ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1436.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1436/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č. 11, o vydání dědictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 9/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2014 č.j. 18 Co 434/2013-245, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. července 2013 č.j. 52 C 9/2005-218 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 1.7.2005 domáhala, aby byla žalované uložena povinnost "vydat žalobkyni ideální polovinu domu postaveného na pozemku parc. č. 1071 zast. pl. o výměře 354 m 2 a ideální polovinu pozemků parc. č. 1070 zahrada o výměře 133 m 2 a parc. č. 1071 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 , nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno-město pro obec Brno a katastrální území S. B. na LV 87". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že předmětné nemovitosti (jejich ideální polovinu) získala v řízení o dědictví po H. M., dříve K., rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 žalovaná. Pravou dědičkou zůstavitelky však byla její dcera G. K., rozená K., která zemřela dne 15.12.1973, jejímž manželem byl J. K., který v dědickém řízení nabyl veškerý majetek G. K. J. K. poté uzavřel manželství se žalobkyní, která se po jeho smrti dne 24.7.1995 stala jeho dědičkou. Žalobkyně dovozuje, že její manžel J. K. byl "oprávněným dědicem" předmětných nemovitostí a že "oprávněnou dědičkou" se po jeho smrti stala žalobkyně.
Žalovaná namítala, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Řízení o dědictví po manželu žalobkyně J. K. bylo zastaveno, protože zanechal jen majetek nepatrné hodnoty; jako jeho dědici přichází v úvahu nejen žalobkyně, ale i jeho syn Ing. M. K. a děti jeho již dříve zemřelého syna J. K. V. a I. K.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.2008 č.j. 52 C 9/2005-53 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svého nároku podle ustanovení §487 občanského zákoníku domáhá nesprávně "žalobou o vydání nemovitosti", ačkoli správně měla žalovat "na určení vlastnictví k nemovitosti". Žalobkyně navíc není ve věci legitimována, neboť její zemřelý manžel J. K. má více právních nástupců a všichni tito právní nástupci by měli v řízení vystupovat na straně žalující, protože mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 18 Co 50/2009-72 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobu na ochranu oprávněného dědice ve smyslu §485 občanského zákoníku lze uplatnit jak žalobou o uložení povinnosti "vydat konkrétní majetkové hodnoty" oprávněnému dědici, tak i žalobou o určení "vlastnictví k nemovitým věcem". Oprávněný dědic má podle názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §485 občanského zákoníku právo "na vydání takové části dědictví, na jakou mu stačí jeho dědické právo", a "nelze mu proto upřít aktivní věcnou legitimaci k samostatnému uplatnění nároku k takové části dědictví žalobou u soudu"; jde "o uplatnění individuálního majetkového nároku, vycházejícího ze zásad vydání bezdůvodného obohacení, o němž soud rozhoduje podle stavu ke dni rozhodnutí a jímž se zakládá povinnost žalovaného (nepravého dědice) vydat konkrétní majetkové hodnoty žalobci". Vzhledem k tomu, že majetek J. K., na něhož měl přejít nárok oprávněného dědice podle ustanovení §485 občanského zákoníku po G. K., nikdo nenabyl děděním, není tu podle odvolacího soudu "důvod uvažovat o subjektivní kumulaci účastníků na straně žalující" a činit "závěr, že by žalobkyně (jako nerozlučná společnice ve smyslu ustanovení §91 odst.2 občanského soudního řádu) neměla možnost uplatnit nárok podle ustanovení §485 občanského zákoníku jako jeden z možných právních nástupců J. K.". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení "jako otázkou předběžnou zabýval dědickým právem možných dědiců J. K.".
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.12.2010 č. j. 52 C 9/2005-136 žalované uložil "vydat žalobkyni ideální 4/12 domu postaveného na pozemku p.č. 1071, zastavěná plocha o výměře 354 m 2 a ideální 4/12 pozemku p.č. 1070 zahrada o výměře 133 m 2 a p.č. 1071 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a katastrální území S. B. na LV 87", zamítl žalobu o vydání "ideální 2/12 domu postaveného na pozemku p.č. 1071, zastavěná plocha o výměře 354 m 2 a ideální 4/12 pozemku p.č. 1070 zahrada o výměře 133 m 2 a p.č. 1071 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a katastrální území S. B. na LV 87" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.853,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Štefánie Fajmonové. Soud prvního stupně zjistil, že řízení o dědictví po H. M., provdané K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952 sp. zn. 18 D 95/52 zastaveno "pro nedostatek majetku" a že poté, co bylo zjištěno, že je zůstavitelka pod "jménem H. K." vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastník jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, bylo řízení o dědictví "znovu zahájeno" usnesením Městského soud v Brně ze dne 26.6.2000 č.j. 59 D 1142/2000-12 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 bylo rozhodnuto, že tento spoluvlastnický podíl připadl státu jako odúmrť. Dcera zůstavitelky G. K., k níž se v řízení o dědictví nepřihlíželo "z důvodu jejího neznámého pobytu", zemřela dne 15.12.1973 a její majetek nabyl (jako jediný dědic) její manžel J. K. Řízení o dědictví po J. K., který zemřel dne 24.7.1995 a který o svém majetku pořídil závěť ve prospěch žalobkyně, bylo zastaveno a zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároku J. K. na vydání dědictví podle ustanovení §485 občanského zákoníku samostatně v rozsahu svého dědického podílu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že z "možných dědiců po J. K." je jeho syn Ing. M. K. dědicky nezpůsobilým, neboť "roztrhal a pozřel závěť svého otce", že závěť J. K. ze dne 16.5.1992 je platným právním úkonem z hlediska obsahu a formy, ale je relativně neplatná v rozsahu, kterým upírá dědické právo neopomenutelných zákonných dědiců, pro jejichž vydědění neshledal zákonné podmínky, a že tedy po J. K. měla žalobkyně dědit 1/3, děti J. K. mladšího (I. a V. K.) další 1/3 a syn Ing. M. K. P. K. rovněž 1/3; vzhledem k tomu, že všichni uvedení potomci J. K. staršího byli v době jeho smrti dne 24.7.1995 již zletilí, náleží jim jedna polovina zákonných podílů. Protože J. K. byl spoluvlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, náleží žalobkyni podíl ve výši 4/12 celku.
K odvolání účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.12.2011 č.j. 18 Co 164/2011-177 změnil rozsudek soudu prvního stupně "jen tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, jíž se žalobkyně domáhá vydání dalších ideálních 2/12 předmětných nemovitostí"; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém stanovisku, že při uplatnění nároku vyplývajícího z ustanovení §485 občanského zákoníku je "způsobilým předmětem řízení povinnost k vydání označených nemovitostí" a že "vydané rozhodnutí je postačujícím podkladem pro záznam práva do katastru nemovitostí", a dovodil, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována. Právo na vydání dědictví vzniklo připadnutím dědictví státu v řízení o dědictví po H. M., jejíž dědičkou ze zákona byla dcera G. K., po jejíž smrti právo na vydání dědictví ex lege (§460 občanského zákoníku) přešlo na jejího jediného dědice manžela J. K.; i když řízení o dědictví po J. K. bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, přešlo na žalobkyni ze zákona právo na vydání dědictví. Protože řízení o nároku oprávněného dědice na vydání dědictví podle ustanovení §485 občanského zákoníku nekončí rozhodnutím, které by se muselo vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, je nárok na vydání dědictví individuálním nárokem každého z právních nástupců zůstavitele, vycházejícím z jeho dědického práva. Ohledně rozsahu dědického podílu žalobkyně vycházel stejně jako soud prvního stupně z toho, že dědické právo žalobkyně postačuje "v konkurenci s dědickým právem dalších právních nástupců zůstavitele J. K." na 4/6 dědictví, když další 1/6 připadá na potomka dědicky nezpůsobilého syna zůstavitele Ing. M. K. a další 1/6 na potomky "předemřelého syna zůstavitele J. K. mladšího"; žalobkyně má tedy právo na 4/6 z jedné poloviny, tedy 4/12 předmětných nemovitostí. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud jen proto, že v zamítavém výroku rozsudku byly ("zřejmě jen chybou v psaní") uvedeny "id. 4/12" pozemků místo správných "id. 2/12".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.2.2013 č.j. 21 Cdo 1614/2012-199 zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek městského soudu změněn) a rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala "vydání" ideálních 2/12 nemovitostí) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že právo na vydání dědictví [ochrana oprávněného (pravého) dědice] se v projednávané věci neřídí - jak se domnívaly soudy obou stupňů - ustanoveními §485 až §487 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ale právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstavitelce. Protože zůstavitelka H. M., dříve K., rozená S., zemřela dne 7.1.1952, řídilo se dědické právo právní úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb., a to rovněž v době po 1.4.1964, kdy bylo nahrazeno právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb.; ochrana pravého dědice této zůstavitelky se tedy i v současné době řídí ustanoveními §557 až 558 zákona č. 141/1950 Sb.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.7.2013 č.j. 52 C 9/2005-218 žalobu zamítl a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že právním nástupcům H. M., dříve K. a rozené S., sice svědčilo právo požadovat vydání majetku z dědictví podle ustanovení §557 zákona č. 141/1950 Sb., že však současně od smrti zůstavitelky (od 7.1.1952) běžela k uplatnění tohoto práva podle ustanovení §558 zákona č. 141/1950 Sb. tříletá promlčecí doba, která uplynula dnem 7.1.1955; protože žalovaná namítla promlčení, musela být žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil, že zákon č. 141/1950 Sb. upřednostňoval "stabilitu právních vztahů stanovením tříleté promlčecí lhůty" a že nelze tuto skutečnost pominout s odkazem na "institut dobrých mravů", který "tehdejší právní úprava neznala", jakož i to, že "akceptace námitky promlčení nijak nezasahuje do práv žalobkyně dle Listiny, neboť promlčení je i dnes běžnou součástí právních vztahů". Námitku žalované, že v době smrti zůstavitelky vázla na jejím majetku národní správa, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. ztratil zápis vlastnictví v pozemkové knize konstitutivní charakter a že tedy "jakýkoli zápis ohledně národní správy či vlastnictví nemovitosti sám o sobě právní vztah nezakládal a neměl vliv ani na běh promlčecí doby a na možnost pravých dědiců uplatnit svůj nárok".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.11.2014 č.j. 18 Co 434/2013-245 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že "význam objektivní promlčecí lhůty tří let od úmrtí zůstavitele spočívá v tom, že po jejím uplynutí nastává stav, kdy je právo na ochranu pravého dědice oslabeno o nárok, což zakládá stav právní jistoty", a že okolnost, zda se pravý dědic dozvěděl (mohl dozvědět) o úmrtí zůstavitele či o jeho konkrétním majetku, nemůže mít na posuzování běhu promlčecí lhůty žádný vliv". K "(případným) zvláštním okolnostem, znamenajících např. přechod majetku na stát bez právního důvodu, postup porušující obecně uznávaná lidská práva či svobody nebo jiné okolnosti, naplňující ustanovení zvláštních předpisů" nemohlo být v projednávané věci přihlédnuto, neboť takové posouzení "náleží do restitučního řízení."
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že její právní předchůdci se nemohli dovolat vlastnického práva v zákonné tříleté době. Předmětné nemovitosti totiž byly (po výmazu národní správy u nemovitostí) od 1.1.1951 do 12.7.1954 ve "vlastnictví státu" a k "obnovení vlastnického práva pro H. K." (zůstavitelku) došlo až opravným usnesením ze dne 12.7.1954, tedy v době, kdy již nežila, přičemž její dcera a dědička G. K., rozená K., o této změně vlastnictví nebyla nijak vyrozuměna. Podle názoru žalobkyně je "třeba vzít v úvahu mimořádnou situaci, kdy nemovitosti byly ve vlastnictví čs. státu a dědicům nebylo umožněno s nimi volně nakládat, a tedy uplatnit svá práva v dědickém řízení", jakož i to, zda "je na místě postupovat podle zákona č. 141/1950 Sb., popř. zda širším a podrobnějším výkladem zákona připadá v úvahu jiný právní předpis". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby dovolání zamítl. Zdůraznila, že žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. a že z toho důvodu by mělo být dovolání posouzeno jako nepřípustné. Ve věci samé se žalovaná ztotožnila s názorem, že je třeba postupovat podle zákona č. 141/1950 Sb., který byl účinný v den úmrtí zůstavitelky H. M., dříve K. a rozené S. (jiný postup by vedl k porušení ústavně zaručeného principu právní jistoty), a odmítla názor žalobkyně, že by byla dána tvrzená výjimečnost situace, když nelze klást k tíži žalované, že právní nástupci H. M., dříve K. a rozené S., neuplatnili své dědické právo dříve a řádně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že řízení o dědictví po zůstavitelce H. M. (dříve K. a rozené S.), zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením býv. Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952 č.j. 18 D 95/52-4 zastaveno "pro nedostatek majetku". Poté, co vyšlo najevo, že zůstavitelce patřila ideální polovina předmětných nemovitostí, Městský soud v Brně usnesením ze dne 26.6.2000 č.j. 59 D 1142/2000-12 zahájil řízení o dědictví po zůstavitelce a usnesením ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 potvrdil, že uvedený majetek zůstavitelky připadl podle ustanovení §513 zákona č. 141/1950 Sb. a podle ustanovení §342 zákona č. 142/1950 Sb. (jako odúmrť) státu (České republice). Jedinou dědičkou zůstavitelky H. M. byla její dcera G. K., rozená K., k níž nebylo v "dodatečném" projednání dědictví přihlíženo, neboť nebylo "známo místo jejího pobytu" a na výzvu obsaženou v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12.1.2001 č.j. 59 D 1142/2000-28 se (ve stanovené lhůtě jednoho měsíce) nepřihlásila. Později vyšlo najevo, že dcera zůstavitelky G. K., rozená K., zemřela již dne 15.12.1973 a že její majetek nabyl manžel J. K., který posléze uzavřel manželství se žalobkyní a který zemřel dne 24.7.1995. Řízení o dědictví po J. K. bylo usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 30.6.1999 č.j. D 1202/95-142 "pro nedostatek majetku" zastaveno a jeho majetek "nepatrné hodnoty" byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu.
Již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v rozsudku ze dne 28.2.2013 č.j. 21 Cdo 1614/2012-199) bylo vyloženo, že ochrana oprávněného (pravého) dědice se v projednávané věci - vzhledem k tomu, že zůstavitelka H. M. zemřela dne 7.1.1952 - i v současné době řídí zákonem č. 141/1950 Sb. (dále též jen "Oz1950"). Protože právo na ochranu oprávněného (pravého) dědice (nárok na vydání dědictví) se podle ustanovení §558 Oz1950 promlčí "uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti anebo ode dne, kdy jeho prohlášení za mrtvého nabude právní moci", a protože žalovaná namítla promlčení práva žalobkyně, bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů, lze žalobě vyhovět (a žalované uložit vydat dědictví, které jí připadlo jako odúmrť po zůstavitelce H. M.), i když žalovaná namítla promlčení nároku a i když promlčecí doba uvedená v ustanovení §558 Oz1950 marně uplynula. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Rozhodnutí soudů (odvolacího soudu i soudu prvního stupně) v projednávané věci jsou založena na premise, že "občanský zákoník č. 141/1950 Sb. neznal institut dobrých mravů" a že proto nelze "vyhovět obraně žalobkyně proti námitce promlčení vznesené žalovanou", a na závěru, že "zohlednění (případných) zvláštních okolností, znamenajících např. přechod majetku na stát bez právního důvodu, postup porušující obecně uznávaná lidská práva či svobody nebo jiné okolnosti, naplňující ustanovení zvláštních předpisů", by přicházelo v úvahu pouze v "restitučním řízení". S uvedenými názory se dovolací soud neztotožňuje.
Občanské právo se uskutečňuje prostřednictvím subjektivních práv (nároků) a povinností fyzických a právnických osob a státu, která vznikají na základě právních úkonů a jiných právních skutečností. Subjektivním právem (nárokem) se obvykle rozumí možnost domoci se ochrany práva jeho uplatněním u soudu (nebo jiného státního orgánu). Výkon subjektivního práva (nároku) ovšem nemůže být zcela libovolný, neboť pouze řádný výkon práva vylučuje na straně oprávněného subjektu jeho protiprávnost (nedovolenost) spojenou s případným uložením občanskoprávní sankce (v podobě neplatnosti právního úkonu, povinnosti k náhradě škody apod.).
Výkon subjektivního práva (nároku) je řádný jen tehdy, není-li v rozporu se souborem společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních, a který se (v současné době) označuje jako "dobré mravy". Uvedená zásada je pokládána za natolik samozřejmou, že musí být v občanskoprávních vztazích aplikována i tehdy, kdyby v zákoně vůbec nebyla výslovně uvedena. Požadavek na řádný výkon subjektivních práv (nároků) je třeba vztáhnout rovněž na úpravu občanskoprávních vztahů, obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb.; okolnost, zda a jak byla uvedená zásada vykládána a používána v době, kdy byl zákon č. 141/1950 Sb. ještě účinným právním předpisem, tu není podstatná. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v občanskoprávních vztazích upravených zákonem č. 141/1950 Sb. se uplatní nejen princip uvedený v ustanovení §3 Oz1950, podle něhož "nikdo nesmí zneužívat občanských práv ke škodě celku", ale také ostatní (výše zmíněná) pravidla chování, která se v současnosti označují jako "dobré mravy".
Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že v rozporu se souborem společenských, kulturních a mravních pravidel chování, označovaným jako "dobré mravy", může být také uplatnění subjektivního práva spočívajícího v námitce promlčení, a to obzvláště tehdy, kdyby tato námitka byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, a kdyby tyto okolnosti byly naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
V projednávané věci vyšlo (mimo jiné) zatím najevo, že zůstavitelka H. M. nabyla do vlastnictví ideální polovinu nemovitostí (žalobkyní označených jako "dům postavený na pozemku parc. č. 1071 zast. pl. o výměře 354 m 2 , pozemek parc. č. 1070 zahrada o výměře 133 m 2 a parc. č. 1071 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 , zapsaných u Katastrálního úřadu Brno-město pro obec Brno a katastrální území S. B. na LV 87") na základě smlouvy ze dne 22.11.1930 vložené do pozemkové knihy, že dne 12.4.1946 byla na spoluvlastnickém podílu H. M. poznamenána "národní správa", že dnem 17.11.1952 bylo do pozemkové knihy vloženo podle "usnesení rady UKV v Brně ze dne 21.8.1951, rozhodnutí osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 6.12.1949 č. U III 121/49" vlastnické právo pro "česloslovenský stát", které bylo podle "opravného" usnesení ze dne 12.7.1954 zrušeno s tím, že se "obnovuje vklad vlastnického práva" pro zůstavitelku H. M. Řízení o dědictví po H. M., zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením býv. Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952 sp. zn. 18 D 95/52 zastaveno "pro nedostatek majetku". Podáním doručeným soudu dne 31.3.1992 se J. K. zemřelý dne 24.7.1995, manžel dědičky H. M. G. K., domáhal (po Podniku bytového hospodářství Brno I a posléze Správě nemovitostí města Brna) vydání spoluvlastnického podílu zůstavitelky na předmětných nemovitostech podle zákona č. 87/1991 Sb., řízení však bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.10.1993 č.j. 18 C 441/92-14, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9.6.1994 č.j. 17 Co 706/93, zastaveno. Poté, co vyšlo najevo, že zůstavitelka je "stále vedena jako spoluvlastník předmětných nemovitostí", bylo na podnět Úřadu městské části Brno - střed usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2000 č.j. 59 D 1142/2000-22 znovu zahájeno řízení o dědictví po H. M., a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 (vydaným poté, co na výzvu obsaženou v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12.1.2001 č.j. 59 D 1142/2000-28 se nepřihlásila dcera zůstavitelky G. K. a ani žádný jiný zůstavitelčin dědic) bylo potvrzeno, že veškerý majetek zůstavitelky (včetně spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech) připadá státu.
Vzhledem k tomu, že promlčecí doba podle ustanovení §558 Oz1950 uplynula v projednávané věci v době, kdy řízení o dědictví po H. M.é bylo "pro nemajetnost" zastaveno a kdy její spoluvlastnický podíl spravoval česloslovenský stát, je třeba soudům vytknout, že žalovanou vznesenou námitku nezkoumaly také z hlediska, zda nepředstavuje zneužití práva ze strany žalované, a že z tohoto pohledu neposoudily ani odvolacím soudem zmíněné "zvláštní okolnosti" případu.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu