ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2631.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2631/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, PSČ 269 01, proti žalovaným 1) Zoologická zahrada Tábor - Větrovy, a. s., se sídlem v Praze 10, Nad Přehradou 408, PSČ 109 00, identifikační číslo osoby 27609898 a 2) JUDr. L. H., Dipl.Mgmt., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 623/2013, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2016, č. j. 12 Cmo 87/2015-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.908,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 16. července 2013, č. j. 13 Cm 623/2013-13, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1.125.000 Kč s 6% úrokem od 10. února 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.750 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 88.190,40 Kč. Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. června 2013, č. j. 13 Cm 624/2013-16, dále uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1.040.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 169.782 Kč.
Rozsudkem ze dne 6. ledna 2014, č. j. 13 Cm 623/2013-52, soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. července 2013, č. j. 13 Cm 623/2013-13 (výrok I.), zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 17. června 2013, č. j. 13 Cm 624/2013-16, ve výroku o nákladech řízení co do částky 117.610 Kč, jinak jej ponechal v platnosti (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“), ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „v ustálené judikatuře bylo doposud rozhodováno (…) dovolacím soudem rozdílně“.
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva je (podle dovolatele má být) dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. shodně důvody R 4/2014); takový údaj se ovšem z dovolání nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, kterou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva má dovolatel za dovolacím soudem rozdílně posuzovanou, označena ostatně není ani údajně rozporná judikatura dovolacího soudu.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně zcela bezvýznamné dovolací tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. totiž (již od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Vhodným se Nejvyššímu soudu jeví rovněž připomenout, že výhradami, podle nichž měl odvolací soud (tím, že nevyhověl žádosti druhého žalovaného o odročení jím nařízeného jednání) znemožnit druhému žalovanému účast na jednání před odvolacím soudem, a dále že odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti soudců senátu rozhodujícího věc v řízení před odvolacím soudem, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř., které však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejichž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013).
Konečně námitka dovolatele, podle níž odvolací soud nesprávně považoval dovolatelem navržený důkaz výslechem svědkyně H. S. za „opožděně vznesený“, se zcela míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, z něhož takový závěr neplyne.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. května 2016), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 2.168.750 Kč) částku 16.980 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.628,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 20.908,80 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu