ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1764.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1764/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně MBZ M s. r. o. , se sídlem v Brně, Francouzská 375/41, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25527347, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, proti žalované Mgr. Ladislavě Kolínové , advokátce, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, PSČ 500 04, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně MBZ spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46902325, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1620/30, PSČ 500 02, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 13/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 10 Cmo 53/2012-358, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 10 Cmo 53/2012-358, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2013,
č. j. 10 Cmo 53/2012-358, se v měnícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 42 Cm 13/2008 306, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně ve výroku označené nemovitosti – stavby občanské vybavenosti na pozemcích parc. č. 3088/344, parc. č. 3088/617 (dále též jen „budovy hotelu“) a parc. č. 3088/343 a dále stavbu technické vybavenosti na pozemku parc. č. 3088/673 (dále jen „čerpací stanice LPG“), se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, zapsané na listu vlastnictví číslo 2027 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov (výrok I.), zamítl žalobu o vyloučení dalších nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně – stavby občanské vybavenosti na pozemku parc. č. 3088/667 (dále jen „budova WC“), stavby technické vybavenosti na pozemku parc. č. 3088/672 (dále jen „budova autoservisu“) a ve výroku označených pozemků (dále jen „sporné pozemky“), se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, zapsaných na témže listu vlastnictví (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1) Usnesením ze dne 23. dubna 1999, sp. zn. 45 K 27/99, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně.
2) Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č. j. 11 Cmo 116/2007-456, byla pravomocně vyslovena neúčinnost kupní smlouvy, kterou dne 29. května 1998 pozdější úpadkyně prodala ve smlouvě blíže označené nemovitosti žalobkyni (dále jen „kupní smlouva“).
3) Nemovitosti, jež jsou předmětem vylučovací žaloby, sepsal předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně do soupisu majetku konkursní podstaty.
4) Budovy WC a autoservisu jsou (posuzováno podle stavu, který zde byl ke dni vydání rozhodnutí o vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy) původními stavbami, u nichž došlo pouze k rekonstrukci izolace a dlažby vyhlídkové terasy (u budovy WC) a ke změně v servisní technologii (u budovy autoservisu).
5) Čerpací stanice LPG je (posuzováno k témuž okamžiku) novou stavbou, když v roce 2008 byla původní stavba zcela odstraněna a nově vybudována.
6) Stavby na pozemcích parc. č. 3088/344, 3088/617 a 3088/343 sice i nadále slouží k původním účelům (provozování hotelu), po rozsáhlé přestavbě realizované v letech 1998 až 2008 se však zvětšil obestavěný prostor budov o více než 100 %, přičemž změny se dotkly objemů výškových i půdorysných. Stavba si neponechala svůj původní tvar, rozměr ani vnitřní uspořádání. Původní půdorys stavby již není patrný, když v důsledku zvětšení půdorysu došlo nejméně v rozsahu 60 % k vybudování nového obvodového zdiva.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně především zdůraznil, že pro rozhodnutí o podané vylučovací žalobě bylo – se zřetelem k závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy – určující posouzení otázky, zda nemovitý majetek tvořící předmět kupní smlouvy, který odporovatelným právním úkonem ušel z majetku úpadkyně a ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) by měl být vrácen do podstaty, existoval v době vydání rozhodnutí, jímž byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy (a měl tak být zahrnut do soupisu konkursní podstaty úpadkyně), či zda tyto nemovitosti zanikly a byly nahrazeny věcmi novými.
K jednotlivým nemovitostem, jejichž vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně se žalobkyně domáhá, pak soud prvního stupně učinil následující závěry.
1) Pozemek jako „hmotný substrát“ nebo „část zemského povrchu“ reálně existuje bez ohledu na to, zda následně došlo k jeho zastavění, úpravám zpevněním plochy, ke změně kultury, ke změně výměry (např. z důvodu jeho rozdělení) či ke změně jeho označení v katastru nemovitostí. Podstatné je jen to, že jde o stejný prostor, ohraničený původní vnější hranicí. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené podle soudu prvního stupně znamená, že k zániku sporných pozemků nedošlo a vylučovací žaloba nemůže být v této části důvodná. Uvedený závěr přitom platí bez zřetele k tomu, že v budoucnu případně může (v důsledku zpeněžení pozemků správcem konkursní podstaty) nastat situace, kdy pozemek a stavba na něm stojící budou mít odlišného vlastníka. Za tohoto stavu pak soud prvního stupně považoval (oproti mínění žalobkyně) za nadbytečné zabývat se tím, zda pozemky tvoří se stavbami funkční celek či nikoliv.
2) Žaloba není důvodná ani ohledně budovy WC a autoservisu, když jde (jak vyplynulo z provedeného dokazování) o stavby původní.
3) Čerpací stanice LPG je (oproti stavu, který zde byl v době uzavření kupní smlouvy) věcí novou, její vrácení do konkursní podstaty úpadkyně proto možné není.
4) Důvodnou shledal soud prvního stupně vylučovací žalobu rovněž ohledně staveb na pozemcích parc. č. 3088/344, 3088/617 a 3088/343. Odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, a v usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 4895/2008, dovodil, že původní stavby zanikly v důsledku přestavby provedené žalobkyní a konkursní podstatě tak náleží již jen náhrada odpovídající hodnotě zaniklých staveb.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku III. rozsudku (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku tak, že žalobu o vyloučení budov hotelu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl; ve zbývajícím rozsahu pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování znaleckým posudkem zpracovaným soudem ustanoveným znalcem z oboru ekonomika, ceny a odhady, Ing. arch. Zdeňkem Vašatou – především přitakal soudu prvního stupně v závěru o oprávněnosti soupisu sporných pozemků a budov WC a autoservisu do konkursní podstaty úpadkyně.
Přitom zdůraznil, že v případě sporných pozemků nedošlo v důsledku jejich zastavění a dalších úprav k zániku pozemků; stále jde o stejné pozemky, které svůj charakter nezměnily. Za opodstatněné neměl v této souvislosti ani výhrady žalobkyně, podle kterých byly na pozemcích vybudovány přípojky plynu, vody, venkovní kanalizace, kanalizační šachty, zpevněné plochy a úložiště nádrží. Jednak sporné pozemky byly zahrnuty do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, jednak bylo-li by některou z namítaných změn možné skutečně považovat za samostatnou stavbu, znamenalo by to, že nebyla sepsána do konkursní podstaty úpadkyně a nemohla by proto být v průběhu konkursu ani zpeněžena.
Za důvodné neměl odvolací soud ani námitky žalobkyně, podle kterých stavby WC a autoservisu tvoří se stavbami, ohledně nichž soud prvního stupně vylučovací žalobě vyhověl, jednotný funkční celek. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. arch. Zdeňka Vašaty, označené stavby „se základním funkčním využitím“ ostatních staveb nesouvisí a mohou být odděleny, aniž se naruší „funkční podstata“, nehledě k tomu, že k jejich funkčnímu rozdělení (podle výsledku odvolacího řízení) ani nedochází.
Ohledně budov hotelu odvolací soud dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Předně na základě výsledků provedeného dokazování je podle odvolacího soudu zřejmé, že žalobkyně zahájila provádění stavebních úprav na předmětných budovách až v době, kdy probíhalo řízení o vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy a v těchto úpravách pokračovala i v průběhu řízení. Takový postup pak „vyvolává důvodně závěr, že šlo o úmyslnou změnu nemovitostí nabytých na základě neúčinné kupní smlouvy tak, aby dosáhla jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty“.
Za přiléhavé neměl ani úvahy soudu prvního stupně, jimiž odůvodnil závěr o zániku budov hotelu jako věcí v právním smyslu. Potud odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001 – zdůraznil, že z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro přijetí závěr o zániku původní stavby je významné jen to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno. Nadzemní stavba přitom zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. I když může dojít k zániku stavby jako věci ojediněle i jiným způsobem, stane se tak vždy v případě destrukce obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím.
Z výše podaného výkladu podle odvolacího soudu plyne, že soud prvního stupně nepostupoval při posuzování, zda jde o nový či původní objekt, správně, poměřoval-li (původní a nový) zastavěný prostor budov hotelu a zohlednil navíc i skutečnost, že bylo nově vybudováno třetí nadzemní patro objektu. Jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že došlo pouze k částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží (zbourání jedné podélné části obdélníkového půdorysu stavby a jejímu nahrazení novou zdí) při zachování celkové dispozice hotelu, přičemž nové zdivo (nový obestavěný prostor) tvoří jen 39 % obvodového zdiva, bylo namístě uzavřít, že nově zbudované zdivo tvoří jen součást původní stavby a novou stavbu v právním smyslu nejde.
Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu především vytýká, že se při řešení otázky zániku stavby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 761/2001 a sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98. V rozporu se závěry, jež se z těchto rozhodnutí podávají, odvolací soud nijak při svém rozhodování nezohlednil okolnost, že v důsledku „značných přístaveb“ došlo ke změně půdorysu (zvětšení) „samotné stavby“ a původní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží již proto není možné poznat. Stejně tak ignoroval závěr Nejvyššího soudu o možném zániku stavby obestavěním.
Samotná destrukce původního zdiva, pokračuje dovolatelka, přitom ještě není nezbytnou podmínkou toho, že se změní také původní dispoziční řešení stavby. Je dokonce možné zachovat většinu původního zdiva a přesto dosáhnout v důsledku přístaveb stavu, kdy již nebude původní prostorové řešení stavby patrné.
Podle dovolatelky si navíc odvolací soud pojem „obestavěný prostor“, s nímž pracoval soudem ustanovený znalec, nesprávně zjednodušil na kriterium „obvodového zdiva“, ačkoliv jde o dva zcela odlišné pojmy. Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně ostatně žalobkyně navrhovala, aby byl zpracován nový posudek, který by poměr původního a nového zdiva kvantifikoval a následně též předložila soudu znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Vítězslavem Dominikem, z něhož se podává, že z obvodového zdiva původních objektů bylo odstraněno 65,8 %. Oba soudy nižších stupňů nicméně tyto závěry zcela pominuly.
Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího soudu k otázce určení funkčního celku nemovitostí. Jestliže vylučovací žaloba byla shledána zčásti důvodnou, měly soudy nižších stupňů zkoumat také to, jakým způsobem se takové rozhodnutí projeví ve vztahu k ostatním nemovitostem (pozemkům, obslužnému zázemí), které tvoří s budovami vyloučenými ze soupisu konkursní podstaty funkční celek a zda by nebylo žádoucí zachovat stejný právní režim všech dotčených nemovitostí z důvodu vyloučení případných budoucích sporů plynoucích z jejich odděleného vlastnictví. K tomu dovolatelka odkázala na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007.
Dovolatelka dále poukazuje na změny, k nimž mělo na nemovitostech sepsaných do konkursní podstaty dojít zejména v důsledku vybudování přípojek plynu, vody, venkovní kanalizace, kanalizačních šachet, zpevněné plochy a úložiště nádrží. V této souvislosti zdůrazňuje, že přestože do nemovitostí investovala v době, kdy již probíhalo řízení o vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, nelze podle ní pominout, že ani v průběhu tohoto řízení nebyla nijak v dispozici s předmětnými nemovitostmi omezena, nehledě k tomu, že tak činila s legitimním očekáváním, že podaná žaloba bude nakonec jako nedůvodná zamítnuta. Změny, k nimž na nemovitostech došlo a jež ve svém důsledku znamenaly „změnu podstaty součástí a příslušenství nemovitostí“, navíc soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích žádným způsobem nereflektovaly, přestože šlo „o věci značné hodnoty, které mají do značné míry rozdílný osud, protože některé již neexistují, jiné nepatří žalobkyni, některé přirostly až po podání žaloby a o dalších soud ani nerozhodl“. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak je „minimálně v té části, která se týká součástí a příslušenství nemovitostí“ nepřezkoumatelný.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž žalobkyně podala dovolání proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné dále připomenout, že je – v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přitom tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné především výhrady dovolatelky, podle nichž se soudy měly při posuzování důvodnosti podané vylučovací žaloby zabývat také tím, zda nemovitosti, o něž v dané věci jde, netvoří funkční celek a zda by nebylo žádoucí zachovat pro všechny stejný právní režim. Potud se dovolací argumentace zjevně míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že odvolací soud se předestřenou otázkou zabýval, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že nemovitosti, ohledně nichž byla soudem prvního stupně vylučovací žaloba zamítnuta, s ostatními nemovitostmi funkční celek netvoří a nic tak jejich (případnému) funkčnímu rozdělení nebrání.
Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani argumentace dovolatelky ohledně změn, k nimž na dotčených nemovitostech mělo dojít a jež ve svém důsledku podle dovolatelky znamenají „změnu podstaty součástí a příslušenství“ těchto nemovitostí, projevující se v tom, že „některé již neexistují, jiné nepatří žalobkyni, některé přirostly až po podání žaloby a o dalších soud ani nerozhodl“. Bez zřetele k tomu, že prostřednictvím takto obecně formulovaných výhrad dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou konkrétní právní otázku, jíž by mohl podrobit dovolacímu přezkumu, nemůže být žádných pochyb o tom, že měly-li by se tvrzené změny „součástí a příslušenství“ dotčených nemovitostí vskutku projevit výše naznačeným způsobem (tj. tím, že by věci zahrnuté do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně „přestaly“ existovat, příp. jejich vlastníkem by byla osoba od žalobkyně odlišná), k úspěchu dovolatelky v projednávané věci by taková okolnost zjevně vést nemohla (k předpokladům úspěšnosti vylučovací žaloby dle §19 odst. 2 ZKV srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (jímž odvolací soud vyloučil budovy hotelu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně) je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud nejprve považuje za významné shrnout závěry relevantní judikatury, jde-li o řešení (dovoláním zpochybněné) otázky zániku stavby jako věci.
V usnesení ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000).
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě − základech − původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689).
V rozsudku ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, dále Nejvyšší soud uzavřel, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky citovaného §120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomu shodně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99).
Konečně v rozsudku ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, a v (již výše zmiňovaném) rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, Nejvyšší soud dovodil, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů.“
Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci především plyne, že pro závěr odvolacího soudu o tom, zda posuzovaný výsledek stavební činnosti prováděné na budovách hotelu žalobkyní (poté, kdy kupní smlouvou nabyla vlastnické právo k těmto nemovitostem) je již (novou) věcí v právním smyslu, resp. zda touto činností došlo k zániku původních staveb, byla určující zejména skutková zjištění ohledně rozsahu destrukce obvodových zdí prvního nadzemního podlaží budov hotelu.
Obsah spisu pak dává dovolateli za pravdu v tom, že odvolací soud při zjišťování těchto rozhodných okolností nepostupoval správně, když zcela pominul důkaz znaleckým posudkem Ing. Vítězslavem Dominikem, který žalobkyně předložila již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a jímž hodlala prokazovat (mimo jiné) právě rozsah provedené destrukce obvodového zdiva u sporných budov. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) se s tímto důkazním návrhem dovolatelky nijak nevypořádal a nejen že o něm nerozhodl, ale ani v důvodech svého rozhodnutí nevyložil, proč důkaz navrhovaný žalobkyní provést odmítá.
Obecně přitom platí, že důvodem k tomu, aby soud provedení účastníkem navrženého důkazu odmítl, může být pouze vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2003, pod číslem 191, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněný pod číslem 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Důvody, pro které by bylo v poměrech dané věci možné (v intencích výše řečeného) odmítnout provést dovolatelkou navržený důkaz, pak Nejvyšší soud nenachází.
Jelikož výše uvedeným nesprávným postupem při zjišťování skutkového stavu věci zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř., včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu