ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3147.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3147/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovanému J. Š., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 70/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 13 Co 306/2014-108, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s . ř.) :
Dovolání žalobce, které směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 13 Co 306/2014-108, o věci samé, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 11 C 70/2013-61 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území V., obec P., a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že žalovaný není ve sporu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, pasivně věcně legitimován, neboť i když bylo zjištěno, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastnice vedena matka žalovaného B. Š., která dne 6. 2. 1973 zemřela, bylo současně prokázáno, že správním rozhodnutím Odboru pro výstavbu rady Obvodního národního výboru v Praze 13 ze dne 14. 11. 1957 bylo na základě provedeného vyvlastňovacího řízení vyvlastněno (za náhradu 2,- Kč/m 2 ) vlastnické právo B. Š. k dílci původního pozemku o výměře 300 m 2 k části označené v geometrickém plánu ze dne 10. 7. 1956, zn. 1604-01-01 St písmenem H1, ve prospěch bývalého Československého státu - Odboru pro výstavbu rady Ústředního národního výboru hl. m. P., a zbývající část tohoto pozemku přešla na stát bez právního důvodu. Protože v době úmrtí B. Š. byl vlastníkem obou částí původního pozemku bývalý Československý stát, nebyla zbývající část původního pozemku předmětem dědického řízení po B. Š. ani po jejím manželovi JUDr. J. Š. Restituční nárok žalovaného k vydání pozemku, uplatněný výzvou ze dne 15. 10. 1991 (§5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.) u žalobce, nebyl projednán, jelikož tuto výzvu v naznačeném směru nedoplnil. Žalovaný tudíž není a nikdy nebyl vlastníkem pozemků, které jsou předmětem daného řízení.
Učinil-li odvolací soud - za zjištěného skutkového stavu věci - s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněném pod číslem 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“, závěr, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, je jeho rozhodnutí v napadeném výroku o věci samé v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu; důvod, aby rozhodná právní otázka pasivní věcné legitimace v daném sporu byla posouzena jinak, dovolací soud neshledal.
Poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4549/2007, a ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007, v nichž byl vysloven závěr, že „až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech; ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.)“, je nepřípadný, když v daném řízení bylo zjištěno, že část původního pozemku přešla na bývalý Československý stát vyvlastněním, a zbývající část na něj přešla bez právního důvodu, a proto nebyl pozemek projednán (a to ani dodatečně) v dědickém řízení po B. Š. či po jejím manželovi JUDr. J. Š.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu