Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.07.2016, sp. zn. 23 Cdo 2847/2014 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2847.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2847.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2847/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce STÁTNÍ TISKÁRNA CENIN, státní podnik, se sídlem v Praze 1, Růžová 6, čp. 943, PSČ 110 00, IČO 00001279, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Hellichova 458/1, PSČ 118 00, proti žalovanému Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky , se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, IČO 48135313, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlín, Pobřežní 370/4, PSČ 1860 00, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 38/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co 76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co 76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j 42 C 38/2010-62, zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč s 9,25% úrokem z prodlení za dobu od 26. března 2009 do 30. června 2009 a s úrokem z prodlení od 1. července 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobce se žalobou domáhal na žalovaném vrácení peněžitého plnění představovaného jednou polovinou poplatku, který uhradil v rozhodčím řízení zastaveném poté, co vzal svůj návrh na zahájení rozhodčího řízení zpět. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 14. března 2006 se společností CCS Česká společnost pro platební karty s.r.o. smlouvu na nákup personalizačních strojů PB 6500 - DATACARD, která obsahovala rozhodčí doložku sjednávající pravomoc žalovaného k rozhodování sporů vyplývajících z této smlouvy. Žalobce zahájil žalobou ze dne 10. července 2007 vůči svému smluvnímu partnerovi rozhodčí řízení, v jehož rámci uhradil stanovený poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Protože mezi účastníky rozhodčího řízení probíhalo mimosoudní jednání, bylo rozhodčí řízení přerušeno, první ústní jednání bylo nařízeno na den 17. března 2008, to se však nekonalo s ohledem na to, že účastníci spolu stále jednali o smírném vyřešení věci. Na žádost obou stran sporu doručenou žalovanému dne 7. března 2008 rozhodčí senát odročil toto jednání na neurčito, poté jednání nařídil na den 10. června 2008, i toto jednání však bylo odročeno na neurčito. Dne 13. června 2008 doručil žalobce žalovanému zpětvzetí žaloby a současně požadoval vrácení poloviny zaplaceného poplatku. Usnesením ze dne 28. července 2008 rozhodčí senát rozhodčí řízení zastavil, návrh žalobce na vrácení poloviny zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení zamítl a rozhodl, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že je v tomto sporu pravomocný k rozhodování ve věci, neboť žalobce podal žalobu na plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Při nesporném skutkovém stavu věci se soud prvního stupně zabýval výkladem §5 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory (dále jen „Pravidla“), která tvoří přílohu Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Odstavec 1 tohoto ustanovení upravuje částečné vrácení poplatku za rozhodčí řízení. Stanoví, že vezme-li žalobce, popř. žalovaný žalobu navzájem či námitku započtení dle §28 odst. 3 tohoto řádu nejpozději 7 dnů před datem nařízeného prvního ústního jednání ve věci zpět, vrací se žalobci, popř. žalovanému 50 % rozdílu poplatku zaplaceného z hodnoty žaloby, popř. žaloby navzájem či námitky započtení a minimálního poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud bylo rozhodčím soudem nařízeno první ústní jednání ve věci na den 17. března 2008, měl by žalobce nárok na vrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení pouze tehdy, pokud by vzal žalobu zpět před prvním nařízeným, nikoliv skutečně konaným jednáním ve věci. Žalobce však vzal žalobu zpět 13. června 2008, tedy téměř po třech měsících po nařízeném prvním ústním jednání ve věci, proto nemá nárok na využití §5 Pravidel. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co 76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 496 500 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 14. srpna 2009 ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, do zaplacení; v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 500 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 26. března 2009 do 13. srpna 2009, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Ve svých právních závěrech vyšel odvolací soud z charakteru rozhodčího řízení, jehož účelem je snazší a rychlejší řízení oproti řízení soudnímu, jeho důsledkem však nemůže být větší postih účastníka oproti soudnímu řízení, tak jak se to stalo v této věci. Jestliže žalobce zaplatil poplatek nikoliv v nepatrné výši, pak za stavu, kdy z důvodu zpětvzetí žaloby bylo rozhodčí řízení zastaveno, legitimně očekával, že mu bude vrácena alespoň část zaplaceného poplatku podle §5 odst. 1 Pravidel. Podle názoru odvolacího soudu nelze odhlédnout od postupu soudu v identické věci – kdy došlo k zastavení řízení předtím, než se začalo ve věci jednat, kdy se vrací soudní poplatek, což je upraveno zákonem o soudních poplatcích a nikoliv Pravidly určenými žalovaným, byť se jim žalobce v souvislosti s rozhodčí smlouvou podrobil. Odvolací soud poukázal na účel vrácení soudního poplatku při zastavení soudního řízení – tím je především motivace účastníků k mimosoudnímu řešení sporu, na což navazuje ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), podle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Odvolací soud dovodil, že Pravidla neposkytují účastníkům rozhodčího řízení časový prostor ke zvážení, zda bude účastník trvat na věcném projednání, či zda vezme žalobu zpět, a poškozují tak účastníka rozhodčího řízení oproti postavení účastníků soudního řízení a vytváří tak jejich nerovnost. Za tohoto stavu přihlédl odvolací soud k hledisku spravedlnosti soudního rozhodnutí založeného na podkladě zákona a shledal nárok žalobce na vrácení části poplatku za důvodný a opodstatněný. Při určení výše plnění vycházel odvolací soud z Pravidel. Podle odvolacího soudu má žalovaný nárok na polovinu minimálního poplatku, což činí částku 3 500 Kč. V tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud potvrdil i rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které zamítl žalobu v rozsahu požadovaného příslušenství za dobu od 26. března do 13. srpna 2009, neboť žalobce nedoložil, kdy vyzval žalovaného k plnění; při posuzování počátku prodlení proto vycházel z data, kdy byla žalovanému doručena žaloba, tedy z data 13. srpna 2009. Rozsudek odvolacího soudu a usnesení ze dne 13. května 2011 s výjimkou části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalovaný dovoláním s odůvodněním, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele soudy obou stupňů pochybily, neboť rozhodovaly o věci, která nenáleží do jurisdikce obecných soudů vzhledem k tomu, že obecné soudy nemají obecně pravomoc přezkoumávat správnost rozhodnutí rozhodčího soudu a v dané věci ani nebyl vydán rozhodčí nález. O přezkumu usnesení žalovaného coby rozhodčího soudu obecným soudem tudíž nelze uvažovat ani teoreticky. Další vadu řízení v postupu odvolacího soudu shledává dovolatel v provádění důkazů celkem 10 citovanými listinami, které nenavrhoval žalobce ani žalovaný. Nejednalo se ani o opakování důkazů ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., neboť soud prvního stupně dokazování vyjmenovanými listinami nikdy neprováděl. Provádění důkazů nebylo ani nutné s ohledem na to, že skutkový stav byl mezi stranami nesporný. Dovolatel také nesouhlasí s vydáním usnesení odvolacího soudu ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, kterým byl doplněn rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud nemá podle dovolatele právo autoremedury svých chybných rozhodnutí, a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení. Ani forma usnesení neodpovídá §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jeno. s. ř.“), neboť odvolací soud měl rozhodnout rozsudkem. Taktéž vlastní výrok ukládající povinnost úhrady úroků z prodlení „neumožňuje při nejlepší vůli zjistit, jaké úroky z prodlení má vlastně žalovaný podle rozhodnutí odvolacího soudu zaplatit“. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle názoru dovolatele v nesprávném výkladu §5 Pravidel a dále v posouzení jeho vztahu k ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Za irelevantní označil dovolatel aplikaci občanského soudního řádu v dané věci. Přiznání nároku na zaplacení žalované částky neumožňuje ani §5 Pravidel, neboť v dané věci nedošlo ke zpětvzetí žaloby ve stanovené lhůtě sedmi dnů před nařízením prvního ústního jednání. Za zcela irelevantní označil dovolatel také argumentaci odvolacího soudu prostřednictvím výkladu §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) vyplývá, že pokud se strany dohodly na příslušnosti stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Uzavřením rozhodčí doložky mezi žalobcem a společností CCS Česká společnost pro platební karty s.r.o. bez vedlejších ujednání, pojaly tyto osoby do svého smluvního ujednání Řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Řád rozhodčího soudu“) včetně jeho přílohy – Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory. Tato Pravidla ve svém §5 výslovně upravují situace, za kterých se částečně vrací poplatek za rozhodčí řízení. Žalobce nesplnil podmínky tohoto ustanovení pro vrácení poloviny poplatku za rozhodčí řízení, neboť svoji žalobu vzal zpět později než sedm dnů před datem nařízeného prvního ústního jednání. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně doplňujícího usnesení i rozsudek soudu prvního stupně, řízení zastavil a uložil žalobci nahradit žalovanému veškeré náklady soudního řízení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je v dané věci dána rozhodovací pravomoc soudů, navrhl, aby dovolací soud obě rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizoval s názory dovolatele. Za neakceptovatelný označil jeho názor o vyloučení pravomoci obecných soudů k přezkoumání poplatkové povinnosti v rozhodčím řízení, neboť rozhodčí soud by se takto vymkl jakékoli jurisdikci a přezkoumatelnosti svých rozhodnutí. K obhajobě svého nároku na vrácení části uhrazeného poplatku v rozhodčím řízení provedl výklad předmětného §5 Pravidel. Toto ustanovení podle jeho názoru nestanoví jednoznačným způsobem, že 100 % poplatku propadá i tehdy, když jednání bylo sice nařízeno, ale poté odročeno. Dále žalobce argumentoval srovnáním předmětného ustanovení se zákonem o soudních poplatcích, konkrétně s jeho §10 odst. 3, podle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za podmínky, že řízení bylo zastaveno před prvním jednáním. Poplatek za rozhodčí řízení, ve kterém nedojde k projednání merita věci, by neměl být rovný poplatku v případech, kdy jsou rozhodci nuceni důkladně nastudovat spis, projednat věc a věnovat čas rozhodovací činnosti. S ohledem na účel poplatku, kterým je nahradit rozhodčímu soudu náklady účelně vynaložené v rozhodčím řízení a přiměřenou odměnu rozhodcům, se žalobci jeví částka 1 000 000 Kč jako zcela neodpovídající nákladům na odeslání několika dopisů dvěma stranám sporu a rozhodcům, když činnost rozhodců se omezila jen na zastavení řízení a na rozhodnutí o nevrácení zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení. Žalobce také odkázal na obdobná ustanovení v Pravidlech Komory rozhodců se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 50, v Pravidlech o nákladech rozhodčího řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, nebo v Pravidlech ICC (pravidel Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře). Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 23. května 2013, č. j. 23 Cdo 3101/2011-152 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co 76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. září 2010, č. j 42 C 38/2010-62, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 3 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky specifikovaným v tomto výroku a v rozsahu úroku z prodlení z částky 496 500 Kč za dobu od 26. března 2009 do 13. srpna 2009 specifikovaným v tomto výroku, řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) rozhodl o věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Tím řízení zatížil zmatečnostní vadou uvedenou v §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 o. s. ř. zrušil v napadeném rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení rozhodnutí soudů obou stupňů a rozhodl o zastavení řízení v tomto rozsahu. Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 3. července 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu s odůvodněním, že napadeným rozsudkem bylo porušeno základní právo žalobce domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“) a ve spojení s tím jeho základní právo na ochranu majetku podle článku 11 odst. 1 Listiny. Postupem Nejvyššího soudu byl podle závěru Ústavního soudu současně porušen článek 4 Ústavy České republiky ukládající soudům povinnost chránit základní práva a svobody. Ústavní soud poukázal na svůj předchozí nález ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, zabývající se obdobnou problematikou jako v nyní projednávané věci – otázkou možnosti přezkumu rozhodnutí stálého rozhodčího soudu v části týkající se výroku o tom, že žalobce nese zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého (když rozhodčí soud vyslovil, že nemá pravomoc k projednání žalobního návrhu a rozhodčí řízení zastavil). V obou případech obecné soudy i Nejvyšší soud argumentovaly s odkazem na §7 odst. 1 o. s. ř. tím, že soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí rozhodčího soudu pouze ve formě rozhodčího nálezu a soud nemá pravomoc ke zrušení či změně usnesení rozhodce či stálého rozhodčího soudu. Tento názor shledal Ústavní soud protiústavním. Článek 11 odst. 1 Listiny jednoznačně zaručuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Výklad použitý obecnými soudy de facto staví stěžovatele do neodůvodněně nerovného postavení vůči těm, o kterých je rozhodováno rozhodčím nálezem. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že obecný soud se tak smí a musí odchýlit od doslovného znění zákona (interpretatio stricta), pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Pro odstranění uvedeného deficitu ústavnosti je proto nutné podle citovaného nálezu v případech, kdy poplatek dosahuje mimořádné výše, připustit omezený soudní přezkum i v případech takových usnesení, která výrazným způsobem do majetkové sféry zasahují. Ústavní soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci nešlo o spor mezi účastníky řízení, nýbrž o spor mezi žalobcem a rozhodčím soudem v otázce navrácení části rozhodčího poplatku, tedy o majetkových poměrech samotného rozhodčího soudu, není rozhodčí soud s to splnit garanci vlastní nestrannosti v objektivním či subjektivním smyslu. Vyhodnotil tedy odepření věcného přezkumu žaloby ze strany dovolacího soudu jako odepření právní ochrany žalobce ve smyslu §36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále doplnil, že není dán legitimní věcný důvod, který by bránil soudnímu přezkumu rozhodnutí rozhodčího soudu zamítajícího návrh žalobce na vrácení zaplaceného rozhodčího poplatku, tím spíše pak v tak extrémně vysoké výši, jako je milion či půl milionu korun, a obzvláště pak v situaci, pokud k řešení merita věci ani nedošlo a rozhodčí žaloba byla vzata zpět ještě před skutečným počátkem jednání před rozhodčím soudem, když dlouho dopředu bylo rozhodčímu soudu avizováno, že mezi stranami probíhá smírné jednání, a proto muselo být rozhodčímu soudu zřejmé, že může dojít ke smíru, tudíž že k naplnění účelu a smyslu ustanovení §5 Pravidel nedojde. Ústavní soud uzavřel, že možnost soudního přezkumu zamítnutí návrhu strany rozhodčího řízení na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem nedotýkající se vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, nýbrž sporu mezi žalobcem a rozhodčím soudem, smysl §31 zákona o rozhodčím řízení neobchází, neboť obyčejný zákon, natož Řád Rozhodčího soudu nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva, stejně jako nemůže zbavit obecný soud jeho ústavní povinnosti takovou ochranu poskytnout. Žalovaný na závěry Ústavního soudu zareagoval a dovolacímu soudu adresoval vyjádření, které obsahuje souhrn dosavadní argumentace dovolatele uvedené v dovolání. Nejvyšší soud vázaný rozhodnutím Ústavního soudu a v něm uvedenými závěry proto dovolání žalovaného znovu projednal. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatel v prvé řadě namítl, že není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí dané věci. Nejvyšší soud, vázán právním názorem Ústavního soudu, této námitce žalovaného nepřisvědčil. Jak vyjádřil již Ústavní soud v nálezu ze dne 3. července 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, jímž zrušil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, č. j. 23 Cdo 3101/2011-152, z pravomoci obecných soudů mohou být vyňata rozhodnutí týkající se dohody o řešení majetkového sporu žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení jako projev autonomie vůle stran sporu (dvou stran rozhodčí smlouvy); možnost soudního přezkumu zamítnutí návrhu na vrácení části poplatku za rozhodčí řízení rozhodčím soudem podle §5 Pravidel, nedotýkající se vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, nýbrž sporu mezi žalobcem a rozhodčím soudem, smysl §31 zákona o rozhodčím řízení neobchází, neboť zákon, natož Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva. Pravomoc soudu v této věci tedy dána je. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle názoru dovolatele též v nesprávném výkladu §5 Pravidel a dále v posouzení jeho vztahu k ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Za irelevantní označil dovolatel aplikaci zákona o soudních poplatcích v dané věci. Přiznání nároku na zaplacení žalované částky neumožňuje ani §5 Pravidel, neboť v dané věci nedošlo ke zpětvzetí žaloby ve stanovené lhůtě sedmi dnů před nařízením prvního ústního jednání. Z odůvodnění rozsudku podle dovolatele nevyplývá, z jakého důvodu má odvolací soud za to, že žalobci nárok na zaplacení požadované částky náleží. Podle dovolatele je dále chybné argumentovat legitimním očekáváním jedné ze stran, pokud takové očekávání neodpovídá uzavřené smlouvě. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poté, co citoval ustanovení §13 a 30 zákona o rozhodčím řízení a §5 odst. 1 Pravidel, dospěl k závěru, že jestliže žalobce zaplatil poplatek a ne v nepatrné výši, pak za stavu, kdy z důvodu zpětvzetí žaloby bylo rozhodčí řízení zastaveno, legitimně očekával, že mu bude vrácena alespoň část zaplaceného poplatku podle §5 odst. 1 Pravidel. Dle odvolacího soudu je účelem rozhodčího řízení snazší a rychlejší řízení oproti řízení soudnímu, jeho důsledkem však nemůže být větší postih účastníka oproti soudnímu řízení tak, jak se stalo v této věci. Poté co odvolací soud konstatoval, v čem spočívají výhody rozhodčího řízení oproti řízení před obecnými soudy, na svá tvrzení navázal, že v této souvislosti nelze odhlédnout od soudního řízení, resp. postupu soudu v identické věci - kdy došlo k zastavení řízení předtím, než se začalo ve věci jednat, a s vrácením soudního poplatku. Dále se odvolací soud věnoval pouze výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a otázce vrácení soudního poplatku při zastavení řízení i v průběhu řízení, např. v případě odvolání či dovolání. Odvolací soud pak dovodil, že k zastavení řízení musí dojít před prvním jednáním ve věci, a nikoli před nařízením prvního ústního jednání, jak stanovil žalovaný v Pravidlech, která podle odvolacího soudu poškozují účastníka rozhodčího řízení oproti účastníku soudního řízení a vytváří jejich nerovnost. A za tohoto stavu nárok žalobcem uplatněný a požadující vrácení takového plnění vyhodnotil odvolací soud jako důvodný a opodstatněný. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval na posuzovanou věc ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „zákon o soudních poplatcích“), když dle vlastního vyjádření přihlédl k hledisku spravedlnosti soudního rozhodnutí založeného na podkladě zákona o soudních poplatcích, nikoli na Pravidlech, resp. Řádu žalovaného. Přímá aplikace zákona o soudních poplatcích není možná, a to ani s odůvodněním, že důsledkem rozhodčího řízení nemůže být větší postih účastníka oproti řízení soudnímu. Zákon o rozhodčím řízení v ustanovení §30 připouští přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu na řízení před rozhodci, nikoliv však použití zákona o soudních poplatcích. Odvolací soud navíc nelogicky aplikoval ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a současně i ustanovení Pravidel o nevracení minimálního poplatku. Zákon o soudních poplatcích se vztahuje na soudní poplatky vybírané za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků, a za jednotlivé úkony prováděné soudy a úkony prováděné správou soudů, uvedené v sazebníku poplatků (srov. §1 zákona o soudních poplatcích). Poplatky vybírané za řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, tedy za řízení před jedním ze stálých rozhodčích soudů v České republice, zahájená před 1. červencem 2012, jako tomu bylo v daném případě, mají oporu v ustanovení §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a v Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory a jeho příloze stanovící pravidla pro vnitrostátní spory. Strany tím, že uzavřeli rozhodčí doložku, projevili vůli řídit se Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory a Pravidly o nákladech pro vnitrostátní spory (dále opět jen „Pravidla“). Rozhodčí řízení, byť je alternativou k řízení před obecnými soudy, je řízením, které má svá specifika. Žalobce se dobrovolně vzdal možnosti řešit případné budoucí spory cestou obecného soudnictví a zvolil si možnost nechat případný spor posoudit rozhodčím soudem právě s ohledem na specifika řízení před tímto orgánem a na odlišnosti oproti občanskému soudnímu řízení. Žalobce nevyužil své možnosti upravené v §13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, tedy neujednal si s druhou smluvní stranou jiná pravidla platná pro rozhodčí řízení a podrobil se tak předpisům vydávaným stálým rozhodčím soudem. Pravidla i Řád jsou veřejně přístupné dokumenty, se kterými měl žalobce možnost se seznámit a proto, že se rozhodl případný spor svěřit žalovanému a za podmínek žalovaným stanovených, bylo v jeho zájmu se s předmětnými dokumenty pečlivě seznámit. V případě, že by žalobce s procesními předpisy žalovaného nesouhlasil a ten nebyl ochoten z podoby některých ustanovení ustoupit, mohl se žalobce rozhodnout pro jiný rozhodčí soud, případně ponechat řešení případného sporu v pravomoci obecných soudů. Za situace, kdy žalobce znal předem podmínky, za kterých mu bude přiznán nárok na vrácení části poplatku uhrazeného v souvislosti s podáním žaloby k rozhodčímu soudu, nelze přijmout jiný závěr, než že je nezbytné respektovat ujednání smluvních stran. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení rozdílně interpretují §5 Pravidel, podle něhož žalovaný vrátí 50 % rozdílu poplatku zaplaceného z hodnoty žaloby, popř. žaloby navzájem (protižaloby) či námitky započtení a minimálního poplatku, vezme-li žalobce žalobu, popř. žalovaný žalobu navzájem (protižalobu) či námitku započtení „nejpozději 7 dnů před termínem nařízeného prvního ústního jednání ve věci“, měl odvolací soud provést výklad §5 Pravidel, což však veden svým nesprávným právním názorem neučinil. Dovolatel taktéž namítl vadu řízení spočívající v postupu odvolacího soudu, který prováděl důkazy listinou, které nenavrhl žádný z účastníků řízení, ke kterým se nevyjadřoval soud prvního stupně a tyto důkazy provedl i přesto, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §205a o. s. ř. Mělo jít o listiny ze dne 10. srpna 2007, ze dne 21. srpna 2007, ze dne 31. srpna 2007, ze dne 3. října 2007, ze dne 23. ledna 2008, ze dne 7. března 2008, ze dne 12. března 2008, předvolání k ústnímu jednání na den 10. června 2008 ze dne 3. dubna 2008, ze dne 2. června 2008 a výzva k vrácení 50 % zaplaceného poplatku adresovaná žalovaným žalobci. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dána není. Listinou ze dne 10. srpna 2007 dal žalovaný na vědomí žalobci příjem žaloby a požádal ho, aby zaplatil ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení této výzvy na účet rozhodčího soudu 1 000 000 Kč jako poplatek za rozhodčí řízení. Mezi účastníky však nebylo sporné, že žalobce předmětný poplatek zaplatil (srov. protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 8. září 2010 – č. l. 55). Listinou ze dne 21. srpna byl potvrzen příjem dokladu o zaplacení poplatku za rozhodčí řízení s tím, že byla zaslána žaloba straně žalované s výzvou k zaslání žalobní odpovědi. Tento důkaz není pro rozhodnutí daného sporu významný. Totéž se týká listiny ze dne 31. srpna 2007 – jde o usnesení žalovaného o přerušení řízení, a listiny ze dne 3. října 2007, kdy bylo řízení přerušeno do 15. prosince 2007. Listina ze dne 23. ledna 2008 představuje předvolání k jednání na den 17. března 2008. Na tuto listinu učinil žalobce odkaz již v žalobě – potřeba provedení důkazu touto listinou tedy vyplývala ze spisu – důkaz byl odvolacím soudem proveden v souladu s ustanovením §213a odst. 1 o. s. ř. Listina ze dne 3. dubna 2008 představuje předvolání k ústnímu jednání na den 10. června 2008 – tato skutečnost byla mezi stranami nesporná (srov. č. l. 55), důkaz byl proveden nadbytečně. Provedení důkazu listinou ze dne 19. května 2009 obsahující výzvu k vrácení poloviny poplatku za rozhodčí řízení nemohlo vést k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nedoložil, kdy vyzval žalovaného k vrácení této částky. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ho proto v napadeném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem včetně závislého doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zrušil a podle §243b odst. 3 prvé věty o. s. ř. mu v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil i doplňující usnesení ze dne 13. května 2011, nemusel se již zabývat námitkami dovolatele směřujícími proti tomuto usnesení. O náhradě nákladů řízení včetně řízení nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. července 2016 JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/28/2016
Spisová značka:23 Cdo 2847/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2847.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Rozhodčí řízení
Dotčené předpisy:§451 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-10-15