ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4955.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4955/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) L. B. , a b) V. B. , obou zastoupených JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 6 - Řepích, Třanovského 622/11, IČ 000 16 918, zastoupenému JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o zaplacení částky 785.449,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 276/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 26 Co 17/2014-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze (k odvolání všech účastníků) rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 26 Co 17/2014-335, řízení o odvolání žalobců proti výrokům II. a IV. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 6. 2013, č. j. 9 C 276/2005-278, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 9. 10. 2013, č. j. 9 C 276/2005-287, zastavil (výrok I.), ve výroku I. [jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 162.056,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 14. 10. 2005 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku], ve výroku III. [jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 483.095,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 14. 10. 2005 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku], ve výroku V. [jímž bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení], ve výroku VI. [jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 94.167,04 Kč k rukám zástupce žalobce b)], ve výroku VII. (jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha - západ soudní poplatek ve výši 25.810,- Kč) a ve výroku VIII. (jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha - západ na náhradě nákladů řízení státu 15.165,90 Kč), jej potvrdil (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.478,- Kč, a žalobci b) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21.821,- Kč k rukám „jejich právního zástupce“ (výrok III.).
Soudy obou stupňů tak po provedeném dokazování rozhodly o uplatněném restitučním nároku žalobců na náhradu za znehodnocené stavby [§14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)], za stavby, které nebylo možno vydat (§16 odst. 1 zákona o půdě), a za vnesený živý a mrtvý inventář (§20 odst. 1 téhož zákona). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o aktivní legitimaci žalobců jakožto osob oprávněných podle §4 odst. 2 zákona o půdě, pasivní legitimaci žalovaného jakožto osoby povinné, jakož i ohledně výše restitučních nároků žalobců, které byly stanoveny na podkladě soudem vyžádaných znaleckých posudků. Dále přisvědčil jeho závěru, že žalovaný neprokázal své tvrzení o tom, že restituční nárok žalobců „je přečerpán“ a že tak zanikl [z důvodu, že nárok žalobce b) ve výši 962.736,33 Kč byl na základě Dohody č. 1 a přílohy k ní o vydání živého a mrtvého inventáře a zásob uzavřené dne 27. 11. 1992 mezi vydávajícím Státním statkem Benešov (právním předchůdcem žalovaného) a Farmou Žabovřesky - společnost s r. o. (dále jen „Farma Žabovřesky“), jejímž jednatelem v té době byl žalobce a), uspokojen tak, že od osoby povinné byl čerpán Farmou Žabovřesky na základě dohody o plné moci, kterou žalobce b) této společnosti udělil k převzetí restitučního nároku)], jelikož žalovaný ani po poučení soudem podle §118a odst. 3 o. s. ř. existenci (ani obsah) této dohody o plné moci nedoložil. Nebylo ani prokázáno, zda plná moc nebyla případně odvolána a zda bylo na jejím základě na restituční nárok žalobce b) plněno. Navíc by se ujednání v Dohodě č. 1 nemohlo dotknout uplatněného nároku žalobce a), neboť ten v ní není v této souvislosti zmíněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (směřující podle jeho obsahu proti výrokům o věci samé), jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť „právní otázka prokázání existence plné moci měla být v tomto případě posuzována zcela odlišně, než jakým způsobem rozhodovaly oba soudy“, jelikož „v souladu s ustanovením §131 o. s. ř. měly soudy hodnotit důkazy podle své úvahy, avšak každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom mají soudy pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. Podle dovolatele dále dovolací soud dosud neřešil otázku, „zda je možná ochrana práva žalobce, pokud v jednotlivých soudních řízeních tvrdí rozdílné skutečnosti“, a přípustnost dovolání dovozuje i z toho, že „soudy postupovaly zcela v rozporu s ustanovením §137 o. s. ř., tedy otázka procesního práva, tj. způsob posouzení důkazů, byla provedena v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, přičemž dále dovolacím soudem nebyla dosud řešena otázka vztahu žalobce vs. jednatele společnosti a rozdílného tvrzení v jednotlivých řízeních, tedy otázka hmotného práva, která má zásadní vliv na výsledek předmětného sporu“. Dovolatel (stejně jako v odvolání) poukazuje na tvrzení uvedená v žalobě podané žalobcem a) v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 7804/94, kterou je podle něj nutno považovat za důkaz, dále na obsah Dohody č. 1 a její přílohu, a v této souvislosti namítá, že „soudy nesprávným způsobem hodnotily důkazy“ a že „došly k nesprávnému závěru, že částka požadovaná žalobci je správná“, ačkoliv „nárok žalobců byl přečerpán“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.), ani v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel v dovolání zpochybnil jen hodnocení důkazů soudem a z toho vyplývající skutková zjištění soudu, na nichž odvolací soud založil své závěry. Samotné hodnocení důkazů přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. nelze zpochybnit (ani) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v judikatuře Ústavního soudu za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1. Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu