ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.930.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 930/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2016 o dovolání obviněného R. K. , a obviněného I. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 12 To 59/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 2/2015 ze dne 28. 5. 2015, byli obvinění R. K. , I. K. , H. B. a B. U. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že v období nejméně od 15. 4. 2014 do 19. 4. 2014 v součinnosti s dalšími osobami působícími v zahraničí, B. U. jako organizátor a zprostředkovatel, R. K. jako organizátor a odběratel, I. K. a H. B. jako kurýři, a dále muž vystupující pod jménem T. D. , působící jako dodavatel v Nizozemském království, se podíleli na dovozu omamné látky heroinu do České republiky z Nizozemska, a to konkrétně tak, že obviněný U. nabídl obviněnému K. , aby za částku 500 EUR dovezl drogu z A. do České republiky a obviněný K. učinil shodnou nabídku obviněné B. za částku 10 000 Kč, přičemž B. U. zprostředkoval obstarání drogy od T. D. v A. , kam obvinění U. , K. a B. odcestovali dne 17. 4. 2014 vozidlem Audi A4 Avant, dne 18. 4. 2014 se v A. obviněný U. setkal s T. D. a došlo k převzetí drogy, kterou obviněný U. následně předal obviněným B. a K. , kteří zásilku převezli vozidlem Audi A4 Avant do České republiky, přičemž byli v P. , na ul. V. dne 19. 4. 2014 kontrolováni pracovníky Celní správy České republiky a v předmětném vozidle byl zajištěn balíček s obsahem 248,75 gramů směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu, s obsahem 48 % báze účinné látky, což činí 113,93 gramů báze diacetylmorfinu. V podrobnostech popisu skutkového děje lze odkázat na shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze.
Za toto jednání byl obviněným uložen nepodmíněný trest odnětí svobody podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, a to v délce 12,5 let (K.), 10 let (K. ), 11 let (U.) a 5 let (B. – za použití §58 odst. 4 tr. zákoníku), pro jehož výkon byli zařazeni podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou (K. , K. , U. ), resp. dozorem (B. ). Dále byly uloženy podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku tresty vyhoštění na dobu neurčitou (K. , K. , U. ) a podle §70 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci – 248,75 gramů směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu a částky 1 000 EUR a 5 500 Kč (vše obviněný U. ).
V rámci následného odvolacího řízení z podnětu podaných řádných opravných prostředků ze strany všech obviněných, byl dne 6. 10. 2015 vyhlášen Vrchním soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 12 To 59/2015, kterým byl zrušen výrok o uloženém trestu vyhoštění (ve vztahu k obviněným K. , U. ), o trestu propadnutí věci (obviněný U. ) a v celém výroku o uloženém trestu ve vztahu k obviněné B. Nově pak odvolací soud rozhodl tak, že obviněným K. a U. uložil podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území republiky na dobu 10 let. Obviněnému U. dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil též trest propadnutí věci – částky 1 000 EUR a 5 500 Kč. V případě H. B. této uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabral zajištěnou omamnou látku - 248,75 gramů směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu. Podle §256 tr. řádu pak Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obviněného R. K.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali následně obvinění R. K. a I. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, opírajíc se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě obviněného K. též o důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný R. K. v prvé řadě vyslovil nesouhlas s právním posouzením skutku. Své námitky směřoval proti závěru obou soudů, které konstatovaly existenci organizované skupiny působící ve více státech. Dovolatel nejprve poukázal na kritéria, která musí organizovaná skupina splňovat, přičemž jejich kompletní naplnění není v projednávaném případě dáno. Zejména u osoby T. D. nelze hovořit o jeho podílu na činnosti skupiny. Je totiž třeba rozlišovat mezi podílem na samotné trestné činnosti a podílem na činnosti organizované skupiny. Takové zařazení do organizované skupiny u jmenovaného však nelze dovodit. Přitom právě T. D. je osobou, která organizovanou skupinu „povyšovala“ na organizovanou skupinu působící ve více státech z hlediska kvalifikované skutkové podstaty. Takové hodnocení skutkového stavu není doloženo jediným důkazem a mohlo by vést k situacím, kdy by se členem organizované skupiny mohl stát např. i prodejce v obchodě s omamnými látkami, jež jsou v Nizozemsku obvyklé.
Další dovolatelova námitka směřuje k existenci extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s provedeným – de facto jediným usvědčujícím – důkazem, jaký představuje výpověď spoluobviněné B. Vrchní soud v Praze se dopustil hodnocení důkazů v přímém rozporu se zásadami formální logiky a mimo rámec požadavků daných zněním §2 odst. 6 tr. ř. Je namítáno, že pokud obviněná B. ve svých výpovědích zmiňovala schůzku s obviněným K. dne 13. 4. 2014, k této nemohlo dojít, neboť dovolatel se dne 31. 3. 2014 dostavil se svou manželkou a dětmi do Přijímacího střediska v Z. u B. a projevil zde úmysl požádat o mezinárodní ochranu v ČR. Toto středisko opustil až dne 14. 4. 2014 poté, co mu na základě jeho zpětvzetí žádosti bylo předáno rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně. Tato skutečnost vyplývá ze zprávy Ředitelství služby cizinecké policie a Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, která jej vyviňuje z jednání, které je mu kladeno za vinu, tedy organizace nákupu drog. Obviněná opakovaně uváděla, že se schůzka konala 13. 4. 2014, resp. potvrzovala, že šlo o víkend, který byl skutečně dán dny 12. – 13. 4. 2014 a žádný další víkend se již do doby cesty mezi ČR a Nizozemskem neuskutečnil. Z její strany tak nemohlo jít o pouhé spletení data. Tyto skutečnosti obviněný namítal již v rámci hlavního líčení a dále před odvolacím soudem, ovšem oba soudy jeho tvrzení bagatelizovaly a považovaly za věc podružnou, nemající výraznější dopad do roviny věrohodnosti spoluobviněné. Přitom však nelze opomenout jak další rozpory přetrvávající ve výpovědi spoluobviněné, tak závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž má obviněná sklon ke zkreslování výpovědi, podávání účelových a pro ni zvýhodňujících informací, což souvisí s jejími osobnostními rysy. Pro dokreslení její osobnosti nelze přehlédnout ani fakt, že se drogové trestné činnosti dopouštěla i za situace, kdy je sama matkou syna závislého na omamných látkách.
Své dovolání obviněný následně doplnil o tvrzení naprosté nevěrohodnosti výpovědi obviněné B. , jakož i názor, že u této nebyly splněny veškeré podmínky nutné pro institut spolupracující obviněné dle §178a tr. ř. V tomto směru odkázal na obsah svého odvolání proti prvostupňovému rozsudku. Rovněž tak zmínil neprovedení jím navrhovaných důkazů v podobě výslechu svědků D. K. , jeho matky S. a V. B. , kteří měli potvrdit, že obviněná B. organizovala trestnou činnost již dávno před tím, než se seznámila s dovolatelem, jakož i zorganizování únosu a týrání svědka K. obviněnou, kdy tato událost bezprostředně souvisí s dovozem drog z A.
Závěrem obviněný K. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný I. K. v rámci svého dovolání rovněž napadl závěry soudů prvního i druhého stupně stran právní kvalifikace jeho jednání, pokud jde o naplnění znaku spáchání trestného činu jako člen organizované skupiny působící ve více státech. Obviněný popřel, že by věděl, že se podílí na trestné činnosti společně s více osobami, které se nachází na území více států. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně nevyložil, na základě kterých konkrétních důkazů došel k závěru o nejpřísnější právní kvalifikaci dle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a rovněž ze skutkové věty výroku o vině není zřejmé, jak se měl obviněný jednání dopustit, coby člen organizované skupiny působící ve více státech. Stejně jako obviněný K. , také obviněný K. poukázal na zákonné znaky, které definují organizovanou skupinu, přičemž tyto nepovažuje ve svém případě za naplněné. Ač se dovolatel doznal, že přijal nabídku B. U. k jednorázové cestě do A. za finanční odměnu 500 EUR, šlo pouze o ojedinělou akci, v průběhu níž nikterak konspirativně neměnil vozidlo, nepodával zprávy o průběhu cesty, nedostal peníze na obstarání drogy a tato nebyla ani rafinovaně uschována. Nebylo tedy prokázáno, že šlo o dobře promyšlené, plánované, soustavné a systematické jednání, ale pouze o jednorázové přijetí nabídky od člověka, pro kterého dovolatel již dříve vykonával legální služby. Jeho role tak byla spíše pasivní, rozhodně nebyl aktivně zapojen do činnosti organizované skupiny. Ač soudní praxe vychází z názoru, že daný kvalifikační znak lze naplnit i v případě jednorázového působení organizované skupiny ve více státech, nelze přehlédnout, že vzhledem k trestní sazbě uvedené v §283 odst. 4 tr. zákoníku, by se mělo jednat o mimořádně závažný delikt vyznačující se vysokým stupněm plánovitosti a organizovanosti, jakož i značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno. K tomuto obviněný poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to nález č. III. ÚS 1481/09, který - byť se vztahuje k předchozí právní úpravě – je aplikovatelný i na projednávaný případ.
Také obviněný K. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Vrchního i Městského soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k podaným dovoláním se vyjádřil následovně. V úvodu nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání obou obviněných. Ve vlastním vyjádření pak poukázal na význam dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., jehož prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat přezkoumání správnosti soudy provedeného dokazování, ani opravy skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán.
Státní zástupce dospěl k názoru, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností za plného respektování požadavků uvedených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Závěr o vině obviněných přitom není založen pouze na výpovědi spolupracující obviněné H. B. , ale tato je podporována dalšími důkazy, zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a nálezem dovážené omamné látky.
Námitky, které dovolatelé prezentovali ve svých podáních přitom považuje pouze za částečně relevantní, a to směrem k právní kvalifikaci jednání ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, avšak současně dodal, že s těmito se neztotožňuje. Celá transakce dovozu heroinu měla zřetelný přeshraniční charakter, kdy na straně obviněných fungovala zcela evidentní dělba rolí s cílem úspěšného vykonání trestného činu. O mezinárodním charakteru svědčí také pestřejší národnostní složení skupiny. Složkou jednání obviněných přitom nebyl pouhý dovoz drogy, ale také obchodní vyjednávání s jejími dodavateli na území Nizozemského království. V tomto ohledu vedle osoby T. D. působily další, byť neustanovené osoby. Vzájemná předchozí dohoda obviněných o průběhu transakce přitom vylučuje, že by kterýkoliv z nich nebyl minimálně srozuměn s přeshraničním charakterem obchodu v rámci organizované skupiny. Zvolenou právní kvalifikaci tak má za správnou a zákonu odpovídající.
Nelze se ztotožnit s námitkami obviněného K. stran neprovedení jím navrhovaných důkazů k další trestné činnosti obviněné B. Předně tyto nesouvisí s projednávanou trestnou činností, ale s jiným, blíže nerozvedeným údajným protiprávním jednáním B. , které s případem nesouvisí a nemůže se tak jednat ani o tzv. opomenutý důkaz. Skutečnost, že se obviněná podílela na trestné činnosti daného druhu, není nijak sporná, když se k tomuto v rámci své výpovědi sama doznala. Pokud je v tomto ohledu napadána otázka věrohodnosti obviněné, oba dotčené soudy uvedenému věnovaly náležitou pozornost a na základě kritického přístupu odůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědi v podstatných rysech. Totéž lze uvést k námitce termínu schůzky B. a K. , když odvolací soud ve svém rozsudku upozornil, že datum setkání obviněná netvrdila kategoricky a zároveň dovodil, že z hlediska celkového zjištění skutkového stavu je nepřesnost v datu okolností podružnou.
Samostatnou pozornost státní zástupce věnoval námitce podložené nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09. Námitka se neopírá o platnou právní úpravu, ale o stav poplatný zákonu č. 140/1961 Sb., který byl při stanovení trestnosti založen na zásadě materiálního pojetí trestného činu. Naopak projednávaná trestná činnost podléhá režimu zákona č. 40/2009 Sb., který je založen na odlišném, tzv. formálním pojetí trestného činu. Poukázal přitom na závěr Nejvyššího soudu ve vztahu k citovanému nálezu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. 11 Tdo 240/2016). V současné situaci tak lze případná individuální specifika trestné činnosti za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby zohlednit toliko při rozhodování o trestu, nikoli však o vině. Ve vztahu k obviněnému K. k tomu ostatně došlo, když mu byl ukládán trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Dále bylo v rámci vyjádření doplněno, že oba obvinění shodné námitky, jaké prezentují ve svém dovolání, uvedli již v průběhu řízení před soudy obou stupňů a tyto se s nimi náležitě vypořádaly. Přisvědčit nelze ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný K. Odvolací soud totiž řádně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a přikročil u jmenovaného ke korekci trestu vyhoštění. Absentuje tak základní podmínka pro citovaný dovolací důvod, aby odvolání obviněného bylo zamítnuto či odmítnuto. K tomuto došlo pouze ve vztahu k odvolání obviněného K. , který však naopak daný zákonný dovolací důvod neuplatnil.
Po shrnutí veškerých skutečností tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k přesvědčení, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Městského soudu v Praze, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Jak již bylo uvedeno výše, oba dovolatelé shodně napadají závěry nalézacího i odvolacího soudu z hlediska nesprávného právního posouzení skutku. Primárně oba brojí proti údajně chybné aplikaci ustanovení §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy užití kvalifikačního znaku spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, čin spáchá ve značném rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Dovolací soud připomíná, že soudy prvního i druhého stupně došly k závěru, že jednání všech obviněných spočívalo v neoprávněném přechovávání, zprostředkování a dovezení omamné látky (heroinu z Nizozemského království) ve značném rozsahu a právě ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V podstatě oba dovolatelé shodně ve svých podáních správně vymezili základní kritéria organizované skupiny, kterou je třeba rozumět sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. července 1985 sp. zn. 11 To 51/85, R 45/1986). Současně však není podstatné, zda pachatel je přímo členem takové organizované skupiny, ale postačuje, že je na tuto jakkoliv navázán (osobním stykem, prostřednictvím komunikačních prostředků – telefon, e-mail, apod.). Stejně tak není nezbytnou podmínkou, aby tato organizovaná skupina přímo působila území České republiky, pokud jsou dotčeny nejméně dva jiné státy, na jejichž území skupina operuje. Pachatel pak musí vědět, že jeho protiprávní jednání je vedeno ve spojení s takovou organizovanou skupinou působící ve více státech.
Z provedeného dokazování přitom vyšlo zcela důvodně najevo, že dovoz omamné látky byl realizován mezi Českou republikou a Nizozemským královstvím, když činnost obviněných pramenila v zajištění drogy od distributora v Nizozemsku, cestě z P. do A. , faktického převzetí drogy a jejího dovozu zpět do ČR. Ačkoliv zejména obviněný K. poukazuje na existenci – de facto jediného – usvědčujícího důkazu v podobě výpovědi spolupracující obviněné B. , z dotčených rozhodnutí nižších soudů je zřejmé, že tyto se neomezily toliko na výpověď jmenované, ale vycházely též z dalších zjištění, která potvrzují děj tak, jak jej vylíčila právě H. B. Dovolací soud tak připomíná též výpověď obviněného K. , který rovněž potvrdil, že jediným cílem cesty do Nizozemska bylo získání a převoz drogy, přičemž jeho popis cesty, včetně detailů týkajících se ubytování, telefonátů či ukrytí drogy se plně shoduje s výpovědí obviněné B. Tyto skutečnosti pak soudy daly do vzájemného vztahu s nálezem omamné látky při kontrole pracovníky celní správy, jakož i výsledky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi dotčenými osobami. Nebylo též přehlédnuto, že obviněný K. již byl v minulosti na území Spolkové republiky Německo odsouzen pro drogovou trestnou činnost. Z daných zjištění bylo možno učinit závěr, že trestná činnost zasahovala na území vícero států, když bylo bezpečně prokázáno organizování dovozu heroinu z Nizozemského království do ČR, byť další poznatky nasvědčují i tomu, že do Nizozemska se droga dostávala z jiných států a její celkový objem nekončil v ČR, ale část (str. 5 rozsudku Městského soudu v Praze) měla proudit dále (pravděpodobně) na Ukrajinu.
V každém případě všichni obvinění byli obeznámeni s tím, že omamná látka je dovážena z Nizozemska do ČR, odkud pro ni vyjeli, přičemž také měli informaci o existenci dalších osob v Nizozemsku, které jim drogu zajistí a poskytnou. Rovněž tak existovala plánovitost celé trestné činnosti, kterou na počátku organizovali obvinění K. a U. , když první z nich zajistil přímo jako kurýra obviněnou B. , obviněnému U. poskytl kontakt na I. K. , který následně vystupoval jako druhý kurýr oslovený obviněným U. , a v neposlední řadě také vyzvedl obviněné a předal jim vozidlo Audi A4 Avant k cestě do A. Obviněný U. pak společně s kurýry cestoval do Nizozemska, kde zajistil kontakt s osobou T. D. , coby dodavatele drogy a následně se jako organizátor vracel do P. letecky, aby vlastní dovoz ponechal v diskreci obou kurýrů B. a K. Rovněž instrukce, o nichž hovořila obviněná B. , které se týkaly převozu drogy, jejího uschování a smyšlené legendy o cestě k zakoupení vozidla v SRN pro případ policejní kontroly, svědčí o standardní snaze konspirativního jednání při páchání takto závažné trestné činnosti. Též z telefonických odposlechů vyplynulo, že do zajišťování drogy bylo zapojeno vícero osob na území obou států, přičemž i soudy tvrzené různorodé národnostní složení může dokreslovat snahu o mezinárodní aspekt páchané trestné činnosti. Je zejména třeba odmítnout názor dovolatele, že T. D. se nepodílel na činnosti skupiny, neboť samotnými odposlechy telefonických hovorů byla zjištěna předchozí opakovaná komunikace s obviněným U. , čímž lze vyloučit, že by prvně jmenovaný byl pouze náhodně oslovenou osobou distribuující drogu bez vazeb na organizovanou skupinu. Pokud na základě všech těchto skutečností soudy prvního a druhé stupně dospěly k názoru o existenci organizované skupiny, tvořené organizátory dovozu drogy, jejími dodavateli a kurýry, jedná se bezpochyby o sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost , navíc působící na území nejméně dvou různých států, jak to předvídá zákon ve svém kvalifikačním znaku uvedeném v §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Všichni obvinění přitom o organizovanosti a nadnárodním přesahu svého jednání museli vědět a s tímto vědomím trestnou činnost také páchali. Dovolací soud proto ve zvolené právní kvalifikaci, k níž dospěly soudy prvního i druhého stupně, spatřuje zcela logický a správný závěr.
Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud pak v odůvodněních svých rozsudků věnovaly pozornost řadě aspektů, které se pojí k věrohodnosti všech dotčených obviněných. Zejména objasnily, a to i ve světle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z jakých důvodů považují výpověď obviněné B. za věrohodnou, byť znalecké zkoumání skutečně poukázalo na možnost zkreslování informací obviněnou z účelových důvodů. Je však nezbytné, jak ostatně uvedl Vrchní soud v Praze (str. 8 rozsudku), aby takový důkaz nebyl posuzován odděleně, ale jako jeden z celé řady důkazů v kontextu na další navazující poznatky. Je zcela neúnosné, aby výpověď osoby byla v rámci trestního řízení zcela ignorována toliko z důvodu, že výsledkem odborného zkoumání byl poznatek, že taková osoba má sklony k podávání tendenčních, zkreslených či pro ni výhodných informací. Její výpověď musí být vždy dána do kontextu s dalšími existujícími důkazy a věrohodnost je pak nutné hodnotit v návaznosti na tato veškerá zjištění. Soudu prvního stupně je však možno vytknout, že k závěrům znaleckého zkoumání mohl zaujmout podstatně výraznější prostor v odůvodnění svého rozhodnutí, jak to ostatně konstatoval již soud odvolací. Přesto výrok o vině obviněných nebyl vystavěn pouze a jen na výpovědi jediné spolupracující obviněné, avšak k takovému závěru vedla soudy také korelující výpověď obviněného K. a další poznatky, jako výsledky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či nález omamné látky. Pokud obviněný K. namítá ve svém dovolání nevěrohodnost výpovědi H. B. , bylo správně poukázáno, že to je naopak jeho výpověď, která v průběhu trestního řízení vykazovala rozpory (str. 8–9 rozsudku Vrchního soudu v Praze), stejně jako byla brána v potaz vyjádření obviněného U. v jeho odvolání, která rovněž napadají věrohodnost spoluobviněných, tentokráte však K. a K. Pokud nižší soudy dospěly k závěru, že s výjimkou obviněné B. se všichni zbývající obvinění snažili pouze účelově zmírnit, či zcela popřít svou účast na páchané trestné činnosti, což je ostatně pro tento druh protiprávního jednání zcela typické, nemá dovolací soud takovou argumentaci za nelogickou či nepodloženou.
Odvolací soud se též vypořádal s již dříve uplatněnou námitkou, znovu prezentovanou v dovolání obviněného K. , stran nejasnosti v datu schůzky mezi ním a H. B. (str. 8 rozsudku). Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnocením, že stejně jako v případě dovolatelem tvrzené nevěrohodnosti obviněné, je třeba její výpověď hodnotit ve světle všech existujících důkazů a zvažovat, nakolik má konkrétní informace vliv na další, řádně zjištěné poznatky, jež bez důvodných pochybností umožňují závěr o spáchání trestné činnosti a identifikaci pachatelů. Lze proto uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ten je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě tak nedošlo k žádnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud nemůže rovněž přisvědčit námitce obviněného K. směřující proti neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně výpověďmi tří svědků, kteří měli vypovídat o předchozí trestné činnosti H. B. Jak bylo ovšem zjištěno ze spisového materiálu, zejména pak č. l. 2056 trestního spisu, obviněný v průběhu hlavního líčení takový návrh nečinil, ale adresoval jej až ve svém odvolání Vrchnímu soudu v Praze (č. l. 2197 verte) s odůvodněním, že v době hlavního líčení byl v dobré víře, že stávající důkazy budou dostatečné pro jeho zproštění obžaloby. V daném směru je třeba konstatovat, že veškeré doplňující důkazy navržené obviněným se nepojily k projednávané trestné činnosti, ale údajnému protiprávnímu jednání spoluobviněné B. v minulosti. Tato skutečnost přitom nebyla jmenovanou rozporována, a to i přesto, že nebyla předmětem trestního řízení. Z daného hlediska nelze proto neprovedení takového důkazu označit za opomenutí ve smyslu porušení práva na spravedlivý proces. Stejně tak, měl-li důkaz sloužit také k posouzení otázky věrohodnosti spoluobviněné, resp. její výpovědi, která – nikoli však osamoceně – představuje jeden ze základů rozhodnutí o vině obviněných, oba nižší soudy se dostatečným způsobem vypořádaly s námitkami obviněných a vysvětlily, proč obviněné věří. Žádný z důkazů, který by se tak dotýkal projednávané věci a mohl by mít vliv na její odlišné posouzení proto nebyl ze strany nalézacího, jakož i odvolacího soudu opomenut, a tím nemohlo dojít k zásahu do procesních práv kteréhokoliv z obviněných.
Stejně tak nebylo možno přisvědčit námitce obviněného K. , že v případě spoluobviněné B. nebyly splněny podmínky uvedené v §178a tr. ř. na její označení jako spolupracující obviněné. Předně nutno připomenout, že daná argumentace nesměřuje do zákonem vymezené sféry hmotněprávního posouzení, která je určena dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ostatně blíže svou námitku nikterak neodůvodnil. Dovolací soud však musí i na tomto místě konstatovat, že v případě H. B. , s ohledem na její postoj a následný postup státního zástupce není pochyb, že jí uvedené skutečnosti významně přispěly k objasnění projednávané trestné činnosti páchané organizovanou skupinou, sama obviněná se k takovému protiprávnímu jednání doznala a souhlasila, aby byla za spolupracující obviněnou označena (č. l. 470). Aplikace ustanovení §178a tr. ř. tak byla v jejím případě zcela namístě.
Konečně pokud obviněný K. brojí ve svém dovolání proti posouzení jeho jednání podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, byť – dle jeho přesvědčení – jednal v ojedinělém případě, a toliko jako pouhý kurýr, a přesto byl postižen podle ustanovení, které stanoví trestní sazbu shodnou jako pro nejzávažnější trestné činy např. v podobě vraždy, Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolatel v tomto případě podložil svou argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Nutno připomenout, že shodnou otázkou se k námitce obviněných ve svém rozhodnutí zaobíral již odvolací soud (str. 9–10 rozsudku Vrchního soudu v Praze) a ve světle shora uvedeného nálezu Ústavního soudu dospěl k názoru, s nímž se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
Předmětné rozhodnutí Ústavního soudu reagovalo na stav panující za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Podle něj trestný čin kvalifikovaný podle §187 odst. 1, odst. 4 trestního zákona je jedním z nejzávažnějších trestných činů, jež jsou v trestním zákoně uvedeny. Zákon u něj počítá s trestní sazbou od deseti do patnácti roků odnětí svobody, což je stejná trestní sazba jako např. u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Pokud jde o kvalifikované skutkové podstaty, spojuje trestní zákon tuto trestní sazbu s těmi nejzávažnějšími následky, typicky se způsobením smrti z nedbalosti (viz např. trestný čin loupeže dle §234 odst. 3 trestního zákona či trestný čin znásilnění dle §241 odst. 4 trestního zákona, ve znění platném do 31. 8. 2006). Ze struktury §187 odst. 4 trestního zákona je dále patrné, že jednání naplňující kvalifikující znak dle písmene c) tohoto ustanovení („spáchá takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) musí být co do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi dle písmene a) a b) téhož ustanovení (způsobení těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti, resp. získání prospěchu velkého rozsahu, tzn. nejméně 5 000 000 Kč dle §89 odst. 11 trestního zákona). Z uvedeného systematického srovnání a z vysoké trestní sazby, stanovené v §187 odst. 4 trestního zákona, lze dovodit, že zákonodárce zavedením kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno.... Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že obecný soud nesprávně kvalifikoval jednání stěžovatele podle čtvrtého odstavce písmene c) §187 trestního zákona (čin „byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“). Pro tuto trestněprávní kvalifikaci nebyla splněna materiální podmínka dle §88 odst. 1 trestního zákona, protože tento kvalifikační znak nesehrál za daných skutkových okolností žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Taková kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli. V daném případě tomu tak nebylo, z prokázaných skutečností není nikterak zjevné, proč by znaku „organizovaná skupina působící ve více státech“ měla být přisuzována jakákoli relevance ve vztahu ke zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.
Dané posouzení však není možné vztáhnout do roviny současné právní úpravy trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), jehož režimu podléhá nyní projednávaná trestná činnost. Ostatně již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření přiléhavě poukázal na fakt, že stávající trestní zákoník již není založen na existenci materiálního znaku, jenž byl vypuštěn a neobsahuje proto ustanovení, které by soudu ukládalo zvážit aplikaci kvalifikované skutkové podstaty pouze při existenci okolnosti, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zákona). Případná specifika případu, mající svůj základ např. v počtu cest, při nichž dochází k dovozu omamných látek či složitosti způsobu jejich ukrytí a další konspirativnosti, na což obviněný v dovolání poukazuje, pak sice stále nelze opomíjet, ale k jejich zohlednění dochází při rozhodování o druhu a výměře ukládané sankce, nikoli však při samotném výroku o vině. K takovému postupu přitom také došlo, když obviněnému K. byl za jeho jednání ukládán trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že oba dotčené soudy – Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze, zvolily v případě obou dovolatelů při řádném posouzení všech klíčových okolností případu, včetně řádného odůvodnění veškerých zákonných znaků (včetně těch opodstatňujících užití kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku), odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Obvinění se v pozici organizátora a odběratele (K. ) a kurýra (K. ), spolu s dalšími obviněnými U. a B. , jakož i dalšími osobami operujícími na území více států podíleli na zajištění, převzetí a převozu omamné látky v podobě 248,75 gramů směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu s obsahem 48 % báze účinné látky, což činí 113,93 gramů báze diacetylmorfinu z Nizozemského království do České republiky. Výše uvedené osoby, k nimž se řadili i oba obvinění, přitom představovaly skupinu více než tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování drogové trestné činnosti vykazovala takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh (organizátor, zprostředkovatel, dodavatel, kurýr, odběratel) jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost, kterou právě drogové delikty přinášejí.
Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Ačkoliv oběma dovolateli byl sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l ) tr. ř. vyargumentován adekvátními námitkami podřaditelnými pod příslušné ustanovení, Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému tyto námitky považuje za zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněných proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání obou obviněných pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.