšším stupni hierarchie, o čemž svědčí skutečnost, že přebíral potenciální kurýry, a to na schůzkách v A., kam byli doprovázení M. L., sám organizoval převoz drogy – kokainu - do Evropy, kurýrům zabezpečoval dopravu, ubytování, hradil náklady spojené s jejich cestou, dojednával místo odběru kokainu a způsob jeho transportu ze států Jižní Ameriky do Evropy. Nejvyšší soud tak má za to, že jednání obviněného lze beze zbytku kvalifikovat jako jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, jak jej má na mysli §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona. Přitom lze připomenout, že k naplnění znaku „ve více státech“ postačuje, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve 2 státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
17. Z výše uvedených skutečností tak nepochybně vyplývá, že obviněný nejen po subjektivní, ale i po objektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
18. Nelze opomenout, že dovolatel uplatnil obsahově stejné námitky jako v předchozích stupních řízení a se kterými se soudy náležitě vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se vztahuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
19. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu