ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1087.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1087/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové-Lutyni, Osvobození č. 829, proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 1255/31, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 42/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2014, č.j. 8 Co 956/2013-71, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 2. září 2013, č.j. 109 C 42/2013-49, ve znění usnesení ze dne 27. září 2013, č.j. 109 C 42/2013-52, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
M. B. se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 17.12.2012 domáhal, aby bylo rozhodnuto, že „žalovaný je povinen vydat mu ideální polovinu nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 293 pro kat. území D. u O. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, a to budovy– rodinný dům na parcele č. 1129, pozemkové parcely č. 1129 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemkové parcely č. 1130 – zahrada, pozemkové parcely č. 1131/1 – orná půda a pozemkové parcely č. 1131/2 – zahrada, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku“, a aby byla žalovanému uložena náhrada nákladů řízení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „žalovaný byl jediným dědicem po jeho matce L. B., která zemřela dne 23.9.2009“; že „dědické řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Karviné a ukončeno usnesením soudu o dědictví č.j. 36 D 1206/2009-44 ze dne 15.10.2010, které téhož dne nabylo právní moci“; že „na základě tohoto usnesení se žalovaný stal vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 293 pro kat. území D. u O., a to ideální poloviny domu– rodinný dům na parcele č. 1129, pozemkové parcely 1129 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemkové parcely 1130 – zahrada, pozemkové parcely č. 1131/1 – orná půda a pozemkové parcely č. 1131/2 – zahrada“; že „žalovaný se stal dědicem na základě závěti sepsané zůstavitelkou dne 5.8.2009“; že „po skončení dědického řízení, když dělal pořádek ve věcech své matky, však nalezl závěť sepsanou později, než byla závěť ze dne 5.8.2009“; že „se jedná o závěť ze dne 14.9.2009, ve které jeho matka odkazuje veškerý svůj majetek jemu“ a že „za této situace je dědicem zemřelé L. B. a domáhá se tedy po žalovaném vydání majetku, který z dědictví nabyl, ve smyslu ustanovení §485 obč. zákoníku“.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 2.9.2013, č.j. 109 C 42/2013-49, opraveným usnesením ze dne 27.9.2013, č.j. 109 C 42/2013-52, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 54.600,- Kč k rukám Jany Materové, advokátky se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 31, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vycházel z judikaturních závěrů, že žalobu o vydání majetku z dědictví podle ustanovení §485 obč.zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, a že právo na vydání dědictví nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu. K tomu uvedl, že „žalobce, jak sám potvrdil, se dědického řízení zpočátku účastnil“ a že „o něm nelze uvažovat jako o dědici, který by byl v dědickém řízení opomenut a získal tím legitimaci k ochraně práv podle §485 o.z.“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2014, č.j. 8 Co 956/2013-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „za situace, kdy se žalobce účastnil původního řízení o dědictví, nemá právo na vydání dědictví podle §485 obč. zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2013), i kdyby byl na svém dědickém právu zkrácen“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „v rámci dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné notářem JUDr. Vladimírem Poláškem v Orlové pod sp. zn. 36 D 1206/2009 byl krácen na svých vlastnických právech k nemovitostem“, protože „je v dané věci nesporné, že nalezl ve věcech své zemřelé matky závěť sepsanou dne 14.9.2009, v níž veškerý majetek odkázala jemu jako svému jedinému synovi“ a protože „tuto závěť bohužel nalezl až po skončení dědického řízení“. Žalobce považuje tento „nesporný fakt“ za „rozhodující skutečnost pro vydání konečného rozhodnutí soudu“, neboť „předchozí závěti považuje tímto za neplatné“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce po zůstavitelce L. B., zemřelé dne 23.9.2009, významné vyřešení právní otázky, zda má oprávněný dědic aktivní legitimaci k uplatnění nároku na vydání dědictví podle ustanovení §485 obč. zák. za situace, kdy byl účastníkem části dědického řízení. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241 odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o.s.ř. – nepodléhá), že L. B., zemřelá dne 23.9.2009, (dále též jen „zůstavitelka“), byla rozvedená, měla syna (žalobce) a dva bratry. V průběhu dědického řízení po zůstavitelce, vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 36 D 1206/2009, došlo ke sporu o to, zda listina o vydědění žalobce zůstavitelkou, sepsaná Státním notářstvím v Karviné dne 10.1.1992, je platná. Okresní soud proto postupoval podle §175k odst. 2 o.s.ř. a odkázal žalobce k podání žaloby o určení, že je dědicem po zůstavitelce. Jelikož žalobce řádnou žalobu ve stanovené lhůtě nepodal, soud pokračoval v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Za účasti jediného (závětního) dědice Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 15.10.2010, č.j. 36 D 1206/2009-44, Nd 469/2009, potvrdil nabytí dědictví tomuto dědici (žalovanému), a to s odůvodněním, že dědici ze zákona (sourozenci zůstavitelky) vlastnoruční závěť zůstavitelky ze dne 5.8.2009 „uznali za platnou“. Usnesení nabylo právní moci dne 15.10.2010, neboť jediný účastník se vzdal práva odvolání. Po skončení dědického řízení žalobce nalezl vlastnoruční závěť zůstavitelky datovanou později než závěť ve prospěch žalovaného (dnem 14.9.2009), jíž je povolán za dědice veškerého majetku zůstavitelky a v níž zůstavitelka uvedla, že „považuje předchozí závětě za neplatné“. Dne 17.12.2012 proto podal u Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově žalobu na ochranu oprávněného dědice podle §485 občanského zákoníku.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 23.9.2009 a že ochrana oprávněného (pravého) dědice se řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli, je třeba ochranu pravého dědice zůstavitelky i v současné době posuzovat podle právní úpravy účinné v době její smrti, tj. podle ustanovení §485 a §487 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále také jen „obč. zák.“, srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 1192/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 1614/2012).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto (srov. zejména §481 a násl. obč. zák., §175q o.s.ř.), že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu (srov. §175a odst. 2 o.s.ř.) a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn) [srov. §175x o.s.ř.]. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Zjistí-li se až po právní moci usnesení, kterým bylo skončeno řízení o dědictví, že soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům (osobám, které podle usnesení o dědictví nabyly majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměly nabýt buď vůbec, nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyly) nebo že schválil jejich dohodu o vypořádání dědictví, popřípadě že potvrdil nabytí dědictví státu jako tzv. odúmrť, ačkoliv měl dědictví nabýt zůstavitelův dědic, přísluší oprávněnému dědici ochrana za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem (485 až §487 obč. zák.).
Podle ustanovení §485 odst. 1 obč. zák. zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví (§485 odst.2 věta první obč. zák.). Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky (§485 odst.2 věta druhá obč. zák.). Uvedené (úprava obsažená v ustanovení §485 obč. zák.) platí také tehdy, jestliže dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť (srov. §487 obč. zák.).
I když je dědění (i odúmrť) jedním ze způsobů, jakým se nabývá vlastnictví (srov. §132 odst.1 obč. zák.), neposkytuje se tomu, kdo podle pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná právní ochrana jako skutečnému vlastníku. Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je někdo jiný, než kdo byl účastníkem dědického řízení, nebo že dědictví nemělo připadnout státu jako tzv. odúmrť, neboť je měl nabýt zůstavitelův dědic, má v rozsahu svého dědického práva vůči nepravému dědici (státu, kterému připadlo dědictví jako odúmrť) právo na vydání majetku pocházejícího z dědictví (hereditas petitio). Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčí uplynutím doby tří let, která začne běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno (§101 a §105 obč. zák.).
Vydá-li nepravý dědic majetek pocházející z dědictví pravému dědici, nic se tím nemění na (formálním) výsledku dědického řízení po zůstaviteli. Usnesení o dědictví, kterým soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům nebo kterým schválil jejich dohodu o vypořádání dědictví, popřípadě kterým potvrdil, že dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť, je i nadále pravomocné a vykonatelné. Náprava (objektivně) protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že dědictví nabyl nepravý dědic, je tu nastolena jen (a právě) tím, že nepravý dědic vydal majetek nabytý z dědictví pravému dědici způsobem tzv. naturální nebo relutární restituce; po vydání dědictví se s účinky ex tunc (ke dni smrti zůstavitele) nadále za dědice místo nepravého dědice považuje oprávněný dědic a, připadlo-li původně dědictví státu jako tzv. odúmrť, se za nabyvatele dědictví pokládá oprávněný dědic.
Právo na vydání dědictví podle §485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu; nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost) [srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp. zn. 10 Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008, sp. zn. 21 Cdo 1854/2006; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp.zn. 21 Cdo 502/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94, ročník 2015].
Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, z výše uvedených judikaturních závěrů sice vycházely, avšak je jim třeba vytknout, že je v projednávané věci nesprávně aplikovaly, pokud dovodily, že žalobce byl účastníkem (byť části) dědického řízení po zůstavitelce a že se tudíž může domáhat nápravy cestou řádných a mimořádných opravných prostředků (nikoliv žalobou na ochranu oprávněného dědice). Žalobce totiž nebyl účastníkem celého dědického řízení po zůstavitelce, zejména se neúčastnil vydání konečného rozhodnutí ve věci, neboť soud v řízení pokračoval bez zřetele na tohoto dědice z důvodu, že ve stanovené lhůtě nepodal řádnou žalobu podle §175k odst. 2 o.s.ř. Právě od okolnosti, zda dědic (žalobce) byl účastníkem dědického řízení v době vydání usnesení o dědictví (§175q o.s.ř.), se odvíjela jeho možnost podat řádný či mimořádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Jelikož v posuzované věci nebylo žalobci usnesení o dědictví ani doručováno, je zřejmé, že se nemohl úspěšně domáhat nápravy jinak než postupem podle §485 obč. zák.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pro řízení o vydání dědictví oprávněnému dědici je pak zásadní změna poměrů, ke které došlo po právní moci usnesení o dědictví, a to předložením pozdější závěti zůstavitelky ze dne 14.9.2009 (srov. §480 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení otázky uplatnění nároku oprávněného dědice (účastníka pouze části dědického řízení po zůstaviteli) na vydání dědictví podle ustanovení §485 obč. zák. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu