ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.888.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 888/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2016 o dovolání obviněného V. V. , a obviněného T. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 4 To 190/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 134/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. V. a T. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 134/2014 ze dne 23. 3. 2015, byli obvinění V. V. a T. V. uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že v období od 3. 3. 2006 do 4. 11. 2013, jako podnikatelé provozující obchod s názvem Growshop green paradise, nejdříve na adrese T., D., následně na adrese T., D., okr. T., od 7. 8. 2009 jako jednatelé společnosti V & V GREEN spol. s. r. o., IČ 28707737, se sídlem Teplice, Dubská 710/24, následně Teplice, Dubská 755/26, okr. Teplice, vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem v obchodním rejstříku v oddíle C, vložce 27805 (od 1. 4. 2014 vedena pod sp. zn. C 27805), a současně provozující internetový obchod s doménovým jménem http://pestovani.cz a registrovanými internetovými doménami http://rajsemen.cz , http://growshop-gethigh.cz společností V & V GREEN spol. s. r. o., IČ 28707737, se sídlem Teplice, Dubská 755/26, okr. Teplice, nabízeli k prodeji a veřejně prezentovali semena rostlin botanického rodu konopí, k tomu prodávali potřebné materiální vybavení (hnojiva, pěstební stany, osvětlení, vzduchotechniku, zvlhčovače, měřící zařízení, hydroponní systémy, zavlažovací zařízení, čerpadla, pěstební nádoby, substráty, zahradnické potřeby, přípravky ke klonování, řízkování a ochraně rostlin), včetně potřeb ke kouření marihuany, a dále minimálně zprostředkovávali poskytnutí odborné pomoci při pěstování rostlin konopí, přičemž sušená rostlina konopí, známá jako marihuana, obsahuje delta-9-tetrahydrocannabinol, který je omamnou látkou zařazenou do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a do přílohy č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dříve upraveno v zákoně č. 167/1998 Sb.), kdy V. V. a T. V. neměli jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s touto látkou .
Za toto jednání byl obviněným uložen trest odnětí svobody podle §287 odst. 2 tr. zákoníku, a to v délce 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře dvou let. Obviněným byl dále uložen podle §67 odst. 1, 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 40 denních dávek, kdy jedna dávka byla určena v částce 1 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíce.
Krajský soud v Ústí nad Labem následně usnesením ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 4 To 190/2015, zamítl podle §256 tr. ř. podaná odvolání obou obviněných, jakož i státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podali oba obvinění prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírajíc se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění ve svém dovolání shodně namítají, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu přečinu šíření toxikomanie, ačkoliv není trestným činem. Poukázali, že již od počátku tvrdí, že nebylo prokázáno, že by v obchodě prodávali vybavení pro pěstování rostlin konopí či poskytovali odborné rady k takovému pěstování. Po rozvedení zákonného ustanovení upravujícího postih přečinu šíření toxikomanie mají za to, že ve výroku odsuzujícího rozsudku absentuje popis způsobu podpory zneužívání návykové látky, či jiného podněcování nebo šíření takové látky. Rovněž nebylo prokázáno, že by z jejich strany došlo k provozování v rozsudku uvedených domén, přičemž již dříve poukázali na potřebu odlišovat držitele doménového jména a provozovatele internetové stránky, stejně jako nelze ztotožnit pojmy doména a internetová stránka. V trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz svědčící o odpovědnosti obviněných za provozování stránek. Z pouhé registrace doménového jména nelze dovodit, kdo konkrétně je trestně odpovědný za stránku provozovanou pod doménou.
Dovolatelé striktně vylučují, že by prodávali semena konopí či poskytovali odborné rady k jejich pěstování. Pokud se týká prodeje zboží, jež mělo k takovému pěstování sloužit, jedná se o běžné zahradnické produkty, které lze zakoupit v kterémkoliv větším obchodě. Přitom pouze prodej věcí, které zjevně a výhradně slouží k uspokojování potřeb zákazníků, kteří chtějí nelegálně pěstovat konopí, je možno podřadit trestní odpovědnosti. V tomto případě se však jednalo o zboží určené k pěstování flóry obecně. Obvinění rovněž poukázali na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1206/2012 ze dne 31. 10. 2012), jakož i jiných obecných soudů, které v totožných případech poslední doby podané obžaloby nepřipustily. Takový poznatek má vliv na prokázání subjektivní stránky, neboť pravidlům fair procesu neodpovídá stav, kdy ve stejné skutkové věci existují na jedné straně pravomocná zprošťující rozhodnutí, a na straně jiné soudy věc posuzují jako trestnou.
Závěrem proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 4 To 190/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 134/2014 ze dne 23. 3. 2015, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění a k podanému dovoláním se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i Okresního soudu v Teplicích, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněného dovolacího důvodu, dospěl k následujícímu závěru. Jak již bylo uvedeno výše, oba dovolatelé shodně napadají závěry nalézacího i odvolacího soudu, neboť podle nich tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Primárně je nezbytné upozornit, že v dovolání prezentované námitky již obvinění uplatnili v předchozí fázi trestního řízení, zejména pak jsou tyto shodné s námitkami, které jsou obsahem odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Oba nižší soudy pak takovým argumentům věnovaly patřičnou pozornost v odůvodněních svých rozhodnutí.
Protiprávní jednání obviněných spočívalo – stručně řečeno – v provozování obchodu, jak kamenného, tak internetového, v nichž nabízeli semena rostliny konopí, pomůcky a přípravky k jeho pěstování, popřípadě k užívání finálního produktu, potažmo též zprostředkovávali poskytnutí odborné pomoci při pěstování konopí. To vše za situace, kdy rostlina konopí obsahuje omamnou látku, k nakládání s níž obvinění neměli žádné oprávnění. Dovolatelé namítli, že žádná, ve výrokové části uvedená, skutečnost jim nebyla v průběhu trestního řízení prokázána, zejména, co se týká prodeje semen či poskytování odborných rad. Další produkty, které nabízeli k prodeji, pak představovaly běžné zahradnické zboží, které je možné zakoupit v řadě obchodů. Zdůrazňují, že nebylo prokázáno provozování zaregistrovaných domén a upozorňují na nepřípustné spojování osob, které jsou držiteli doménového jména, s těmi, které provozují internetové stránky. Dále podle nich ve výroku rozsudku soudu prvního stupně absentuje popis podstatných znaků skutkové podstaty, jíž byli uznáni vinnými.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ačkoli obvinění ve svém dovolání uvádí jako důvod mimořádného opravného prostředku nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání, coby přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v dovolání prezentovaná argumentace směřuje proti správnosti skutkových zjištění a dovolatelé se tak domáhají toliko jiného, pro ně příznivějšího hodnocení důkazů. K takovému postupu však Nejvyšší soud oprávněn není. Soudy prvního i druhého stupně se podrobně zaobíraly námitkami směřujícími do prokázání prodeje ve výroku uvedených produktů či poskytování odborné pomoci, povahou veškerého zboží, provázanosti obviněných a internetového obchodu, kde docházelo (kromě kamenné prodejny) k nabízení zboží, a své závěry logicky odůvodnily, podřadily všem zákonným kritériím, jakož i stávající soudní praxi, s níž dovolatelé též polemizují. Jinými slovy lze konstatovat, že dovolání obviněných nepřináší žádnou novou argumentaci, zejména pak hmotněprávní povahy, které by nižší soudy již dříve nevěnovaly pozornost.
Je třeba připomenout, že shora uvedeného přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří, spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Uvedená trestná činnost tedy spočívá v úmyslném jednání pachatele, kterým ohrožuje zájem na ochraně společnosti a jejích subjektů před důsledky zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Z hlediska zavinění postačuje možnost reálného vzniku narušení takového zákonem chráněného zájmu, neboť k výslednému zneužití návykové látky nemusí dojít, když k dokonání činu dochází již samotným sváděním, podporováním, podněcováním či šířením. Takovéto formy jednání pachatele přitom mají za cíl vzbudit či utvrdit v jiné osobě, ať již konkrétní či naopak blíže nespecifikovanému okruhu subjektů, určitou touhu, potřebu, zájem či rozhodnutí zneužít návykovou látku. Pachatel přitom může jednat jak přímo, tak skrytě, a různými způsoby (ústně, písemně či konkludentně) (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2903). Vymezení těchto zákonných znaků a jejich podřazení projednávanému případu se ve svých rozhodnutích věnovaly také oba soudy (str. 4-5 rozsudku Okresního soudu v Teplicích; str. 7-8 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem).
Jak vyplynulo z výrokové části rozsudku Okresního soudu v Teplicích, obvinění jako podnikatelé provozovali obchod s názvem Growshop green paradise, a to jak v jeho kamenné podobě, tak zboží nabízeli prostřednictvím internetu, tedy veřejně přístupnou počítačovou sítí, přičemž takové zboží se skládalo ze semen rostliny konopí, technických zařízení, nástrojů a přípravků, které ve své kombinaci umožňovaly její pěstování, jakož i věcí, sloužících ke spotřebě sušené rostliny, obsahující omamnou látku. Na internetových stránkách dále zprostředkovávali poskytnutí odborné pomoci při pěstování konopí. Takové jednání lze beze zbytku podřadit pod shora uvedená zákonná kritéria přečinu šíření toxikomanie, neboť obvinění širokému okruhu osob, danému právě provozováním nejen kamenné, ale též internetové prodejny, umožňovali získat semena rostliny, obsahující omamnou látku delta-9-tetrahydrocannabinol, zařazenou podle vnitrostátních i mezinárodních kritérií mezi návykové látky, resp. tuto látku vypěstováním rostliny získat a dále zneužít následnou spotřebou. Je třeba dát za pravdu oběma nižším soudům, že při posuzování věci byla zohledněna komplexnost takového jednání. Tvrzení dovolatelů, že prostředky k pěstování představovaly běžnou výbavu dostupnou v řadě zahrádkářských či hobby prodejen je třeba vnímat jako vytrhávání z kontextu celkového dokazování. Již samotné označení “growshop“ bývá často používáno za synonymum obchodu, kde dochází k prodeji veškerých potřebných náležitostí k získání a následného užívání marihuany, byť samozřejmě takový závěr nelze paušalizovat, ale je třeba jej vždy podložit dalšími adekvátními zjištěními, jako tomu bylo i v tomto případě. Složení prodávaného zboží vedlo nalézací soud k jedinému možnému závěru, a to, že primárním účelem bylo poskytnutí komplexních služeb k získání marihuany. Obvinění v podstatě vytvořili faktický i virtuální prostor, v němž prezentovali dosažitelnost všech potřebných složek k vypěstování konopí na jednom místě, počínaje semeny rostliny, přes pěstební stany a nádoby, dále substráty a hnojiva, přípravky ke klonování, řízkování a ochranu rostlin, až po osvětlení, zavlažování, zvlhčovače, hydroponní systémy, měřící zařízení a vzduchotechniku. Tyto prostředky pak doplnili možností získat odborné rady o vlastním způsobu pěstování a v neposlední řadě do sortimentu zařadili též pomůcky k užívání návykové látky (potřeby ke kouření marihuany). Veškeré shora uvedené věci tedy představovaly ucelený soubor informací a prostředků k vypěstování a následného zneužívání návykové látky. Nižší soudy zcela správně ve svých úvahách konstatovaly povahu všech takových skutečností, vycházeje především z účelu, k jakému byly nabízené předměty a prostředky určeny a k čemu měly reálně sloužit.
Výše uvedené chování obviněných přitom představuje jejich úmyslné jednání s cílem podnítit, podporovat a šířit prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě početně neomezenému okruhu osob, zneužívání návykové látky. Obvinění prodávali jak skrze internetový obchod, tak v obchodě kamenném, veškeré prostředky k úspěšnému vypěstování rostliny konopí, jejíž obsah THC směřoval k toxikomanským účelům. Takové pěstování na internetových stránkách podporovali, a to i zprostředkováním odborných rad. Přitom nebyly uváděny žádné odrazující informace, či objektivní poznatky o negativním působení návykové látky na lidské zdraví, čímž bylo působeno na další osoby ve smyslu pozitivního a bezproblémového důsledku plynoucího z pěstování a konzumace marihuany. Je přitom nepodstatné, zda informace o působení, či naopak odborné rady k pěstování, jsou dílem osob, které provozují internetové stránky, text je na tyto vložen z jiného zdroje, či na tento je pouze zprostředkovaně odkazováno. Nebylo též prokázáno, že by cílem obviněných bylo poskytnutí semen či dosažení výsledného produktu např. za účelem sběratelským či technickým. Naopak prodej prostředků ke kouření marihuany umožňuje učinit závěr, že primárně obchod cílil na zájemce o toxikomanské užití návykové látky. Současně je nutné připomenout, že projednávaná trestná činnost představuje delikt ohrožovací, jehož obsahem není vlastní obchodování s předměty, které slouží ke zneužívání návykové látky, ale samo podněcování k takovému zneužívání. Primárně je proto důležité, že pachatel měl možnost takové věci prodat, ač k tomu nedisponoval příslušným oprávněním a takové zboží minimálně nabízel. K tomuto u obou obviněných neoddiskutovatelně docházelo.
Z hlediska subjektivní stránky je třeba upozornit, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku/. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. I v tomto ohledu pak oba dotčené nižší soudy dospěly ve svých rozhodnutích k přesvědčivému závěru o naplnění výše uvedených podmínek úmyslného zavinění, byť soud nalézací se ve svém rozhodnutí (str. 5) dopustil nepřesnosti, když z jeho odůvodnění vyplývá podřazení jednání obou obviněných úmyslu přímému podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv současně k tomuto uvádí, že pachatelé věděli a byli srozuměni s tím, že svým jednáním mohou podporovat, jinak podněcovat a šířit zneužívání jiné návykové látky než alkoholu, a to prostřednictvím veřejné počítačové sítě. Soud prvního stupně tedy vymezil zavinění skrze srozumění pachatele s následkem činu, což představuje určující znak úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toto pochybení však nemá nikterak zásadní vliv na posouzení znaku trestnosti jednání obviněných, když podmínka úmyslného spáchání trestné činnosti zůstala zachována, byla řádně prokázána a odůvodněna.
Nalézací i odvolací soud se též vypořádaly s námitkou obviněných, stran možného neztotožnění osob provozujících internetové stránky s osobami, které si internetové domény zaregistrovaly. Dovolací soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem, že výsledky dokazování jednoznačně potvrdily, že internetové stránky obsahovaly kontaktní i jiné údaje směřující výhradně ke společnosti obviněných a jejich kamennému obchodu, kde si bylo možno věci objednané přes internet osobně vyzvednout (str. 3 rozsudku). I v tomto případě se však jedná o argumentaci směřující k požadavku na odlišné, pro obviněné výhodnější, posouzení skutkového stavu.
V neposlední řadě nelze přisvědčit, že napadená rozhodnutí vybočují z mantinelů aktuální judikatorní praxe obecných soudů, či soudu ústavního. Naopak jak soud prvního, tak druhého stupně, reagovaly výslovně na danou problematiku, a to s i odkazem na dovolateli zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1206/2012. Dovolací soud k tomuto doplňuje odkaz na další z rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to např. ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1217/2014, z něhož vyplývá, že: „pro naplnění znaku podněcování u trestného činu šíření toxikomanie podle §287 tr. zákoníku, jenž je ohrožovacím deliktem, se nevyžaduje, aby pachatelé, pokud nabízejí k prodeji prostředky sloužící ke zneužívání drogy, disponovali přímo těmi látkami, jež předmětné omamné nebo psychotropní látky obsahují (např. listy konopí s vysokým obsahem THC), ale postačí, pokud veřejně prezentují ucelený sortiment takových produktů, látek, nástrojů či výrobků apod., které se ke zneužívání omamných a psychotropních látek obvykle používají. Postačí, že omamné nebo psychotropní látky připomínají nebo na ně v různých souvislostech poukazují (např. znázorněním kvetoucího nebo plodonosného vrcholíku rostliny konopí). Podněcováním v uvedeném smyslu je taková činnost tehdy, jestliže je ve svém souhrnu způsobilá ovlivnit rozhodnutí jiných osob k tomu, aby návykové látky jiné než alkohol zneužily, nebo v nich takové rozhodnutí vzbudit, aniž by k takovému účinku skutečně došlo (k tomu obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1206/2012, sp. zn. 11 Tdo 879/2015, sp. zn. 11 Tdo 935/2014, sp. zn. 3 Tdo 1218/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13).
Na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly bezezbytku naplněny veškeré zákonné znaky přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a soud nalézací, jakož i odvolací se k jejich existenci adekvátně vyjádřily ve svých rozhodnutích. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněných správně shledáno zavinění ve formě úmyslu, a to nejméně nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že obvinění chtěli své zboží prodávat za účelem zisku, avšak současně museli být přinejmenším srozuměni s tím, že danou činností podněcují, podporují a šíří zneužívání návykové látky, a konají tak prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě. Argumenty, které obvinění použili ve svém dovolání, představují pouze opakování jejich obhajoby z dřívější fáze trestního řízení. V tomto ohledu dovolací soud připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Dovolací soud však své odmítající usnesení založil na jiném důvodu, a to uvedeném v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ačkoliv obvinění formálně svůj dovolací důvod podřadili pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky, které pod něj subsumovali, směřují nikoliv do právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale mají toliko za cíl dosáhnout jiného, pro ně příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily soudní orgány činné v trestním řízení. K takovéto nápravě však dovolací soud povolán není a dovolání obviněných odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání obou obviněných pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.