Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sp. zn. 21 Cdo 539/2015 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.539.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.539.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 539/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v právní věci žalobkyně CUPROSAN s.r.o. se sídlem v Loukově č.p. 90, IČO 25168380, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 438/219, proti žalovanému Ing. J. S., MBA se sídlem v Plzni, Koterovská č. 633/29, jako insolvenčnímu správci A. P., zastoupenému JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská č. 355/49, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 342/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2014 č.j. 14 Co 174/2014-400, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. března 2014 č.j. 14 C 342/2008-346 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 3.9.2008 proti A. P. domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní neúčinná kupní smlouva ze dne 30.11.2007 "uzavřená mezi dlužníkem K. F., jako prodávajícím a A. P. jako kupující, kterou dlužník prodal za kupní cenu ve výši 9.500.000,- Kč a A. P. za tuto kupní cenu koupila do svého vlastnictví nemovitosti, a to budovu na parcele č. 964/4 (občanská vybavenost), pozemek p.č. 964/4 o výměře 758 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), budovu bez č.p. a č.e. na parcele č. 964/2 (jiná stavba), pozemek p.č. 964/2 o výměře 65 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), budovu bez č.p. a č.e. na parcele č. 964/3 (občanská vybavenost), pozemek p.č. 964/3 o výměře 91 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek p.č. 964/1 o výměře 5.098 m 2 (ostatní plocha, manipulační plocha), budovu bez č.p. a č.e. na parcele č. 964/6 (občanská vybavenost), pozemek p.č. 964/6 o výměře 425 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek p.č. 964/10 o výměře 1530 m 2 (ostatní plocha, manipulační plocha), budovu bez č.p. a č.e. na parcele č. 1221 (jiná stavba) a pozemek p.č. 1221 o výměře 27 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), vše v obci K. V. a katastrálním území R.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má proti dlužníkovi K. F. jako směnečnému rukojmí pohledávku ve výši 264.547,- Kč, která jí byla přisouzena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2007 č.j. 3 Cm 158/2007-28 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.2.2009 č.j. 14 Cmo 14/2009-116 (jenž nabyl právní moci ke dni 3.4.2009), že dlužník převedl na A. P. předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 30.11.2007 v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svého věřitele, neboť žalobkyni sice dne 31.1.2008 zaplatil "velkou část tehdy existující pohledávky" (ve výši 2.690.583,- Kč), avšak nadále žalobkyni dluží "poměrně vysokou částku", v současnosti už nemá žádný majetek, ze kterého by mohl pohledávku žalobkyně uspokojit, A. P. byla osobou blízkou dlužníka (tchýní) a kupní smlouvu uzavřela "za účelem, aby byly z majetku dlužníka vyvedeny nemovitosti, které mají podstatně vyšší tržní hodnotu, než za kterou byly prodány", a úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být A. P. znám, když dlužník měl dlouhodobé finanční problémy a ona je při náležité pečlivosti, vzhledem k jejich příbuzenskému poměru, mohla poznat. Kupní smlouva ze dne 30.11.2007 je proto odporovatelným právním úkonem ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku. Žalovaná A. P. namítala, že nemovitosti nabyla za kupní cenu "odpovídající závěrům o tržní ceně nemovitostí obsaženým ve znaleckém posudku č. 03/103/2007 vypracovaným ke dni 31.8.2007 znalcem Lenkou Lopatovou", že kupní cena byla řádně uhrazena, že nešlo o krácení věřitele dlužníka, když sama žalobkyně připustila, že z prodeje nemovitosti byla žalobkyni uhrazena "skoro celá dlužná částka" a dlužník z prodeje plnil i své další závazky, a že převodem nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, když není rozhodující, zda dlužník K. F. disponoval nemovitým majetkem či finanční hotovostí odpovídající ceně tohoto nemovitého majetku. V době převodu nemovitostí na A. P. měl dlužník ve svém výlučném vlastnictví ještě "několik jiných nemovitostí v hodnotě několika milionů korun českých" a "nic nenasvědčovalo, že by dlužník mohl mít v budoucnosti finanční problémy". A. P. navíc není osobou dlužníkovi K. F. blízkou, neboť se její dcera s ním rozvedla. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo u K. F. (na jeho "dlužnický" návrh) zahájeno insolvenční řízení (účinky spojené se zahájením insovenčního řízení nastaly dne 16.12.2009 v 11.18 hod.) a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29.3.2010 č.j. KSPL 27 INS 9054/2009-A-7 byl zjištěn úpadek K. F. a na jeho majetek byl prohlášen konkurs (účinky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu nastaly dne 29.3.2010 ve 12.44 hod.). Za řízení před soudem prvního stupně bylo rovněž zahájeno (na "věřitelský" návrh) insolvenční řízení u A. P. (účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dnem 19.9.2011 v 10.12 hod.) a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25.11.2011 č.j. KSPL 56 INS 16802/2011-A-20 byl zjištěn úpadek A. P. a na její majetek byl prohlášen konkurs (účinky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu nastaly dne 28.11.2011 v 8.31 hod). Insolvenčním správcem A. P. byl ustanoven žalovaný. Během řízení před soudem prvního stupně dále vyšlo najevo, že žalobkyně přihlásila svou pohledávku z titulu směnečného rukojemství dlužníka K. F. do insolvenčního řízení vedeného proti A. P. Poté, co insolvenční správce přihlášenou pohledávku popřel, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12.02.2013 č.j. 156 ICm 1286/2012-97 zamítl žalobkyní podanou žalobu o určení "existence popřené pohledávky věřitele ve výši 818.006,46Kč v insolvenčním řízení"; dospěl k závěru, že přihlášená pohledávka "z neúčinného právního úkonu" tu není, neboť ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 30.11.2007 nejsou dány důvody odporovatelnosti právnímu úkonu podle ustanovení §42a občanského zákoníku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4.11.2013 č.j. 156 ICm 1286/2012, 101 VSPH 253/2013-144 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dovodil, že insolvenční soud nemůže předběžně řešit otázku neúčinnosti sporné kupní smlouvy, neboť neúčinnost právního úkonu není namítána ve vztahu k jednání dlužnice A. P., ale vůči jiné osobě (a nelze proto vycházet z ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona), že žalobkyně je "povinna doložit vznik své pohledávky za A. P. pravomocným rozhodnutím o neúčinnosti uvedené kupní smlouvy" a že, je-li "řádně zahájeno řízení o neúčinnosti takového úkonu u obecného soudu", není vyloučeno, aby insolvenční soud vyčkal na výsledek takového řízení, neboť může podle §265 odst. 2 insolvenčního zákona obecnému soudu uložit, aby v přerušeném řízení pokračoval, dojde-li k závěru, že rozhodnutí povede k vyjasnění sporných otázek. Okresní soud v Karlových Varech - poté, co mu Krajský soud v Plzni (jako insolvenční soud) k návrhu žalobkyně usnesením ze dne 3.1.2014 č.j. 156 ICm 1286/2012-163 uložil, aby pokračoval "v přerušeném řízení" vedeném pod sp. zn. 14 C 342/2008 (s odůvodněním, že vyřešení věci má zásadní význam pro vyřešení incidenčního sporu vyvolaného žalobou o "určení existence pohledávky", kterou insolvenční soud "nemůže řešit předběžně") - rozsudkem ze dne 6.3.2014 č.j. 14 C 342/2008-346 žalobu zamítnul a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 54.208,- Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že dlužník a A. P. byli ve vztahu osob blízkých, že A. P. nevyvinula náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, že žalobkyně má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, že odporovaný právní úkon vedl ke zmenšení dlužníkova majetku, neboť poskytnutá kupní cena neodpovídala obvyklé ceně, že však zároveň bylo prokázáno, že k datu učinění odporovaného právního úkonu vlastnil dlužník další majetek, který postačoval k plnému uspokojení pohledávky žalobkyně, a je bezvýznamné, že po odporovaném právním úkonu dlužník pozbyl vlastnické právo k těmto dalším nemovitostem; odporovaným právním úkonem tak nedošlo ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Navíc, v rámci insolvenčního řízení vedeném proti A. P. došlo k vydražení předmětných nemovitostí ve veřejné dobrovolné dražbě a uspokojení žalobkyně by již v rámci výkonu rozhodnutí vedeného proti A. P. nebylo možné; žalobkyně by se za této situace mohla domáhat toliko žalobou na plnění vyplacení náhrady, setrvala však na svém "původním rozsudečném návrhu". Žaloba proto musela být zamítnuta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23.9.2014 č.j. 14 Co 174/2014-400 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.872,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Malého; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.344,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Malého. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně v tom, že odporovanou kupní smlouvou sice došlo ke zmenšení majetku dlužníka K. F., že však bylo prokázáno, že dlužník "k datu učinění" odporovaného právního úkonu měl ve vlastnictví další majetek, který by postačoval k plnému uspokojení pohledávky žalobkyně. Vyhovění žalobě zabraňuje i to, že nemovitosti, které získala A. P. na základě kupní smlouvy ze dne 30.11.2007, již nejsou v jejím vlastnictví, když byly prodány v insolvenčním řízení "cestou veřejné dobrovolné dražby". Námitku žalobkyně, že rozhodnutí soudu prvního stupně "je v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 4.11.2013 sp. zn. 156 ICm 1286/2012", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že insolvenční soud mohl soudu prvního stupně uložit, aby pokračoval v přerušeném řízení, avšak ho nemohl zavázat, jak má ve věci rozhodnout. Názor žalobkyně, že ji soud prvního stupně měl poučit o možnosti změny žaloby ve smyslu §42a odst. 4 občanského zákoníku, odvolací soud pokládal za chybný, když ustanovení §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu směřují k poučení účastníka k doplnění tvrzení a důkazů potřebných v rámci řízení o uplatněném nároku, nikoliv však ke změně žaloby. Odvolací soud dodal, že, i kdyby kupní smlouva ze dne 30.11.2007 byla posouzena jako úkon zkracující uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, nebylo by možno tento úkon posoudit ve smyslu §42a odst. 2 občanského zákoníku jako úkon, který učinil dlužník v úmyslu zkrátit věřitele, když dlužník z prostředků získaných odporovaným právním úkonem částečně pohledávku žalobkyně uspokojil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá zejména, že judikaturu Nejvyššího soudu, (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 1676/2012) nebylo možné v projednávané věci použít "z důvodu insolvenčního řízení vedeného proti A. P.", když by stejně nebylo možné provést exekuci (výkon rozhodnutí) na její majetek, neboť "právo s ním hospodařit a zpeněžit jej má pouze insolvenční správce a takový majetek nemůže být postižen výkonem rozhodnutí". Soudy proto neměly brát v úvahu, že nemovitosti byly insolvenčním správcem zpeněženy, neboť rozhodující bylo, zda kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem K. F. a A. P. ze dne 30.11.2007 byla ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku vůči žalobkyni právně neúčinná, když takové rozhodnutí mělo být dalším podkladem pro rozhodnutí insolvenčního soudu o pohledávce žalobkyně z titulu "náhrady ušlého plnění z neúčinné smlouvy". Žalobkyně odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že není dán úmysl dlužníka zkrátit věřitele, jestliže dlužník prodá majetek osobě blízké pod obvyklou cenou a ze získaných peněžních prostředků jen částečně uspokojí svého věřitele, jako "nelogický a nesprávný". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítnul. Uvedl, že otázka, řešená rozhodnutím odvolacího soudu, byla dosavadní praxí již vyřešena, judikatura Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 1676/2012) je i v projednávané věci použitelná, neboť insolvenční správce v řízení nevystupuje sám jako osobně žalovaný účastník řízení, nýbrž jako osoba, jíž náleží oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, a nic nebrání tomu, aby v rámci projednávané žaloby mohlo být po příslušné změně petitu žaloby uloženo žalovanému plnit, kdyby zkoumaná smlouva byla shledána neúčinnou vůči žalobkyni. V řešené věci nešlo o žalobkyní tvrzené řešení předběžné otázky pro insolvenční řízení, nýbrž o doložení titulu pohledávky za úpadcem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudu - zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně napadla odpůrčí žalobou kupní smlouvu ze dne 30.11.2007, kterou dlužník K. F. prodal A. P. předmětné nemovitosti, a že proti dlužníku K. F. bylo po podání odpůrčí žaloby zahájeno insolvenční řízení (účinky spojené se zahájením insovenčního řízení nastaly dne 16.12.2009 v 11.18 hod.), které dosud nebylo skončeno - významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jak má být postupováno a rozhodnuto o odpůrčí žalobě podané věřitelem dlužníka podle ustanovení §42a občanského zákoníku v případě, že proti dlužníku bylo po podání odpůrčí žaloby zahájeno insolvenční řízení. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva byla vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") a podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30.6.2010 (dále jen "ins. zák."). Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné (srov. §42a odst.1 věta první obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst.3 obč. zák.). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. §42a odst.4 obč. zák.). V insolvenčním řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (srov. §239 odst.1 část věty před středníkem ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. §239 odst.3 ins. zák.). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. §235 odst.2 ins. zák.); dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. §239 odst.4 větu první ins. zák.). Dlužníkův věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení proti dlužníku probíhá o "téže věci" (o stejném právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby než insolvenčního správce (včetně věřitele dlužníka), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení vedeného proti dlužníku pokračovat (srov. §239 odst.1 větu druhou ins. zák.). Kdyby dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci ještě před právní moci rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu (toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty - srov. §243 ins. zák.); v ostatních případech nemůže být jeho pohledávka uspokojena z toho, co ušlo z dlužníkova majetku odporovatelným právním úkonem. Z ustanovení §239 odst.1 věty druhé a §243 ins. zák. je třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení §42a obč. zák. ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení §42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). Právní stav vyplývající z ustanovení §239 odst.1 věty druhé ins. zák. se zakládá (obdobně jako při přerušení řízení podle ustanovení §263 ins. zák.) nikoliv soudním rozhodnutím, ale přímo ze zákona okamžikem, v němž nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení. Účinky zahájení insolvenčního řízení proti dlužníku K. F. nastaly dne 16.12.2009 v 11.18 hod.; protože do té doby nebylo o odpůrčí žalobě podané žalobkyní u soudu dne 3.9.2008 rozhodnuto, neměly soudy za řízení provádět další úkony (a tedy ani rozhodovat ve věci samé), a to až do současnosti, neboť insolvenční řízení vedené proti K. F. dosud nebylo skončeno. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že Krajský soud v Plzni (jako insolvenční soud) usnesením ze dne 3.1.2014 č.j. 156 ICm 1286/2012-163 soudu prvního stupně uložil, aby pokračoval "v přerušeném řízení" vedeném pod sp. zn. 14 C 342/2008. Krajský soud v Plzni totiž uvedené usnesení vydal v insolvenčním řízení vedeném proti A. P., zatímco výše popsaný právní stav vyplývající z ustanovení §239 odst.1 věty druhé ins. zák. měl původ - jak uvedeno již výše - v zahájení insolvenčního řízení proti dlužníku K. F. a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3.1.2014 č.j. 156 ICm 1286/2012-163 na něm nic nemohlo změnit. Navíc, žalobkyně podala odpůrčí žalobu v zájmu uspokojení vymahatelné pohledávky, kterou má vůči dlužníku K. F., z věcí, které ušly z dlužníkova majetku odporovatelným právním úkonem; již z tohoto právního důvodu jí nemohla vzniknout žádná pohledávka, která by byla uspokojitelná v insolvenčním řízení vedeném proti A. P. Nemovitosti prodané kupní smlouvou ze dne 30.11.2007 by mohly být zdrojem uspokojení pohledávky žalobkyně jen tehdy, kdyby náležely do majetkové podstaty dlužníka K. F. na základě pravomocného rozhodnutí, které by bylo vydáno na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem dlužníka K. F. podle ustanovení §239 odst.1 věty první ins. zák.; tyto otázky však nebyly (a nemohly být) předmětem řízení v projednávané věci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť byl vydán v době, kdy tomu bránil právní stav vyplývající z ustanovení §239 odst.1 věty druhé ins. zák.; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových Varech) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. ledna 2016 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2016
Spisová značka:21 Cdo 539/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.539.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Relativní neúčinnost (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§42a předpisu č. 40/1964Sb.
§239 odst. 1 předpisu č. 182/2006Sb.
§243 předpisu č. 182/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-15